Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Opěry výběrů; prolog II; báseň od irem

Výběr: Markéta, a2a2a, Jinovata, Print
15. 12. 2012
16
48
5931
Autor
egil
Opěry výběrů; prolog II; báseň od irem
 
 
    Kritické čtení se od běžného liší. Neomezuje se na pouhé líbí/nelíbí. I když právě líbí-nelíbí je platforma, od níž se jakákoli kritika odpichuje. Do hry však vstupuje otázka „Proč?“
 
    První, co mi vezme chuť do další četby je samotný jazyk. U poezie stejně jako u prózy. Odjakživa to tak mám: chtěl-li jsem si přečíst román, pročetl jsem si z něj namátkové dvě tři strany. A buďto jsem zaslechl ten Hlas, anebo nezaslechl. Hlas členitý, citlivý, bystrý, vrstevnatý….
 
    U poezie je to stejné. Mnohdy stačí zalistovat – a zavírám.
 
 
I   Obrazy / reflexe / evokace
 
    Pokud (ve mně) báseň po této stránce funguje, postoupím k dalšímu kroku. A skutečně se začtu. Snažím se vnímat text v několika vrstvách současně – je to vzrušující proces, o nějž jsou fastfoodoví konzumenti poezie ochuzeni.
 
    Například – ten samý básnický obraz může být v jedné vrstvě (při povrchu) plastickou metaforou, hlouběji pak metonymií.
 
Mříž v okně deštěm houstne… 
 
    Všichni to můžeme vidět: zamřížované okno z potemnělé místnosti a déšť, který zahušťuje vertikální mříž. Zde se pracuje s podobností, s metaforou… Ale zároveň lze z celé takto nastolené souvztažnosti vycítit, jak se stahují hranice volnosti, svobody. A v této rovině už obraz funguje hloubkověji – tedy jako metonymie svého druhu.
 
    Další úroveň je dána faktem, že každý obraz (vyjma miniatur) je v celku básně nějak umístěn, nějak se má k ostatním veršům/tropům textu… A vše dohromady tvoří nějaký více či méně komplexní celek. V této úrovni, pokud jsem básní cele zaujat, se už ptám po samotné identitě básně. Jak a jestli vůbec jsou v ní jednotlivé prvky usouvztažněny.
 
    Sebelepší obraz, pokud se prostě v básni vyskytuje jen proto, že je hezký, je z principu manýrou. Někdy jsou obrazy provázány křehkými vazbami přírodně-lyrických evokací (nálad), ale pod povrchem se nic podstatného neděje. Báseň je jako celek více či méně hezky utkaným předivem. Zde je jen kousek ke kýči. Ze svého pohledu takovou báseň označuji adjektivy jako neškodná, zbytečná.  
 
    Jindy jsou obrazy volně loženy vedle sebe, aniž by jeden rozváděl či doplňoval předchozí nebo následný. V takovém případě nastává následující: báseň staví kulisy světa, otevírá prudkými sekanci prostor – ale co je smyslem/důvodem takové, právě takové poetické události?
 
     Odpověď lze dohledat „od konce“. Dočtený text se v mysli nějak scelí, něco se stane, a přítomnost užitých tropů získá motivaci – a má smysl hledat, proč se obraz nepřelévá do obrazu, proč hranice mezi figurami pracují tak a tak… Anebo se tak nestane – a obrazy prostě jen jsou, jeden vedle druhého jako v katalogu. A to je zatraceně málo.
______
 
 
Na počátku je intuice. Předporozumění. Zažít text. Pak začnu hledat klíče – každá dobrá báseň nějaké má. V kondenzované konstrukci smyslových obrazů se najednou rozklene průzračné místo. A je se čeho chytit, báseň se najednou rozsvítí. Pokud zůstane zhaslá i po pátém, šestém pečlivém čtení, nemá smysl se mučit. Její hermeticky uzavřený obal má svůj důvod buď v autorově deficitu (důmyslně zapouzdřené prázdno) anebo v jeho lajdáctví či sebestřednosti – nepomyslí na případného čtenáře, na to, že báseň je i dialog – a okna k nasvícení v básni neponechal.
 
 
II  „Síla jednoduchosti“
 
Jiný typ zážitku. Básně, které si přečtu a okamžitě ve mně ulpí, rychle si otevřou prostor a položí do něj svůj dar... U takových textů je pro mě důležité, aby ve svém středu měly nějaké neopakovatelné jádro.
 
Zdánlivě malé texty… Vzpomínám si, co mi říkal jeden písničkář: …napsat píseň, jejíž melodii založíš na složitých bluesových postupech a text vyplníš poetickým blouzněním, to je / resp. může být pro písničkáře s jistou mírou erudice celkem rutina. A výsledek pak zní velmi zajímavě. Ale napsat písničku, opřenou o čtyři akordy, kterou už z hlavy nevyženeš, to je vůbec to nejtěžší. Jako příklad uváděl píseň Nad stádem koní od R. Pastrňáka. 
 
Jenže zde je velmi důležité rozlišovat. A je to stejné jako u zmíněných písní. Některé skladby, potažmo básně jsou prostě kalkul. Člověk najednou zjistí, že si takřka proti své vůli zpívá blbost, kýč, laciný či sentimentální blábol.
 
Některé texty jsou zkrátka z principu podbízivé – a může se jednat o podbízivost nejrůznějšího ražení: chytlavý laciný vtípek, emocionální vyděračství apod.
 
Mistrovské transparentní texty nepřicházejí denně, nejsou samozřejmé. Mnozí autoři se k nim propisovali dekádami obrazného běsnění, osobního zrání – a na konci nenašli (jako mnozí jiní) vyčerpanost a rezignaci, ale průzračnost. Třeba pozdní Holan.
 
A jiní ne. U jiných je taková tvorba věcí osobního založení od samého počátku jejich tvorby. Nesmazatelně mi utkvělo kupř. několik básní Petra Hrušky…
 
 
ČERVENEC
 
Po deštivé týdnu
větrem zvýznamnělý
park
na parkovišti z auta
jedící rodina
jste mrtví prosí dítě
a míří hračkou
 
(Měsíce; Host. 1998)
 
 
Co dodat… Jen mlčet a říkat si nazpaměť. Jednoduchá linka kresby, nevtíravý humor. Zároveň text zachycuje něco velmi podstatného, obecně lidského.
 
Nebo ve mně – vedle nemnohých dalších – utkvěla tato prostá báseň slovinské básnířky Maji Haderlapové. Ani nevím proč (ale to je právě ono)…
 
 
jak jen to jde, dám si židli před vchod
a počítám ve vzduchu komáry. záhy dopoledne
rozdráždím krocany a střetnu se s modrým ptákem
v úvozu cesty, ale i orly zaháním
svým křikem. sotva se přiblíží září,
chytnu se do křížku s mlhou, ne se sluncem.
kolemjdoucím ukážu, kam vedou cesty,
pak zase obsadím místo v prostoru
 
(Antologie mladé slovinské poezie; Host, 1998)
 
 
Prostý popis jednoduchého děje…; přesto podprahově cítíme, že jde o něco víc, mnohem víc. Báseň je nejen jakýmsi osobním krédem, ale v posledku i obecnou alegorií údělu autorství.
 
 
_______________________________________________________________________________________________________________
 
Na úvod svých Opěr se zastavím u jedné básně od autorky irem.
 
http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=419477
 
    Je pro mě těžké napsat komentář k takové básni – básni jemné, subtilní, prosycené všedností i nenucenou magií slov. Obávám se, že mé nástroje jsou příliš hrubé, aby zachytily jemné odstíny veršů, jako jsou třeba tyto:
 
třicet sedm dní ti píšu dopis
dnes jedno po druhém vybírám slova
která mezi nás nepatří
 
    Přesto se pokusím. Protože irem čtu už roky a po celou tu sobu pro mě její texty neztrácejí na podstatnosti, naléhavosti, síle…
 
    Poslední zpráva ze světa bez tebe… Zpráva, svět, výpověď… A skutečně – kulisy světa, resp. světů, které známe z autorčiných předchozích textů, se nepatrně mění. Vše je vlastně řečeno zde:
 
nemůžeš mi být vzdálenější
než v tomto štěstí
 
    Mírou dálky (v prostoru, v krajině) jsou u irem emoce. A nejsou jen mírou dálky, ale i výšky, hloubky, dynamiky… Emocemi v autorčiných básních krajiny vznikají, zanikají, koexistují. Báseň Poslední zpráva ze světa bez tebe vnímám jako svým způsobem mezní; vzpomněl jsem si na Holanův text Setkání ve zdviži, resp. na jeho závěr: „…že i kdybych šel za ní, / šel bych za ní jako mrtvý, / a že i kdyby se ona vrátila ke mně, / vrátila by se už leda z onoho světa.
 
   Autorka pomocí obvykle-lyrických motivů nezachycuje (pouze) krajiny a odstíny jejich nálad. Navzdory tomu, jak jsou autorčiny krajiny působivé a vydaly by na samotnou kapitolu, tvoří co do podstatnosti okrajovější vrstvu jejích textů. Používá je spíše jako prostředky, stavíc z nich pasti, v nichž má políčeno na něco niterně svého, přesto však „obecně podstatného“.
 
   Důležité je, jak báseň pracuje jako celek. Některé obrazy jsou samy o sobě příliš silácké, vytržené z kontextu by zaváněly poetickým klišé; namátkou „…tento den / vykostíš křivým slovem“. Ale v celku básně (tak a tak situovány a exponovány) – zcela prostě řečeno – fungují a vůbec nepůsobí nepatřičně.
 
   Dokážu si představit (obvyklou, častou) námitku: k čemu takové básně, v nichž si autorka jen vypisuje „to svoje“ a aktuální vnější dění nechává do svého až mytizovaného světa pronikat jen okrajově?….
   
    V případě irem je však taková otázka zcela mimo rámec. Jsou lidé, kteří si píší deník – a výsledkem je… deníček. Ale jsou i nemnozí, kteří ač píší byť jenom deník, výsledkem je Bolest (Holan), Červená kniha (Orten) apod. Irem nepochybně patří spíše ke druhé skupině. A zde hypotetická otázka, nastolená v předchozím odstavci, ztrácí své opodstatnění.
  
   Neobyčejně působné též je, jak irem dokáže proložit polysémantickou obraznost zcela prostým sdělením.
 
až zbyde chvíle kdy nezbývá než promluvit:
 
jednou jsem byla v Bergenu a nepršelo
neporozumíš tomu ale od té chvíle se skutečně vůbec nic důležitého nestalo
 
    Na hranici zhuštěnějších figur a jasné zprávy se uvolí napětí – a text živě zapulzuje. Čtenář navíc v takovém místě vydechne a dostane se mu čirého průzoru do autorčiny poetiky. Světy se od sebe vzdalují – sytý hladovému nevěří, štěstí se vzdaluje tragice. A přesto je zde stále přítomný podtón melancholie: vzdalování, míjení, smrt, byť jen ta v paměti – chtěná, ale nemožná (tak jako je, spíše než reálné, chtěné ono „štěstí“ v posledním verši).
 
    Světy irem patří k těm, v nichž stojí za to hledat, nacházet a vracet se pro nové dary.
 
 

48 názorů

To mi prave nenavazuje, skutecne ti nerozumim, jako bychom oba hovorili o necem jinem, proto jsem se ptal. Nevadi.

Safián
27. 12. 2012
Dát tip

Egile. nezlob se, ale ty vždycky odpovíš (alespoň mně) jako politik. Ať už jsi rozpustil v textu jakékoliv poznatky, tvá hodnocení svědčí o tom, že nejsou dostatečné nebo jsou špatně aplikované.


jolana.
23. 12. 2012
Dát tip

je to smysluplné.


egil
22. 12. 2012
Dát tip

Tobě jsem v klidu a míru odpovídal 16.12.2012 23:56:56


egil, to jsi odpovídal mně? Nerozumím.

egil
22. 12. 2012
Dát tip

Safiáne, asi bych ti musel napsat něco podobného, co jsem napsal Mimoňovi v odpovědi z    20.12.2012 13:46:14

Tak to prostě je. S dodatekem, že v opěrách (s esejistickým jazykem šitým pro server, cíleně se vyhýbajícím odkazům na Mathausera, Mukařovského a pod. - i když ty odkazy v textu samozřejmě nenuceně rozpuštěné jsou) budu pokračovat do doby, dokud budu mít pocit, že to má nějaký jakýkoli smysl.

A je důležité odlišit jazyk recenze a jazyk kritiky. To zde je jazyk recenze - takže kupř. důkladnějšímu rozboru využitých formálních prostředků se vyhýbám.

____

K poslední větě: prvním čtenářem a posledním kritikem vlastního díla je vždy autor.


Safián
22. 12. 2012
Dát tip

Zajímavé, i když poněkud omezené. Spíše poetika, než náčrt kritického postupu. Některé kroky bych podepsal, ale kriteria bych formuloval jinak, předvedený návod je příliš subjektivní. Z jeho sítě uniká celá velká oblast poezie, tady je předem jasné, jaké básně, tedy jakých básníků, budou dobré. 

Práce jistě nevznikla proto, aby si autor tahal triko na servru. Hádal bych, že je to příspěvek do diskuze, jak vybřednout  z bídy, která už řadu let dusí kritiku poezie. Jako takovou je  třeba ji ocenit. \\i i když mám obavu, že důrazem na subjektivní kriteria a adorací určitých postupů (stejných klišé jako jakákoliv jiná) zvýšení úrovně soudobé kritiky (a poezie) příliš neposlouží,

Zajímavé by bylo, jak by v zrcxadle nastíněných kriterií obstála autorova poezie.


Max Hutar
21. 12. 2012
Dát tip

Jo, a víš ty co? Tys mi neposlal avízo!!!!

:-)

- já si zas nepamatuju, co jsem čet, koukám

nojo

zdar


egil
20. 12. 2012
Dát tip
Ale stálo - v předchozích "Opěrách", které jsi četl a poznámkoval. Na posledni větu tvé reakce nebudu reagovat.. Je tendenční a zbytečná.

Max Hutar
20. 12. 2012
Dát tip

egile, já se ptal která ze dvou možností to je. Já to nevěděl. Tys mi to řekl. OK, nikde nestálo "tu bý kontiňůd", tak proto jsem se ptal.

Že budou pokračování, to mám radost a moc se těším.

A pokoušet se v jednotě popisu podat celkovou teorii, to rozhodně není tvůj přístup, pravda.


egil
20. 12. 2012
Dát tip

Mimoni, smysl tvé reakce se láme přesně v tomhle místě (na kterém pak stavíš zbytek svých vývodů):

"Tyto dva způsoby čtení jsou jediné dva?"

Ne. Nejsou. V žádném případě. A nejen že nikde nic podobného netvrdím, ale ani nenaznačuji. Opěry výběrů jsou na pokračování. Nejde postihnout na rozumné ploše (navíc psáno esejistickým stylem) všechny nuance nejrůznějších poetik.

Takže nikoli redukcionismus, ale esej, která si svůj předmět vymezí (protože jedině tak bude smysluplná, a ne nějaké rozplizlé nic pokoušející se o vše) -

Navíc - cílem a vyústěním byla báseň od irem, která balancuje na hranici diskutovaných světů (transparence čirého sdělení a plastické evokace světů).....


Max Hutar
20. 12. 2012
Dát tip

Velmi oceňuju, že se snažíš o dialog "přímé" a "zašmodrchané" poezie, že číst jedno a druhé se nemusí vylučovat.

Ale bojím se teď, jestli nejsi redukcionista:

Tyto dva způsoby čtení jsou jediné dva? Ale pak řekneš, že nějaká báseň "v tobě utkví, ani nevíš proč, ale je to ono".

anebo snad: Toto jsou jenom dva příklady z mnoha způsobů, jakým lze číst báseň? Ale proč pak byly vybrány právě tyhle dva? A nejsou pak spíš přítěží, dozvím-li se právě jen o těch dvou?

Chybí mi tam jednota přístupu, a touha postihnout jednotným popisem dobré čtení poezie. Klidně i mlhavěji, ale podle jednotných kritérií, protože tohle je jako teorie neudržitelné.


egil
16. 12. 2012
Dát tip

To máš pravdu, každý si do textu projikuje to svoje. Ale přesto si myslím, že by v textu nějaké místo (ne nápověda, jen třeba nějaké proložené prosté sdělení - jako to třeba má pěkně zvládnuté ve svém textu irem v citované části)... Eliot v jedné eseji píše, že by se vdelších textech měla "střídat" hutná pásma (zatížená básnickým "dichtung") s pasážemi ne tak sémanticky zatíženými. Myslím, že to je podobný směr úvah.


Jo a tohle jsem zapomněl: "Její hermeticky uzavřený obal má svůj důvod buď v autorově deficitu (důmyslně zapouzdřené prázdno) anebo v jeho lajdáctví či sebestřednosti". To bych musel přistoupit na neexistenci čtenářova deficitu.

Hezké. Poctivá práce.

Rajmund
16. 12. 2012
Dát tip

Metafora-obraz-poetika :-)


egil
16. 12. 2012
Dát tip

Tome,

možná jsem se nechal unést, ale pamatuju si, že byly doby, kdy mě co do kvality potěšil bezmála každý text od irem. a byly i doby slabší, to jistě...

tady hodnotím text, jeden text (sám víš, jak je to ošemetné), který se mi velmi líbil, ty některé slabší opomíjím / vytěsňuji, měl jsem při psaní na zřeteli ty starší klíčové, které mi utkvěly a kterých není málo.

Irem je další z těch, od nichž bych si velmi rád přečetl nějaký celek vyššího řádu - sbírku... Všechny ty "(zprávy ze světa......)" pěkně zeditované, pročištěné, doplněné dalšími cykly.....


egil
16. 12. 2012
Dát tip

Zdendo -

členitý hlas... neomezoval bycho to na hlas nějakého konkrétního člověka. Je to hlas v hlavě - který nemá vyloženě barvu, intenzitu... ale má tvar - a přebírá morfologii textu, která se pak zpětně promítne do toho, jestli ke mně hlas (ne)promluví.

 

Fastfoodoví konzumenti poezie: to je obrazné přirovnání. Jsou lidé, kteří poezii čtou pomalu a dlouze, se všemi možnými předkrmy a dezerty a po jídle dlouze rozjímají -

a pak ti, kteří ji zhltnou u stánku na stojáka a jdou. Sám si nějaký ten poetický fastfood (mluvím o způsobu čtení, ne o kvalitě textu!) taky sem tam naordinuju, i když pro myšlení to není úplně zdravé. Něco v člověku, něco v hlavě (hranice myslitelného) ztloustne a zleniví.


Jinovata
16. 12. 2012
Dát tip

Ta část popisující tvá kritická východiska je taková osvětová, ale protos ji asi taky napsal - abys uvedl lidi, co kriticky číst neumí (a těch je tu moře). Pro mne je zajmavá spíš ta část o irem. Je pro mne trochu překvapením, že ji uznáváš takto široce, tedy prakticky ve všem, co napíše. Zkusím se znovu podívat na větší úsek její tvorby, v hlavě ji teď mám zařazenou jako velmi talentovanou autorku, která zůstala stát na místě a její opravdu dobré texty jsou spíš v menšině. Na můj vkus nechává ve svých miniaturách emoce tryska příliš bez tvůrčího odporu, na vlně jediného obrazu. Mám ji za autorku tak trochu línou, ukolébanou sebou samou. Je schopna velkého zanícení pro svou poezii a to je na ní přitažlivé, je z toho cítit ja zanícení existenciální tak řekněme formální, tedy zanícení pro poezii jako takovou. Tu druhou část ale dost často myslím fláká, není v ní plně autentická, spokojuje se s "nahozením toho svého". To ovšem mluvím o těch slabších textech - které ale podle tebe asi skoro neexistují, nebo jich minimum. Zkusím se začíst a nějaké najít pro ilustraci - a nebo ti dám za pravdu, ale nechce se mi tomu věřit. Tvé nadšení sdílím a v podstatě i s charakteristikami, které uvádíš, souhlasím - akorát že jen na základě několika málo skvělých textů, ne na základě všech.


egil
16. 12. 2012
Dát tip

Ano, Rajmunde,

a současně je to sporné...

On ta formulace může zavádějící - mohla by vzbuzovat zdání, že by tedy obraz - jakýkoli - měl mít nějaké "pro co".....

Ve skutečnosti to souvisí s odstavcem začínajícím větou: "Odpověď lze dohledat od konce"... Obrazy můžou být usouvztažněny tak, že mezi nimi bezprostřední souvztažnost není, ale v jednu chvíli se v procesu četby něco stane, a zdánlivé diskontinuum získá celistvost (a nebo taky nezíská - to potom ten katalog, i když i ten může mít nějaký - svůj - důvod; ale tímto způsobem bychom se rozpynuli v relativizování. ty hranice je nutné někde zastavit - v kritice, stejně jako v jakékoli jiné formě komunikace).


Rajmund
16. 12. 2012
Dát tip

Sebelepší obraz, pokud se prostě v básni vyskytuje jen proto, že je hezký, je z principu manýrou

 

 

To je divný


Zuzulinka
16. 12. 2012
Dát tip

bezesporu, světy irem jsou svým způsobem světy všech žen, blízké i vzdálené zároveň... je až s podivem, že do nich vstupují s takovým citem a pochopením muži... a že si, jak doufám, z nich i berou

díky


egil
15. 12. 2012
Dát tip

 

Tam ta dá da dá da dá dá

tam ta dá da dá da dá 

Tam ta dá da dá da dá dá

tam ta dá da dá da dá 


jejdavilda
15. 12. 2012
Dát tip

a2 -po přečetení hodnocení básně červenec je zbytečné diskutovat o čemkoli. Pokud je tohle pro někoho nevtíravý humor a nevtíravá linka....


a2a2a
15. 12. 2012
Dát tip

Jde o naprosto srozumitelný a metodicky dobře postavený text a těch několik cizích slov není projevem nějaké intelektuálské nadutosti, ale spíše projevem vyjadřovací rutiny a nijak neovlivňuje možnost text dobře pochopit.

Je docela možné, že hus.a, jedna z reagujících, takový text opravdu k ničemu nepotřebuje, neb je sama o sobě nejspíše velmi slušnou autorkou (dost možná nebudu daleko od pravdy) domnívám-li se, že má, samozřejmě pod jiným nickem nyní hezkou báseň ve zlatém výběru, ale proč volí takový odsudek, to je mimo mé chápání.

A někteří další, na rozdíl od hus.y jsou přímo naprogramováni k poznámkám, které ani za zlobení nestojí.

Smysl má třeba taková diskuse, jakou vede povrazochodnik.


Ty jo, já bych se chtěl umět taky takhle patlat v lejnu. Kde se to vyučuje? Je na to nějaká metodika? Jako například: Jemně namočte špičku ukazováčku, mlaskněte, zanořte hlouběji...


jejdavilda
15. 12. 2012
Dát tip

Sebevětší ptákovina náležitě odůvodněná působí věrohodně


egil
15. 12. 2012
Dát tip

mám pocit, že se zde vyjadřuji celkem... srozumitelně.


Stavák
15. 12. 2012
Dát tip

Máte můj obdiv, kéž by bylo více lidí, jako je egil, irem, a2a2a..... *


egil
15. 12. 2012
Dát tip

Ne, jen jsem tě citovanou větou upozornil na fakt, že nic takového, na co poukazuješ, z mého textu nevyplývá.

Především říkám:

transparentní texty jsou nesamozřejmé, mají-li mít nějakou hodnotu, musí mít jisté neopakovatelné jádro. A to je poměrně vzácné

a není to otázka nějakých fíglů nebo "ježků v kleci". Taková věc je dar.

Nikoli nasekané rádobydůvtipné věty, jakých napíšeš za noc dvacet a můžeš je vyrábět jak na běžícím pásu.

 


egil
15. 12. 2012
Dát tip

...

"Nebo ve mně – vedle nemnohých dalších – utkvěla tato prostá báseň slovinské básnířky Maji Haderlapové. Ani nevím proč (ale to je právě ono)..."


hus.a
15. 12. 2012
Dát tip
p.s. snad četla jsem až příliš "ve stínu" textu(ů) irem, jež tady považuji za jedny z nejluxusnějších, s dovolením:)

hus.a
15. 12. 2012
Dát tip
...inu, nemám zkušeností na rozdávání, učím se...ale k textu bych přičinila zase :P(roč)..:moje maminka (mj. literátka, ale nepříliš úspěšná, jinak profesorka francouzštiny) říká, že "podobně ´to´ dopadá, přeběhnou-li výborní autoři, za něhož pana "egila" mám, mezi "ty mudrující". Přínos pro mě : 0, pro ostatní - nevím....: jak se(tuším) říkává v expozicích béčkových francouzských filmů(snad): "jsem tu nová, pane, la pardon":D...:P

egil
15. 12. 2012
Dát tip

& pozn. - a když si přečteš poznámku k irem - nesnažím se její báseň "rozluštit", takový přístup je mi vzdálený.


egil
15. 12. 2012
Dát tip

Nejsem si jistý, jestlis můj text skutečně četl - rébusy pro rébusy striktně odmítám (jak z textu vyplývá).

A požadavky nemám žádné, jen jistý svůj vkus. A do mého vkusu se vejde ladacos. Stejně jako se s ním kdeco míjí. Jak to tak bývá. 

Pěknou sobotu


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru