Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

.coming out.

18. 12. 2012
11
18
2197
Autor
.duke.

"Otec v telefonu mlčel. Nebyl jsem si jistej, jestli tam je. Pak řekl: teď ti nerozumím."

"Jak jste se cítil?"

"Připadal jsem si jak idiot. To otec umí: dělat z lidí idioty. Když přichází do práce, lidi ze strachu tuhnou. Jediná chvíle, kdy se s ním dá bavit, je po tenise."

" Řekl, že vám nerozumí."

Uvědomil jsem si to. Ten pocit nepochopení najednou vyplul odněkud z hloubky na povrch. Do očí se mi nahrnuly slzy. Mohl patřit tak  dvanáctiletýmu klukovi, kterej poznává svět a potřebuje podporu. Potvrzení, které nepřichází.

"Co se ve vás děje?"

...

"Je to podobné, jako kdybyste chodil do mototechny pro rohlíky. Nikdy je tam nedostanete."

"A co s tím?"

"Můžete tam chodit dál. Nebo si pro ně jít do pekárny."

...

Sedl jsem do auta, vyjel z města na dálnici.  Cítil jsem se svobodně. Uvědomoval jsem si, že teď mám možnost volby. Nasvítil jsem se zevnitř.

...

"Odvez - mě  -  domů. Odvez  - mě  -  domů," mluvil ke mně přes kyslíkovou masku. Míra naléhavosti v hlase ve mně probouzela pocity viny. Pravačkou jsem držel ruku, kterou již nedokázal zvednout, levačku položil na vyhublé čelo. Ke krku byla několika stehy přišitá kanyla. Byl propojen hadičkami s přístroji za jeho hlavou. Udržovaly ho při životě.

"Odvez - mě  -  domů," řekl a jeho skelné oči mě zaměřily.

Protože byl připojen ke všem těm přístrojům.

Filtrace krve, živiny, léky. Tlak. Tep. Dech. Tlak - tep - dech.  Uvězněné tělo.

"Kdybych tě teď odvezl domů, dědo, tak bys umřel. Ty chceš umřít?"

"Nechcu. "­

Průzorem jsem viděl personál oddělení. Muži a ženy v zeleném. Mluvili spolu, usmívali se.

Pohlédl jsem na dědu. Zavřel jsem oči.

"Odvez - mě  -  domů."

...

"A teď pomalu. Ať ti to neuklouzne."

"Chyť mě," řekla.

"Držím tě, babi. Všechno je v pořádku. Teď zvedni nohu."

Zvedla nohu a vstoupila do vany. S druhou jsem jí přes okraj pomohl. Posadila se na sedátko. Nastavil jsem vodu a přisunul růžici k její ruce.

"Je to tak v pořádku?"

"Ano. Je."

Začal jsem sprchovat tělo. S údivem jsem pozoroval, jak je staří prohnulo, pokřivilo. Jak sukovitý strom, který se vahou pomalu naklání k zemi.

Namydlil jsem ruce, nohy, záda, poprsí, šamponem umyl hlavu. Po třiceti letech jsme si vyměnili role. Žlutý kýbl, kterým mi babička splachovala hlavu, stál pod umyvadlem.

Smýval jsem růžicí mýdlo a myslel, že je to rituál.

Když jsem ji osušil, překvapivě rychle se přesunula do ložnice a ulehla do postele. Pustil jsem pod ní nahřívací deku, duchnou ji zakryl až ke krku.

Poklidil jsem v koupelně, oblékl se. Babička ležela, jak jsem ji zanechal. Vypadala spokojeně.

"Chceš něco vzkázat dědovi, babi?"

"Ať se uzdraví. Že tu na něj čekám. Má tu vedle mě místo."

"Dobře," řekl jsem a přitiskl tvář k její.

Když jsem sbíhal schody, když jsem vyběhl ven...

...

Na té konferenci nebylo o co stát. Randomizované a double-blind studie, evidence based medcine. Co léčí více, farmaka nebo terapeutický vztah? Proč nejsou pacienti kompliantní, když jsou léky tak moderní?

A nezapomněli jste, kurva, na něco?

Na té konferenci opravdu nebylo o co stát.

Až na tebe.

Najednou jsem tě viděl: La Nascita di Venere.

Lidé ztratili význam. Zůstaly jen prostory, kterými jsi procházela. Tvá židle byla trůnem a okolo sedící ženy Zefyry, existující jen proto, abys mezi nimi mohla povstat a dát kráse tvar.

Jak jsi přešla sálem, zůstaly za tebou třpytivé jizvy v parketách. Zastavila ses pod zábradlím a promluvila. A nebyla to slova, co se ke mně neslo.

"Přitom ty sebevraždy by pro tebe mohly být zajímavé," řekla jsi. Zastavil jsem pohled ve tvých očích. Jak v ustalovači. A na moment v nich pochoval roky bolesti a osamocení.

A opět mi připadalo, že veškerá má minulost se odvíjela k tobě. A přítomnost, ve které jsem se setkali, jsem nazval láskou.

Když jsem sbíhal schody, když jsem vyběhl ven...


18 názorů

.duke.
13. 06. 2013
Dát tip

ty si milej ;)


oran
13. 06. 2013
Dát tip

havrane, ja te proste myluju. parada to cist.


.duke.
28. 04. 2013
Dát tip

dík ;)


Josefk
25. 04. 2013
Dát tip

moc citlivě nažito i napsáno :)


.duke.
28. 03. 2013
Dát tip

díky ;)


Tragicus
28. 03. 2013
Dát tip

Ty vole, to je asi nejlepší popis setkání, co jsem kdy četl. A celkově moc dobré.


.duke.
25. 12. 2012
Dát tip

je fakt, janino, že sem to tak nějak poslepoval.. dík za kritiku


Janina6
25. 12. 2012
Dát tip

Ta poslední část - o setkání s Ní - mi připadá jako odjinud, z nějakého jiného textu. Je moc pěkná, ale nějak si ji neudokážu spojit s tím, co předchází. Jako bys vyprávěl a najednou nečekaně změnil téma. Pro tebe má ten závěr určittě svůj význam, ale mně připadá svět rodinných vztahů, ve kterém se odehrává většina povídky, tak poutavě podaný a zajímavý, že se mi vůbec nechce ho v poslední části textu opustit. Vyvolal ve mně pocity a náměty k zamyšlení, a je to pro mě téma tak silné, že mě závěr zklame a připadne mi vyzněním slabší (paradoxně i přes určitý nádech patosu), jako pouhý romantický obrázek.


guy
25. 12. 2012
Dát tip
Dobrý to je *

StvN
20. 12. 2012
Dát tip

Prijde mi nepatricna. Trochu jako nejake tabu. 


Josephina
19. 12. 2012
Dát tip

otec asociální fachidiot, a vypadá to, že přitom cestou je láska, asi ji hledat, tam, kde ji člověk nehledá, asi začít hezkým vztahem babičky a dědy


.duke.
19. 12. 2012
Dát tip

Dík za kritiku. Proč bys tu lásku vyhodil?


StvN
19. 12. 2012
Dát tip

Úvod mi není jasný. Matou mě uvozovky. Nevím, kdo ke komu mluví. Pak se to zlepšilo, ale i tak bych se přimlouval za trochu více slov a projasnění. A vyhodil bych slovo láska, respektive láskou. To kolem je dobrý.


.duke.
18. 12. 2012
Dát tip

Škoda, Zdendo.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru