Zvonkohry

mám rád, když si lidi vážej slov, ani u literátů není řečené samozřejmostí. Mám rád, když se váží významy téměř biblicky. čili notoricky známou "přesnost" uvést v praxi....mám rád.

Líbí se mi to moc.

Ty rty tam naznačujou jakejsi závan erotiky, ale vlastně to můžou bejt i vlastní rty, a vnímání vlastního těla...

Pro našince nemůže být těžištěm maják, protože nemáme moře, ale dál v básni se několikrát dotýkáš činžáku (pro což mám slabost, moje nejmystičtější sny se odjakživa odehrávaly v činžovních domech), ty rty a pointa v zazvonění tam dávají erotiku, ale velmi jemně, možná spíš zamilovanost, nejen do holky, ale i do jejího domova. Zvýšená senzitivita před setkáním, po něm, mi stojí v čele téhle básně.

Dlažba na chodbě jsou najednou šachy, komíny domů ve vnitrobloku jsou majáky, antény telegrafní dráty a mezi nimi slunce nad hřebenem došků, nad tím vším je blízko k mrakům, a cigarety chutnaj tak sladce... jó*

Jo a ještě další momenty, ze zvonku zvonkohra tomu dodává další rozměr toho stoupání, je to stoupání zvoníka na věž... A že chlad šachovýho přítmí "ukáže kudy vadnout", z toho už jsem úplně na větvi. Do poměrně jednoduchý básně najednou takováhle naléhavá lyrická temnota výrazu.