Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

To jméno nikdy neříkej! - 3. kapitola "Hledání"

22. 12. 2012
3
5
1111

V téhle kapitole vás čeká malinká ochutnávka ze světa Dávných a bližší seznámení s tajemným Šedivojem.

Kapitola je poměrně dlouhá. Ale věřím, že se nebudete nudit.

Děkuji za komentář Dianě a za přečtení všem ostatním.

Sobotní ráno přišlo příliš brzy, protivné sluneční paprsky pronikly drze do Janiny ložnice. Snažila se před nimi schovat pod polštář a ponechat mozek ještě chvíli v klidu. Během včerejška a téměř celou noc dostával pěkně zabrat.

„Vstávej. Vím, že už nespíš,“ zaznělo jí v hlavě.

Přitiskla si polštář pevně k uším, ačkoliv věděla, že tím té proklaté věci v ničem nezabrání. Bylo to tu zas. Nevymyslela si to.
V ruce s tetováním jí bolestivě zaškubalo. Odhodila polštář a posadila se. Opatrně otevřela oči, jen tak napůl, světlo jí v nich nepříjemně řezalo. Zamžourala na budík a zjistila, že je osm. Za dvě hodiny se má sejít se Šedivojem. Má ještě spoustu času.

„Proč mě nenecháš?!“ zaúpěla a svalila se zpátky do peřin.

„Nesmíš schůzku zmeškat, je to moc důležité.“

„Jsi umanuté. Půjdu tam, slibuju. Teď mi dej ale na chvíli pokoj.“

Tetování se opravdu odmlčelo. Jana se mátožně vyhrabala z postele a doploužila se do koupelny. Cítila se unavenější než večer. Zatímco si čistila zuby, uvažovala nad tím, co všechno se včera změnilo. Něco ji vykoplo z nudného a nezajímavého, ale bezpečného života rovnou do prapodivného světa, který vůbec neznala. To něco o ní tvrdilo, že do toho světa patří a snad měla patřit už dávno. Bude se s tím muset nějak poprat.

V mrňavé kuchyňce si potom uvařila kafe, usadila se s ním na židli u okna a podívala se ven. Přejela očima po řadě domů na protější straně ulice. Nějakých změn si všimla už včera večer, ale teď za denního světla byly mnohem zřetelnější. Třípatrový činžák stojící přímo proti Janině bytu vyrostl o další dvě patra a z nevýrazné šedé se přebarvil na vesele žlutou, dveře se mu rozšířily, okna se mu protáhla a teď v nich nově visely těžké husté záclony a parapety byly plné truhlíků s bujně rostoucími květinami. I několik dalších domů změnilo barvu a jeden dokonce chyběl. V mezeře, která jeho zmizením vznikla, teď byla zahrádka restaurace „U lasičky“.

„Jo, tohle je docela fajn,“ zamumlala si pro sebe. To, co viděla, se jí líbilo. Možná svět Dávných nebude zase tak strašný.

Z domu vyrazila s poměrně optimistickou náladou. Částečný podíl na tom měla i skutečnost, že znamení jí dalo pokoj a neozývalo se. Scházela ulicí a mířila k muzeu. Potkávala spoustu Dávných, poznávala je podle specifického stylu oblékání, který se jí i docela zamlouval. Dlouhé šaty, široké splývavé pláště a hlavně klobouky, pro ty měla slabost, i když sama neměla odvahu je nosit.

Lékárna, kde včera prohlížela velké pijavice, měla otevřeno a bylo v ní plno. Strouhaný roh jednorožce byl asi trhák. Na chvilinku se zastavila u výlohy a přes lesklé sklo viděla nejen vypasené cizopasníky, ale dohlédla i dál do prodejny a mohla sledovat bělovlasého lékárníka v šedém plášti, jak cosi váží na starobylých kovových ramenných vahách. Jana raději pokračovala dál, než se s ní dá někdo do řeči.  
Míjela další Dávné, ale i Slepé a byl docela zvláštní zážitek pozorovat, jak Slepí přechází bez povšimnutí kolem výloh kouzelnických obchodů a nezajímají je ani krásně zdobené barevné štíty domů. V tu chvíli pochopila, proč se jim říká Slepí. Opravdu tak působili.

Trochu jí zašimralo v ruce.

„Zvládáš to docela dobře,“ oznámilo jí tetování a tentokrát se Janě zdálo, že je to pokus o přátelský hovor.
Moc ho v tom nechtěla podporovat a tak jen neslyšně zavrčela:
„Co jako?“
„Líbí se ti náš svět. Vidím ho tvýma očima, cítím to, co ty. Už se ho nebojíš.“
Jana si povzdechla. Je těžké předstírat cokoliv před věcí, co vám vidí do hlavy.

„Tak vidíš, nemusíš o tom už mluvit,“ odbyla ho v duchu mrzutě. Znamení umlklo a Janě se do srdce zabodl drobný osten cizího smutku.

„Tak promiň, no. Vím, že sis chtělo povídat,“ omluvila se mu neslyšně a zjistila, že začíná být ve vnitřním dialogu docela dobrá.

Šedivoj na ni čekal před vchodem do muzea. Jak stoupala po schodech, užívala si trochu zábavy, zjistila totiž, že docela dobře dokáže přepínat pohled „slepý“ a „zasvěcený“. Dívala se na čekajícího muže a chvilku ho nechala být tím malým nehezkým nekňubou a po pár krocích si užila pohled na vysokého, štíhlého a trochu hrozivého muže v tentokrát tmavě zeleném kabátě s rozcuchanými tmavými vlasy. Upíral pohled na Václavské náměstí a zdál se hluboce zamyšlený. Jany si všiml, až když stála vedle něj a promluvila na něj:

„Dobrý den. Taky jste se, koukám, moc nevyspal.“ Měl pod očima temné kruhy, které tam včera nebyly.

Vytrhl se ze zamyšlení a zaostřil na ni pohled.

„Dobrý den. To máte, pravdu. Nevadilo by vám, kdybychom nešli do muzea? Byl jsem uvnitř a je tam plno turistů.“

Janě to bylo vcelku jedno. Rozhlédla se po náměstí a na okamžik zapomněla, o čem se s Šedivojem baví. Notoricky známá socha Sv. Václava, které už si vlastně ani nevšímala, byla jiná! Kůň byl pryč, Václav seděl zády k nim v čele oválného stolu. A u stolu, s docela otrávenými výrazy, seděli dva muži a dvě ženy, možná to byli Vojtěch a Prokop, Anežka a Ludmila, ale to se poznat nedalo. Tohle byla tedy pěkná změna.

Šedivoj sledoval směr jejího pohledu.
„Moc se jim nepovedla. Dali ji sem teprve před půl rokem,“ zabručel. Nevyspání mu viditelně na náladě nepřidalo.

„A je to vůbec Václav? Vypadají jako na poradě, stejně nadšeně.“ Jana byla pořád z toho zjištění trochu v šoku.
„Je to Václav. Byl to vyhlášený čaroděj, také ministr kouzel a tohle má asi být scéna ze zasedání historické vlády. Ale, jak jsem říkal, nevyvedlo se to. Naše vláda si prostě najednou usmyslela, že není důstojné sdílet symbol státnosti se Slepými a tak nechala udělat nové sousoší,“ vysvětlil netrpělivě Šedivoj a viditelně se o tom nechtěl dál bavit.
Jana se na něj malinko omluvně usmála, což byl podle ní vrchol přívětivosti. Zareagoval na to mírným pokývnutím a povzdechnutím.
„Rád bych dál neodkládal to, o čem s vámi chci hovořit. Přijmete pozvání ke mně domů?“ zeptal se a zdálo se, že očekává odpor.
Jana se zaradovala, úkol zatím plní jedna báseň.
„Ráda,“ odpověděla spokojeně.
A přitom se ti probereme knihovnou.

 

***

Šedivoj bydlel na Malé straně v Nerudově ulici. Janu to tak nadchlo, že na chvíli zapomněla, proč k němu jde na návštěvu. Stála před vchodem do jeho domu a vzhlížela k zdobnému, starorůžovému štítu. Byl na něm vyobrazen kotlík, kahan a křivule.

„To je znamení alchymisty. Tenhle dům máme už přes čtyři sta let.“
Pohlédl na dům s láskou a malinko se usmál. Snad se mu vracela dobrá nálada.

„Páni,“ špitla Jana, „ je to krása! Myslela jsem, že v těchhle domech nikdo nebydlí a jsou tam jen muzea nebo velvyslanectví.“

„To si myslí většina Slepých. Hádejte proč?“ vyzval ji Šedivoj.

„Dávní si to tak přejí?“ odhadla.

Uznale pokývl a odemkl těžké vchodové dveře velkým zdobně tepaným klíčem. Pak sáhl do kapsy a nasadil si na ukazováček levé ruky stříbrnou spirálu a předvedl s ní u dveří několik složitých pohybů. Jana ho s narůstajícím nadšením pozorovala. Tohle vypadalo jako magie. Obklopila ji vůně mateřídoušky, potom se dveře otevřely a Šedivoj jí pokynul, aby vstoupila.

Překročila ošlapaný práh a vešla do tmavé místnosti. Najednou byla zaplavena směsí vůní, tak úchvatnou, že se zastavila a hodnou chvíli se jen snažila bezúspěšně rozluštit její jednotlivé složky. A pak na to přišla. S každým nádechem se vůně měnila. Jednou to byl jasmín, podruhé heřmánek, následoval kafr, pryskyřice, levandule, šalvěj.

Konečně se vymanila z kouzla. Nejspíš nasávala atmosféru domu docela dlouho, protože Šedivoj měl lehce netrpělivý vyčkávací postoj a zkoumavě ji probodával očima.

„Připadá vám, že to tu páchne?“ zeptal se. Takže mu tedy neušlo ani Janino intenzivní čichání.

„Spíš naopak. Úžasně to tady voní. Jak to děláte, že to voní pokaždé jinak?“
Šedivoj se zdál zmatený. „Nikdy se mi nezdálo, že by to tu vonělo. Spíš to tu je cítit po různých chemikáliích a to už se z tohohle domu nikdy nevyvětrá.“

„Kdepak chemikálie, bylinky,“ odporovala Jana vehementně a konečně začala vnímat i interiér. Hala byla vybavena jednoduchým nábytkem, ohromnými tmavými skříněmi, dvěma, temnou zelení čalouněnými, křesly a tmavým stolkem. Podlaha byla dřevěná a zčásti zakrytá zeleným kobercem. Lustr byl, oproti Janině předpokladu, elektrický.

Šedivoj ji vedl dál do domu, do obývacího pokoje zařízeného ve stejném duchu jako hala.

Podíval se na ni a usmál se. „Jsem vám moc vděčný, že jste přijala moje pozvání. Vím, je to starý dům prolnutý výpary z lektvarů, ale je tu bezpečno. Posaďte se a já dojdu pro kávu.“

Usadila se tedy do nejbližšího křesla a rozhlédla se po místnosti. K jejímu nadšení měla krb. A vypadalo to, že se i používal. A jedna celá stěna byla pokryta policemi s knihami.
Pane jo, v tomhle tu knížku budou hledat pěkně dlouho. A ještě pořád o tom Šedivojovi neřekla.
Vrátil se během chvilky a položil před Janu velký hrnek kouřící voňavé tekutiny.

„Všiml jsem si, jaké jste si dala včera, s cukrem a s mlékem,“ oznámil jí a sám se posadil do protějšího křesla. Upil ze svého hrnku a dal se do povídání:

„Uvažoval jsem, popravdě skoro celou noc, proč mi včerejšek přichystal to zvláštní setkání s vámi. Do té doby, než jste mi ukázala ten pergamen, nebyl jsem si jistý, zda to není obyčejná náhoda. Poté bylo jasné, že o náhodu nejde.“

„Počkejte. Promiňte, že vás přerušuju, ale já vám musím něco říct hned teď,“ vpadla mu Jana do řeči. Vzbudilo se totiž tetování a začalo do ní hučet: „Řekni mu to, řekni mu to.“
Šedivoj umlkl a zvědavě se na Janu podíval.

„Povídejte!“

„To znamení je živé. No, teda možná není živé, ale rozhodně se tak projevuje. Včera večer se mnou začalo mluvit a hrozně moc stálo o to, abychom tu u vás v domě hledali nějakou knížku. Chce si ji přečíst a nechce mi povědět proč.“

Šedivojovi se zase vrátil ten napjatý výraz. „Tak jsem to tušil správně. Je v tom nějaký záměr. Teď jestli je dobrý, nebo špatný. Všechno mi říká, abych mu důvěřoval, je to šance něco zjistit,“ mumlal si pro sebe horečně a když na Janu pohlédl, měl oči plné starostí.

„Domnívám se, že si zasloužíte vysvětlení toho, co tyto symboly znamenají,“ promluvil opět k Janě.

„Zasloužím,“ potvrdila Jana. Konečně se k něčemu dostávali. K něčemu, co zajímalo ji a ne to otravné tetování.

„Ten první trojúhelník je země, druhý oheň, třetí vzduch a poslední je voda. Jsou to alchymistické značky pro tyto živly, nebo taky esence,“ Šedivoj se odmlčel, sepnul ruce a položil je před sebe na stolek.

„To je jen jeden význam,“ pokračoval dál a výraz ve tváři měl najednou velice vážný, „mnohem důležitější, především pro mě je, že se tímto tetováním označovali členové kouzelnického řádu, takzvaní Mag. Mocní. Jednalo se o skupinu velice schopných čarodějů a zároveň moudrých mužů. I můj otec měl takovéto znamení.“

„Váš otec… nežije?“ zeptala se Jana tiše.
Šedivoj smutně přikývl. „Jsem si tím jist. Byl posledním z řádu. Odešel před pěti lety. Do doby asi jednoho roku před svým odchodem byl ke mně, co se týče činnosti řádu, upřímný. Jedním z poslání řádu bylo hlídat kouzelnický svět před hrozbou Velkého zla.“

„Co je to Velké zlo?“ Tenhle název se Janě ani trochu nelíbil.

„Zlá magie. Představte si magii jako něco co tu prostě je. Je to v zemi, přírodě, ve vesmíru. Síla, kterou lze jen z malé části ovládat. Čas od času se stane, že se objeví jedinec, mág, který je na tuto sílu napojen natolik, že ta neuvěřitelně umocní jeho nejsilnější schopnosti. Síly magie nejsou samy o sobě zlé, ale přijdou-li na svět přes obzvlášť krutou, ctižádostivou osobu, přijde na svět i Velké zlo.“

„A povedlo se jim to? Myslím uhlídat svět?“ Jana začínala cítit kolem žaludku nepříjemné mravenčení, vracel se k ní strach.

„Dávní si to myslí. Byli si dokonce tak jistí, že řád nechali rok před otcovou smrtí zrušit. Oficiální vláda Dávných dokonce zabavila některý majetek členů. Převážně šlo o knihy.“

„To je divné,“ Janě to přišlo hodně podezřelé, ale taky povědomé. Podobné praktiky znala z historie.

Šedivoj jí věnoval jeden ztrápený pohled černých očí a pokračoval:
„Otec se od té doby choval uzavřeně, chodil na utajené schůzky členů řádu a intenzivně se zabýval studiem knih, které se mu podařilo ukrýt před vládou. Potom začali zbývající členové řádu podezřele rychle umírat, až zbyl jen otec.“ Šedivoj teď propletené prsty tiskl tak silně, že mu zbělely klouby.

Jana se otřásla. Pokračování příběhu nemělo skončit dobře. Už chápala Šedivoje, proč mluvil o době, kdy se nedá nikomu věřit.

„Nakonec otec odešel z domu koupit nějaké chemikálie do laboratoře a …prostě se nikdy nevrátil.“
Šedivoj vstal a začal přecházet po pokoji. Pokračoval v řeči a vrhal na Janu rychlé pohledy.

„Vláda tvrdí, že řád byl rozpuštěn proto, že již nehrozí žádné nebezpečí. Nesmysl! A prý mají stejně dobré mágy k ochraně našeho světa, jako byl řád. To sotva! Likvidace řádu byla provedena ze strachu. Snad ze strachu ze skupiny tak mocných Dávných, skupiny, která by mohla zaujmout místo v čele společenství. Nebo, co když bylo třeba odstranit z cesty jedinou překážku pro nástup Velkého zla? Den co den si kladu tuhle otázku, den co den hledám stopy po tom, jestli se tu už Velké zlo neobjevilo. A co mě nejvíc děsí je to, že žádné nenacházím.“
Šedivoj teď mluvil spíš sám k sobě.

Jana ho pozorovala, jak je plný napětí. A aby nebyl. Jestliže celá vláda Dávných kuje pikle s nějakým opravdu zlým čarodějem, je to špatné. Příznivější možností by bylo, že Šedivoj trpí stihomamem. Bohužel, zdálo se, že když její znamení tak touží po kontaktu právě s tímto mužem, je to důkaz o jeho příčetnosti. Možná je právě on jediný, který správně tuší nebezpečí.

Janě přeběhl po zádech mráz a zároveň ji polilo horko. Jestli mají hledat a najít původce Velkého Zla, pak se tohle všechno vyvine ve Velký průšvih.

Šedivoj ukončil procházku a rozčilení z něj pomalu vyprchávalo. Znovu se usadil naproti Janě.

„Promiňte, ale vy jste jediná, s kým jsem o tom v poslední době mluvil. Ze začátku jsem se snažil přesvědčit své přátele. Dokonce jsem je otrávil svými teoriemi natolik, že se mnou nechtějí vidět. U vás mám aspoň jistotu, že dokud nenajdeme tu knihu, bude vás vaše znamení nutit zůstávat v mé blízkosti,“ vrhl na ni zoufalý pohled, který prosil o pomoc.

„Snad je šance, že v té knize bude odpověď,“ řekla Jana přesvědčivě, „máte vůbec představu, kde ji můžeme začít hledat?“

„A víte vy aspoň, jak se jmenuje, nebo jak vypadá?“ Šedivoj vypadal, že je ochoten jí s hledáním pomoci.

Jana netušila a už chtěla začít něco o své hlouposti, když se jí zcela zřetelně vybavila kniha v černé kožené vazbě, malého formátu, poměrně tenká.

„Malá černá,“ odpověděla, „poznám ji.“

„Začal bych v knihovně po otci.“

Hledali celý den. Prošli hromady a hromady zaprášených knih. Zpočátku do nich Jana se zájmem nahlížela, četla úryvky návodů na přípravu všemožných léků či instrukce k provádění běžných domácích kouzel. Potom už jen zběžně četla tituly knih. Nakonec se jen dívala na barvu vazby. Což Šedivoj dělal rozumně už od začátku.

Jedním přínosem bylo, že se Jana poučila o alchymii.

„Takže jste alchymista?“ zjišťovala, když se probírala obzvlášť velkou kupou starých knih.

„Ano,“ přisvědčil Šedivoj a odložil zelenou knihu na svou rychle rostoucí hromadu.

„Vyrábíte kámen mudrců? Měníte olovo ve zlato, a proto máte údržbu takového domu?“ popíchla ho.

Poprvé od té chvíle, kdy mluvil o otci, se usmál.

„Běžná představa Slepých o alchymii. Přitom považte, kteří význační a Slepími uznávaní lidé byli alchymisty. Třeba básník Goethe či fyzik Isaac Newton. Alchymie je věda. Ale kámen mudrců je spíš záležitost filozofická. Já vyrábím léky. Účinné.“ Bylo jasné, že Šedivoj je na svou práci patřičně hrdý.

Jana během hledání ještě vyslechla vyprávění o mnoha dávných alchymistech a jejich složitém bádání či o podvodných zlatodějích. Šedivojovi viditelně tohle povídání svědčilo, protože se dostával z toho hrozného napětí a přestával se mračit. Možná dřív býval docela příjemný člověk.
Musela přehodnotit svou jedinou představu o alchymii, získanou z filmu Císařův pekař.

Vypadalo to, že za celý den bude Šedivojovo vyptávění o alchymii jediná přínosná věc, protože po té černé knize nebylo ani stopy. A to pečlivě prošli všechny knihovny v domě.

„Ta věc je pěkně zlomyslná,“ konstatovala Jana a ukázala na tetování, „jen pomyslím na odpočinek, okamžitě se rozpálí. Ale pro dnešek s hledáním končím, mám toho dost.“
Svalila se v obýváku do křesla. Opravdu jí zase začalo pálit v ruce. A intenzita bolesti se zvyšovala s tím, o co umanutěji se ji snažila ignorovat.

Šedivoj znepokojeně sledoval její bolestnou grimasu. „Zítra můžeme pokračovat.“
Jana přikývla. „Přesně, až zítra. Stačí už! Nech toho!“ vyjela na znamení.
To jí nevyhovělo.

„Měla byste ho asi poslechnout,“ usoudil Šedivoj, zřejmě měl s magickými mučidly nějaké zkušenosti.

Jana vstala a rozhodně zavrtěla hlavou. „Máte v kuchyni led? Zamrazím tu potvoru.“

Po Šedivojově ujištění, že ledu má dost se Jana zvedla a vyšla na tmavou chodbu. Vydala se směrem, kterým tušila kuchyni. Dvakrát zakopla o vázu postavenou u stěny a potom už šla radši pomalu a rukama kontrolovala cestu před sebou.
Proč si, proboha, nerozsvítila?! Dotýkala se stěn, pod prsty cítila látkové tapety i dřevěné obložení. Kruci, v tomhle domě aby měla sebou průvodce.
Pomalu tápala dál, až ji najednou začalo ukrutně bolet v ruce. Znamení jakoby se zbláznilo. Z bolesti se jí orosilo čelo potem. Opřela se oběma rukama o stěnu, protože se bála, že sebou praští o podlahu. A najednou bolest polevila, stěna povolila a s přízračným zavrzáním se otevřela. Opět ji ovanula silná kombinace bylinných vůní, na to už si pomalu zvykala.

Místnost před ní byla úplně temná. Snad je to kuchyně. Jestli vypátrá ledničku, otevře ji, posvítí si s ní a najde vypínač na stěně. A pak dopřeje tomu tyranskému tetování pěknou dávku mrazu! I kdyby to nemělo fungovat, zkusit to prostě musí! Pokračovala tedy dál dovnitř. Stěna byla teď chladná a hrubá. Ach, a změnila se v něco chlupatého! Fuj, taky zubatého! Odskočila dozadu a praštila se o cosi do stehna. Právě toho měla dost!

„Šedivoji! Proč jste mi neřekl, že máte v kuchyni vycpaného medvěda? Málem jsem dostala infarkt!“ zahulákala hlasitě a uklidňovala bušící srdce.
Šedivoj u ní byl ve chvilce, inteligentně si totiž rozsvítil na chodbě.

„Bude to asi tím, že nejste v kuchyni a tohle není medvěd,“ konstatoval vesele.
Jana ve světle z chodby zírala na obrovskou vycpanou obludu vzdáleně se podobající koni, až na to, že na hlavě měla jeden notně upilovaný roh.

„Tohle… tahle příšera je jednorožec?“

Šedivoj přikývl. „Ano. A tohle je místnost, kterou jsem v domě ještě neviděl. A támhle je knihovna.“

Janě konečně došlo, proč je tak veselý. Tajná místnost znamenala jediné. Bude v ní kniha, o které Šedivoj nevěděl, že ji má. Tetování se spokojeně zatetelilo a odměnilo Janu příjemným šimráním. Strašně ho nesnášela!


5 názorů

Jasně. Já škrtám i celé kapitoly. Tedy mažu. Ale i to je proces psaní. Takže při tom na to budu myslet :-).


StvN
25. 12. 2012
Dát tip

Skrta se vetsinou az po tom:)


Díky za radu. Pokusím se na ni myslet při psaní.


StvN
24. 12. 2012
Dát tip

Nebavi me cist o tom, jak nekdo vstava z postele a jake s tim ma problemy. Pises hodne balastu, vaty, zbytecnosti. Na muj vkus pises nudne. Nema to spad. Myslis si, ze kdyz das postave zajimave jmeno, ze se tim automaticky stane zajimava. Tak to nefunguje. Hodne bych skrtal. To je moje doporuceni. 


Diana
23. 12. 2012
Dát tip

Zase jsem přečetla se zájmem. Příjemné čtení, napínavé. Těším se, co si vymyslíš o té knížce. :-)***


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru