Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jak šel čas

30. 12. 2012
3
8
1038
Autor
Madlen7

Ahoj babi,

Zvu tě na mou besídku, která bude ve škole. Bude v tělocvičně a začne v pět hodin. Já hraju prince a nakonec vysvobodím princeznu, ale nikomu to neříkej. Každý den to nacvičujeme. Už se těším, až to uvidíš.

                                                                                                                                  Bernášek

Milý Bernášku,

Moc se na tvou besídku těším. Od té doby, co jsem tě neviděla, jsi určitě zase vyrostl.

                                                                                                                                   Babička

Milý Bernášku

Jsem v nemocnici, protože mě zase potrápil žlučník. Moc mě to mrzí, ale nebudu moct přijet na tvou besídku.  Zítra jdu na operaci, tak na mě myslete.

                                                                                                                                   Babička

Ahoj babi,

Bylo mi líto, že besídku neuvidíš, ale dopadlo to hrozně. Byl jsem nervózní, ale ne protože jsi tam nebyla, ale protože jsem měl mluvit před moc lidmi. Nejdřív to šlo dobře, ale pak začal Robert pokřikovat, mamka ho chtěla vzít za každou cenu s sebou, nevím proč, stejně z toho podle mě nic nechápal. Bylo mi za něj trapně, všichni určitě věděli, že je to můj bratr. Začal jsem koktat a pletl jsem to. Naštěstí s ním pak mamka odešla pryč, takže konec viděl jen táta. Brzy se uzdrav.

                                                                                                                                  Bernášek

Milý Bernášku,

Už je mi líp. Každý den přemlouvám doktory, aby mě pustili domů. Říkají, že budu muset ještě týden zůstat v nemocnici. Mrzí, mě moc, že jsem tě neviděla v roli statečného prince a nemusíš se za svého brášku vůbec stydět. Robert je moc nemocný a věř mi, že maminka to myslela dobře, když vzala Roberta s sebou. Nemůže být pořád jen doma, potřebuje i společnost. Měl bys být rozumný starší bráška a chránit ho, potřebuje tě.

                                                                                                                                  Líbá babička

 

O deset let později

Online

B: Ahojky

B: Ty jsi naštvaná?

A: Ne proč?

B: Neodepisuješ

A: Byla jsem v koupelně.

B: Aha

A: J

B: Chtěl jsem se omluvit, že jsem to kino na poslední chvíli zrušil.

A: To je v pohodě.

B: J

A: Hlídal jsi bráchu?

B: Jak to víš?

A: Jednou jsem tě s ním viděla venku.

B: Jo tak. No jo dělám mu občas chůvu.

A: Nedělej si z toho srandu. :P

B: Je to těžký.

A: Já vím. Mně se to líbí, že se o něj staráš.

B: J <3

A: Do toho kina půjdem jindy. <3

B: Už se těším. Budu muset… J

A: Brácha? J

B: Jak to víš? J

A: Já vím přece všechno! :P

B: To si na tebe budu muset dávat bacha. :D

A: To jo. :D pa

B: pa

Offline

 

O dvacet let později v jedné zapadlé hospůdce

 

„Tak proč jsi mě sem pozvala.“

„Myslím, že to víš, Bernii.“

„Nevím, Alex. Tak už mě nenapínej.“

„Jde o Roberta.“

„O tom už jsme snad jednou mluvili!“

„Mluvili, ale je to s tebou horší a horší, než přijdeš z práce a obstaráš Roberta, Laura a Lea spí. Měl by sis s nimi víc hrát. Znají tě víc z vyprávění než doopravdy. Bernii, ony jednou vyrostou.“

„Jasně a Robert nevyroste nikdy.“

„Nemusíš mi skákat do řeči. Vím, že je pro tebe Robert důležitý, ale tvoje dcery by měly být důležitější. Podívej se na to rozumně, v nějakém specializovaném ústavu by se o něj postarali taky dobře. Mohli bychom ho tam navštěvovat.“

„Alex…Ne, nechci ho dát do ústavu. To nemůžu.“

„Bernii a kdo říká, že bys to musel udělat ty. Já to zařídím, odvezu ho tam.“

„Alex, já tě nepoznávám…“

„Já zase nepoznávám tebe. Nechováš se vůbec jako táta svých dcer!“

„Víš, co mi Lea řekla minulý týden?“

„Ne to nevím.“

„A jsme zase u toho! Řekla, že je skoro jako Viola, to její nejlepší kamarádka. Viola nemá tatínka, ale to taky nemůžeš vědět!“

………………

„Došly ti slova, Bernarde?“

„Já si to nechám projít hlavou.“

 

O třicet let později

20. 3.

Zase vstávám špatně, těžko se mi zvedá. Musím vstát a udělat snídani pro Roberta, pak ho nakrmit. Pustím rádio. Čekám, jestli dneska nepřijde Lea, ale dnes je čtvrtek, bude muset pracovat.

25.3.

Vstal jsem naštěstí dobře, ale musel jsem do nemocnice. Pro změnu ne s Robertem, ale kvůli svému srdci. Zlobí mě. Neměl bych se zatěžovat. To jsou ty jejich rady, a kdo se postará o Roberta. Nemůžu ho dát zase do ústavu, jednou to stačilo, už se z toho nikdy nevzpamatoval. Lea byla mezitím s Robertem v parku. Nic jsem jí neřekl. Nemohl jsem. Večer jsem nespal, pořád jsem o něčem přemýšlel. Převaloval jsem se skoro celou noc.

30.3.

Myslel jsem, že nevstanu, jak mě bolela revmatická noha, ale vstal jsem. Vždycky nakonec vstanu, musím.  Zdálo se mi o Alex, tak jsem si ten sen, ještě jednou v posteli přehrával v hlavě. Měl bych zajít na hřbitov, ale dnes ne. Dnes musím s Robertem do nemocnice.

 

 

31.3.

Vstal jsem si rychle, noha moc nebolela. Než jsem sebe a Roberta oblékl, byl skoro čas oběda. Vybral jsem v květinářství dvě nejhezčí gerbery. Jednu žlutou a druhou světle růžovou. Na hrobě bylo strašně moc listí a prachu. To sis nezasloužila, myslím si v duchu. Robert sedí v trávě a vydává zvířecí skřeky. Všechno zametu, ne že mě z toho pořádně bolí záda, ale párkrát mě bodlo u srdce, ale to není nic vážného.

10.4.

Jsem v nemocnici. Nevím, jak dlouho. V noci se mi najednou udělalo hrozně špatně u srdce, zavolal jsem si záchranku a hned potom ještě Lee a poprosil jsem ji, aby se postarala o Roberta, než se vrátím z nemocnice. Teď tu ležím napojen na milion hadiček. Pořád doktorům říkám, že už mi je dobře a ať mě pustí domů. Doktoři jsou jiného názoru. Ještě že se Lea o Roberta postará.

20.4.

Rozhodl jsem se, podepíšu revers. Rozmlouvali mi to, ale nemůžou mě tu držet násilí. Už je mi dobře a Lea toho má hodně v práci. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale když mě Robert po dvou týdnech uviděl, měl radost.

25.4.

Vstanu opět ztěžka. Zatracená noha. Brzo budu mít narozeniny, řekl jsem Lee, že to nechci slavit. Laura z Ameriky stejně nepřijede. Už jsem ji dva roky neviděl.

30.4.

Dneska mi celý den bylo zle. Zadýchal jsem se i na cestu na záchod. Nevím, co se mnou je. Venku je dost horko. Nemohl jsem ani Roberta vzít na každodenní procházku do parku. Sedím a stejně mi není……….

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


8 názorů

Lakrov
25. 01. 2013
Dát tip

Dočteno.

Hezký nápad, ale možná velké sousto pro tebe. Ty postupné změny a pocity po létech jsou ke konci psané trochu "horkou jehlou". V téhle podobě se mi to zdá takové nehotové, ale dala by se z toho udělat hezká povídka. Nevím, proč "musela" Alex umřít.


Madlen7
04. 01. 2013
Dát tip

díky :)


Alexka
04. 01. 2013
Dát tip

:) máš ho tam :)


Metta
04. 01. 2013
Dát tip

moc dobre*


Madlen7
01. 01. 2013
Dát tip

pochopila jsi to spravne:) a tip od tebe nedostanu?:)


Alexka
01. 01. 2013
Dát tip

mě se to líbilo. Vyrůstat a starat se o postiženého člena rodiny je velmi náročné. Tady jsou jen tak letmo a přitom výstižně nastíněné problémy, které z toho vyplývají.

I ten způsob komunikace, který je typický pro daný věk:

Vnuk si s babičkou především píše, pak kolem deseti začne komunikovat po netu, se ženou si jdou vyříkat všechno radši do hospůdky a pak, když je člověk sám, si píše deník.

Já to tak aspoň pochopila :)

 


Anděl
31. 12. 2012
Dát tip

Takto přemýšlím,když potkávám starší lidi s nějakým Robertem na vozíku. Zde je opravdu těžké se rozhodnut, zda se stát Pomahačem. Převzít roli rodičů.

Ale i to je pro mne poezie.

A ty jsi napsala pragmatickou (jakoby) povídku. Vadí mi tam jen těch několik žánrů  v jednom: dopis, deník, dialog, vyprávění, monolog.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru