Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Opěry výběrů; dvojitá příloha; tři básně

Výběr: Lyryk, Zbora, Jinovata, Print
03. 01. 2013
14
24
4860
Autor
egil

 

    Ještě než se začnu zamýšlet nad třemi konkrétními písmáckými díly, pozastavím se u několika obecnějších otázek – s tím,že než bych je oblékal do zdlouhavé eseje, pokusím se zrekonstruovat dialog proběhlý v jedné zapadlé pražské kavárně.

    Cokoli, co v dialogu zazní, je určeno k diskusi. Nejsou to dogmata, nikdo se nikoho nepokouší poučovat.

________

 

   U stolku sedí dva. Jeden (X) se tváří jak naivka, druhý (Y) jak školní aktovka. Číšník se radši už netváří nijak. Napsal kdysi básnickou sbírku, na jejíž konto se dočetl, že mu chybí kompaktní výraz. Pohlédnuv později do zrcadla, musel dát hodnému kritikovi za pravdu.

 

X: Nevzala to, je naštvaná. Vážně jsi ji ranil.

Y: Tak mi svoje texty neměla dávat k posouzení. Co čekala…

X: Je prostě nešťastná. A sama. Strašně pije, asi nemá úplně jasno v sexuální orientaci. Nechtěl bych žít její život.

Y: Nechtěl bych psát její básně.

X: Hele, ona je psycholožka. Ví, o čem píše. Třeba by se její texty někomu jinýmu mohly líbit.

Y: To nepopírám…

X: Tak jak je můžeš posuzovat? Poezie je přeci subjektivní… Co se nelíbí někomu, bude se líbit nespočtu dalším lidem, kteří mají podobnou zkušenost. Osloví je to…

Y: Ale o to přeci nejde. Anebo jde, ale ne takhle prostě. Poezii je možné posuzovat. Poezie D. J. je špatná mimo jiné proto, že ona nedokáže vykročit z vlastního stínu. Její stín je silnější než ona. Ani se o vykročení nesnaží, jen se utvrzuje. Její tvorba je tak arteterapií, ničím víc. Měla by ze sebe občas vyjít, překročit ty zaslzené hranice, a vidět, že všechno není tak do sebe vhroucené jako její večery.

X: A co třeba Sylvia Plath? Ta je přeci taky „subjektivní“.

Y: Jenže té se to povedlo. Byla vzdělaná, sečtělá. Měla rozhled. Své vnitřní boje nepoměřovala jen se sebou nebo s nějakými obecnými archetypy. Její poetika je pestrá, najdeš v ní lapený a obnažený kus světa, ve kterém my všichni žijeme. Nacismus, bezpohlavní manekýni, nemudrlantsky tematizovaný jazyk….. Takže u ní by bylo plané a zbytečné vyčítat jí ich-formu a že píše o sobě. Skrze sebe se totiž dobírá obecnějších souvislostí. Kdyby autorský subjekt zaměnila za lyrický, nic podstatného by se nezměnilo. Oproti tomu D. J. má ve své poetice jen zvnitřnělé konvenční symboly a nářky; a proč je tam má?

X: Aby něco vyjádřila něco důležitého pro ní. A pak se najde čtenář, který bude mít podobnou zkušenost. A pro něj pak taková báseň bude zásadní a podstatná. Posuzuješ to moc striktně.

Y: A ty to bereš relativisticky. Takhle se ztratíš… Tak jinak. Podívej se na tamten obraz na stěně. Tahy jsou plné víření, barvy ostré; převažuje modrá… Nepřipomíná ti to něco?

X: Van Gogh?

Y: Jasně. A líbí se ti, co je na tom obraze? Taková krajina se ti nemůže nelíbit. I mně se líbí. Periferie města, hranice mezi kamenem a zelení, potok, můstek… Jenže to není dobrý obraz. Můstek má vadnou perspektivu. Barvy jsou kýčovité. Ve skutečnosti je to nápodoba stylu, v níž chybí byť jen stopa Goghova mistrovství.

X: A jak to souvisí s básněmi D. J.?

Y: Její texty též nejsou dobré. Báseň má duální charakter. Podobně jako vlnočástice, světlo. Není obsah a forma. Sdělení je zjevné teprve formálními prostředky, jimiž se zároveň při četbě utváří. A v téhle rovině, v rovině básně-artefaktu, můžeš hodnotit celkem s klidem. A i tady D. J. zcela selhává. Pitomé rýmové automaty, banality, bezhlavý výlev… Měla by nejen bojovat s hysterií, ale vylézt sem tam na nějakou vyhlídku, jít mezi lidi a zvířata – a sem tam si i přečíst nějakou poezii…

X: Aby ji pak mohla napodobovat?

Y: Nepamatuju si to přesně, ale Eliot v sedné své eseji (O hudebnosti básnické skladby?) napsal něco ve smyslu, že pokud člověk do pětadvaceti neobsáhne celou tradici poezie, měl by přestat psát. To je extrémní přístup. A v takové podobě se s ním nedokážu ztotožnit. Ale fakt je, že se díky neznalosti lidé dopouštějí epigonství častěji, než se vůbec kdy dozvědí. A napodobují tak třeba Nerudu, Hlaváčka, Vrchlického, ale i „novější autory“. A faktem taky je, že do těch pětadvaceti, pokud má člověk talent, psaní přichází víceméně samo. A vznikají tak celé trsy textů, které je mnohdy vzrušující číst – už pro jejich nespoutanou dynamiku, touhu objevovat, ohmatávat hranice jazyka. Ale pak se to někde zasekne. Je nemožné zachovat si v nezměněné podobě tohle smýšlení. A pak je nutné najít si místo v jazyce, cizelovat výraz. A právě četba v té době může pomoct – člověk si uvědomí, kde stojí a kam by měl či mohl jít. 

X: A není to pak prostě takový kalkul?

Y: Nemyslím si. Naopak – stále jde v podstatě o totéž. Vyjádřit ze sebe něco podstatného. Zachytit něco, co je podstatné pro autora. Jen prostě zdokonalíš a zahustíš pasti, do nichž budeš to podstatné lapat. Vneseš do chaosu nějaký systém a zároveň necháš prostor i pro mimozáměrnost. Protože jinak by to prostě byla nuda – pro tvůrce i čtenáře. Autor se pak často sám diví, co za netušené nálezy se mu do jeho pastí chytlo. V tu chvíli není už jen zaznamenávačem, průtokovým ohřívačem emocí a vizí. Tehdy skutečně tvoří.

 

_________

 

Poznámka k interpretování poezie

 

    Než se pokusím okomentovat pár ovýběrovaných textů, které mě zaujaly. V některých poznámkách je zahrnuta dílčí interpretace, v jiných zcela chybí.

    Již dříve jsem už uvedl, že interpretaci poezie nemám v lásce a že pokud můžu, vyhnu se jí – protože není pro kritiku nutná. Vyjádřil jsem se však nepřesně. Ke zhodnocení některých textů je totiž rámcová interpretace bezmála nezbytná. Člověk však nesmí propadnout pýše, neměl by si klást za cíl text rozlousknout jak oříšek. Báseň není křížovka. Kdyby její sdělení šlo vyjádřit prostým jazykem, méně slovy a lépe, ztratila by její existence význam. Navíc – některé významy vyvstanou až z autorského i mimoautorského kontextu vyššího řádu, než je jedna báseň. Takže jistá pokora vůči dílu, uměřenost.... A nesnažit se nakouknout autorovi do hlavy, zaměřit se na báseň – hledat v ní. Kritizovat text, osobu autora vynechat.  

    A ještě jedna věc, související se zmíněnou uměřeností. Nevkládat do textu, co v něm a priori není. Nějaké vnější prizma (pominu-li, že už jen samotná přítomnost neautorského vědomí v textu nabourává princip neurčitosti – jenže zde není vyhnutí).

    Dodnes si vzpomínám, jak se mi dělalo bezmála fyzicky nevolno, když jsem četl sborník z bítovské konference na téma „Interpretace poezie“. Někdo, nevzpomínám si kdo, sborník jsem někomu půjčil a zapomněl komu, interpretoval Holana na základě jeho psychiatrických diagnóz. Někdo jiný interpretoval tak, že se předem vyzbrojil Jungovými archetypy. Na principu hesel „kdo hledá, najde“ nebo – „když víš, co si chceš v polysémantickém textu (nebo ve vitrážovém okně v katedrále v Chartres) najít, vždycky to tam najdeš“, vyvstávaly z podobných interpretací pouhé postmoderní hry, jakých lze za využité rozličných intepretačních vnějších mřížek vytvořit nespočet. Vždycky se proto snažím zůstávat při textu…

 

A je to stále ten samý postup:

Přečíst tolikrát, na kolik součástek je potřeba sdělení rozmontovat; a vytvořit si opakovaným čtením intuitivní předporozumění.

Pojmenovat svůj pocit z básně jednou větou.

Maje na zřeteli tušení celku, přistoupit k analýze dílčích částí a hledat mezi nimi souvislosti.

Syntéza.

________

 

Ke třem písmáckým textům

 

    Martinez. U nahého stolu. Báseň co do obraznosti hutná a současně kompaktní. Pracuje s jednou analogií, kterou postupně rozvíjí. Zaujalo mě, že v básni nevystupuje žádný lyrický ani autorský subjekt. Ne. Aktéry jsou samotné mnohovrstvé dny, potažmo jejich vertikální architektura. Lyrický subjekt je v textu rozpuštěný, zcela průsvitný, průhledný; vmísený do sledu dnů – a v zajetí jisté fatality.

Svrchní hladina, idyla, dokud je: mihotavá a zdánlivá jako ty olejové skvrny na hladině. Ale níž, směrem do hloubky, tam světla ubývá.

    Třetí strofa, konflikt… Ve svrchní vrstvě textu se náhle ocitáme uprostřed paradoxu: …temnotu / která se jednoho dne vynořila / o tolik lehčí oleje / aby pohltila všechny ty barevné skvrny / s lehkostí veškeré své tíhy. Ale v další vrstvě básně, kde se architektura dní začíná promíchávat s emocionalitou, cítíme, že je „lehkost tíhy“ oxymóronem pouze zdánlivým. Protože „…být není lehké, lehká jsou jen hovna.“ (V.H.)…Ve druhé vrstvě už neplatí zákony fyzikální, zde je temnota, resp. její tíha, lehčí oleje.

   Text je zakončen dvěma verši-solitéry. Dávají, spolu s názvem, celému textu univerzální, ale zároveň lehce rozmlžený dojem. Ocenil bych více, kdyby se v závěru zablyštěl nějaký zcela konkrétní motiv. Ale cítím za tím autorčin záměr (anebo si arogantně myslím, že jej cítím): ano, byla překročena jistá hranice a nic už není a nemůže být stejné.

    Ještě si chvilku jedu na vlně asociací. Říkám si: „Proboha, vrstvy, voda, vědomí…“ (ale nemám rád psychologizující nadinterpretace, proto tento směr opouštím a vracím se na zem), Nahý oběd od Cronenberga (ale ne…); hlavou se mi míhá: roztroušená skleróza, nemoc…Tomu by napovídal i minulý čas, ta analogie sedí, ale nakonec se odpoutávám od tohoto tíživého toku asociací, s myšlenkou:  ponechme autorce autorčino – a ještě chvilku si užívám, jak elegantně autorka rozklenula chronotopos textu.

    V posledku: text nijak zvlášť objevný co do obrazu, způsobu ozvláštnění, ale mající své, výše popsané kvality.

 

    Rajmund. 1. vrstvení-Vigilie.Vida, otvírám další příspěvek ověnčený výběrem – a další vrstvení. I když tentokrát docela jiné a jinak.

    Rajmundovy texty nepatří k nejsnazším k uchopení. Zpravidla se je nesnažím jednoznačně rozklíčovat – spíš si navazuji nitky asociací a užívám si tu lehkost, s níž autor tvoří, i když na stranu druhou – často mi vytane na zřeteli, jak tenká je hranice mezi lehkostí a grafomanstvím.

    Text je rozdělen do pěti do jisté míry autonomních částí (spíše než strof). Až na druhou jsou všechny části čtyřveršími. Převažuje čtyřstopý trochej

    Domnívám se, že vrstvení zde je spíše vrstvením historickým, než jakýmkoli jiným. Mnoho motivů (velmi heterogenních, avšak – v souladu se zmíněným typem vrstvení – záměrně heterochronních) tomu napovídá. Pročtu si ještě další části cyklu, abych si svou domněnku potvrdil.

    Rajmundovy texty nejsou pro každého; a i pro mě jsou pouze tehdy, když mi padnou do správného vnitřního naladění. Nicméně bez ohledu na to mimo jiné oceňuji, jak jde v Rajmundově tvorbě tematická závažnost a závaznost ruku v ruce s hravostí. A s nadhledem.

 

    Mimoň. Aureola. V čistě lyrických básních nezbývá, než odkrývat vrstvy. Nicméně zde je to snazší – pod povrch je nenuceně zanořená narativní linka. Samotný „příběh“ je veskrze banální, naštěstí v posledku celkem vedlejší. Důležitý je samotný tok, transparentní obrazy, zjevná ironie.

    Báseň, a na to si potrpím, skýtá víc, než se na první pohled zdá. Například práce s chronotopy – vnější se v ní mísí s vnitřním. Jednak na úrovni interiér versus exteriér: skříň (…) vystřelovala otevřeným oknem / ramínka, která chřestila ve větvích. A současně dochází k promísení chronotopů s vědomím subjektů, kdy posuny ve vztahu dvou lidí jsou v neustálé interakci s proměnami míst a rekvizit. Příběh lidí je současně příběhem míst, zvuků, vnějších dějů, které se zvnitřňují, a naopak…

    Pokud bych se pustil do interpretace samotných motivů (a poodhlédl od interpretace struktury), ve čtvrté strofě bych pospolu našel „ikonu“, „aureolu“, ptáka, jenž nezpívá, „pouze mu barevně svítí oči“. Díky těmto motivům text v této části získává bezmála sakrální rozměr.

    Ale že se jedná o ironii, o poměrně vysokou hru, poznáme hned podle následující finální strofy, kde opět vítězí ironie, kontrast.

    I když umazání jarních šatů od řetězu, kdybych hodně chtěl interpretačně exhibovat – což nechci, ale je to silnější než já –: zelená sukně bývá celkem konvenčním symbolem těhotenství. Navíc ta neposkvrněnost…. Ale ne, dost… Když už, tak „modelka“, nikoli světice…; a shrnutí:

     slušný text.

 

 


24 názorů

Miroslawek
19. 02. 2013
Dát tip

tip za odvedenou práci, ještě se (snad) vrátím


Megamozek
12. 01. 2013
Dát tip

Skvělé! Co dodat....


Max Hutar
07. 01. 2013
Dát tip

Že píšeš opory a že v nich je moje báseň, jsou dvě odlišné věci. Eh, měl jsem je nějak víc oddělit, to je fakt.


egil
07. 01. 2013
Dát tip

"Recenze zážitku"? ehm... To fakt ne. Ještě bych bral "reflexe události četby", ale bez té se to neobejde, ta je samozřejmostí...

 

A je mi vlastně celkem jedno, co se ti líbí či ne. Hodnotil jsem tvou báseň a shledal ji - na tvoje poměry - jako slušnou. Dle mých vlastních kritérií. Jak si to přebereš je pak čistě tvoje věc.


Max Hutar
07. 01. 2013
Dát tip

jaza: Kdyby byla symbolika v Aureole méně okatá a konec méně chlapecký, nezbylo by z básně vůbec nic. Nebo možná tak kryptická senilita (ke které se samozřejmě taky jednou propracuju). Ale neberu to jako kritiku, jako spíš kompliment; těch dvou efektů jsem chtěl docílit.

egil: Děkuju za kritiku... všiml jsem si toho až dnes, když to bylo ve zlaťáku. Tvoje interpretace jsou mi celkem vzdálené (jarní šaty nejsou zelená sukně), ale jsem celkem zastánce toho, aby si v textu hledal každý, co potřebuje - ironii, těhotenství, rekvizity a scény... klíďo. Ale nelíbí se mi, že ve tvém pojetí je kritika básně spíš analýza evidovatelného než recenze zážitku. A to se týká i teoretické části třetích opor, byť teda souhlasím s whisperem, že obzvlášť dialog, jenž to celé chvályhodně oživuje, je vhodná naučná četba pro místní.


Jistě shodneme se že problé je v mindráku. :D


egil
04. 01. 2013
Dát tip

Co se týče tvé reakce, mám pocit, že problém není v X ani Y, oba jsou fiktivní.

Problém je v U;

a je to tvůj problém, takže k věci, anebo vůbec.


Ty jo ten Y je úžasný, nádherný, nádherný - fakt! Je tak moudrý a přesný. Je spravedlivý a čistý. Nenechá se zviklat falešnými emocemi. Y musí být ale osobnost a charakter! Prosím, moc prosím chci jej poznat! Chci Y pohlédnout do očí a vidět tu hloubku.

Zato X je politování hodný. Takových X je mi vždycky tak líto. Ubožák jen tak přihazuje, ale ke skvělému Y se nemůže ani přiblížit. Ani nedokáže uznat jak je Y od něj skvělý a pořád se jen ztrapňuje. Ubohý X.

 

Y je bůh a i blbosti z jeho úst jest slovo nejvyšší!


a tím pádem i samotné výroky o poezii, které postavy pronášejí, získávají jinou hodnotu, než kdyby to byly výroky autora vědeckého stylu. - do hry se dostává ironie, nadsázka, synekdocha apod. 


řekl bych, že napsat lze ke všemu něco, ALE taková plošná kritika by musela používat stejné šablony, stejná schémata, jaké by nacházela v souboru zkoumaných textů, stále na principu zákona akce a reakce. - pro jevy, které kritik jako čtenář a reflektor již prošlapal, prožil, vyjádřil a které jej samotného neobohacují, by musel používat automatické kritické reakce, aby se to dalo vydržet. 

potom se dá říct, že tímto reaktivním způsobem kritik poznává text, který má schopnost se vymykat, tj. ve chvíli, kdy i jeho reakce začíná být nějak jiná, odráží ony zvýrazněné, hledané rysy a vlastnosti původního textu, je původním prožitkem.

u toho dialogu jsem si říkal, jak ti vyhovovuje tahle výkladová forma. Dneska se poetiky v dialozích nepíšou, ale tobě to sedí. bylo tam právě více, než jsem čekal. - a jasně, že musí spíš otevírat než uzavírat. - navíc, i ty kvazipostavy v něm nechtěně podléhají dalším významovým posunům. - z vědeckého hlasu se stává hlas fiktivní postavy, hodnota navíc.  


egil
04. 01. 2013
Dát tip

Whisp.: Ano, v prvním odstavci to vystihuješ přesně. Proto jsou básně, k nimž v podstatě nejde nic napsat. A proto tolik lidí pokus o kritiku na serverech vzdá. Sezdají, že je to marnost. Jediné řešení je intuitivně oddělit, kde se děje nějaká litertura a kde se překračuje ta hranice v textu. A nekritizovat plošně, ale vybírat si na základě tohoto mustru... No ne snad? ;-)

Dialog spíš víc otevírá, než ře by něco skutečně zodpověděl. Ale do určité míry snad manifestuje - ale nijak zvlášť striktně či originálně. Pan X a pan Y - pak aktovka -, tak co bys čekal... ;-)

Ta jména, jo, vzpomínám si. Byli to oni.


hm, ochota nebo potřeba překračovat v textu vlastní stín, když si vypůjčím tvou metaforu, stejně nemůže být daná zvnějšku. - tady je kritik dobrý akorát na to, aby určil symptomy a případně stanovil diagnózu, ale pokud autoři sami v sobě nemají tu potřebu, nic s nimi nepohne. Hned v závěsu je dobré se ptát, kde se taková potřeba bere a proč by se měla brát, proč by se mělo něco měnit. Pokud převažují zase jen vnější motivy, myslím, že to ani tak nemůže fungovat. - když je na prvním místě autor a ne báseň, těžko ten autor uvidí, čím báseň strádá. - a popravdě, v jeho / jejích očích ani strádat nemusí a není na tom co měnit. 

dialog je provokující, je v něm řada témat, které si autoři cestou potřebují opakovaně zodpovídat, i když nejlépe s vědomím, že to hlavní tajemství nikdy nebude odhaleno. :)

(ještě si tipnu: psychiatrické diagnózy - N. Holub, jungovské archetypy - M. Exner.) 


Já ti rozumím, egile, ale podle mě je to divně napsané. Ale rozumím. Ono to tam není obsaženo ani apriori, ani a posteriori, proto je to nesmysl. Navíc je v našem kontextu báseň dána a my ji poznáváme. Sám říkáš, že to vztahuješ k procesu četby a interpretace, tedy k procesu poznání, jak je běžné.

jaza
04. 01. 2013
Dát tip

tajemství básničkový))... mám na všechno stejnej mustr, líbí se mi inovace i za cenu pozérství, nová slova, stará slova v jiných souvislostech, umění vyjádřit obyčejnost obyčejně - protože taková je a umění umělecky, protože si to zaslouží... Tyto dvě věci v jedné básni hrajou správným kontrastem a nabízí dlouhodobý prostor pro experiment. 

Tak nějak si ve zkratce představuji soudobou poezii, třeba :-)


egil
04. 01. 2013
Dát tip

V textu jsou "předchůdně" (rozuměj před četbou) obsaženy veškeré jeho konstituční prvky.

A posteriori můžeme text kontaminovat nadinterpretací, když opustíme souvtažnost toho, co v textu skutečně je obsaženo a začneme do něj zvnějšku vkládat, co v něm primárně není.


Prudký? To byla nadsázka. Je-li to, jak říkáš, pak bych řekl, že jsi to napsal špatně. Ale je to detail. I tak bych rád věděl, jestli si v tomto rozumíme, takže: Bavíme se o interpretaci, tedy o úsudku kritika. Ten by apriori neměl do textu předem vkládat, co v něm není (neboť mimo jiné musí dříve nebo později hledat kontext více básní). Tedy by se neměl pokoušet "nadinterpretovat", jestli to tak mohu říct. Je to tak? Protože nerozumím spojení "a priory není". A už vůbec ne v našem kontextu interpretace. "Není" není úsudek. Pokud to ale nějaký smysl má, pak prosím o vysvětlení, protože cítím, že by mohlo být zásadní. Přece jen v podobných textech může být každé slovo důležité. A já se chci ubezpečit, že rozumím. Mirek byl přítel mého otce a jak už jsem dnes vysvětloval, Mažňák to má taky za sebou. Jmenuji se Jiří, nikoli Jaroslav.

egil
04. 01. 2013
Dát tip

Milý Metelko, vážně bys někoho praštil za "kýčovité barvy"? To by byl smutný konec pana Y, smutný a zbytečný. Jsi dnes prudký hoch, co by na to řekl Mirek...? :-)

__

A ta věta je správně, jak je -

ve smyslu: nevnucovat básni nějaké vnější prvky, nevkládat do ní zvenčí nějaké "rafinované" intepretační mřížky (protože tak zapadneme do zmíněné postmoderní vyprázdněné hry)... Je důležité "zůstat při textu."

To s tím montováním, to je hyperbola - trochu jsem si zapřeháněl... Není nutné brát tak doslovně...


Mně je ten Y velmi nesympatický. "Barvy jsou kýčovité" - za to bych ho snad i praštil. Vezmi si příště do zapadlého Fra diktafon, takhle to působí vycizelovaně, což je škoda. --- "Nevkládat do textu, co v něm a priori není." - Nerozumím. Nemyslel jsi: Nevkládat a priori do textu, co v něm není? "Přečíst tolikrát, na kolik součástek je potřeba sdělení rozmontovat" - Není mi moc jasné, kde nabereš jistotu, že poznáš počet součástek. Působíš příliš sebejistě. --- Nejvíc se mi líbí ty samotné rozbory. Je to lepší, když se nepředvádíš.

egil
03. 01. 2013
Dát tip

Pro mě jsou tyhle tři texty zajímavé právě svou odlišností. Všechny jsou ve své rovině slušné, mají něco do sebe. A je nutné opatrně volit kritéria, skrze něž k nim kriticky přistupovat. Nelze je hodnotit podle jednoho mustru. Tři odlišné texty, tři různé způsoby četby.

Co se týče tvých dodatků -

příliš dlouhé věty? to mi připomíná "příliš mnoho not", ale jestli ti to tak přijde... Poznámka o "nad zdejší poměry" mi přijde z tvé strany podivně (a trochu protivně) bohorovná, ale když myslíš..

u Rajmunda, mám pocit, nejsme nijak ve sporu.

Co se týče mimoně, ne že bych z té básně byl až tak odvařený, ale "okatost symboliky" a narace "na pokraji vyzrazení tajemství"? Vyzraď mi to tajemství.:-)

Každopádně dík za reakci...


jaza
03. 01. 2013
Dát tip

subjektivně...

 

Martinez: se tam potýkám s tím problémem, jako mám poslední dobou nevím proč u více autorek, osobně preferuji trochu lehčí kusy, snad i zábavnější - zde je však paradoxně ona tíha ještě zvýrazněna opravdu těžkými, či hustými výrazy (olej, skvrna, hloubka). Líbí se mi téma, ale osobně bych tam nerval tak dlouhé věty možná. /báseň rozhodně nad zdejší poměry, ale martinez je dál než tady, myslím/

Rajmund: fajn řemeslně pojaté, ale asi bych se k ní nevrátil, pro mne špatně čitelné obrazy, které však nepostrádají příjemný rytmus a přímost. Výběr bych ale asi dal.

 

Mimoň: po přečtení egilova rozboru, si trochu nevím rady.. nechtěl by si se rozepsat více subjektivně??))) Já, bych tady asi výběr nedával, pokud se jedná o naraci, přistupuji k ní dost citlivě, je to dycky na pomezí vyzrazení tajemství, což je škoda, symbolika by mohla být méně okatá, a závěr snad asi méně chlapecký.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru