Pan Brouček se jako správný měštěnín vydává do časů jen nedávno minulých. Tak jako malebná postavička z české pohádky se většina z nás ve fantaziích vydává jen o dva tři kroky nazpátek. Líbí se nám devatenácté století, korzující nažehlení lidé a kvas rodící se moderny. Blouznící dějepisci by snad sdíleli se spisovatelem touhu vydat se až k palisádám a několika skromným kamenným sídlům na úsvitu našich soukromých dějin. Jsme spojeni s vlastní krajinou a dobou jak novorozeně s matkou. Jsme věčná novorozeňátka.

Ale jako novorozeňátka napodobujeme pohyby druhých a jednoho dne se zadíváme do zrcadla, které vždy zkresluje naši tvář. Režisér Oliver Stone vzpomínal kdesi na své dětství jako na cizí krajinu, do níž by se už nechtěl vrátit. Mluvil taky o kokainu a Vietnamu a vše mu bylo milejší než téma dětství.

Jak píše Peter Sloterdijk v knize Na jedné lodi, historici nám vštípili ideu dějin počínajících se s prvními velkými říšemi. Jako by před Egyptem, Mezopotámií a Čínou nic nebylo. Prostor pro fantazii mohlo by se zdát. Jenže ne, semena fantazie zaséváme jen do učebnicemi dějepisu předem připravené půdy. Proč jsme zapomněli na své přátele toulající se lesy i vyprahlými pustinami bez řeči, bez jmen a velkých plánů?

Je to tak, že co neuchopíme, necháme být? A touláme se dál pustinami vědomí a popadanými kmeny informací. Zahleděni do zrcadel a obrazovek, pod taktovkou rozumu vytlačujeme svírající vzpomínku na první čas.

Na čas, kdy se do pouští neutíkalo v rozjímaní nalézat klíč k nebesům, neboť poušť a nebesa ještě byly jedním a tímtéž. A hvězdy z temného průhledu k vesmíru nikdo nemusel nanášet barvami na plátno, aby zářily věčně. Věčnost neexistovala, nepletla hlavu žádnému z kulhavých poutníků.

Byla jezera, co uzavírala těla ryb i jiných zvířat, ale nebyl nikdo, kdo by s pravdou na jazyku pokládal do té vody druhé a vydával to za prozření. Nebylo symbolů, byly jen dny a noci a klid a nebezpečí.

A i Měsíc byl ještě osamělý místo, ale nebyl nikdo, kdo by o tom zpíval píseň. Bylo jen ticho přerývané dusotem kopyt a rychlým dechem spasených.

A konečně nebyli Broučkové a dějepisci, prostředkující nám ohlédnutí. Byli jsme my a hleděli jsme k horizontu, na kterém končily slunečné dny a dávaly se do pohybu stíny divokých zvířat. A vše stále začínalo a končilo. Jediný možný přívlastek té doby, který mne napadá, je první.