Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
První čas
datum / id24.01.2013 / 422397Vytisknout |
autorMovsar
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno1561x
počet tipů3
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
První čas

Pan Brouček se jako správný měštěnín vydává do časů jen nedávno minulých. Tak jako malebná postavička z české pohádky se většina z nás ve fantaziích vydává jen o dva tři kroky nazpátek. Líbí se nám devatenácté století, korzující nažehlení lidé a kvas rodící se moderny. Blouznící dějepisci by snad sdíleli se spisovatelem touhu vydat se až k palisádám a několika skromným kamenným sídlům na úsvitu našich soukromých dějin. Jsme spojeni s vlastní krajinou a dobou jak novorozeně s matkou. Jsme věčná novorozeňátka.

Ale jako novorozeňátka napodobujeme pohyby druhých a jednoho dne se zadíváme do zrcadla, které vždy zkresluje naši tvář. Režisér Oliver Stone vzpomínal kdesi na své dětství jako na cizí krajinu, do níž by se už nechtěl vrátit. Mluvil taky o kokainu a Vietnamu a vše mu bylo milejší než téma dětství.

Jak píše Peter Sloterdijk v knize Na jedné lodi, historici nám vštípili ideu dějin počínajících se s prvními velkými říšemi. Jako by před Egyptem, Mezopotámií a Čínou nic nebylo. Prostor pro fantazii mohlo by se zdát. Jenže ne, semena fantazie zaséváme jen do učebnicemi dějepisu předem připravené půdy. Proč jsme zapomněli na své přátele toulající se lesy i vyprahlými pustinami bez řeči, bez jmen a velkých plánů?

Je to tak, že co neuchopíme, necháme být? A touláme se dál pustinami vědomí a popadanými kmeny informací. Zahleděni do zrcadel a obrazovek, pod taktovkou rozumu vytlačujeme svírající vzpomínku na první čas.

Na čas, kdy se do pouští neutíkalo v rozjímaní nalézat klíč k nebesům, neboť poušť a nebesa ještě byly jedním a tímtéž. A hvězdy z temného průhledu k vesmíru nikdo nemusel nanášet barvami na plátno, aby zářily věčně. Věčnost neexistovala, nepletla hlavu žádnému z kulhavých poutníků.

Byla jezera, co uzavírala těla ryb i jiných zvířat, ale nebyl nikdo, kdo by s pravdou na jazyku pokládal do té vody druhé a vydával to za prozření. Nebylo symbolů, byly jen dny a noci a klid a nebezpečí.

A i Měsíc byl ještě osamělý místo, ale nebyl nikdo, kdo by o tom zpíval píseň. Bylo jen ticho přerývané dusotem kopyt a rychlým dechem spasených.

A konečně nebyli Broučkové a dějepisci, prostředkující nám ohlédnutí. Byli jsme my a hleděli jsme k horizontu, na kterém končily slunečné dny a dávaly se do pohybu stíny divokých zvířat. A vše stále začínalo a končilo. Jediný možný přívlastek té doby, který mne napadá, je první.  

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.01.2013 09:06:45dát kritice tipJosephina

a do tohoto bodu bychom se zase měli vrátit, i když už uvědoměle --- moc povedený přípis, bravo!

24.01.2013 22:17:38dát kritice tipMovsar

fruhlingu díky. jsi jediný, kdo se k našemu opičímu původu přiznává. jinak to tu zřejmě je samý petr hájek.. ake sněžce taky děkuju.

 

24.01.2013 18:09:57dát kritice tipFruhling

Na druhou stranu, být předprvním člověkem by mohlo být fajn: lovit, válčit, rozmnožovat. 

 

V prvním odstavci máš dvakrát za sebou "vydává" a vcelkuý mě zaráží, že jsi během textu nepoložil ani jednu typicky movsarovskou otázku (r).

24.01.2013 09:06:13dát kritice tipSněžka

Ze začátku trochu kostrbaté, ale pak se mi to začíná líbit - od toho, "co neuchopíme". Ale myslím si, že dneska už skoro nikdo nechce být ani Broučkem, protože všichni se akorát ženou dopředu... :o(



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.