Vyřčení ukrytého

    Byla tu tak dlouho...na tom světě, který jí už přestával být vlastním.

    Každým dnem ji dokázal překvapit a vpálit jí nový políček na tvář. Ztráta všeho, co chtěla. Prázdnota v srdci, jež stále ještě bilo. Jak dlouho ještě? Protentokrát?  Jen ta rána na tváři stále pálila, jediný pocit, ohromující a pobořující dotyk, jež zaplavoval její duši a srdce. A nutil srdce k útlumu a oči k slzám.

    Přála si být jiná...odhodlanější, silnější a skutečnější...ale byla už jen stínem dávného člověka.

    Její unavená mysl si už nepřála nic víc, než jít spát.. definitivně a bez definicí.

    Chtěla jen naposledy obejmout své dítě. Zavřít oči a spát. Ale svět je tak krutý, že vždy otevřela oči a byl tu znovu. Totožný a bezvýrazný jako včera. Síla byla pryč hned z rána a přdstírání ji ničilo. Byla tak zbytečná. Každý přece musí vidět, jak moc je zbytečná! Nahrané úsměvy uzamčené za branou rtů a nezasahující do duše,.

   Možná by už bylo na čase dát poslední polibek jedinému cennému stvořeníčku, jedinému stvoření plnému lásky, jež tento cit dokázal dát a také jej příjmat. Bytosti jež ji milovala a ona milovala ji! Kéž by byla šťastná ta malinká bytůstka! Kéž by jí někdo zaručil, že se osud nebude opakovat, někdo ji vždy bude milovat a chránit ji.  Kéž bych měla svobodu to vědět a jít už konečně spát!

   Kéž by!!!

...dala bych svou duši...