Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 443 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Se sklopeným zrakem
datum / id24.02.2013 / 424142Vytisknout |
autorztracenec
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaKaždodenní
zobrazeno922x
počet tipů3
v oblíbených0x
Se sklopeným zrakem
„Jsem tvůj otec, Igore!“ řekl mu přívětivě vyhlížející prošedivělý muž. Byl skromně oblečený. Nosil na sobě starý tmavě modrý svetr a hnědé manšestrové kalhoty. Z jeho bleděmodrých očí snad měla čišet dobrosrdečnost, zkušenost, férovost. A přesto mu ji Igor nevěřil. Naučil se nevěřit.
„Jsem tvůj otec.“
Byla to věta, kterou Igor slyšel už mnohokrát od mnoha různých mužů. Nikdo z nich však nepůsobil důvěryhodně. Ten poslední byl dokonce o čtyři roky mladší, než Igor.
Tenhle nový byl snad starší, ale zklamal v řadě dalších prověrek. Zpočátku Igora označil jako Ivana, teprve později se opravil, dále nevěděl vůbec nic o Igorově matce a kromě toho se téměř od počátku chvástal tím, že je zatvrzelý panic. Igor pojal však celou situaci nanejvýš slušně. S domnělým otcem povečeřel. Bavili se o fotbale, o vaření, o sázkách i o tom, jak Igorův otec trávil téměř celý život v zahraničí.
„Jsem rád, že jsem tě mohl konečně vidět, Igore. Chyběl jsi mi, chlapče.“
„Ty mně taky, táto. Uvidíme se ještě?“
„Určitě! Jen musím teď odjet na čas zase do zahraničí. Ale až se vrátím, někam zajdeme, něco podnikneme.“
„Tak dobře.“
„Měj se dobře a pozdravuj strejdu Karla.“
„Davida.“
„Jo, Davida, pozdravuj strejdu Davida. Měj se, chlapče.“
A tak zakončili společný večer. Igor věděl, že toho člověka už nikdy neuvidí a že mu to rozhodně nebude líto. Vykročil klidným krokem směrem k domovu. Díval se kolem sebe. Viděl dva mladíky v oblecích. Zřejmě jim skončila pracovní doba a teď jdou z pracoviště společnou cestou k zastávce tramvaje, kde se rozdělí. Jejich diskuze se evidentně týkala plánů, které mají na večer. Oba projevují zájem dozvědět se co nejvíc o plánech toho druhého. Oba se těší, až se jeden druhého zbaví a půjdou si vlastní cestou. Plány, které tak horlivě probírají, jim prochází ušima a mizí venku v okolním městském příšeří. Igor od nich odvrátil zrak.
Na druhém konci ulice se objímá mladý pár. Líbají se, šeptají si hezká slůvka, vyznávají si lásku. Ale v jejích očích Igor cítil a viděl, že to není skutečné. Ani tam už se dál nedokázal dívat.
Kráčel alejí listnatých stromů. Na stromy v aleji se vydržel dívat déle, než na výjevy na ulici, ale stejně nikdy ne dost dlouho. Nejraději chodil se sklopeným zrakem.
Konečně došel až domů. Odemkl vchodové dveře a vyrazil po schodech do prvního patra. Když otevřel také bytové dveře, čekala na něj obvyklá atmosféra – ticho, pach starého nábytku, tikot hodin v předsíni. Byt, ve kterém Igor s matkou a otčímem bydlel, byl starý a působil až chudě. Podlahy byly potažené omšelými fialovými koberci s hnědými čtvercovými vzory, stěny byly zažloutlé a smutné. Zákoutí a prostory mezi nábytkem jako kdyby vyprávěly příběhy z jiných a dřívějších dob. Přitom Igorova matka měla peníze na koupi nového bytu, možná i menšího rodinného domu. Nikdy neřekla, jak k nim přišla. Igor s ní dříve vedl časté konverzace, přál si, aby se přestěhovali jinam. Jeho matka o tom nechtěla ani slyšet. Ale to už bylo dávno…
Igor se nakonec s bytem smířil. Dokonce začal nacházet v některých jeho částech klid, který skoro všude jinde postrádal.
Teď stál znovu ve své předsíni. Přišel ho přivítat otčím David.
„Buď zdráv, Igore. Zajdi se podívat za matkou. Chtěla s tebou mluvit.“
„Ahoj Davide, půjdu za ní.“
A tak ještě předtím, než se zavře ve své malé komůrce, vyrazil Igor do ložnice – místnosti se starými dřevěnými skříněmi, těžkou dubovou postelí a velkou replikou Muchových Slovanů v pravlasti. Ložnici jako jedinou z místností neměl vůbec rád. Připadalo mu, že byla cítit starobou, bolestí a nemocí, a to ještě v době, kdy byli všichni zdraví. Jeho matka seděla ztuhle ve svém kolečkovém křesle a dívala se přes zašedlou záclonu z okna.
„Ahoj mami,“ pozdravil ji Igor.
Jeho matka se pootočila a na tváři se jí objevil úsměv.
„Ahoj Igorku, to jsem ráda, že jsi doma.“
„Proč bych nebyl. Bydlím tady. Jsem doma každý večer.“
„Byl jsi s tátou? Konečně jsi ho poznal, viď? Pověz mi o něm, jak teď vypadá?“
„Mami, ani tenhle člověk…“
„Musím Davidovi poděkovat. Bez něj bys ho nikdy nepoznal, nikdy bys nepoznal svého tátu. Museli jsme mu koupit letenku až z Ameriky. Ale přiletěl! Škoda, že ho taky nemůžu vidět.“
„Mami, ale on…“
„A jak teď vypadá? Má se dobře? Jsem tak šťastná, že jste se mohli vidět.“
Igor se na chvíli odmlčel. Pozoroval svou nemocnou, hubenou matku. Byl to pohled, na který si zvyknout nešlo. Mžourala na něj unavenýma očima přes tlusté brýle. Byla z ní cítit ospalost. Přesto se nadšeně usmívala - tak, jako když jí povídal o předchozím z domnělých otců. To bylo před čtyřmi měsíci. Věděl, že na to si už nepamatuje. Zadíval se do země.
„Táta…vypadá dobře. Zdá se, že mu nic neschází.“
„On vypadal vždycky dobře. Vždycky to byl fešák. A jak mu to slušelo v pošťácké uniformě. Je to pořád fešák?“
„Je mami, je…“
„Potřebuju se teď trochu vyspat. Jsem unavená. Pomoz mi do postele.“
Igor ji lehce zvedl a přenesl ji z vozíku na postel. Když ji uložil, měla už zavřené oči, ale ještě se usmívala.
„Tak je to pořád fešák, to je dobře. Počkej, musím ještě…musím ještě naložit chleba do mlíka. Vždyť víš. Pro psy.“
Igor nevěděl.
Matka už se ale ponořila do spánku a klidně oddechovala. Igor se tedy zvedl a odešel. Nechtěl zůstávat v ložnici ani o chvíli déle, než musel. Když procházel kolem kuchyně, zavolal na něj otčím.
„Igore, můžeš na chvilku?“
„Co je?“
„Byli jsme dnes s mámou v nemocnici. Odpoledne se jí udělalo zase špatně. Musíme…“
David, teprve dva roky jeho nový otčím, se odmlčel. Zkřivil tvář a ztěžka oddychoval. Potom si dal na chvíli hlavu do dlaní. Igor takhle špatně zahraný smutek ještě neviděl. Musel od něj odvrátit zrak. David nakonec pokračoval plačtivým hlasem.
„Musíme se smířit s tím, že už tady dlouho nebude. Vím, že je to těžké, ale věřím, že to dokážeme překonat. Musíme jí ty poslední týdny nebo měsíce udělat co nejpříjemnější.“
Igor mlčel a David tedy ještě pokračoval.
„Bylo pro ni dnes moc důležité, že ses sešel s otcem. Ani nevíš, jak byla šťastná, že jste se mohli sejít, dokud je ještě naživu.“
„Už to nedělej.“
David se zarazil a čekal, zda bude Igor pokračovat. Igor už ale neřekl nic dalšího. Se sklopeným zrakem se zvedl, rozhodnut odejít z místnosti. Když za sebou zavíral dveře kuchyně, slyšel Davida, jak volá již pevným hlasem: „Dělám pro vás oba maximum, abys věděl. Dělám to nejlepší, co umím, každej jinej by se na vás vykašlal.“
Igor se ani na třetí pokus nezastavil ve svém pokoji. Místo toho otevřel dveře na malý balkonek - pro čerstvý vzduch, pro klid. Svět se v tu chvíli zrychlil. Atmosféra umírajícího bytu se změnila v ruch a hluk velkoměsta. Byla však stejně falešná jako ta uvnitř. Celé město bylo plné přetvářky, neupřímných úsměvů a veselých smutků, blízkých nepřátel a trpících přátel.
Igor pohlédl tentokrát nahoru. Podíval se na hvězdy – na ty, jejichž záři neschovalo ani světlo města. Chvíli z nich cítil klid, stabilitu a jistotu. Jsou to ty stejné hvězdy, na které se my lidé díváme tisíce let. Jenže potom si uvědomil, že hvězdy jsou odrazem minulosti. Světlo, které vidíme je stovky let staré, ale dorazilo k nám až teď. Je obrazem, který už dávno ve skutečnosti nemusí existovat. I hvězdy se přetváří, uvědomil si Igor a sklopil zrak k zemi…tam co obvykle.



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.02.2013 11:37:52dát kritice tipZordon

Tvoje povídka mě zaujala. Zvláště pak věty: "Jejich diskuze se evidentně týkala plánů, které mají na večer. Oba projevují zájem dozvědět se co nejvíc o plánech toho druhého. Oba se těší, až se jeden druhého zbaví a půjdou si vlastní cestou. "

To je výstižné.

24.02.2013 22:02:35dát kritice tipF9

/po dlouhé době, co jsem přečtla něco - líbí se mně to.. ponurý úlet.... :) realismus od toho nečekám....

nejvíc mne ťali ti slovani v pravlasti a pak že je s nima otčím dva roky :)

 

doufám jinak, že se autor má fajn a je to jen úlet. ;-) vlastní rodiče jsou taky docela nahovno kolikrát, je to jen iluze, že s vlastníma je to zas kór vždycky lepší ... takže ten hajzl David.. byl vlastně... ;-) vcelku dobrák/

24.02.2013 20:18:59dát kritice tipFruhling

Nápad se mi líbí, ale upřímně nevřím, že by to otčím zařizoval až takhle pravidelně a natvrdo, klidně by to mohl svoji družce nalhat. Chtělo by to vyřešit elegantněji, možná i jednodušeji.

Jinak mi přijde, že se to dost topí v nadbytečných popisech - text nemá dynamiku.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.