Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Selma

02. 03. 2013
11
22
2074
Autor
VH64

Selma

(Život nemá pointu)

(1)

Když jdete po Mirza Ismail Road směrem od nádraží, dojdete k bráně do Pink City, Ajmeri Gate. Poslední obchůdek před křižovatkou je na pravé straně Saree Shop. Před ním jsem občas zahlédl holčičku.

Nafotil jsem v Indii spoustu dětí, byly nejčastějším námětem mých fotografií. Děti jsou asi krásné všude, ale oči a úsměvy indických nemají konkurenci. O holčičce před obchodem jsem věděl dlouho, ale nedařilo se mi jí „ulovit“. Buď nebyla vidět, nebo jsem si včas nevzpomněl a nepřipravil se. Domluvený snímek jsem nechtěl.

Poslední večer před koncem práce a odjezdem domů jsem si šel ještě něco koupit do Pink City a vzpomněl jsem si. Držel jsem malý automat s nabitým bleskem v ruce a vyhlížel jsem. Byla tam. A taky o mně věděla. Stála s nerezovým džbánečkem na jedné dlani, druhou ho shora přidržovala, jemně se na mne usmívala, lehounce vykroužila hlavou indickou osmičku jako poděkování za zájem.

Technicky je výsledná fotografie nic moc, ale pro mě je skvělá, jedna z mých nejoblíbenějších, malá indická princezna bleskem vykouzlená ze tmy.

 

(2)

Za rok jsem jel do Indie soukromě. Zastavil jsem se i v Saree Shopu. Majiteli, překvapenému, že turista nechce nic vidět a jen se přehrabuje v baťůžku, jsem podal dvě fotografie. Chvíli na ně nechápavě hleděl, když dohleděl, zeptal se, jestli chci čaj a nabídl mi místo k sezení. Selma, tak se jeho dcera na fotografiích jmenovala, přišla za chvíli. Oba souhlasili s dalším snímkem, tatínek potěšeně, Selma s vlídnou vstřícnou ochotou. Protože ale neuměli anglicky, jen jsme se většinu času na sebe rozpačitě usmívali a po čaji jsem poděkoval a šel.

 

(3)

Přinést tuhle fotografii mi trvalo dva roky. Posílat jsem jí nechtěl, byla ověřeným klíčem k příštímu snímku. Tentokrát mne vzal otec po strmých schůdečcích do místnosti nad krámkem. Postupně se tam sešlo poměrně dost lidí, já, otec, Selma, ten rok třináctiletá, její o pár roků starší sestra a dva bratři, odhadem lehce přes dvacet. Sestra tlumočila, tatínek hovořil, Selma a bratři mlčeli.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil. Pan otec mi vysvětloval, že obchodu se daří, synové dospívají, on by rád otevřel krám i v Evropě a ptá se, jestli bych nepomohl. Necítil jsem se být tím pravým, ale ze slušnosti jsem pověděl, odkud jsem, jak je to u nás s Indy a se zřizováním živnosti pro cizince. Náhodou jsem to věděl dobře.

Selmina sestra ze strany překládala a v jednu chvíli, aniž by změnila tón hlasu a tempo řeči, se zeptala, jestli bych nechtěl alespoň otevřít indickou restauraci a mít opravdového indického chefa. Také jsem nezměnil styl řeči, dál jsem se díval na otce, řekl jsem, že teď asi nepřekládá, ale ptá se pro někoho jiného. Odpověděla, že ano, že pro sebe. Ani na to jsem se necítil být ten pravý. Možná moje chyba.

Ještě jsem udělal pár nových obrázků, různých kombinací osob, Selma tentokrát neměla úsměv zářivý ale rozpačitý.

 

(4)

Příští cestu do Indie jsem měl až o sedm let později. Fotky jsem nepřivezl žádné a nějaký čas mi trvalo se rozhodnout. Okolo obchodu jsem několikrát prošel při courání po městě, než jsem se odhodlal a vstoupil.

Tatínek se rozpomněl brzy, posadil mne, zatelefonoval Selmě a podal mi sluchátko. Mladá žena s příjemným hlasem a velmi dobrou angličtinou mne ujistila, že dobře ví, kdo jsem, pozvala mne na návštěvu a pečlivě mi nadiktovala adresu a vysvětlila cestu.

Dům za městem v muslimské oblasti bych sám stejně nenašel, ale buď jsem měl úžasné štěstí, nebo o mně všichni všude věděli. Každý, koho jsem se zeptal, hned věděl, že jdu za Selmou a poslal mne správným směrem. Bezzubý stařík nakonec pověřil houfec dětí mě zbytek cesty zavést.

Dům byl pouze přízemní ale poměrně velký, s pozemkem obehnaným zdí, bez zahrady, jen hlína, písek, sem tam kus křoví. Přivítalo mne pět žen různého věku, váhy a hlučnosti, úplně okamžitě mi situace připomněla pohádku o Popelce, ten pocit vydržel až do konce návštěvy a vrátil se i při následující.

Nejstarší žena byla Selmina tchyně. Hlučná, robustní, s hrubým hlasitým smíchem, anglicky uměla sem tam slovíčko. Její dcera byla jen mladší, zatím poněkud míň robustní kopií, anglicky znala trochu líp, ale také to nestačilo na rozhovor. Selma držela na ruce dítě, asi dvouletého chlapečka, ve tváři zase úsměv desetileté slečny se džbánečkem. Tichým melodickým hlasem všem tlumočila. Další dítě, asi pětiletý klučík, patřilo k nemluvné sousedce, která pomáhala a vše pozorně sledovala. Poslední žena byla buď kamarádka švagrové, sestřenice nebo jiná podobná příbuzná, prostě patřily k sobě, a to i vzhledem a chováním.

Úvod návštěvy nebyl o Selmě, ale o tchyni a svagrové. Prošel jsem obvyklým křížovým výslechem obohaceným o průzkum toho, co se v Evropě nosí, jde zrovna v televizi, a které celebrity u nás známe.

Když Selma a mlčenlivá sousedka připravovaly oběd, udělal jsem, co obvykle dělávám, šel jsem za nimi do kuchyně si povídat a fandit. To přilákalo i ostatní tři dámy a tchyně se ujala části vaření, abych viděl.

Po obědě paní domu s dcerou a další slečnou prohlásily, že jsou unavené, a zmizely si zdřímnout. Konečně jsme si popovídali se Selmou a mlčenlivé sousedce se udělal lehký úsměv. Pochválil jsem angličtinu a zeptal se, kde se naučila. Sama, usmála se Selma, a překvapila mě otázkou, jestli bych nepřišel ještě jednou a neudělal si s nimi výlet do Amer Fortu. Tam už jsem sice byl několikrát, ale neměl jsem důvod odmítat a také jsem měl pocit, že ten výlet je nějak důležitý.

Než jsem odešel, ukázal se ještě pan manžel. Měli s otcem někde obchod se stavebním materiálem. Pokud otec nebyl stejný typ, říkal jeho vzhled, že matčiny geny jsou dominantní stejně jako ona sama. Selmu pořádně nepozdravil, na mne se skoro nepodíval a zase zmizel.

 

(5)

Na výlet jsem dorazil brzy dopoledne. Selma se ještě šla osprchovat a připravit, pro pani tchyni už jsem nebyl příliš zajímavý, měla mne pro sebe její dcera a tentokrát se hodně snažila vystačit s angličtinou a povídat si. Mlčenlivá sousedka byla dál mlčenlivá a dál vše pozorovala. Na výlet ale s námi šla ona a její syn. Švarová a tchýně byly na podobný výkon příliš unavené. Když mi to mladá švagrová před odchodem prostinkou angličtinou vysvětlovala, Selma se jen zahleděla kamsi do nekonečna. Přišla, osprchovaná a připravená, celá v zeleném, od paty až k hlavě včetně burky všechno zelené, jen oči hnědé.

K Amer Fortu jsme došli pěšky, já, Selma se synem na ruce, sousedka se svým, stejně tichým jako ona, za ruku. Před bránou se na mne Selma podívala a řekla, že dovnitř vlastně ani nemusí a jestli by mi vadilo, kdybychom jeli jinam. Nevadilo a nějak ani nepřekvapilo. Požádala mne, abych to neříkal ani otci ani tchýni a dalším z rodiny manžela a okamžitě souhlasila, když jsem navrhl, že udělám pár fotografií v parku před palácem, z výletu. Uvnitř Amer Fortu se stejně fotit nesmělo.

Z prvního autobusu jsme vystoupili hned na příští zastávce a počkali na další, se stejným číslem. Mezitím se starší šedivý Ind mých společnic na cosi vyptával a sousedka mu odpovídala. Baččí hé vím, co znamená, na co se ptal a jaká byla odpověď, jsem tušil ještě než mi to Selma vysvětlila. Jak a odkud mladá muslimka zná cizince, odpověď byla, že jsem jí jako dítě fotil.

Dalším autobusem jsme dojeli až dovnitř Pink City, kde Selma sehnala rikšu. Mezitím udělala šup šup a ze zeleného bubáčka byla pohledná mladá paní v zelených šatech. Rikšou jsme projeli celé město až za nádraží a tam v bytečku, ze kterého se dveřmi vycházelo na střechu domu, čekala sestra, ta, která před sedmi lety tlumočila, a já se konečně dozvěděl, o co jde.

 

(6)

Sestra studovala. S koncem školy jí rodiče domluvili svatbu. Ona ale vybraného ženicha nechtěla, protože si na studiích našla partnera sama. Když rodina na dohodnuté svatbě trvala, odešla a provdala se za přítele ze školy. Otec prohlásil, že má jen jednu dceru, Selmu, a pro jistotu jí okamžitě provdal. Její syn byl jen o stupíneček menší, než sestřina dcerka.

Bylo vidět, že jsou spolu rády. Držely se u sebe a polohlasem si povídaly. Většinou mluvila ta starší, která celkově byla ráznější a víc podobná matce. Selma má jemný a laskavý úsměv po otci.

Sestra učila, její manžel také, vyšli, ale asi skromě, byt s nimi sdíleli další mladí lidé, kteří postupně přicházeli a odcházeli. Sousedka se dál tiše držela stranou, tentokrát ale se spokojeným úsměvem.

 

(7)

Když jsem naposledy vešel do Saree Shopu, seděli v něm tři asi třicetiletí muži. Nejdřív tvrdili, že žádnou Selmu neznají, až ten, který byl nejdál a chvíli nevěděl, na co se ptám, řekl něco, po čem ostatní dva zmlkli a už do rozhovoru nevstoupili. Popošel ke mně, kývl, že ví, kdo je Selma, a může jí předat vzkaz. Napsal jsem mu číslo mého indického mobilního telefonu a poděkoval jsem.

Během tří dnů, které jsem měl do odjezdu, se Selma neozvala. Ten rok jí bylo 26 let.

 


22 názorů

VH64
01. 05. 2013
Dát tip

Třeba "...starší šedivý Ind...", ale já bych to nechal plavat.

 


VH64
26. 04. 2013
Dát tip

Tangens_Omega36

Děkuji za návštěvu a komentář. Háčky a čárky už jsem zapracoval - u sebe v počítači. Přiznám se, že všechny poznámky jsem nerozklíčoval a část těch rozklíčovaných mi nesedí. Ale to je asi věc nikoli neobvyklá. U některých mám dokonce dojem, že vzešly z rychlého čtení, že při pozornějším bys je nevznášel, ale to se můžu mýlit.

Závěr - lezení do zelí... Hmmm, nic takového jsem do písání dát nechtěl, a ani příběh o tom myslím není, zajímavý výklad... 

Taky mám na dálku adoptovanou indickou holčičku, vlastně slečnu dneska, a platím jí na školu.


Alexka
07. 03. 2013
Dát tip

Moc pěkně se mi četlo, řekla bych , že se to četlo samo. Přesvědčivý a poutavý příběh.


VH64
05. 03. 2013
Dát tip

Ahoj!

Moje zmínka o možném nenacházení informace díky neznalosti prostředí byla neúmyslným a bezděkým prohřeškem proti korektnímu vedení diskuze. Omlouvám se. Ale náhodným příkladem může být slovo nerezový - nerezové, respektive pro oko Evropana nerezové, nádobí je pro Indii typické.

Nechám si na to čas. Zatím se mi nechce sahat na nic.

Podobných vyprávění víc nemám. Ono to chce určitou kombinaci vzájemných sympatií, při kterých člověku zapne takové to hlubší vnímání, zajímavého příběhu a kliky, že je člověk dostatečně u toho, že mu stroboskop zachytávání událostí vydá na příběh.

Jeden další, který chystám, bude rozsáhlejší a asi "nudnější".


Lakrov
05. 03. 2013
Dát tip

Můj dojem "ležérní ukecanosti" může vyplývat jak z (mé) neznalosti prostředí (krajů), kde čas není až tak velkým pánem nad konáním lidí, tak z mého vkusu (ovlivněného krajem, kde čas je svrchovaným vládcem). Teď si přečtu kusek znovu, ať posoudím tu L.U. pod vlivem nových informací, jež jsi mi podal:

>> Poslední večer před koncem práce a odjezdem domů jsem si šel ještě něco koupit do Pink City a vzpomněl jsem si. Držel jsem malý automat s nabitým bleskem v ruce a vyhlížel jsem. Byla tam. A taky o mně věděla. Stála s nerezovým džbánečkem na jedné dlani, druhou ho shora přidržovala, jemně se na mne usmívala, lehounce vykroužila hlavou indickou osmičku jako poděkování za zájem.

V tomto odstavci (z mého pohledu) přebývá některé ze slov: "...jsem si šel ještě něco..." nebo zde možná ruší časté opakování slovesa být (jsem). "Technické" podrobnosti jako je "malý automat" nebo slovo nerezový jsou možná postradatelné.

První věta následujícího odstavce:

>> Technicky je výsledná fotografie nic moc, ale pro mě je skvělá, jedna z mých nejoblíbenějších, malá indická princezna bleskem vykouzlená ze tmy.

překvapí přechodem do přítomného času, možná formulací (častěji slýchám "není nic moc")

>> Za rok jsem jel do Indie soukromě. Zastavil jsem se i v Saree Shopu. Majiteli, překvapenému, že turista nechce nic vidět a jen se přehrabuje v baťůžku, jsem podal dvě fotografie. Chvíli na ně nechápavě hleděl, když dohleděl, zeptal se, jestli chci čaj a nabídl mi místo k sezení. Selma, tak se jeho dcera na fotografiích jmenovala, přišla za chvíli. Oba souhlasili s dalším snímkem, tatínek potěšeně, Selma s vlídnou vstřícnou ochotou. Protože ale neuměli anglicky, jen jsme se většinu času na sebe rozpačitě usmívali a po čaji jsem poděkoval a šel.

Za větou "Chvíli na ně nechápavě hleděl" by se hodilo udělat tečku a pokračovat novou větou.

>> "Selma, tak se jeho dcera na fotografiích jmenovala..." # tohle mě asi udeřilo do očí nejvíc; přimlouvám se za vynechání slov "na fotografiích" :-)

>> "Postupně se tam sešlo poměrně dost lidí..." # jsou zde obě ze slov "POSTUPNě" a  "POMĚRNĚ" nutná?

>> "...zřizováním živnosti pro cizince. Náhodou jsem to věděl dobře." # Závěr (poslední věta) mi přijde nadbytečný, a směřující jinam, než kde tuším linii příběhu.

Tahle věta mě tahá za uši (oči :-) ):>> "Okolo obchodu jsem několikrát prošel při courání po městě, než jsem se odhodlal a vstoupil."

>> "...měl úžasné štěstí, nebo o mně všichni všude věděli..." # Před "nebo" zde zřejmě nemusí být čárka, ale to je detail.

... dost! Ať není můj komentář delší, než Tvá povídka :-) (začínám si připadat ajko TangensOmega36, jemuž posílám avízo). Odolej náporu hnidopichů, jako jsem já, a nenech si do toho moc kecat. Tvé "cestovně-společenské" vyprávění je hezké. Máš jich víc?


VH64
04. 03. 2013
Dát tip

Lakrov

Nedalo mi to, a celé jsem zvolna přečetl, hledaje něco navíc, něco "ležérně ukecaného". Jsem samozřejmě postižený autorskou slepotou a i přes skoro roční odstup od momentu napsání dílka ještě pořád hrubě neobjektivní, ale snažil jsem se a nenašel. Všechno mi připadá něco sdělovat. Možná je sdělení ne vždy zřejmé bez znalosti prostředí, Indie, muslimů, ale já zatím v tuhle chvíli jsem toho názoru, že jakýmkoli krácením by se ubralo na potřebné informaci.

Tak a k odmítavé a tedy vlastně negativní reakci přidám sice také odmítavou, ale pozitivní - nemyslím si, že by mělo mrazit. Indie není Pákistán. Já osobně sice předpokládám, že Selma odešla od manžela a rodiče se jí také zřekli, ale i tak se dál mají se sestrou, snad i synem a nejspíš mlčenlivou sousedkou. České romány o buditelkách mnohdy nesou tragičtější příběhy.

Jo takový Pákistán, to by bylo jiné kafe. Mám schované noviny, které jsem si odtud přivezl 2010 - jen v těch jedněch jsou tři různé případy vražd z důvodu pohanění rodinné cti a podobně. Například poprava vdovy "nevěrné" několik let mrtvému manželovi...

Děkuji za návštěvu a tip!


Lakrov
04. 03. 2013
Dát tip

Ten příběh vzbuzuje od prvních řádků zvědavost, napětí. Začíná mě zajímat, kam to všechno směřuje, co je vlastně námětem, co pointou (úvodní "motto" shledávám po dočtení jako nepřímé vysvětlení). Zároveň si však při čtení uvědomuji, že ne všechna slova, všechny věty se mi chce číst. A není to jejich délkou, počtem, chybnou gramatikou; spíš jen jakousi "ležérní ukecaností", která textu ubírá na kráse a "čitelnosti". Pasáž o "nepřesné" překladatelce je kouzelná. Závěr -- snad pod vlivem novinových zpráv, jež k nám z oněch krajů v poslední době přicházejí -- závěr zamrazí.


VH64
03. 03. 2013
Dát tip

Ahoj!

Tohohle druhu tu už nic dalšího nemám, možná zkus lednovou Polednici, i když, myslím, že už jsi jí viděla.


..tý jo..tak to je fakt zajímavé..musím mrknout co tam máš dalšího..dávno jsem u tebe nebyla:)


VH64
03. 03. 2013
Dát tip

Alegna

Tak teď  teda moc děkuju!

Diana

Podle pravdy, v míře, ve které mi slouží paměť...

Zordon

Já barbar, neznaje pana Márquze, jsem se podíval do Wikipedie a až jsem se lekl.


Zordon
03. 03. 2013
Dát tip

milé vyprávění, které mi svým stylem připomnělo Marquéze


Diana
03. 03. 2013
Dát tip
Vynikající! Přečetla jsem jedním dechem, s obrovským zájmem. Jiná kultura je popsána s pochopením, se smyslem pro jemné detaily. Velmi přesvědčivé. To není povídka, to je podle pravdy, že? ***

Alegna
03. 03. 2013
Dát tip

zasloužíš, at chceš nebo nechceš, ono se to píše samo, když to píšeš srdcem, takže nejdřív musíš mít srdce a potom to tím srdcem prožít, no a pak to jde samo :)


VH64
02. 03. 2013
Dát tip

Dámy srozumeni a Alegna

Děkuji i vám, i když, jak už jsem napsal, si to vlastně nezasloužím...


VH64
02. 03. 2013
Dát tip

Pánové pedvo a Zahájský

Že se bude "Selma" líbit, jsem tušil - už jsem si všiml, že bývá chváleno to, v čem jsem vlastně nevinně, protože se to napsalo samo. Ale že první dva, kdo mne pochválí, budete vy dva, to je jako bych si u zlaté rybky objednal... Mám radost!

Kdybyste si pánové našli chvíli, budu rád za označení i dalších nedostatků, obávám se, že já sám je neodhalím, rozhodně ne v historicky krátké době, snad s odstupem času.


Alegna
02. 03. 2013
Dát tip

pškně se to čte, jak píše Květon trochu mysteriózní ale hlavně lidské*** 


srozumeni
02. 03. 2013
Dát tip
Hezke a zajimave cteni...***

Jakési formální nedostatky by se našly, ale příběh plyne, čte se krásně a nepostrádá jakousi mysteriózní přitažlivost. Dobrá práce.


pedvo
02. 03. 2013
Dát tip

Moc dobré čtení. Poutavý příběh a čte se hladce. Osobně mi zadrhne tam, kde bych já použil jiného obratu. Nejvíc: v šesté části bych místo „sestry dcerka“ napsal „sestřina dcerka.“ To jen, abys věděl, o čem mluvím. Nejde o chybu, jen o ten rozdíl. Líbilo se mi to.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru