Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Andrzej Stasiuk – Bílá vrána

Výběr: Max Hutar, Janina6, Švédsko 1
13. 03. 2013
19
22
5532
Autor
Fruhling

 

 

A máme jaro. Jen vzít čůčo, knihu a za pozpěvování si Psích vojáků okupovat parkové lavičky. Jenže pak si člověk uvědomí, že mu táhne na čtyřicet, místo parku chodí do práce, underground leží dvě desetiletí pod kytkami a meteorologové hlásí prudká ochlazení. Inu, jaro je vždy vhodnou dobu pro malou korekci hodnotových měřítek. Nebo útěk.

 

Něco by o tom mohli vyprávět i hrdinové románu Bílá vrána (originál 1993) od polského romanopisce a esejisty Andrzeje Stasiuka. Pětice třicátníků, kteří jednoho pozdně únorového dne zjistí, že flákačské mládí je definitivně pryč, se rozhodne naposled nakoupit vodku, cigarety, opustit ještě-mladé manželky, rostoucí děti i stagnující kariéry a vydat se na očistnou pouť do hor. Co však začne jako dvoutýdenní výlet, se brzy změní na osudovou cestu za poznáním sebe i ostatních.

 

Stasiuk vychází z vděčného tématu metaforické cesty, jež se nenávratně vpíše do charakterů postav. V drsné krajině polsko – slovensko – českých Beskyd se brzy rozplývají hranice vznámého (městského prostředí, sociálních vztahů, rodiny...) a nastupuje drsnost a divokost zasněžené krajiny. Její chladná prázdnota jako by byla  předobrazem autentického, neopracovaného já, k němuž se hrdinové příběhu každý po svém snaží dobrat. Na rozdíl od českých variací na „cestu z města“ však Stasiukova krajina nevzbuzuje jen lyrické tóny rozechvívající měšťákovu dušičku, ale i notný fatalistický náboj, jenž dokáže nejen hluboce ranit, ale i zabít. Zbývá otázka koho.

 

Cesta, kterou hrdinové postupují, navíc nevede jen přes bílé pláně vpřed, ke konci příběhu, ale i zrcadlově nazpět, k prvním vypitým flaškám a vykouřeným cigaretám, na počátek celého procesu, který má cesta uzavřít. Stasiuk tak do popisu putování snadným způsobem vnáší obrazy dospívání v pozdních letech socialismu. Šedé, těžce urbanizované krajiny sídlišť, kulturních center a uplivaných čtyřek i přes ostrý kontrast k divoké přírodě jsou obtěžkány stejnou vnitřní pustinou jako bíle stráně a nepropustné lesy. Jako by hrdinové museli jet stovku kilometrů, aby byli zase schopni vnímat veškeré bláto a špínu zanášející lidské životy.

 

Stejně syrový jako beskydská krajina se snaží být i Stasiukův jazyk. Jeho uvolněná forma navazuje na tradici literárního beatu, jejímž nositelem byl v našich podmínkách takzvaný underground. Na rozdíl od českých variací však Stasiuk odmítá vykupitelskou pozici, byť určitý generační me-ismus se promítá i do Bílé vrány: úvahy hrdinů jsou tím sebestřednější, čím více mají vypito, a stejně jako ve vypitých lahvích je v jejich řečech cítit prázdno. Celá cesta je do značné míry gestem, které nedokáže nikoho spasit, a od chvíle, kdy jeden z hrdinů zmlátí pohraničníka víceméně z rozmaru, vystupuje sebeklamem odboje proti systému v holé nahotě. Stasiuk tuto banalitu, až určité pokrytectví maskuje jen částečně, například když příběh utne v nejfatálnějším možném okamžiku, jehož pokračování by mu rozmělnilo příběhovou gradaci. Přes toto občasné "zliterarizování" života, jinak zůstává střídmý a civilní, zcela se zříká poetizujících přesahů typických například pro Jáchyma Topola. Bílá vrána je tak – s ohledem na své undergroundové kořeny – překvapivě relativizující text. Na jednu stranu sympatizuje s hrdiny, na druhou stranu nezastírá (ale ani explicitně nevyjadřuje), že jejich zbytečnost je skutečná.

 

To se při určitém úhlu pohledu může ukázat jako nedostatek: s Topolovou sebevědomou pózou můžeme sice bytostně nesouhlasit, ale její tvůrčí energie vložená do až manifestačně působících pasáží Sestry je v podstatě plnohodnotný básnický akt,  který dokáže strhnout nejen přesným zacílením na svou generaci, ale i sílou slova jako takového. Takovýto literární magnetismus Stasiukovi znatelně chybí. Pokud si od hrdinů zachováme odstup – což pro kohokoliv mimo uzavřenou časovou množinu 30 – 40 let nemusí představovat problém – stojí před námi v podstatě další variace na nesčetněkrát zpracované téma cesty, jen přesazená do (pro nás) atraktivnějších podmínek.

 

Bílá vrána se tak s odstupem dvaceti let, které uběhly od napsání polského originálu, jeví jako román o dospívání jedné určité generace, o ztrátě iluzí, přijmutí vážnosti a ceně, kterou je ochotna zaplatit, aby našla sebe sama. Bohužel je nutné dodat, že tím, jak moc román spoléhá na identifikaci se svými hrdiny, je pro tu samou generaci určen. My ostatní raději popadneme alkoholy a odebereme se páchat orgie (text dopsán a zeditován během pustého pracovního předjarního dopoledne).

 

 

Andrzej Stasiuk / Bořilová Martina / Paseka / 2012

 

 


22 názorů

Fruhling
14. 06. 2013
Dát tip

Inu, to jsem rád .)


Fajn.Tip*


Fruhling
21. 03. 2013
Dát tip

F9: Řekněme, že i zbytečnost společenská, takže na té opičce něco bude .)

 

Všem díky za čtení.


berg
18. 03. 2013
Dát tip

Takhle napsaná kritika by mne určitě pomohla v rozhodování, jestli se o knihu zajímat blížeji.

Dobrá arbajt!


Fruhling
15. 03. 2013
Dát tip

Dík za čtení.

Pravdou zůstává, že autor by spíš upřednostnil zájem své peněžnky, a tedy by si přál pustých dopolední co nejméně.


Švédsko 1
15. 03. 2013
Dát tip

Autor kritiky vytvoril vlastný analyticko-hodnotiaci, čitateľsky príťažlivý, interpretačný model.  Nesnaží sa interpretačne vyčerpať analyzované dielo, skôr s „ľahkosťou bytia“ reflektuje prvky, ktoré sú pre autorský štýl Stasiuka špecifické.  Ponúka spontánny, individuálny zážitok precítenia kritizovaného diela. Dovoľuje nám slobodne vstúpiť do textu s voľným rozhodnutím sa pre stotožnenie, alebo nestotožnenie sa s jeho ideami.

V záujme rozšírenia možností literárnej recepcie, úprimne prajem autorovi kritiky ešte mnoho takýchto „pustých pracovných predjarných dopoludní“.


Fruhling
15. 03. 2013
Dát tip

To je pravda, s tím věkem, já to četl někdy v čtyřiadvaceti a cítil se tak o pět let starší.

Takže to vypadá že:

Topol + 10 let = Stasiuk

Polská literatura je fajn a narozdíl od české je pořád ještě živá.


reka
15. 03. 2013
Dát tip

Jo, no, dík za tip, já vlastně polskou literaturu vůbec neznám.

 

Já jsem Sestru nikdy nečetl, četl jsem Topolovy jiné věci a skoro nedočetl. Sestry se bojím, myslim, že bych ji dal jako puberťák, teď si na ni připadám moc starý. Asi jak ty Stasiukovi hrdinové.


Fruhling
15. 03. 2013
Dát tip

Dík za čtení.

Můžeš Vránu zkusit, za to nic nedáš žejo. Ono s tím Topolem: pro mě je to autor, kterého bych z těhle důvodů, které tu rozebíráme, chtěl mít strašně nerad... Sestru jsem zhtlt jedním dechem. Vránu jsem ale taky přečetl rychle a s radostí, takže to asi úplná slabota nebude .)

Jsem o téhle knize psal hlavně kvůli Stasiukovi, který je opravdu významná postava současné polské literatury.


reka
15. 03. 2013
Dát tip

Ještě jsem teď koukal do komentářů, kde píšeš, že Stasiuk je asi známější než Topol. To mě trochu překvapilo. Když se zaměřím jen na mou zkušenost z Holandska, kde žiju, tak Topol tu je asi nejznámější český porevoluční autor (to znamená, jeho knihy se dostanou normálně do knihkupectví, na čtení přijde víc lidí než pár nadšených bohemistů z univerzity, do holandštiny přeložili víc jak jednu knihu apod.) Samozřejmě, z toho neplyne, že by nějaký polský autor nemohl být známější, jen jsem si myslel, že Topol je celkem známý, protože výběrem témat a svou středoevropskostí je tady zcela ojedinělý. A tak evidentně ne.


reka
15. 03. 2013
Dát tip

Tohle je jedna z nejlepších recenzí, jaké jsem kdy na písmáku četl. Teď si teda uvědomuju, že takové oznámení nic neřekne, protože na písmáku jsou recenze skoro vždycky strašné, tak jinak: tohle skutečně je recenze. Mám představu o knize, líbí se mi, žes nastínil i jazyk, zařadil knihu do její doby, zařadil ji, aspoň krátce, do kontextu coming-of-age románů a poutnických románů.

 

Ta knížka zní zajímavě. Líbí se mi srovnání s Topolem, kterého jsem nikdy neměl rád právě pro ten jeho patos. Z toho, co píšeš, mi vychází, že by se mi možná víc líbil Stasiuk. Vůbec, ta knížka zní zajímavě, i když ji vlastně skoro nedoporučíš.:)


.duke.
14. 03. 2013
Dát tip

dobrej text.. tohle ti fakt de, ne že ne


StvN
14. 03. 2013
Dát tip

Dík:)


Fruhling
14. 03. 2013
Dát tip

Dík za čtení Janino.

Nutné asi dodat, že pro nás, co mají česko-slovensko-polské trojmezí slezené křížem krážem může být kniha atraktivní i z tohohle pohledu .)


Fruhling
14. 03. 2013
Dát tip

Dík všem za čtení:

Max:

On Stasiuk je popravdě takový polský Topol, generací, tím jak a pro koho píše, pocity, které zpracovává. narozdíl od Topola je ale asi známější i v cizině, nejen proto, že poláci jsou všude, ale i tím, že se poslední dobou zaměřuje víc i na "západního čtenáře", kterému popularizuje střední Evropu.

StvN: No, to by sis asi měl přebrat sám, jestli ti je tahle generace / styl nějak blízká  .) taky by tu mohl být literáně vědný důvod a to zjistit, jak psali "underground" v Polsku. Neboj, kdyby to byla naprostá palba, tak to nutím od prvního odstavce do posledního.


Janina6
14. 03. 2013
Dát tip

Skvěle napsané. Přidávám výběr. To "doporučení", vlastně spíš nedoporučení, vidím v posledním odstavci ("Bohužel je nutné dodat...").


StvN
14. 03. 2013
Dát tip

Akorat jsem nepochopil, jestli ma smysl tu knihu cist, jestli ji muzes doporucit. Hm?


Max Hutar
14. 03. 2013
Dát tip

Líbí se mi srovnávání s Topolem, hezky se to čte. Výběha.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru