Karel

Klubovnou se ozývalo žvatlání. Jako by mluvil malý kluk, tak pěti šesti letý, možná ani ne. Jeho vysoký hlásek zněl vesele, přehnaně mile a radostně. Mlel cosi o bonbonech a čokoládě, které přinese z domova. Těšil se na maminku, až si pro něj odpoledne přijede a vezme si ho na víkend domů. Domů! Za bráchou, za tátou (už dávno s nimi nežije, ale to Karlova mysl odmítá přijmout), za Dastíkem (pět let mrtvý) a možná pojedou i k babičce! Karlovi je fuk, že po dva víkendové dny nepozře žádné léky a v neděli večer se objeví na prahu nepatřičně nabuzený a infantilnější než dětství samo. Seděl pohodlně v tureckém sedu na koberci, ramenem se opíral o měkký gauč a poslouchal Ulici v televizi.

Zarachotil nepříjemný zvuk dětského odrážela, po dlaždicové chodbě se řítil malý klučina na své plastové motorce a hnal si to přímo ke Karlovi. A už byly zuby zaťaté, obličej ztuhl v tvrdošíjnou primitivní nenávist, potměšilost a vztek. Karel číhal. Dolní ret roztažený ve zlém úsměvu tlačil řadou pevných zubů. Jakmile se malý zloděj pozornosti přiblížil nadosah, Karel vyrazil a jako kočka chňapl. Neomylně sevřel malého kolem hrudníčku a nehty hledaly místo, kde by mohly způsobit bolest. Škrábnout! Sebrat mu motorku, zkazit mu radost!

„Nech ho bejt! Pusť ho!“ vyletěla Jitka a vyrvala malého ze spárů jízlivých rukou. „A uklidni se, vidim, jak máš zaťato!“ Karel natotata zjihl.

„Pájo, dej mi motorku…“ poprosil nevinným hláskem, jako by se nic nestalo, jako by Pavlův krk nezdobil nový rudý šrám. Malý se jen ploše usmíval jako vždy a klinkavě odběhl zase po svém. 

„Dej mi motorku!“ Do hlasu se zase vkradl náznak zlostného rozkazu, čelo se stahovalo v bolestnou masku vrásek a slova se měnila ve fňukání.

„Karle, nech toho, stejně ta motorka je na tebe malá. Nech jí Pájovi. Nechceš si radši kreslit?“ navrhla Jitka Karlovu oblíbenou aktivitu.

„Né! Né, neci!“ vyštěkl ještě zamračeněji. Jitka zbytečně pokrčila rameny a dál uklízela poházené hračky, nedodělky od hektického rána. Každé ráno bylo náročné, zvlášť tady u kluků, kde jeden každý vykazoval velmi odlišné potřeby. Podala Karlovi malou dřevěnou lokomotivu. Nezájem.

„Já ci mobila!“ vzpomněl si ufňukaně a provazec slin odkápl na své mokré místo na hrudi. Zvedaje se ze země už mířil ke stolečku vedle gauče a štrachal rukama v šuplíku. Neúspěšně se s prudkým kecnutím vrátil na zem a znovu začal bědovat o mobil. V ruce se mu octl obdélníkový kousek umělé hmoty, snad bývalá součást stavebnice. Karel byl v tu ránu spokojený, úsměv, vyhlazené čelo a ruka, která začala komíhat domnělým mobilem před očima, svědčily o dosažení kýžené pohody.

„Jitko, mam mobil,“ usmál se a kýval se do neslyšeného rytmu. V té nejlepší náladě byl čas trochu zažertovat, na to si potrpěl. Nebyla větší legrace, než fyziologické pochody v těle a zvuky, jimiž se navenek projevovaly. Také škodolibá radost z cizího neštěstí nebyla k zahození.

„Poseru se Ivaně do postele…“ Královsky se bavil Jitčinou výhružkou, že to ať si zkusí! Pouhá představa uskutečnění fekálního prohřešku byla tak opojná, že se řehtal jako pominutý, až mu vyschlé bělmo očních důlků kmitalo.

Znovu se ozvalo zarachocení, tentokrát to byl vozík s uklízecími prostředky. Uklízečka Jarmila přišla vykonávat svůj pravidelný úřad. Karel se tetelil blahem.

„Jarmilko, utři mi židličku,“ zavolal chodbou do kuchyňky. Uklízeččino tiché sprosté slovo nejspíš nezaregistroval anebo mu to bylo jedno. Jak šlo o židličky, ideálně mokré židličky, bylo mu jedno všechno. Neobratně se zvedl ze země, kolenem nabral roh gauče a aniž by hnul brvou, houpavou chůzí s mobilem stále kmitajícím před očima, zamířil ke kýženému objektu své touhy. Přestože židle byly suché, odsunul si tu svou od stolu a klekl si k ní. Nyní už bez zbytečných řečí, slintající a se špičkou jazyka vystrčenou jako žáček při písemce, zalovil rukou v teplácích. Jarmila vyklidila pole.

„Už zase vojíždí židličky,“ oznámila Jitce s rezignovaným smíchem mísícím se s odporem. „Já nevim, že v pětatřiceti letech ještě nepřišel na to, jak se TO má dělat. Že si aspoň někam nezaleze, než v tý kuchyňce…“  Jitka se zasmála:

„To víš, on má soukromí všude.“

„Slepej a blbej k tomu,“ poznamenala a zapnula vysavač.