Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Semínko - pohádka se špatným koncem

18. 03. 2013
9
30
2568

Zrodilo se z květu. Malé něžné narůžovělé věcičky. Mělo tisíc bratrů a sester, vyrůstalo s nimi po celé léto pod ochranou své matky i otce, pod košatými větvemi svého stromu. 
Vědělo, že až přijde jeho čas, spadne dolů na tvrdou zem a stane se součástí
koloběhu života. Těšilo se na to. Malé černé semínko. 
Jednoho dne přišel velký vítr, větve stromu se ohýbaly téměř až k prasknutí, mnoho bratrů i sester zmizelo do dáli. I ono bylo vyrváno ze svého bezpečného lůžka a odnášeno vichřicí. Prosvištělo nad zelenými pláněmi, sotva si stačilo něčeho všimnout a když se zdálo, že cesta nikdy neskončí, vítr utichl a semínko 
dopadlo na horkou rozpálenou zem. 
„Tak, to je ta chvíle!“ napadlo semínko, „okamžik, kdy i já budu začátkem nového života.“
A jak se tak rozhlíželo, vidělo, že v téhle krajině život potřebují ze všeho nejvíc. Nikde se k nebi netyčil jediný strom, ba ani keřík, dokonce tu vítr neohýbal jediné stéblo trávy. A jak by ta krajina byla krásná! Vždyť už teď byla nádherná, 
slunce pálilo a spolu s dunami nekonečného písku vytvářelo úžasný obraz.. 
A semínko čekalo. Vědělo, že několik kapek vláhy v něm probudí klíček života. 
Třáslo se nedočkavostí, aby už mohlo růst. Natahovat malé větvičky k nebi, zašustit listy ve větru. Přivítat ve svém prvním květu včelku. Sát z hlubin země živiny a mohutnět. 
A zatím ho vítr zakryl vrstvou písku, leželo tiše a snilo. 
Vidělo ptáky usedající do jeho koruny, někteří si tu postaví hnízdo, budou si vážit spolehlivé ochrany pevných větví i hustého listí. Zpěv ptáků ho bude za rozbřesku budit. 
Vidělo i stáda čtyřnohých zvířat, zmožených celodenní pastvou, uléhajících s úlevou v jeho stínu. 
A zatímco takto snilo, propadávalo stále hlouběji pod vrstvy písku. 
Uběhla dlouhá doba, vláha nepřicházela. Zůstával jen všudypřítomný žár a noční mráz. 
Semínko toužilo dál. Jak rádo by se stalo jedinou z těch životodárných součástí světa, ochranou či potravou pro zvěř. Věřilo, že jednou by někdo spatřil, jakým je nádherným stromem a v srdci by ucítil čistou radost nad tou krásou. 
A i po své smrti by byl užitečný, jeho tělo by živilo oheň, či podpíralo střechu domu. 
Čas utíkal. Semínko usínalo stále častěji beze snů a bdělo bez bolestných tuh. 
Až jednou nezbylo z těch přání nic. 

                                                                                                                     ***
V krajině, kde se semínko narodilo, kde byla dříve nekonečná zelená prostranství, už před dlouhou dobou pokáceli poslední strom. Zvěř odešla do laskavějších míst, ptáci odletěli a pomalu odešli i lidé. 
Zůstalo jen pár posledních, starých lidí, jež se narodili v krásné krajině, pamatovali na obraz nebe viděný přes koruny stromů. A jejich stará srdce zůstala zakořeněna v této krajině, stejně jako zůstaly v zemi mrtvé kořeny pokácených stromů. 

                                                                                                                     ***
V poušti zuřila bouře. Velká a nevídaná. Zvedala oblaka písku a roznášela je daleko do světa. Tak vítr zvedl i spící semínko a odnesl ho zpátky na místa, kde vzniklo. 
I tahle krajina se podobala poušti. Semínko to vidělo. Poznalo, že všechno, co znalo je mrtvé, že zmizelo. Ale nepocítilo bolest. Necítilo už nic. A když mraky přinesly teplý déšť, nezaradovalo se. Tak dlouho toužilo po vláze a teď ji téměř necítilo. Ale klíček života v něm přeci dřímal. Probuzen vláhou bolestně semínku cosi připomínal. 
„Co jen to bylo?“ přemýšlelo semínko. „Mám tu snad nějakou povinnost?“ 
Když začalo zapouštět slabé kořínky netušilo, co bude dál. Bránilo se, nechtělo nic měnit. 
Po letech vyrostlo ve velký smutný, pokřivený strom. Nikdy už nezačal snít, nikdy po ničem nezatoužil. Prostě jen byl, protože tomu nedokázal zabránit. 
V jeho stínu posedávali staříci se slepýma očima, neviděli, jak je křivý a bez života. Libovali si, že na ně slunce nepálí a užívali poslední dny svého života v poklidné radosti. 
Za čas i oni zemřeli. Strom tu stál, odolával větru i slunečnímu žáru, všechny dny stejně prázdné.
A zatím někde v poušti leží písková zrna po okraj naplněná přáními a touhami, jež tu ztratilo malinké černé semínko.


30 názorů

StvN
19. 04. 2013
Dát tip

Takovy popis je velmi tezke napsat zazivne. Vyzaduje urcitou osobitou investici, obnazeni, hloubku. Tady se to bohuzel nepovedlo. 


lenkak, děkuju moc. Tu pohádku si zkusím někde sehnat. 


lenkak
15. 04. 2013
Dát tip

Krásné, smutné. Připomnělo mi to pohádku od Olgy Scheinpflugové o vánočním stromečku, už si ji tedy nevybavím přesně. Jen ten pocit marnosti a zemřelých nadějí.


K3
09. 04. 2013
Dát tip

Já to chápu. Jen, že to je na mě až moc deprimující.

Prostě tělo bez duše.

Ale blbé se mi to rozhodně nezdá.

Hodně štěstí v další tvorbě.


K3, díky za kritiku.

Mělo to být, tak jak to je, ačkoliv se to někomu zdá takhle blbé :-). Je rozdíl mezi existencí a bytím. Ten strom jen existuje. Je "bez duše". A nemůže o ni bojovat, protože neví, o co. 

 


K3
07. 04. 2013
Dát tip

Nebo mělo být vyjádřeno, že stromek skomírá, živoří, tedy pomalu odumírá.


K3
07. 04. 2013
Dát tip

Začíná to docela slibně a slibně to i pokračuje, ale závěr i pointa se mi nezdá. Myslím si, že touha po životě se v něm měla probudit. Přece, když rostu, tak žiju. Třeba zjizvený, pokřivený, proschlý. Takové často rostou mnoho let.

Ano, semínko nechtělo růst, ale když přece jen zapustilo kořínky a růst začalo, mladý stromek měl bojovat O ŽIVOT a o chuť žít. Nebo měl rovnou uschnout. Obojí by bylo přirozenější.

Literárně by to nebylo špatné, ale závěr všechno kazí a dokonce nudí.

Navíc, z názvu vyplývá, že by měl stromek nebo semínko, přímo uschnout.

 


sharik, děkuju!


sharik
01. 04. 2013
Dát tip

docela drsným způsobem (a přesto pohádkově a hezky) vmeteno do tváře depresivní téma, prostřednictvím metafory s příběhem o semínku... hodně se mi to líbilo!


rts, samozřejmě. Bude mi ctí :-).


Janino, díky za názor. Cítím, že máš v podstatě pravdu v tom, že v příběhu není žádná naděje ani posun, asi ani poselství. Jenže někdy se to opravdu tak stane, že přání zmizí, a pouhé bezduché "plnění funkce" nepřinese naplnění. 

Člověk si najde jiná přání, jiná naplnění. Semínko mělo smůlu, že bylo určeno jen k jedinému účelu a nemohlo nic jiného chtít... : -). 

 

Ještě jednou díky za odezvu. Příště snad přijdu s něčím optimističtějším :-).  

 


Janina6
25. 03. 2013
Dát tip

Umíš hezky vyprávět. Četlo se mi dobře a plynule, takže necítím potřebu nějakých větších připomínek k jazykové stránce textu. Po dočtení jsem ale zůstala na rozpacích, v podstatě zklamaná. Nenašla jsem, co jsem očekávala. Nemám teď vůbec na mysli nějaký "happyend", ostatně sama upozorňuješ na špatný konec už v názvu. Nerozumím asi, proč byl tenhle příběh vyprávěn. Přece jen je svým způsobem symbolický, měl by nést nějaké poselství. Souhlasím, že ztráta snů, které nebyly naplněny, může vnést do života prázdnotu. Jenže tohle semínko nemohlo svůj osud ani v nejmenším ovlivnit. Na poušti nemělo šanci. Takže to bylo prostě semínko, které mělo smůlu. Můžeme ho tak jedině politovat. Poučení, že máme uskutečňovat své sny, dokud není pozdě, se s tímhle příběhem tedy míjí.

Závěr, kdy se semínko nakonec přece stane stromem, dokonce v krajině, která stromy nutně potřebuje, ale "už je mu to jedno", by se mi asi dost líbil, kdyby autor-vypravěč nevnucoval čtenáři svůj pesimismus. Pokřivený strom se možná někomu nezdá krásný, ale pořád plní všechny funkce, včetně toho "rozsévání nového života" v krajině. Když to převedu do té symboličtější roviny, člověk může být druhým užitečný, i když sám je zklamaný a nešťastný.  Třeba Andersenovy pohádky jsou taky smutné a mnohé končí špatně, ale mají v sobě vždycky jiskřičku naděje. Bez té aspoň mrňavé jiskřičky mi příběh přijde bezúčelný, jen takové fńukání nad osudem.

Tohle ber, prosím, jen jako můj osobní názor a třeba námět k úvaze.


StvN, díky. 

 

Garth, asi je opravdu fígl v tom umět si najít nové sny a přání, když ty staré zmizí :-). 


Garth
20. 03. 2013
Dát tip

Nebo může být taky chyba na přijímači..:-)

Celé bych to tak chmurně neviděl, někdy prostě není možnost se realizovat podle svých tužeb... ale i pokřivený strom může nakonec najít smysl v tom, že dává stín..:)


StvN
20. 03. 2013
Dát tip

Je to tam. 


Garth, díky. Nerada vysvětluji smysl toho, co jsem kdy napsala, protože jsem přesvědčená, že by to mělo být jasné z textu, a když není, někde jsem udělala chybu.

Nicméně základní myšlenka je tato - když příliš dlouho nenaplňujeme své touhy, přijdeme o ně, můžeme dál existovat, ale už ne doopravdy žít.... 

Oldrichu, děkuji. 

 

 


Oldrich
19. 03. 2013
Dát tip

Nemá to jednoznačnou linii, nemá to nevěrohodně dobré konec. Musím nad tím přemýšlet. Takže jsem rád, že jsem četl. Tak.


Garth
19. 03. 2013
Dát tip

mně se to celkem líbí, i když některým věcem asi úplně nerozumím :)


Souhlasím :-). A díky :-).


Díky všem za zastavení. A taky za odchycení chyb. Opraveno.

Pesimistické to je, pravda, bylo to psáno v takové náladě :-(.

 


Háber
18. 03. 2013
Dát tip
pekné *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru