Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Gemini

26. 03. 2013
5
7
1260
Autor
DavidPetrik

Úchyl

 

Jak mám být šťastná? Vždycky když už to vypadá, že jsem našla toho pravýho, vyklube se z něj nějakej úchyl nebo blbec. Třeba Felix. Začalo to slibně. Říkal, že nedbá na povrchní krásu. Měkly mi kolena. Takovýhle frajery můžu.

 

Jenže pak se ukáže, že jsou jako ostatní. Že stejně jedou jenom po povrchu. Že neviděj, kdo opravdu jsem, ale jenom kuriozitu, hříčku osudu. S Felixem to nebylo jinak. Rozdali jsme si to už na druhým rande. Byl sice překvapenej, ale řekl, že má „open mind“. Open mind my ass! Prej, že nedbá na vnější krásu, bastard! Po měsíci se vybarvil. Že bych si prej měla nechat vyčistit kolon, že se mi uleví. Ale došlo mi to až, když jednou nepřišel na rande.

 

„Proč si nepřišel?“

„Promiň. Byl sem si nechat vyčistit krev.“

„Jedeš v drogách?!”

„Vůbec ne. Byl jsem na dialýze. Zbavit se špíny.“

„Copak to nedělá tělo samo?“

„Dělá, ale neefektivně. Dialýza je dokonalá a vědecká. Měla bys to zkusit.“

 

Magor. Neproplachoval si jenom střeva a nečistil krev. Dělal si taky rejuvizaci slinivky a detox plic. A tetování na vnitřní stranu břišní dutiny, který je vidět na rentgenu. Dělaj to prej na speciální klinice v LA. Prostě magor.

 

„Uvědomuješ si vůbec, jak je to nenormální?“

„A to mi říkáš ty, Charliz?“

„Co si to dovoluješ, ty hajzle!“

 

Umělec

 

Před Felixem byl zase Roman. Taky exot, ale uměleckej. Po představení na mě počkal a pozval mě na skleničku. Zadumanej, záhadnej, rajcovní. Prej se přišel podívat na „extraordinérní“ věci. Tak to byl správně.

 

„Rád bych tě namaloval... Jsi tak uhrančivá.“

„Seš milej.“

„Myslím to vážně. Patříš na plátno.“

 

Sešli jsme se u něj v ateliéru. Prej abych si udělala pohodlí.

„Do naha?“

„Jak jsem říkal: jen rukavičky a cylindr.“

Šla jsem vedle a svlíkla se. Vplula jsem zpátky. Otočil se a řekl:

„Wow. Tak tohle nemůžu ani já.“

 

Hanba je hanbatá

 

Zklamaní a hanba. Obviňování za to, čím jsem, jaká jsem se narodila. Za něco, co není moje vina. Nikdo nechce a neumí kejvnout na to, že je jenom existencionalistickej marasmus. A tak maj křesťani prvotní hřích, hinduisti karmu a buddhisti osvícení. Jenom tak si to jsme schopný pobrat.

 

A když nejde náboženství, šroubujou na to psychoanalýzu. Rozpor mezi superegem a id. No, prima. Ale co mi to pomůže? Zbaví mě to viny? Nezbaví. Vina je hanba. Hanba je stud. Hanba je hanbatá. Hanbatý je ohanbí. První stud, stejně jako to bylo v ráji, pochází z nahoty, ze sexu. Bez nahoty, bez ohanbí, by nebyl žádnej stud ani hanba. Žádná vina. Stud je první, vina druhá – přichází po studu. Jako hořká chuť, která zůstává i potom, co sladký a zakázaný zmizí. Asi jsme vyladěný na hořký. Slast je pomíjivá, ale bolest a vina ne. Schopenhauer.

 

Ani jako dospělá sem se úplně nesrovnala. I když jsem věděla, že to není, nemůže bejt moje vina, stejně mě ty narážky, ústrky, posměch nebo zhnusení pálily. Ale copak můžu za to, že sem se narodila s pinďourem a kundou dohromady? Nemůžu. Jenže odkdy je obviňování logický? Rodí se – stejně jako stud – z emocí. Logika, ta nemá šanci. Proto sem se to rozhodla rozčísnout. Rozetnout to hadí klubko přetvářky ostrým mečem činu. Místo burlesky facka.

 

„Dámy a pánové, dobrý večer. Vítám vás ve Varieté Gemini. Uvidíte nevídané. Uslyšíte neslýchané. Burlesky, tanec, šansón. Stříbro noci bez hranic. Dovolte mi představit první číslo dnešního večera. Naší taneční senzaci, madamme Charliz.“

 

Gemini

 

Burleska nebyla jeho krevní skupina. Přišel ze zvědavosti na lístek od kamaráda a posadil se k prázdnému stolku uprostřed potemnělého sálu. Hned naproti pódiu s purpurovou oponou a kuželem bílého světla z balkónu.

 

Sálem se rozezněl jazz a na scénu vstoupila uhrančivá, vysoká bruneta. Jedno oko hnědé, druhé zelené. Vlasy do culíku. Androgynní, chladně exotické rysy. Černý frak a kalhoty, bílá košile, top hat d’orsay, bílé rukavičky a poloviční hůlka s křišťálovou rukojetí. Kouzelnice.

 

Začala stepovat pomalu a táhle. Jako když se sype písek. Pozvolna rytmus zrychlovala a pozměňovala. Celý vesmír vířil kolem ní. A když už to nešlo rychleji a vášnivěji, Charliz odhodila svůj klobouk a ustrnula. Hudba přestala hrát. Nikdo ani nedýchal. A klobouk letěl a letěl, až přistál na Edwardově klíně.

 

Než se vzpamatoval, už byla u něj. Obtahovala mu ramena a šimrala ho dlouhýma černýma vlasama na šíji. Oslepený reflektorem rudnul v obličeji a snažil se nevnímat chlapské pohvizdování. A když už to nemohl vydržet, Charliz bouchla hůlkou o parkety a za potlesku obecenstva se vrátila na jeviště.

 

Postavila se k nim zády, kývla přes rameno a na šumění žesťů se začala houpat v bocích. Houpala se a houpala. A celý svět s ní. A potom, znenadání, ze sebe strhla stripteasové kalhoty, sedla si a roztáhla své nohy do širokého vztyčeného Vé. Obě její-jeho pohlaví vtrhla na scénu. A z přítmí zazněla překvapená „Wow!“ a zadušená „Och“. A Edward si v klíně pomalu otáčel jejím cylindrem.

 

Dva týdny na to zavolal Jakobovi. Poprvé za osm let. Jinak se ho stranil, nemluvil s ním, protože byl přesvědčen, že je to na něm, aby projevil zájem. „Ani mě nepozval na svatbu. To on přede mnou zabouchnul dveře. Že je mladší? No a co? Proč bych měl napřahovat náruč? To je pod mojí hrdost! On by měl přijít ke mě! Přece se nebudu plazit jako nějakej ubožák.“

 

Edward

 

Edward měl rád ženy, ale ne zodpovědnost. Rád si užíval, ale nerad pracoval. Nikdy mu nedošlo, že by měl dělat něco, co ho baví, protože prací stráví většinu svého života. A protože ho nebavila, utíkal od ní. Nejenom od ní. Ode všeho. Utíkání byl jeho talent.

 

Dalším talentem bylo sebe odůvodňování. „Nevyzvednul jsem děti ze školy? Bylo hodně práce. Měl jsem sex s Elenou? Kdybys za něco stála, nešukal bych jinde. Byl jsem na tebe sprostej během rozvodu? Zasloužila sis to. Naboural jsem na křižovatce do auta? Nedali přednost. Vyhodili mě z práce? Jsou to hajzlové. Že jednou umřu? Proč já? Co jsem komu udělal?“

 

Na hraně

 

Je jaro, těsně před svítáním. Začínají zpívat ptáci. Edward stojí na pískovcové skále. Hluboko pod ním protéká řeka. Nalevo od něj se ze skály vypíná smrk. Neroste vzhůru, ale vodorovně, nad propast. Zafouká vánek a on si uvědomí, že je nahý. Když se otočí, vidí z lesa přicházet dav lidí. Někteří si na něj ukazují a chechtají se. Jiní mu hrozí pěstmi a pískají.

 

Přikryje si přirození a poodstoupí na samý okraj skály. Kamínky padají dolů. Zavrávorá a jak se zakloní, aby získal rovnováhu, oslepí ho ostré, bílé světlo. „Co to je?“ Snaží se světlu uhybat, ale to ho pronásleduje, ať se pohne kamkoliv. Z vodorovného smrku už vyrostla obrovská sekvoj. Tyčí se nad štěrbinou propasti.

 

Jas světla zesiluje. Je tak ostré, že proniká skrze jeho ruce a osvětluje jeho pohlaví. Posměch davu zesiluje. „Nezáleží mi na vás! Jste zoufalci!“ Jenže potom v první řadě zahlédne svou novou manželku a vedle ní své bývalé a současné milenky. Nechechtají se mu. Jenom od něj odvrací oči.

 

Jejich odsouzení ho vysiluje. „Musím odsud pryč! Musím odletět!“ Vzpaží ruce a mává jimi nad sebou, jako kdyby uvíznul na pustém ostrově a snažil se přivolat pomoc. Mávající paže vrhají dlouhé stíny do propasti. Mává jimi čím dál rychleji a usilovněji. Chce uletět. Zběsile mává. Skáče nahoru a dolů. A s ním se klimbá i jeho penis.

 

Je to zoufalé a zahanbující. A když už si myslí, že víc neunese, něco ho zarazí. Před ním stojí batole a napřahuje k němu ruce. Křičí a usmívá se. Křičí a usmívá se. Křicí a...

„Ne, ne, ne...“ křičí Edward ze spánku.

 

Probudí se zpocený. Budík na nočním stolku ukazuje 2:36. Martina jenom zamrouká a spí dál. „Už blbnu.“ Dlouho se převaluje, než znovu usne. Ráno je nezvykle zamlklý. Nakonec najde odvahu a zavolá:

„Tady Jakub Perkis.“

„Ahoj Jakube.“

„Tati?“


7 názorů

Je to krasne. A navic...vedci sou hrozne dobri v posteli..*


lenkak
25. 04. 2013
Dát tip

Prosím, jak souvisí Edward s Charlize? Nebo jejich setkání ve varieté jen propojuje dva různé příběhy?


e.eucrow
27. 03. 2013
Dát tip

je to dobre napisane. a vlastne svojim sposobom aj zaujimave. *


DavidPetrik
27. 03. 2013
Dát tip

@petr.ix: Jaky klub mate na mysli?


Skvěle jsem si početla*


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru