Pohled

Ten den v Parku u Zlaté brány
přicházel muž se ženou
po nekonečné louce
která  je loukou tohoto  světa
Měl zelené kalhoty
a v jedné  ruce nesl
odřenou starou flétnu
a  žena měla hroznové  víno
a podělovala
zrníčky
kdejakou Veverku
jako  by každé zrnko
byl docela dobrý vtip
A pak šli ti  dva dál
po té nekonečné louce
která je loukou tohoto  světa
a pak
na velmi odlehlém místě kde zasněné stromy
působily  dojmem  že čekaly celou věčnost
jen na ně
sedli si spolu  do trávy
ani se na  sebe nepodívali
a jedli pomeranče
ani  se na sebe nepodívali
a kůru  házeli
do košíku který  si podle všeho
přinesli jenom proto
a ani se  na sebe  nepodívali
A pak si muž
svlékl košili a tričko
ale  nechal si  klobouk
na stranu
a beze slova
pod ním usnul
Žena  tam jen tak seděla a pozorovala
ptáky jak létají kolem
a  volají na  sebe
ve ztichlém vzduchu
jako když pochybují  o existenci
nebo chtějí  přivolat něco zapomenutelného

Ale  pak nakonec
se také natáhla na  znak
a jen tak tam ležela  a
dívala se do prázdna
a přejížděla prsty po  staré  flétně
na kterou nikdo nehrál
a potom se konečně na  něho
podívala
a  naprosto nevyzpytatelným výrazem
v němž jenom jeden  děsivý  pohled
byl plný strašné deprese