Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ošetřovatelka

31. 03. 2013
3
9
1381
Autor
Alexka

Všechny postavy jsou smyšlené a jakákoli podobnost je čistě náhodná

Najednou mám tolik času, můžu jen ležet a přemýšlet. Ne, že bych po něčem takovém toužila, ani nevím, jak k tomu došlo. Ale nějak se to všechno semlelo a já se ocitla tady. Vše se plížilo tak nepozorovaně…  A pak už bylo pozdě a nedalo se couvnout. I kdybych moc chtěla, už to nešlo.

Přitom já byla vždycky taková ta poslušná a snaživá holčička, která toužila po pohlazení a pochvale. Jen se mi chvály přes veškeré snažení nedostávalo. Kolikrát jsem málem vyplivla duši, ale nikdo mou snahu neocenil. Už na základní škole jsem písmenka nepsala, ale malovala a stejně mi učitelka dala dvojku. Vzpomínám si jako by to bylo dnes a jak mi bylo do breku. Ale přemohla jsem se a slzičku zatlačila. Od té doby jsem se už nikdy nesnažila tak moc. Proč taky. Abych byla zase zbytečně zklamaná?

Spokojila jsem se s tím, že holt budu průměrná. Ono je to kolikrát i lepší, neupozorňovat, nevynikat, člověk se v pohodě veze. Po základní škole přišel učňák. Tam už měl člověk jiné priority. Já taky. Šlo zase o to nevyčnívat.  Takže i mé snažení se zaměřilo na to, jak zapadnout do kolektivu. Co nejrychleji jsem se naučila kouřit a začala chodit do hospody na pivo. Taky mi přišlo na mysl, že bych se měla malovat a oči jsem mívala nejčernější ze všech, abych upoutala pozornost jednoho konkrétního kluka. Chtěla jsem se mu líbit. On mě ignoroval, nebo jsem ho snad odpuzovala. Já toužila po jeho objetí a pohlazení a on mě přehlížel.  Jednou jsme se potkali na zábavě, oba už jsme něco popili a za chvilku si to se mnou rozdával v jednom vzdálenějším křoví. Tím také veškerá jeho náklonnost ke mně skončila a já zase byla zklamaná. Tenkrát jsem slzy neovládla a řvala tak, že jsem měla polštář celý mokrý. V tu dobu jsem nevnímala, co se kolem mě děje, byla jsem jako tělo bez duše i prospěch šel rapidně dolů.

Někdo si mě přece jen všimnul. Pavel, kterého naopak já nevnímala. Jo,  věděla jsem, že existuje, ale to je asi tak všechno. Působil na mě jako ňouma, takový maminčin mazánek. Jak se později ukázalo, velice jsem se spletla. Řekl, že má něco, po čem mi bude líp a že mě to aspoň na chvilku osvobodí od mého trápení.  Byl to on, kdo mi poprvé nabídnul marjánku. Asi jsem byla navenek hodně čitelná. Jasně, že jsem se zdráhala. Měla jsem obavy z toho, co to se mnou udělá, na druhou stranu jsem ale byla zvědavá a chtivá něčeho nového. Zvědavost zvítězila, jak jinak.

Po určité době jsem trávu kouřila pravidelně. Ne moc, ale nouze o ni nebyla, mohla jsem jí mít, kolik jsem chtěla. Pavel měl v lese jedno místečko, na kterém rostlinky pěstoval, byl to šikovný kluk.

Staré kamarády jsem vyměnila za nové a většinu času trávila s nimi a s Pavlem. Jana, tenkrát moje nejlepší kamarádka, do mě hučela, ať se s nimi nestýkám, že jedou v drogách a kdoví jestli ne i v něčem jiném. Ale já ji nechtěla ani slyšet. Jejich svět a kamarádství bylo opravdové. Byli otevření, neměli předsudky, nic mi nenalhávali a to pro mě bylo nové a já si toho vážila. A když jsem byla s nimi, mohla jsem být svá a nemusela se přetvařovat. To jsem taky dřív nepoznala.

Když už se v posledním ročníku blížily závěrečné zkoušky, byla jsem nervní. Chtěla jsem mít tuto kapitolu svého života, kdy člověk musí sedět v lavici, učit se a poslouchat, za sebou. Já tušila, že mé znalosti nejsou bůh ví co a že možnost opakování posledního ročníku nade mnou visí jako damoklův meč. Tenkrát mi Pavel řekl, že pokud zkoušky zvládnu, něco mi dá. Mělo to být překvapení. A já se rázem proměnila v tu snaživou holčičku, kterou jsem byla kdysi dávno. A zkoušky zvládla. Neměla jsem jedničky, ale o to mi přece už nešlo.  Ihned jsem se Pavlovi pochlubila a žádala slíbené překvapení.

Vyndal stříkačku, jehlu a já se lekla a řekla ne. Řekla jsem, že je to pěkné svinstvo a že nic takového nechci. Tehdy jsme se rozešli.

S čerstvým výučním listem a plná očekávání jsem hledala práci. Našla jsem rychle, přijali mne do jedné eldéenky s tím, že si ještě udělám kurz pro práci ošetřovatelky. Ošetřovatelky jsou potřeba a je jich pořád nedostatek, já tedy souhlasila a kurz s úspěchem dokončila. Špitál byl plný starých lidí. Někteří na tom byli celkem dobře a po vyléčení šli zpátky do domácího ošetřování. Jiní ale takové štěstí neměli. Byli tam pacienti, kteří přišli zanedbaní, nebo takoví, kteří byli léčeni všude možně a pomoci jim už nebylo a dá se říct, že k nám byli odloženi na dožití. Měli bolesti a trpěli. Smrt v eldéence byla na denním pořádku. Na tu jsem si musela zvyknout. I když podle mě si na ni člověk nikdy úplně nezvykne. A aby měli odchod z tohoto světa trochu snazší, lékaři těm se silnými bolestmi, ordinovali tišící léky.

Byla jsem dobrá ošetřovatelka. Pacienti i lékaři a sestřičky mě měli rádi. Říkali, že když mám službu, pacienti mají hned lepší náladu a větší chuť do života. To mě těšilo. Byla jsem šťastná, že konečně mé úsilí došlo ocenění a že jsem našla své místo na slunci. Do práce jsem chodila ráda, a když mi ráno zazvonil budík, celá nedočkavá jsem vylítla z postele a těšila se, až budu pomáhat pacientům. Našla jsem si malou garsonku a byla šťastná.

Jednou jsem cestou z práce potkala Pavla. Vypadal smutně, pozval mě na pivo a šli jsme si sednout do místní hospody. Jen tak mimochodem se zeptal, jestli nemám chuť si zakouřit. A já, asi ze sentimentu, po našich starých časech, souhlasila. Další den mě čekal před nemocnicí. K večeru jsem ho pozvala k sobě domů.

Ani se už přesně nepamatuju, jak k tomu došlo, ale Pavel zůstal. Stal se z nás pár. U nich ve firmě nedávno propouštěli, takže práci zrovna neměl. Ale hledal. Docházel na úřad, občas šel na nějaký ten konkurz, ale pořád nemohl nic vhodného najít. Takhle mi to říkal. Peněz měl celkem dost, prý mu dali něco rodiče. Teprve později jsem zjistila, že prodával svou vypěstovanou trávu a k tomu určitě ještě něco jinýho, jenže to nikdy nepřiznal. Já si s ním taky občas zakouřila a samozřejmě častěji, než ve školních letech. Znovu jsem si připomněla, jak může být pár šluků uvolňujících. Člověku přece jen téměř každodenní setkání se smrtí nepřidá. Později jsem se sama dožadovala, jestli by mi trochu nedal, že mám chuť a on vždycky ochotně sáhnul do kapsy. Už jsem cítila, že to moje tělo potřebuje a ta potřeba se ozývala stále častěji. Ale já o tom přece trochu věděla a měla vše pod kontrolou. Co by se mohlo stát? Všude se přece mluví o léčivých účincích marihuany, tak jsem si jen zajišťovala prevenci. Ničím dalším jsem své tělo neničila. Pak Pavel řekl, že prý toho vykouřím moc, a že mu dochází zásoby a že bych mu za to mohla taky někdy zaplatit. Leda že…

A zavedl řeč na léky ve špitále. Že prý jich tam musíme mít spousty. Přisvědčila jsem, že máme, ale jsou hlídané. I ty obyčejné brufeny se evidují.  Kolik, kdy, komu. To není jen tak. Nicméně červíček ve mně už hlodal a já to jednou na noční zkusila. Sebrala jsem jedno balení brufenu. Ono to prošlo. Nikdo nic nehledal, nikdo po ničem nepátral, nikdo se na nic nevyptával.  Pavel prohlásil něco o mé šikovnosti. A já to zkusila znovu. Se stejným výsledkem.   To už jsme ale spolu přemýšleli co s tím a začali sestavovat plán.

A pak, jednou na noční jsem si všimla otevřené sesterny. Nakoukla jsem dovnitř. Sesterna byla prázdná, nikdo tam nebyl. Jen tak letmo jsem mrkla na skříňku s opiáty. Byla zamčená, ale klíče visely v zámku. Podívala jsem se na chodbu na jednu i druhou stranu, jestli se odněkud sestra nevynoří. Všude bylo ticho a klid. Rychle jsem přiskočila ke skříňce, otočila klíčkem a vzala, co mi přišlo pod ruku. Ani jsem si nečetla, co je na krabičce napsáno, prostě jsem ji strčila do kapsy. Už jsem klíčkem otáčela, abych zamkla, ale ještě jednou jsem dvířka otevřela a vzala další dvě balení. No co, však tam toho bylo tolik.

Celá rozklepaná jsem se tentokrát nemohla dočkat rána, až mi skončí služba. Honilo se mi hlavou, co by se asi mohlo stát, kdyby si někdo všimnul, že se léky ztratily a pak se našly u mě. Určitě bych byla bez práce, to mi bylo jasné. Ale ohlásili by to a nechali mě zavřít?

Čas se vlekl jako nikdy předtím. Ručičky na hodinách jsem posouvala očima, jak se říká. Konečně bylo ráno a já šla domů.

Vítězoslavně jsem přinesla svou kořist a hodila ji na stůl. Pavel měl radost, v krabičkách byly ampulky s opiáty a hned volal svým kámošům. A protože i tentokrát všechno prošlo, troufla jsem si po nějaké době znovu. A zase. A když člověk opakuje nějakou činnost stále dokola, stává se z ní rutina a on je otrlejší a méně opatrný. Jakoby se u něj vytrácel pud sebezáchovy. I já si dávala menší pozor a nakonec mě chytli. Přímo když jsem dřepěla u skříňky a strkala si krabičky do kapsy.

Policajti si pro mě přišli brzy. Já se vůbec nebránila, se sklopenou hlavou a želízkama na zápěstích mě naložili do auta a odvezli. Pavel utekl, asi mu dal někdo echo.

Teď jsem tady v cele a čekám na soud. Ještě budu mít spoustu času na přemýšlení a zpytování svědomí. Jak jen je možné, že se z malé snaživé holčičky toužící po vlídném, teplém slově, stala zlodějka? A feťačka? Občas jsem si dala prda, ale nic jinýho! Takže feťačka já nikdy nebyla. To se jen ukázalo mé druhé já, které mělo zůstat skryto. Nikdy se nemělo projevit. Já jsem hodná a milá ošetřovatelka, kterou mají pacienti rádi. To je mé pravé já. Taková jsem.

 

 


9 názorů

lenkak
25. 04. 2013
Dát tip

Ale no tak se hned nerozčiluj. Nemyslím si, že to je o tobě. Jen píšu, že v rámci textu, který čtu, mi prostě nesedí ty určitý věci. To je všechno, neber si to osobně a nemaž zbytečně své komentáře :)


Alexka
25. 04. 2013
Dát tip

Jsem ráda, že je ti to jedno :)  Každý píše o něčem, někdo o drogách a problémech s nimi, jiný o debilkách, to máš fuk.

Jen nevím, proč si myslíš že je to o mně. A je mi jedno proč si to myslíš, odpovídat fakt nemusíš


lenkak
25. 04. 2013
Dát tip

Mně je upřímně jedno, jestli hulíš nebo ne, ale v rámci textu to na mě působí rušivě a irelevantně- moje tělo to potřebovalo, měla jsem to přece pod kontrolou- nevěřím tomu, nevěřím postavě No ale to je jedno, nebudem rozebírat kuřáckou kariéru :-)


lenkak
24. 04. 2013
Dát tip

Nemůžu se nepozastavit nad tou konzumací marihuany- osobní zkušenost z toho zřejmě nemluví a ubírá to na autenticitě. Stejně jako to, k čemu krást brufeny.Takový životopis obyčejné holky s koncem, který mi přijde přitažený za vlasy.


Alexka
02. 04. 2013
Dát tip

Co na to říct? Možná příště...

Děkuju všem, kteří dali tip. :)


estonia
31. 03. 2013
Dát tip

Přečetl jsem půlku. Je to celkem nudné a člověka do do děje nevtáhné. Mělo by to být napínavější.


Alexka
31. 03. 2013
Dát tip

To je schválně 


Je to takové trochu ukníkané.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru