zvečerněna

Nechávám pokoj zešeřet, tma ho plní jako sklenici vody,
ode dna - zadní stěny.
Událost dne: na nástěnku za monitorem připíchnutá fotka s citátem:
Pro lidi bych zemřel, ale žít s nimi nemohu.
                                                                [Joseph Roth]
...já také, jen s tím rozdílem, že pro lidi nechci umírat.
To spíš pro keře, ptáky, stromy,
- mizí jak jarní sníh,
není v mých silách to zastavit.
Houští mi chybí, lesní skit.

Pokoj nasává tmu oknem. Nerozsvěcím.
S talířem dušené cibule v ruce
pomalu mám už zase na krajíčku,
že můj život běží mimosměrně,
že nekříží se, neprolíná
                                    s jiným.

Když tohle píši, divně tesklivo mám v hrudi,
prsty mi přirůstají ke klávesám,
jsou těžké a dýcha-vič-né - - -
Co nadělám;
jednou to možná
nerozdýchám.