TAK SE TO SE MNOU ZASE ZHOUPLO

Připadám si jak na houpačce. Chvilka slávy, čestné uznání, dělím se o tu radost s vámi. Neuplyne ani pár dní a jedna cesta do práce mě vrátí zase do reality. Cesta se synem, zřejmě se špatně vyspal...? Ještě o tom ani nedokážu psát. Znova se mi hrnou slzy do očí. Vlastně se nic nestalo, spíš nevím, čím se to spustilo. Vztek, řev, mlácení. Bezmoc. Nepřestávalo to a já nevěděla, jak to zastavit. Vždycky mě sevře strach, že se mi vytrhne v amoku do silnice... Probíráme to s kolegyněmi a pomalu se uklidňuji. Po zbytek dne si několikrát celou situaci v duchu přehrávám a hledám sama pro sebe řešení. Ještě ráno emočně nevyrovnaná matka. Odpoledne už přeci jen přemýšlející profesionál. Dokážu si postupně ujasnit, co v takových chvílích potřebuji a co pro mě mohou druzí udělat. Druhá část věty ,,co pro mě mohou druzí udělat" je asi nejklíčovější a zároveň nejtěžší. Připustit si, že jsou chvíle, kdy potřebuji pomoc někoho druhého. Vím, že jsem na dobré cestě.

---