To jméno nikdy neříkej - 9. kapitola "Přísaha"

Vůbec si nepamatovala, jak se po tom, co se stěna otevřela a ona téměř vypadla přes uvolněný východ, dostala zpátky do archivu. První, co si vybavila, bylo to, jak vytrhává papíry z šanonu a škube je na co nejmenší kousky, úporně je mačká do kuliček a zahazuje na podlahu. 
Pamatovala si pevný stisk archivářovy ruky na svém nadloktí a uklidňující tón jeho hlasu, který pomalu pronikal až k jejímu pološílenému mozku, konečně porozuměla i slovům:

„…nejspíš nemá cenu. Pojď, nech to být.“

Málokdy se jí stalo, aby se přestala ovládat, nikdy se jí nepřihodilo, že by si nepamatovala, co dělala. Prohlédla si spoušť okolo sebe. Zmuchlané papíry se válely všude okolo ní, pořadač nejspíš z police srazila, při pádu se jeho desky ošklivě zkroutily. Dobře mu tak! Ještě pořád měla v sobě obrovskou touhu všechno tu zničit. Nedat už těm příšerám nic, žádnou potravu. Zničit je. 
„Co to tu podpálit?“ zeptala se roztřeseně a vymanila se z Danielova sevření. Zjistila, že poslední kapku energie vypotřebovala na své zběsilé řádění. Sesula se na podlahu, položila se zády na studenou dlažbu a zvedla pohled k archiváři. 
Přiklekl k ní a ve tváři se mu usadil temný stín obav. 
„Byla jsi pryč přes tři hodiny. Co se stalo?“ zeptal se a přejížděl zděšeným pohledem po jejím obličeji.
Měla s ním snad něco? Pokusila se zvednout pravou ruku a přesvědčit se, že se jí nos nezměnil v červené rajče a z uší jí netrčí štětiny. Ani na to už nenašla dost síly. 

„Vypadám tak strašně?“ promluvila a samotnou ji překvapilo, jak tiše a unaveně její hlas zní. 
Měla by s ním šetřit na inteligentnější prohlášení. 

Viděla, že Daniel váhá, rozmýšlí, co jí má odpovědět. Znamenalo to, že s ní opravdu něco je.
Rozhodl se. Viděla, jak se v jeho očích usídlil soucitný výraz. Dvakrát polkl, pozorovala, jak se mu pohybují svaly na krku. Potom se konečně trhaně nadechl a promluvil:

„Tvoje oči… jsou… vypadají úplně slepé,“ řekl tiše a znovu se odmlčel. 

Cože! Co to povídá? Jak slepé? Nedělá si legraci? Těžko. Tvářil se smrtelně vážně. 

„Danieli, já ale vidím. A dobře,“ špitla. 

Nechápavě jí hleděl do obličeje a pátravě zkoumal její oči. Nevěřícně zakroutil hlavou. 

„Máš je celé bílé, zakalené. Vypadá to opravdu… odpusť, je to hodně ošklivé,“

Zírala na něj, rozeznávala každičký detail jeho tváře, viděla ostře každý vous z jeho šedého strniště i každou vrásku. V medových duhovkách jeho ustaraných očí se mu třpytily zlatavé tečky. Ne, opravdu nebyla slepá.

„ Chci to vidět!“ řekla a s vypětím se převalila na břicho, vytáhla se do kleku a vrávoravě se postavila. Mátožně se vydala do své dočasné ložnice a vytáhla z batohu zrcátko. Koukla do něj. Její odraz se na ni díval mléčně bílýma očima, široce otevřenýma zděšením. Duhovky a zorničky bylo sotva znát. Zhoupnul se jí žaludek. Posadila se na otoman a odložila ten hnusný kus skla. 

„Nikdy mi příliš nezáleželo na tom, jak vypadám, ale tohle je fakt úlet,“ řekla roztřeseně. 

Daniel si k ní váhavě přisedl. Stále se nemohl zbavit toho lítostivého a soucitného výrazu. Štval ji tím. Jsou to, kruci, její oči. Nehledě na to, že s nimi vidí mnohem líp než kdy předtím. A koneckonců, stejně se z tohohle baráku nikdy živá nedostane, tak je fuk, že by klidně mohla bez masky strašit děti na Haloween. 

Vstala a odstoupila o pár kroků, na Daniela se nedívala. 

„Je mi to jedno. Nelam si s tím hlavu,“ řekla a v rozporu s jejími slovy se jí hlas malinko třásl. 
„Po tom, čeho jsem byla svědkem, po tom, co jsem pozorovala Požírače při hostině, je mi úplně fuk, jestli mám šanci někdy vyhrát Miss.“ 
Konečně se pohledem vrátila k archiváři. Seděl strnule na otomanu, hnědé oči upřené na propletené prsty svých spojených rukou. 
Jana si zase sedla vedle něj. Vyčerpání už se sice měnilo v obyčejnou únavu, přesto měla pocit, že ji nohy dlouho neunesou. 
Vrátila se k zážitku v tajné chodbě a potichu ho začala Danielovi líčit. Netrvalo to dlouho. 

„Určitě potřebují ty doklady pro přístup k duším lidí, co jsou tam podepsaní. Stačí to tu všechno zničit a mají po gáblíku,“ uzavřela. Stále jí tohle řešení připadlo nejlepší. 

Daniel se na ni konečně podíval. Vrásky ve tváři jakoby se mu prohloubily, v očích zamyšlený výraz. Zavrtěl nesouhlasně hlavou. 

„Snad bychom jim tím zamezili v přísunu potravy. Ale nezapomínej na Jméno. Stále budou mít svou moc, stále bude přibývat.“ 

Na to nepomyslela. Teď si ovšem představila haldy papírů se Jménem, které leží v archivech tisíců firem či na úřadech. Ani celá armáda kouzelníků by nezvládla vypátrat a zničit všechny ty zpropadené doklady. A co teprve lidi, kteří jsou pod vlivem. Jak jim zabránit v omílání Jména? 
Je to zoufalé, beznadějné. Položila si hlavu na kolena a rukama je objala. Do jejích podivných očí se jí draly slzy bezmocného vzteku. Ty obludy to mají dobře promyšlené, není šance. 

„Potřebujeme zničit jen Požírače,“ řekl Daniel tiše. 

Jana se prudce narovnala a provrtala ho pohledem. Ano, bylo to logické, znělo to jednoduše, ale zaručeně to snadné nebude. Cítila tu moc, kterou Šedivec a jeho banda disponuje. Nepůjde je asi jen tak udusit ve spánku polštářem. 

Daniel se trochu provinile usmál. „Vím, že to zatím vypadá neproveditelně. Nevidím ale jiné řešení.“

Přikývla. Děsné řešení. Ale přeci tu bylo. Přineslo jí do duše trochu naděje. Měli cíl. 

„Fajn. Nemožné děláme na počkání, zázraky do tří dnů. Tak nějak se to říká, ne?“ 

Taky se malinko usmála. 

***
„Slova kouzelné formule nejsou to podstatné“ sděloval jí Daniel, když jí podával orkam. 
Vzala si ho, ale na prst ho nenasadila. 

„Cože? Takže ke kouzlům a čárům nepatří podivná zaříkadla a tajemná hesla? Jak to tedy funguje?“ Jana se na stříbrnou spirálu dívala s nedůvěrou. 

„Neříkám, že nejsou třeba. Podstatu kouzla ovšem tvoří mysl ve spojení s kouzelníkovou duší. Mysl určuje technickou stránku, zaměření a duše dodává sílu a charakter kouzla. Naprosto mírumilovný mág nikdy nezvládne ničivé kouzlo a naopak ničema bude mít problém s tvořivými či léčivými formulemi. 

Mysl a duše. Myslela, že je to totéž. Ráda by to s Danielem prodiskutovala, ale teď na to nebyla vhodná chvíle. 

Pobaveně ji pozoroval, zřejmě přesně dovedl odhadnout pochybnosti, jež v ní vyvolal jeho výklad. Usmála se na něj. Byla vděčná za tu uvolněnou atmosféru, za laskavost a humor, který ze sebe dokázal vykřesat i v tomhle děsném dni. Učil ji očistné kouzlo. 

Opatrně si navlékla orkam na ruku a opět se jí zmocnila čirá radost procházející celým jejím tělem. Radost se zhmotnila v oslnivý záblesk zaplňující celou místnost, o dost silnější, než když si spirálu nasadila minule. 

Daniel povytáhl obočí a zabodl do ní tázavý pohled. 

Pokrčila rameny. Netušila, co to způsobuje. Na tohle by měl být odborník on. 

„Co má dělat mysl a chtít duše?“ zeptala se, když prsty levé ruky přejížděla po vzorku stříbrného magického předmětu. 

Usmál se o něco víc. 

„Duši nelze měnit ani jí poroučet. Člověk může řídit jen mysl. Představ si, čeho chceš docílit. Co potřebuješ odstranit a co chceš získat. Potom orkamem přejeď nad místem, které je třeba očistit. Prones slova corporis purgare.“ 

Corporis purgare, corporis purgare. Zaručeně to poplete. Zkusila se řídit podle návodu a sklonila se nad umolousanou nohavici kalhot. Cítila, že orkam se maličko rozehřál a vnímala sílu, jež z něj vycházela. Kousek, na který se soustředila, se opravdu zbavil špíny. Překvapivé. Narovnala se a podívala se na Šedivoje. Ve tváři měl výraz zadostiučinění. 

„Předpokládal jsem, že se ti to bude dařit. Tušil jsem, že tě nevyvede z míry středně těžké kouzlo. Měl jsem pravdu, že máš velký magický potenciál. Musíš se s ním naučit zacházet, budeme to potřebovat,“ oznamoval jí spokojeně. 

Pro Janu to bylo poněkud znepokojivé. Vkládal do ní příliš nadějí. Přesto se uvnitř ní usadilo uspokojení z provedeného kouzla a chuť pokračovat. Jakoby se v jejím nitru otevřela nějaká dvířka a cosi se osvobodilo. 

Neřekla proto na to nic a vrátila se k očistnému kouzlení. Brzy měla všechno oblečení jako čerstvě vyprané. Zbývalo dát do pořádku vlastní tělo a to musela provést v soukromí. 

„Můžu si ten orkam nechat na čas u sebe? Zeptala se. Daniel přikývl a dělal, že netuší, k čemu ho potřebuje. 

***

Byla tu další noc a s ní přišel nový objev. Viděla po tmě. Naprosto zřetelně a bez potíží. Ať se s jejíma očima stalo cokoliv, bylo to ku prospěchu jejich funkce. Pokoušela se na svou proměnu nemyslet. Vůbec jí nebyla příjemná vzpomínka na pohled do vlastní tváře. Překvapivě ji však neděsila. Cítila se dál být sama sebou, mnohem víc, než kdy jindy. Uvolnily se v ní magické schopnosti a to jí přinášelo pocit naplnění. Snažila se soustředit myšlenky k téhle příjemné věci, ale příliš se jí to nedařilo. Převládala živá vzpomínka na pobyt v tmavé chodbě a setkání Požíračů. 
Polobdělým mozkem jí letěly pocity a obrazy, třásla se strachy a bouřila zlostí. Zvedla se v ní ohromná vlna nenávisti, touha vrhnout se do boje s příšerami sídlícími v tomto domě. Bolestně si však uvědomovala, že je neschopná a slabá. 

Převalila se a pevně sevřela víčka. Už nechce nic vidět, už nechce myslet. K ničemu to nevedlo. S ubývající bdělostí přicházely nejfantastičtější představy. V jedné z nich dokonce přišla na shromáždění Požíračů a usmažila je ostrým bílým světlem. Jejich bezkrevné obličeje se měnily v kostnaté lebky a jejich prsty s drápy se po ní sápaly v pokusu se zachránit. 
Posadila se a pokoušela se tu vidinu setřást. 

Světlo u ní hrálo velkou roli. Částečně tušila, že je jím schopná zmařit působení Jména, byla jím i schopná vyrvat Daniela z moci Požíračů. Snažila se už i jeho působení řídit, to si vyzkoušela na asistentce. Možná její zářivá magie byla protipólem té temné síly, kterou vládli Požírači. 
Jenže jak byla silná? Mohla se rovnat moci nastřádané během několika roků? 

Nemělo cenu se pokoušet usnout. Nemohla vydržet ležet. Neklid její mysli si žádal pohyb. Potichu se vydala přes Danielovu ložnici do archivu, nechtěla ho probudit, jenže ani on nespal. 

„Špatné sny?“ zeptal se tiše, když brala za kliku pokoje.

Jana se zastavila a podívala se na něj. Seděl na posteli opřený zády o stěnu, nohy přitažené k sobě, kolena si objímal rukama. Po chvilce váhání si k němu přisedla a zaujala stejnou pozici. 

„Spíš myšlenky. A co ty, jak je?“ 

Otočil se k ní, ale na rozdíl od ní jí do tváře nemohl vidět. Pousmál se. 

„Je hodně zvláštní být zase sám sebou. Úžasné a zároveň zavazující. Když jsem nebyl, když Jméno bylo to jediné, co mě naplňovalo, byl svět jednoduchý. Skoro jsem zapomněl, jaké to je cítit,“ přiznal tiše a pohrával si s propletenými prsty. 

Už nepůsobil jako starý člověk. Ač mu tvář rozryly četné vrásky a vlasy měl stále bílé, jeho oči jiskřily mladistvým jasem. Jana se snažila pochopit, jaké to pro něj muselo být, a zjistila, že si to nedokáže představit. 

„Jsem ráda, že už nejsi ten zoufalý stařeček. Potřebuju tu parťáka,“ šeptla přiškrceně. 

Tiše se zasmál. „Je to podivné místo, co?“

Odfrkla si. „Poslední, na které bych se chtěla dostat. Jenže ze zvláštního důvodu mi připadá, že tu mám být. Jako by můj skutečný život začal ten den, kdy jsem byla ocejchovaná. Bojím se jako nikdy, zdvihá se ve mně netušená zloba, mám hroznou starost o naprosto cizí lidi a s tím vším bolestně cítím, že existuji – jako nikdy předtím.“ 

Jana zjišťovala, že konečně zachytila a správně pojmenovala svoje nejhlubší pocity. Dívala se před sebe a neviděla ošoupané křesílko ani oprýskanou zeď. Viděla sama sebe uvnitř a divila se, čím je to naplněna a kde se v ní všechny ty emoce a myšlenky vzaly. Jako by se vyvíjely z nepatrného zárodku, dlouhou dobu spícího.

Cítila, že jí Daniel položil ruku na rameno a jemně je stiskl. 

„Je těžké vzbouřit se proti špatnosti. A to právě děláš. Zvládneš to.“ 

Pohlédla mu do tváře. Usadil se mu na ní smutný úsměv. 

„Myslíš, že máme šanci se odtud dostat živí?“ zeptala se a sama překvapená, že ta otázka vyzněla docela obyčejně, jako by se ptala na banální věc. 

„Věřím v to. A mám neobyčejnou víru v tebe, Jano,“ zvedl ruku, aby umlčel její protesty a pokračoval, „naučil jsem se za roky strávené studiem magie, i v bojích svedených proti zlu, poznat, kdy přichází zásah vyšší moci.“ 

„Jako Boha?“ skočila mu do řeči nesouhlasně. 

Poposedl a zadíval se směrem k její tváři, kterou nemohl vidět.

„Síly, živlu. Nemám pro to správná slova. Uspořádání všeho v našem světě, vesmíru, ve všech dimenzích existence je rovnovážné. Je to přesně vyladěné soukolí a soustrojí, které nikdy nemůžeme celé pochopit, neboť vnímáme jen jeho nepatrné části. Předpokládám, že Požírači narušili rovnováhu našeho kousíčku světa a tak se objevilo něco, co ji dokáže obnovit.“

Jana se otřásla. 

„Já s tím nemám nic společného. To je prostě pitomina, já…,“ nedomluvila, rázně ji přerušil. 

„Hned, co jsi přišla, se ti podařilo bez znalostí magie překonat moc Jména. Vyzařuje z tebe zvláštní starobylá síla, je den ode dne zřetelnější. Přemýšlel jsem nad tvou dnešní proměnou a napadlo mě, že to byla reakce na tvou účast na obřadu Požíračů a že je nutná pro splnění tvého úkolu.“

Jana to nechtěla dál poslouchat. O to víc, že tomu všemu začínala věřit. Je nástrojem všehomíra a ten ji použije podle libosti. 

„Tohle není možné, Danieli, prosím, už to neříkej. Chci pomoci, ale nejsem žádná vyvolená,“ šeptla zničeně. Tentokrát jí na jazyk nepřišla žádná zlehčující poznámka. V tomhle okamžiku šla legrace stranou. 

Daniel se odmlčel. Chvilku pozorovala jeho klidnou tvář. Měla vedle sebe člověka, který věděl, jaké to je bojovat se zlem. Chtěla se ho na to zeptat. Pokoušela se správně formulovat otázku, když v tom znovu promluvil: 

„Rád bych tě přijal za právoplatnou členku Mag,“ pronesl slavnostně. 

Jana chvilku přemýšlela nad významem té jediné věty a pak jí došlo, že Daniel chce posvětit jejich spojenectví proti zlu. Opravdu jí věřil. Stáhlo se jí hrdlo a nezmohla se hodnou chvíli na slovo. Proto jen přikývla a těžce ze sebe vypravila: „Děkuju.“

Magický rituál přísahy a zasvěcení probíhal v Danielově ložnici a nic to neubralo na jeho důstojnosti. Opakovala ve tmě Mistrova slova a cítila magické pouto, jež ji tím slibem spojilo s posledním členem řádu. 

Neprovinila jsem se zlem. 
Nedovolím mu setrvávat ve světě. 
Za každých časů s ním budu bojovat. 
Zapřísahám svou duši této službě. 
Propůjčuji jí své oči, do okamžiku, než je ochromí slepota
Můj sluch nechť pro ni vždy zachytí šepot zla.
Odevzdávám jí své srdce až do jeho posledního zachvění. 
Daruji dobrovolně a navždy této službě sama sebe.