Jednou

Vesmír mu řekl, že je čas odejít.

Zavázal si boty a šel dál.

Po Cestě od známého k neznámému,

od tehdy k potom, od stáda k pokladu.

 

Vzpomínky nevyblednou.

Údery srdce ve věžních hodinách.

Dvě dlaně na chladném kříži.

Hliněné střepy překryté jehličím.

 

Vím, že ji jednou zas potká.

V krajině odkud přicházejí sny.

Pod rozkvetlou třešní

zlehka pohladí

bříšky prstů její tvář...

uvidí zas ten plachý úsměv.

 

Co stalo se jednou,

nemusí se opakovat.

Co dvakrát se událo,

jistě i potřetí se stane.

 

V modré dálce za obzorem

v pokoře a pochopení,

nevstoupí do téže řeky.

Najdou přes ni Most.

---