MHD aneb vůně, slušnost a ticho

Denně se v MHD setkávám s nejrůznějšími blázny, cvoky, zkouřenými feťáky, neslušnými občany naší menšiny. A myslím, že nejen já. Nevím, jestli je pravidlem revizorů vždy lapit jen slušné lidi, kteří měli zrovna ,,den blbec" a zapomněli si svou kartu či lístek. To nikoho nezajímá. Šup! A můžou se radovat z tisícikorunové pokuty. Revizoři jakoby nechtěli vidět bezdomovce, páchnoucího hůř než všechny kanály světa, jenž se radostně rozvaluje na čtyř sedačce a svými vydrbanými prsty boří TUC sušenky do másla. Pochoutku spláchne červeným krabicákem a je mu hej! Bodejť by ne, když je pro okolí neviditelný a nikdo se k němu nechce ani přiblížit. Raději prchá na druhý konec tramvaje.
Denně v MHD slyším sprosté nadávky. Ostré a peprné jako chilli papričky. Kdybych je zde měla všechny vypsat, vypotřebovala bych celé hvězdné nebe, abych ukryla jejich otřesné názvy. Pokud se někomu tato mluva líbí, tak prosím. Ale ať ji pro-bo-ha neřve přes celý trolejbus. Raději unikám do světa hudby. 
Denně v MHD nevěřícně kroutím hlavou nad tím, jak nějací lidé mohou být tak neslušní a netolerantní k okolí. Příště si také zkusím neštípnout lístek, blokovat východ, křičet a dělat povyk. Vezmu si smradlavého psa bez náhubku, zaberu si celý zadní prostor pro sebe, abych konečně poznala tento jistě úžasný pocit svobody a bezúhonnosti i z druhé strany.