O čem ženy nemluví

Robert zírá před sebe a přemýšlí, v čem je mu situace nepříjemná.
Romana mu ničím ani nenaznačila, že by mezi nimi mohlo jít o něco víc, než jen o partnerství ve hře; Jana se spokojeně usmívá, tak jak je u ní běžně zvykem. Bez obtíží se však nedokáže bavit ani s jednou z nich.
Hlavou mu víří myšlenky na události posledních několika hodin, které strávil s Romanou přípravou na utkání a potom společně s ní na kurtu. Jako by se vůbec nic nezměnilo. Jako by týdny a měsíce, kdy tady nebyla, vůbec neexistovaly. Teď sedí vedle u stolu a vtipkuje s jeho kamarády. Její nezaměnitelný smích zaplavuje klubovnu a naplňuje ji novým životem. Bylo tu bez ní smutno. Na jazyku má pachuť trpkosti.
Přesto, že se Romana vesele směje, jemu se vybavují její smutné oči a pláčem chvějící se ramena. Ani dnes nechápe sám sebe, jak se k ní mohl tak hloupě chovat. Proč ji od sebe odháněl? Vždyť ona byla jediná, o kterou kdy doopravdy stál!
Romana ho vyváděla z míry od první chvilky, kdy ji poznal. Její dokonalý vzhled, bezprostřednost, ale i rozpaky, které dokázala umně skrýt - tyhle nuance jejího chování si uvědomoval teprve, když tu nebyla. Její přítomnost a vlastně celá její existence ho přiváděla do šílenství a vyvolávala v něm nelítostnou spalující touhu.
Jenže když se vloni v létě vrátil z dovolené v horách, čekalo jej doma velké překvapení. Romana byla pryč. Ne na týden, nebo na dva, jak tomu bývalo obvykle. Tentokrát odjela služebně do New Yorku a nikdo nevěděl na jak dlouho. Ani Zdeněk. Marně se Robert bil do hlavy a vyčítal si, co všechno měl udělat jinak. Nemohl uvěřit, že „jeho Romana“ jen tak odjela. Bez jediného slůvka rozloučení, bez pozdravu … Cítil se podvedený a zrazený.
Nyní sedí u stolu s Janou, dívkou, která si jeho přítomnost vyvzdorovala a vynutila. Vykřesala mezi nimi vztah postavený na křehkých základech společně strávené dovolené. Sedí vedle ní a bezduše hledí do prázdna. Zběsile přemítá o tom, co bylo a o tom, co je teď. Nemyslí však na Janu. Nevidí současnost. Nechce ji vidět.
Přemýšlí o Romaně, o jejím chování a vyjadřování, o slovech a gestech, která mu připadají tak důvěrně známá. Nezapomněl z nich vůbec nic. A stejně jako dřív se nedokáže nabažit pohledu na její tvář, na radostné chichotání i nepokrytou zlost z nezdaru.
Zase ji před sebou vidí s promočeným tričkem, jak se nejdřív stydí a když si uvědomí, že tahle ženská zbraň porazí každého muže, s vítězoslavným úsměvem. Neubrání se, aby se tomu znovu nezasmál. Tahle historka se zdá v jeho životě nejhezčí. Stejně tak hodiny, které pak následovaly. Možná byla jeho existence na tomto světě stvořena právě jen kvůli těmto pár hodinám a jeho bytí vykoupeno sladkou, avšak kratičkou přítomností milované ženy.
Ale ona je zase tady! S americkým přízvukem, za který se pořád omlouvá, neustále něco brebentí, poskakuje po kurtu, bojuje jako lev o každý míček, pak se směje a plácá se s ním do dlaní, povzbuzuje ho; chlácholí , když něco zkazí.
Možná proto, že s ní nikdy nezažil tak emotivní chvíle - vypětí ve hře a pak uvolňující radost z vítězství - má najednou pocit, že ona k němu nutně musí patřit. Ani v nejmenším si nechce připustit, že by to mohlo být jinak. Ztrácí se realitě, zase uniká do snů, jako když tu nebyla. Žije svou vidinou. Touhou.
Už nesnese odkladu nic z toho, co mu leží na srdci předlouhé měsíce. Je rozhodnut všechno Romaně říct.
Nakonec mu dochází souvislosti a on si uvědomuje, jak nesmyslný je jeho vztah k Janě. Kočičí zlato vedle démantu, napadá jej hrubé přirovnání.

Jana byla jediná, kdo situaci po Romanině odjezdu dokázal dokonale využít. Zanedlouho poté, co se ve Vrchlabí s Robertem rozloučili, přijela do Hradce a vytěžila z Robertova zoufalství úplně všechno. Vsadila na osvědčené metody, a ty zabraly.
Bylo jí lhostejné, že ona je tou, která musí vyvíjet iniciativu, že jej musí do všeho postrkovat a přemlouvat. Zvrácenou odměnou jí za to byla Robertova přítomnost vedle ní. Byl milým společníkem a pozorným milencem, co víc si mohla přát. A hlavně – nevzdoroval, nehádal se, a podle všeho se zdálo, že jí ani nechtěl být nevěrný. Alespoň ne víc, než byl. Podvědomě cítila, že její sokyně, o které se Robert zmínil, když se seznámili, někam zmizela. Vypátrat pravdu se jí však nedařilo, a tak se utěšovala, že žádná rivalka není.
Přesto si uvědomovala, že jí patří jen jakási část, že Robert ji vědomě nepouští k sobě blíž, než sám uzná za vhodné. To byl jeho způsob nevěry, možná hlubší, než jakýkoliv jiný.
A teď se tu z ničeho nic objeví tahle Romana. Krásná a elegantní. Jana si uvědomuje, že její vzhled nemá široko daleko konkurenci. Je zcela jisté, že v této místnosti je Romana hlavním bodem, ke kterému se upírají všechny mužský oči. A podle toho, jak se k ní všichni chovají, tak její a Robertovo vítězství na dnešním turnaji zřejmě není jen náhoda.
Jana se otočí k Robertovi a chce se jej na Romanu zeptat. Uvidí však něco, co by raději byla přehlédla. Robert zírá zaujatě ke stolu, kde Romana sedí a sleduje, jak na ni kamarádi z oddílu dorážejí a neustále se na něco vyptávají.
Jana se podívá na ni a pak zase na něj … „Ach tak“, vydechne rezignovaně. Tak tohle je ona! Už není pochyb.
Vrhne na Roberta zoufalý pohled, ale v tom se pousměje. Nelogicky a v naprostém protikladu k tomu, co říká:
„ Tak teď už konečně vím, o kom jsi mluvil, když jsme se spolu seznámili. Říkal jsi, že ji nechceš ztratit. Jenže já mám pocit, že ti nikdy ani nepatřila.“
V jejích slovech je jízlivá, úskočná krutost přicházející prohry. Náhlé zjevení pravdy, po které celou dobu pátrala, je nesnesitelné. Tady v tenisovém klubu ji měla přímo na očích, to jen ona nebyla schopna vidět! Zloba a lítost jí zamoří mysl, až jí z očí vytrysknou slzy.
Ale Robert přesto, co řekla, zůstává klidný. Stejně jako jindy se k ní otočí a s jakousi nezúčastněnou odevzdaností tiše souhlasí:
„Ano, máš pravdu, nikdy mi nepatřila. Když jsem se tenkrát vrátil z Krkonoš, byla pryč. Jela pracovat do New Yorku a zůstala tam skoro rok. Tak je to.“
Pod rouškou přiznání dostává způsob jeho chování úplně jiný rozměr. Jako když vložíš poslední kostku do složitého obrazu.
Jana se zvedá od stolu. Sesbírá poslední zbytky své pošlapané hrdosti a oznámí Robertovi, že odchází. Teď, když byla pravda tak snadno vyslovena, už není důvod se zdržovat.
A Robert se ani nesnaží jí to nějak rozmlouvat. Mlčky ji doprovodí k autu a s lítostí, na jakou u něj není zvyklá, řekne: “Promiň. Ona nepatřila mně a já zase nepatřil tobě. Nebylo to fér. Comedia finita est.“
Jana ví, že jejich společné chvíle jsou sečteny, že nyní už nevyprosí ani nevybojuje nic.
Romana o něj možná nestojí, ale na tomhle konci to nic nezmění.
„Jo, máš pravdu, nebylo to fér!“
Robert čeká scénu, výčitky, slzy, ale nic z toho nepřichází. Je to zvláštní. Stejně jako celé jejich společné soužití, i rozchod ho míjí v jakémsi podivném klidu. Pojednou však ucítí nesmírnou úlevu. Jeho oči se rozsvítí a Jana v nich uvidí Robertovu pravou tvář; náhlý pocit tohoto zjištění ji znovu naplní oči slzami. Přijde jí líto dní, které strávila s úplně jiným člověkem.

Když Jana odjela, Robert se do klubovny už nevrátil. Chtěl na chvíli zůstat sám, s celou situací, která ač osvobozující, nebyla příliš příjemná.
Otevřel branku na kurt, kde odpoledne vyhráli s Romanou pohár. Rezivé panty zavrzaly. Ten zvuk znal tak důvěrně! Mohli by mu zavázat oči a provést ho tudy, věděl by přesně, kde je.
Miloval to tady. A od chvíle, kdy tu potkal Romanu, ještě víc. Měl rád vůni zmáčené antuky v pohasínajícím dni, kdy si po tréninku unaveně sedal na lavičku nebo chvíle, kdy tu s kamarády jen tak tlachali o bezvýznamných hloupostech.
Z mokré země zavál vlhký noční chlad. V kontrastu s horkým dnem, to bylo až nepřirozené. Robert si promnul paže a usadil se na lavičku.
Už nemyslel na Janu, ani na to, že odešla.
Přes všechny události předešlých dní a hlavně toho dnešního, cítil palčivý stesk po Romaně. I když je tady, je stejně vzdálená, jako když byla v Americe. Není v tom rozdíl.
Zase na něj doléhá tíseň, podobná bolesti prvních dní po jejím odjezdu. Složí obličej do dlaní a zhluboka si povzdechne. Protře si oči, a když je znovu otevře, leknutím málem spadne z lavičky: „ Do háje!“
Jen kousek od něj stojí Romana a ve tváři má bojovný výraz. V jedné ruce drží dvě skleničky a v druhé láhev šampaňského.
„Kde ses tady vzala?“
„ Ale tak, jdu jen tak kolem…“ odpoví Romana, zhoupne se v bocích a podá mu skleničku. Nalije do ní víno a pak doplní i tu svoji. Láhev pak postaví na zem vedle lavičky.
„Myslela jsem, že máme spolu co oslavovat. Ale ty jsi celej večer v trapu! Necháváš mě tam napospas těm dravcům. Chceš, aby mě roztrhali na kusy? Jsou jak smyslů zbavení! Amerika, Amerika!,“ vychrlí na něj vyčítavě.
„Promiň,“ Robert se zmůže jen na strohou omluvu. Pak překotně dodává: „ Sedni si, ať mi nevyneseš spaní, už takhle spím dost mizerně.“
„Ty promiň, možná jsi chtěl být sám. Nemám jít pryč?“ řekne Romana už mnohem mírněji.
„Ne, ne, jen si sedni.“ Blekotá Robert neohrabaně. Je nenadálou situací natolik zaskočen, že neví, co říkat.
Romana se sveze na sedák vedle něj. Jak dosedne, studené dřevo se jí zakousne do zadečku. Podloží si jej rukama a otočí hlavu k Robertovi.
Chvíli se tak na sebe dívají, jako by si vyčítali promarněný čas. Pak se Robert odvrátí a zahledí se do tmy. Ticho je nekonečné. Romaně se zdá, že opravdu přišla nevhod, a že možná bude muset opravdu odejít. Znovu se napije, aby si dodala kuráž, než něco duchaplného řekne.
„Víš, že hraju tenis už od svých pěti let?“ Otočí se k ní z ničeho nic Robert a přes obličej se mu rozlije ten jeho úžasný, široký úsměv. Ve tváři má vepsánu naprostou odevzdanost. Celičkou a ničím nezaobalenou. Romana zavrtí hlavou, ale neřekne nic. Ve večerním tichu zní jeho hlas zase tak něžně. Chce, aby mluvil, chce ho znovu poslouchat. Vždyť jeho vyprávění nosila hluboko v srdci po celou dobu, co byla pryč. A byla to ta nejmilejší vzpomínka. Udělá tedy povzbudivé gesto, aby jej vybídla k pokračování.
Robert se rozpovídá o svém dětství, o tom, jak se dostal k tenisu, a jak ho tato hra pohltila. Spontánně se svěřuje s okamžiky svého mládí a dospívání, chvílemi vážně, chvílemi s rozvernou veselostí. Mluví o rodičích, kamarádech a škole, která ho nebavila, i když ji úspěšně dokončil.
Ale především mluví o tenisu. O trénincích, o hráčích, o zápasech a nesčetných prohrách, které musel ustát, než začal vyhrávat sám. Promlouvá o trenérovi, o spoluhráčích i o zdrcení, které prožil, když jeho nejlepší přítel tak hloupě a zbytečně zemřel.
Mluví a mluví, jako by se zpovídal ze svého života a hledal porozumění u blízkého člověka. Slova se lehce odrážejí od protější budovy, vracejí se zpátky a přidávají důraz na to, o čem se mluví. Je to zpověď, velmi důvěrná a otevřená. A přesto, že v ní nepadlo jediné slovo o lásce, Romanu jímají hluboké a silné emoce. Se zjihlým výrazem naslouchá a bůhví proč si myslí, že Robert o tom ještě nikdy s nikým nemluvil. Je zvláštní jak se slova, která říká, usazují v jejím těle. Jak životodárné bahno kolem Nilu, ze kterého vzchází bohatá úroda. Pohnutě se dívá do tváře muže, jehož musela neplánovaně opustit, a kterému nepodala ke svému odchodu jediné slůvko vysvětlení. Myslela si, že o to nestojí. Jeho chování a pak později i vztah s jinou ženou ji utvrdili v tom, že je dobře, že si své city nechala pro sebe a zmizela.
Ale teď, když s ní takhle mluví, palčivě cítí, jak moc mu svým nenadálým odjezdem musela ublížit.
Když Robert umlkl, jeho hlas dozníval v nočním tichu a rezonoval jí celým tělem. Její intuice jí napovídala, že mu nebyla tak docela lhostejná, jak se jí tenkrát zdálo. A všechny problémy, která mezi nimi vznikly, byly jen pouhým nedorozuměním, které se mohlo snadno vyřešit. Nebylo však kdy.
Dlouho a úporně potlačované city najednou vyskočily ze svého úkrytu a Romana znovu ucítila neopakovatelnou vášeň a euforii, která jí proběhla jako blesk celým tělem, až jí naskočila husí kůže.
Robert stále hypnotizoval tmu před sebou, když po chvilce mlčení prohodil:
„ Jana odjela, protože pochopila, že ji nemiluju. Že jsem ji vlastně nikdy nemiloval.“
„Hm,“ Romana jen pokývala hlavou. Přes obličej jí proskočil nepatrný úsměv, který ihned potlačila. Ale v hrudi jí divoce bušila obrovská nekonečná radost.
„To je mi líto.“
Pak natáhla ruku a opatrně Robertovi odhrnula z čela pramen vlasů, který mu pořád padal do očí. On s tím dokázal žít, ale ji to od první chvíle iritovalo. Připadalo jí komické, jak bojuje s něčím, co nemůže zvládnout. Z nenadálé blízkosti milovaného muže se jí zachvěla ruka a sklouzla Robertovi po tváři v letmém pohlazení.
„ Odpustíš mi někdy?“ špitla nenápadně.
Díval se zblízka do jejích pomněnkových očí a ucítil neřestnou chuť ji políbit.
Zvednul ze země láhev a řekl:„ Ukaž, doleju ti, je to moc dobré víno!“