Pět strun má výhodu, kratší dobu ladíš

     Nedávno mi přišla smska od Adama, že jeho holka hraje někde v hospodě na kytaru a jestli prý nechci jít s ním. Na mou otázku na obsah jejího vystoupení, která disponovala notnou dávkou zvědavosti, bylo odpovězeno asi to nejlepší, co jsem mohl čekat. Prý hraje vlastní skladby, tedy hudebně i textem. Protože jsem kytarista, (i když asi takový jako jsem literát), tvorba mladých lidí, jako jsem já, mě zajímá z takového toho inspirativního hlediska. Nuže stalo se, stalo a k večeru jsme se potkali na nádraží, dorazili na místo dění, kde jsem se dověděl, že Lenka, přítelkyně mého kamaráda, je vlastně jen předskokan, což nikterak nezměnilo můj plán na daný večer. S mávnutím ruky jsem si sám pro sebe řekl něco o větším množství muziky za stejný obnos financí, objednal si pití a čekal, co se bude dít.

    První dávku písní jsem coby posluchač přijal myslím úspěšně, o kytaře jsem prohodil, že takovou bych chtěl taky, daroval jsem umělkyni upřímný potlesk a propadal se do myšlenek o právě přezpívaných textech. Po exhibici zpěvačky byla vyhlášena přestávka (prý na svlažení rtů a vnitřních částí ústní dutiny, jakož i trávicí trubice, atak dále, a tak dále ...), kterou jsem se rozhodl trávit na čerstvém vzduchu před klubem. Z několika málo cizích rozhovorů, které jsem slyšel, jsem se dověděl, kdo bude dalším dočasným obyvatelem pomyslného pódia. Byl to mladý muž, kterého jsem si všiml odcházejíce k východu, jak ručně balí cigaretu. Tuto činnost jsem vždy tajně obdivoval pro zručnost, kterou, jak mi oči napovídaly, vyžadovala. Nenapadlo mě, že při dokonalém pozorování jeho vycvičených prstů, mi nějaký důležitý detail unikne...

      Po návratu na svou černou židli poblíž sedačky na které seděli další posluchači, jsem se stal svědkem svého vlastního šoku z první písně dosud neznámého interpreta. Jeho styl pohybu v kombinaci s hlasitostí zpěvu poskytoval všem přítomným ohromnou dávku avantgardy a recese. Písně, které dle jeho slov napsal sám jeho vlastní život, ve mě vyvolávaly pocity vzteku a zklamání, pocity namířené proti celému světu dneška. Po chvíli se mi styl daleko za hranicí punku začal zajídat a já začal přihlížet na stinnější stranu takovéto seberealizace. Napadalo mě, co asi stojí za slovy válejícími se na podlaze kolem míst kam silně a často dopadala jeho podrážka. Na čas mne zaměstnala myšlenka o životu člověka, který stál několik málo metrů přede mnou.

     V jedné z těch všech rozjařených písní jsem zaslechl v posledním taktu zvuk praskající struny. Řekl jsem si, že se to stává a že tito lidé sebou vždy mívají strunu náhradní. Z tohoto omylu mě vyvedl komentář, že pět strun na dohrání zbytku koncertu stačí a že alespoň nebude tak dlouho ladit. Profesionalita, kterou jsem od začátku očekával, byla ta tam. Zbytek tohoto vlastně příšerného prodeje vlastních vět jsem rozhodně nevnímal muziku. Mezi písněmi ještě párkrát zazněly řeči o tom, co rád dělá, co pije, co kouří, ale u slov nedoprovázených kytarou nikdy nezůstalo dlouho.

     Když to celé tak nějak skončilo, na cestě k baru, zaplatit účet, jsem nedůvěřivě proházel před stojanem mikrofonu a na cestě ke dveřím mi to nějak nebylo jasné. Celou dlouhou cestu na nádraží jsem byl zaměstnán myšlenkou na film Rok ďábla, na problematiku, kterou se zabývá, na důležitost šesté struny a na to, jak to bylo s tou cigaretou.