Stín

 John Smith se probudil s neutrálním pocitem, jenž byl znenadání přebyt trvalou předtuchou, že se dnes něco pokazí. Nad hlavou mu rázem čpěl odér pokorného odevzdání a zbytky dobré nálady se krčily v tmavém koutě jeho mysli, kam se vždy v takovou chvíli schovaly a odmítaly vyjít ven zpátky na světlo. Proč v něm převládal ten marný pocit, netušil. Možná za to mohlo jeho přesvědčení, že je slaboch, což se mu právě teď znovu potvrdilo, a možná za to mohl včerejší názor jeho matky, která jeho život označila za tuctový. Ha, tuctový! pomyslel si v rozespalém poblouznění.

Pak se ale na okamžik zamyslel a ten červík už pomalu, ale jistě hlodal. Jeho matka měla pravdu. Otočil hlavou doprava, kde stál noční stolek ponořený do šeravého ranního stínu a zpozoroval na něm typické předměty typicky tuctového člověka: tuctový dřevěný hřeben, tuctový starý budík a tuctový až nudný rámeček na fotografie, ve kterém shodou okolností nebyl zvěčněn žádný okamžik, který by za to stál. Dokonce i jeho otec, spořádaný mravokárce, jehož nažehlené nedělní odpoledne mírně narušovaly jeho pondělní večery, kdy jej jeho takzvaní přátelé nechávali ležet před vchodovými dveřmi, byl tuctový. Bože, je vůbec něco, co by v jeho životě nebylo tuctové? Vždyť má i takové jméno, zcela typické, šedé jméno, kterým se honosila asi půlka lidí na zemi!

Povzdychl si a s pocitem, že s ničím nic nenadělá, se pomalu odebral do koupelny, kde ze sebe smýval rozespalost.

Slunce dnes zářilo matně. John na dnešním dni neviděl nic výjimečného a dokonce i sousedův pes, co každé ráno utíkal a pravidelně si značkoval své teritorium na lesknoucím se laku auta, které patřilo Johnovu sousedovi, právníku Martinu Hellerovi, tak činil zcela rutinně a i sám Heller, který se v prvních fázích psovy fascinace bleděmodrou barvou jeho vozu dokázal tak krásně rozčílit, nyní do psa kopal pouze automaticky.

John Smith se snažil na nic nemyslet, ale stále mu ještě v hlavě doznívala ranní myšlenka, že se jeho život jistě stával čím dál obyčejnějším a nemohl přijít na nic, co by mu vrátilo jiskru, kterou mívával, když ještě jako vysokoškolský potěr brázdil sebevědomě ulice a vše kolem něj plynulo bezstarostně a vesele. Byly to hezké časy, které ale zešedly a už mu připadaly jen jako vzdálená vzpomínka nebo jako sen, u kterého nevěděl, jestli se mu skutečně zdál.

Vyšel si ven. Mlčky kráčel po rozpraskaném chodníku, díval se do korun stromů, jejichž pýcha mu tlela pod nohama, jejich stíny mu tančily po obličeji a po těle a jak pod nimi procházel, cítil střídavě teplo i chlad. Ruce měl v kapsách a den mu již nepřipadal jako obrazy k tesknému folku, ale náhle měl blíže k jemné melancholii Simona a Garfunkela.

Jako Sound of Silence, pomyslel si.

„Je to jako Sound of Silence,“ ozvalo se a John se zastavil. Podivil se, protože si myslel, že to neřekl nahlas, a po chvíli strnulosti opět vykročil.

„Ty stromy a to počasí, vážně jako ta písnička,“ řekl znovu neznámý hlas. Na to už se John Smith s leknutím otočil, ale nikoho nespatřil.

„Tady, napravo,“ slyšel. Otočil se doprava a nespatřil nic podezřelého, jen starou zíďku, která oddělovala chodník od trav parku a měla být za několik dní zbořena a nahrazena dřevěným plotem.

„Přesně tady,“ ozvalo se a John Smith zkoprněl a nevěřil vlastním očím a hlavně uším. A vůbec mu nepřipadalo podivné, že se tak stalo, když se nacházel mezi nápisy “Black Sabbath taky uctívali Satana“ a “My děvky, my to dokážeme.“

Promluvil na něj vlastní stín.

„Vím, trochu zvláštní místo a věř mi, že jsem si ho nevybral schválně, ale slyšíš mě a to je to hlavní,“ řekl stín hlasem, ve kterém bylo poznat mírné zklamání vzhledem k tomu, kde se objevil.

 „To je nějaký vtip?“ ptal se John Smith sám sebe.

„Souhlasím, taky bych si radši vybral třeba “Láska je tu napořád“ nebo “Kytičky krásně voní“, řekl stín.

„Ne, nemyslel jsem ty nápisy, ale tohle,“ zakroutil John Smith hlavou a napřaženýma rukama ukazoval na zeď.

„Tys myslel mě? Z toho jsem trochu mrzutý, Johne,“ odpověděl stín.

John Smith se díval kolem sebe, jestli náhodou nějaký kolemjdoucí také neslyšel ten hlas. Nikdo nejevil jakékoliv známky údivu, že by spatřili mluvící stín.

„Jen ty, Johne,“ potvrzoval stín Johnovu myšlenku, „Slyšíš mě jen ty.“

„A proč bych měl?“ otázal se John Smith podiveně, když mu stín odpověděl na otázku, kterou ani nevyřkl. Naklonil hlavu na stranu, ruce v bok, a říkal si, že přece nic večer nepil a že se to nemůže dít pod vlivem drog, které nebere.

„Ani drogy ani pití, Johne,“ znovu potvrzoval stín. „A ani se ti to nezdá.“

„Co po mně chceš? A jak to víš? Jak víš, co si myslím?“

„Vím to, protože já jsem ty.“

„A proč tedy neslyším, co si myslíš ty?“

„Protože si myslím jen to, co ty, Johne.“

„Takže se mi to musí zdát.“

„Když si to myslíš, Johne,“ usmál se stín. John Smith byl zmatený. Stál tam a civěl na zeď, a kdo prošel kolem, si myslel, že je snad opilý.

„Jsi nějaký zaražený, Johne,“ pokračoval stín, „A to jsem pak i já. Jsem tvým odrazem už hodně dlouho a ještě jsem se nikdy necítil takhle obyčejně, že až šednu, Johne. A to není dobré pro stín, který má být černý. Nutí mě to k zamyšlení a vede mě to k závěru, že je to příčinou posměchu ostatních stínů, jejichž tvary nejsou tak otrávené.“

„Co je obyčejného na stínu, co na mě mluví?“ poznamenal John Smith kousavě.

„Pravda,“ zamyslel se stín. „Po tomhle jim to vytmavím. Ha, ha,“ zasmál se. „Chápeš to, Johne? Vytmavím!“

Johnova tvář se podivně zkřivila.

„Tvůj smysl pro humor poslední dobou není nejlepší. Jsi jako Němci, ale ti hned utečou, když se na ně promluví.“

John Smith se znovu ušklíbl.

„Tak jinak, chci ti pomoct, “ řekl stín.

„V čem mi chceš pomoct?“

„Aby ses konečně začal dívat na vše jinak. Ne pořád jak morous, a ano vím, co říkala matka, na to zapomeň.“

„To bych rád, ale nevím, jak.“

„Ale prosím tě, všechno vidíš černě, dobře, mě zrovna ne. Mě díky tobě šedě, za což ti nejsem vděčný. Ale já ti prostě musím nějak pomoct, jinak budu za chvíli vidět všechno černě i já. A když stín začne vidět všechno černě, tak zmizí a obvykle je to doprovázeno skokem jeho tvaru z mostu nebo tak něco. A já nechci, aby můj tvar, tedy ty, něco takového udělal, to jistě chápeš.“

„Tak dobře,“ vzdechl John Smith. Měl pocit, že se asi nadobro zbláznil a neměl sílu, aby vzdoroval. „Máš pravdu, přiznávám, jsem k ničemu, obyčejný, nevýrazný, tuctový. A to se mi nelíbí, a jestli je tohle všechno skutečnost, pak jsem za tebe zodpovědný, takže bych měl něco udělat.“

„To je slovo chlapa! Tak se mi to líbí! Plácnul bych tě po zádech, ale to jaksi nejde.“

John Smith se pousmál. Slovo uznání už dlouho neslyšel.

„Tak se na chvíli v klidu posaď. Takhle mám moc dlouhé nohy,“ pobídl Johna stín.

A John Smith si sedl na tu holou zem, přímo uprostřed chodníku, a seděl a poslouchal. A stín mu vyprávěl, co měl na srdci, říkal mu, co celou dobu prožíval a jak je rád, že je jeho tvar zrovna John a ne nějaká korpulentní vévodkyně, nejlépe ještě vdova. A John Smith si uvědomoval, že přesně tohle potřeboval. Někoho, kdo ho povzbudí a poplácá po zádech, obrazně řečeno. A bylo to právě tak jednoduché, jak stín říkal.

„Tak vidíš, Johne. Ono to půjde.“

„Máš pravdu,“ usmál se John Smith. „Půjde.“

 „Tak tak, Johne. Společně všem ukážeme, zač je toho John Smith!“

„Jo! Jasně, že jo! Ale co pak? Chvíli to bude trvat a bůh ví, jestli to vydrží.“

„Takhle teda nepřemýšlej, to je zase krok zpátky a před chvílí jsi tady poskočil dopředu víc než výrazně.“

„Máš pravdu, to jsem poskočil. Hodně dopředu.“

„ Takže co teď?“

„No, já začínám mít hlad, půjdu se najíst a ty předpokládám, půjdeš taky. I když nevím, jak to u tebe funguje, jídlo, pití a tak.“

 „Na všechno dojde, Johne. To jídlo zní dobře.“

„Tak jdeme?“

„Až po tobě,“ řekl stín zdvořile.

John Smith se usmál.

Vykročil pravačkou směrem k restauraci na rohu další ulice. Ruce měl v kapsách a vítr mu čechral vlasy. Smích mu z tváře nezmizel a to byl zřejmě důvod, proč jedna dívka, do které při vstupu do restaurace nechtěně vrazil, přešla tuto situaci s úsměvem.

Dali si skleničku a ráno mu udělala palačinky.

 

 

 

---