Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

To jméno nikdy neříkej - 12. kapitola
datum / id27.05.2013 / 429055Vytisknout |
autorProstě Katka
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno708x
počet tipů1
v oblíbených1x
Prolog

Setkání obou Šedivojů nebylo nijak idylické. Teď v bezpečí alchymistova domu je prostor pro vyjasnění pár věcí.   

To jméno nikdy neříkej - 12. kapitola

„Je dost zvláštní, ehm, že jsi tam přečkal takovou dobu,“ poznamenal Marek Šedivoj, se špatně skrývanou podezíravostí, ke svému otci usazenému v jednom z letitých křesel v obývacím pokoji. Ten sledoval syna s klidným výrazem, ale Jana se, po pečlivém pozorování, přesvědčila, že ve skutečnosti se jen velice dobře ovládá. Chvějícíma rukama si pohrával s orkamem a v očích se mu mihla bolest a rozčarování. 
 

„Zpočátku jsem pro ně byl zajímavá hračka a potom asi… jsem nebyl nijak nebezpečný. Chápej, vůbec jsem netušil, kdo jsem, svět mimo archiv neexistoval, nemohl jsem je ohrozit,“ vysvětloval synovi tiše, snažil se, aby se mu nic z té hrůzy posledních pěti let neobjevilo v hlase. Mluvil příliš věcně.
 

Jana měla na juniora zlost, chlap jeden natvrdlý. Upírala na Daniela soustředěný pohled, zaregistroval ho a na okamžik se k ní otočil. Z výrazu jeho očí pochopila, že to zase dělá, zase jí čte myšlenky. Malinko se na něj usmála a vložila se do hovoru. 

„ Prostě jim chutnal,“ vyhrkla netrpělivě a lehce kousavě směrem k Markovi.

Marek se nad nimi tyčil ve své výšce, neposadil se, snad z opatrnosti, možná čekal, kdy se na něj vrhnou a pokusí se ho dostat do moci Jména. Za těch pár dní, od doby, kdy odešla do Opusgumy, stačil získat o něco divočejší výraz v očích, o něco tmavší kruhy pod očima a narostlo mu slušné strniště. Bylo vidět, že se tu dusil ve vlastní šťávě a samota mu nijak nesvědčila. Zasloužil by si od ní o trochu víc pochopení. Možná. 

„Chutnal?“ zeptal se. 

Pokrčila rameny. 

„Oni Požírači jedí lidské duše. Předpokládám, že mají pro ně třeba nějakou příchuť. Nebo něco takového.“

Odmlčela se, hlavou jí proběhla vzpomínka na poslední setkání s ředitelem Opugumy. Otřásla se a najednou se jí špatně dýchalo. Ne, tohle nemůže nikdy věrohodně popsat, a ani nechce. Zdravou rukou si přejela po čele, jako by tak snad mohla ošklivé myšlenky zahnat. 
Zhluboka se nadechla, nasála vůni domu, přinášela jí něco jako naději. Proměnlivá krása bylinných aroma, stopy laskavé magie, přesto silné a trvalé.

Nechala Marka bez dalšího povšimnutí a otočila se na Daniela. 

„Váš dům moc pěkně voní,“ oznámila mu. Pochopil hned a lehce se na ni usmál. Neříkal však na to nic, sledoval syna, který teď začal přecházet po pokoji a vrhal na oba pátravé pohledy. 

Marek jí zase připadal cizí. Velký, temný a uvnitř pěkně nazlobený. Doposud si snad vůbec nevšiml, že ona i Daniel jsou slušně zřízení, čemuž trochu přispěl i on sám, a zatím je jen podroboval výslechu. Co s člověkem dokáže udělat strach, zlost a podezřívání? Zažene obyčejnou slušnost a lidskost do kouta. 

Několikrát se zastavil a chtěl něco říct, pak ústa zaklapl a provrtal je černýma očima, zatnul pěsti a znovu začal měřit pokoj dlouhými kroky. 

Jana se po dlouhé době setkala s jednáním tak nepochopitelným, že neměla představu, jak na něj reagovat. Přestala Marka sledovat a přemýšlela, že se půjde do koupelny kouknout, jak zle to s její rukou vlastně vypadá. Poslední, o co by stála, bylo doprošovat se pomoci od někoho, kdo jí pomoc nechce. 

Ze zamyšlení ji vytrhl Daniel, který pomalu vstal a zkřížil synovi cestu tak, že ten musel zastavit a podívat se na něj. 

„V těch chvílích, kdy mě ještě nezlomili, když mě zavřeli do tmavé studené kobky, tehdy jsem z celého srdce doufal, že tě ještě někdy uvidím, Marku,“ řekl důrazně a zvedal k synovi pohled laskavých medových očí. Dokázal udělat krok k smíření, s moudrostí dobrého a nepyšného člověka. Jana za to k němu pocítila velkou sympatii. 

Marek rozhodně zavrtěl hlavou a zvedl velké dlaně v nesouhlasném gestu.

„Ne, pochybuji. Hlavní byl u tebe Řád. Dokonce, i když ti ho vzali, žil jsi dál pro něj. Dal jsi mu celý život,“ obvinil ho. 

Daniel spustil ruku, kterou se chtěl dotknout synovy paže. Stále však na něj upíral oči. 

„To nepopírám. To však nevylučuje, abych žil i pro rodinu, pro tebe. Tvoje vzpomínky poničila zlost a strach, věř, že jsem tě nešidil,“ řekl tiše. 

Marek polkl a zajel si rukama do vlasů v zoufalém gestu. Ve tváři se mu objevila neuvěřitelná bolest. 


„Nemáš tušení, jaké to bylo, když jsem viděl, v jakém jsi nebezpečí a ty ses dál staral o ty tvé knihy, dál jsi pátral po něčem, cos mi tajil. Rok ses na mne usmíval, ve dne jsi se mnou pracoval v laboratoři a po nocích se ztrácel ve městě. A pak jsi zmizel nadobro a já od té doby hledám stopy zla, které jsi mi nebyl ochoten představit,“ Markův hlas získával na síle, rozhazoval rukama, až se nakonec vrhl k jednomu křeslu, prudce se posadil a zadíval se nepřítomně do země. 
 

„Já přece vím, že jsi to musel dělat,“ přiznal nešťastně. 

Tentokrát Daniel neváhal a položil ruku na synovo rameno. Mírně se mu třásla, stejně jako hlas, když promluvil: 

„Promiň, synu.“

Připadala si, že sleduje něco, při čem být nemá. Opatrně se začala zvedat z křesla, že se nenápadně vypaří do té koupelny, když se na ni Marek otočil. Oči měl ještě plné zjitřených emocí, ale už to byl zase on. Nedíval se na ni jako na potenciální nebezpečí, konečně ji zase vnímal jako ji samotnou. Věnovala mu lehce pokřivený úsměv. 

„Počkejte, podívám se vám na tu ruku,“ řekl chraplavě. 

 

                                                                                        ***

Tohle bylo fajn. Marek jí napatlal na paži nějakou silně voňavou mast a vnutil strašně hořké kapky. Zatímco upadala do krásně bezbolestného spánku, už se jí končetina hojila. A až se za pár hodin probudí, bude zdravá jak rybička. Šikovní Dávní.

Před zavřenýma očima jí poletovaly pestrobarevné mouchy, krasavice s duhovými křídly, vzdalovaly se a přilétaly, melodicky bzučely. Po chvíli se z nich staly rozmazané čmouhy, bzučení se měnilo v hluboký témbr, vibrující, nepříjemný, vzduch zhoustl, nemohla se nadechnout. Chtěla oči otevřít, ale víčka nešla rozlepit a najednou se na sebe dívala do rozpraskaného zrcadla a viděla, že jí oči docela zmizely. Přesto rozeznávala vše, i tmavé stíny vznášející se kolem ní. Cítila jejich lačnost, zlost a kupodivu i bezmocnost. Začala se smát a ten smích vybuchoval v jiskřivých záblescích bílého světla. Ona se jim nedá, nemůžou na ni, ani ve spánku.
Už mohla zase myslet. Dostávají své oběti ve spánku, když je jejich mozek naladěn na jinou frekvenci, otevřenější mimosmyslovému vnímání, citlivý a zranitelnější. Snad tohle poznání k něčemu poslouží, snad ho po probuzení nezapomene. Zvláštní sen, v němž víte, že se vám zdá. Už by ale raději spala, opravdu, tvrdě a bezpečně. 
 

 

                                                                                     ***

„Posledních pár dní jsem se výrobě léků moc nevěnoval,“ utrousil Marek, když vešli do laboratoře. Jana tam dřív nikdy nebyla, ale hned pochopila, jak to myslel. Dlouhý pracovní pult byl pokrytý novinami, knihami a papíry s nečitelnými čáranicemi. Dokonce tu ležel otevřený notebook. 
„Sehnal jsem nějaké staré noviny, skoupil několik čerstvých deníků, hledal jsem na internetu. Hned po tom, co jste mi poslala tu zprávu o Požíračích,“ povídal dál. Napětí se ho drželo, i když už se netýkalo jich samotných. 
 

„A našel jste něco?“ zeptala se Jana a už se nakláněla nad jedněmi novinami z předvčerejška. 

„Je toho spousta. Podívejte, tady jsem to vypsal,“ řekl a podal jí papír s poznámkami. 


Nebyla schopná jeho písmo vyluštit a tak předala list Danielovi, ten se dal do hlasitého předčítání. 

Dva ředitelé významných společností je v kómatu. Dva ministři se zhroutili, jeden vrcholový manager se pokusil o sebevraždu. Vše doplněno mediálně známými a zvučnými jmény. 

Jana se opřela dlaněmi o pult a nechávala doznít ten chladný výčet. Udělalo se jí zle. Jména poznávala. Byly na jejím seznamu. Byla spoluviník. Neznala ty lidi, nemusela by si z toho nic dělat, vždyť dovedla být docela necitelná, někdy i sama k sobě, tak proč se jí teď třesou ruce a žaludek se stále snaží vypudit její ranní toust? 
Sáhla do zadní kapsy kalhot a vydolovala zmuchlaný papír. Seznam dokladů, podle nichž vyhledávala v šanonech. Chtěla se přesvědčit, že si s ní nehraje paměť. Nehrála. Beze slov podala list Danielovi. Promluvit ještě nezvládla. 

Poslouchala Daniela, jak vysvětluje synovi, co to znamená. 

„Pomalu vysají všechno z jejich osobnosti. Používají papírů s podpisem těch lidí, tím ti nešťastníci uzavřeli magickou smlouvu, připoutali se k Požíračům a ti si už jen vybírají své oběti a hodují na nich. Oběti se nemohou bránit, protože jsou navíc pod vlivem Jména. Požírači je mohou zničit, nebo jim nařídit cokoliv a oni poslechnou. Opravdu Velké Dílo, to musím uznat.“ 

„Vůbec netuším, co s tím můžeme dělat?“ přiznal Marek a podrobil Janu prohlídce svých černých očí. 

„Je vám zle?“ zeptal se. 

Zavrtěla hlavou a pomalu se odlepila od stolu a narovnala se. Vlna nevolnosti už přešla. 

„Mohla bych je z toho dostat.“ Mávla rukou směrem k Markovu seznamu. Hlas jí přeskakoval a připadala si, že tahle šílená slova za ni říká někdo jiný. Proboha! 

Daniel jí teď věnoval dlouhý pohled, cítila v něm něco jako uznání. Zato Marek jen nevěřícně zíral. A měl proč. Tohle nemohla říkat se zdravou hlavou. Nejhorší bylo, že už začínala koumat, jak by se to dalo udělat. 

„Musím k nim. Jak se odtud ale dostat, když nás hlídají? Na půdu se mi zas tak nechce, snad by se nám ale podařilo zmizet stejnou cestou, jakou jsme přišli. A jak zjistíme, kde máme ty nešťastníky, co jsou právě na jídelníčku, hledat? Nejspíš jsou v nemocnici, ale ve které? Tam pro nás taky určitě nestaví slavobrány. Třeba tam číhají Opusgumové. A nemusí to být jenom oni. Můžou to být nějací poskokové pod vlivem Jména. Pane jo, vypadá to neproveditelně,“ mumlala si a své společníky nevnímala, „ale přeci je v tom nemůžeme nechat.“

„Mohli bychom se k nim přemístit, až zjistíme, kde je hledat,“ přerušil ji Daniel. 

Vytrhla se z beznadějných úvah a nechápavě se na něj podívala. 

„Musíš se nejdřív naučit přemisťovat. A pár nějakých triků, jak se nenechat chytit prvním Dávným ve službách Opusgumy,“ poprvé použil Janino pojmenování pro firmu a na tváři mu pohrával mírný úsměv, ale jinak vypadal docela nebezpečně. 

„A pak, zkusíme zlu vytrhnout pár kořínků. Snad ho tím oslabíme,“ pronesla rozhodně.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.05.2013 11:14:48dát kritice tipProstě Katka

No a ještě jsem zapomněla - ta písnička je Give me some love od Jamese Blunta. Původně jsem ho nesnášela, ale nějak jsem se naučila jeho písničky milovat :-). 

30.05.2013 11:10:16dát kritice tipProstě Katka

neo - zatím jen řeknu díky! Protože sis s tím musel dát hromadu práce. Přečtu si tvé poznámky jěště párkrát, protože mi chvilku potrvá, než je všechny vstřebám - a musím kouknout co já v těch kapitolách vlastně mám :-). Ale v každém případě si je vezmu k srdci. Protože jinak ke zlepšení nedojde :-). 

30.05.2013 08:32:31dát kritice tipneoOpica

 (Poznámkujem realtime počas čítania, a aj keď sa to troška snažím dať nakoniec „viac dokopy“, nechcem z toho robiť kritiku-esej, nech tam zostane aj niečo z autentickosti, aký môže mať čitateľ počas čítania..)

+ toto som poznámkoval pri čítaní 5.-10 kapitoly, iste som niečo pri prepisovaní vynechal, ale to snáď neva:), snáď aspoň troška trošíčka konštruktívne to bude:

Na úvod:

  • Písať vieš, a to viac než dobre; už som ti to iste písal, len neviem, či to neskončilo aj s mojimi poznámkami vo Future na Slobodnej Európe, kde som tvoje prvé kapitolky, prečítané a spoznámkované – zanechal. Snáď si to chlapci pankoví prečítali po koncerteJ; písať vieš naozaj dobre (nebavíme sa zatiaľ o obsahu).
  • Neočakávaj milión návštev a tisíce komentárov, na prózu nie je čas, lacná poézia ako odraz lacnej spoločnosti (s tou sa pri tejto záležitosti kvantitatívne nemeraj); kto si však čas nájsť chce, vydá v každom zo sledovaných smerov za 10 prehliadačov poézie.

 

6. kapitola:

- „přijeli ti Slováci“ :D, výborné!

 

7. kapitola:

- Aká je tvoja obľúbená pesnička?

- Vybavil sa mi HarPot, tí mozkojedi a ten žiariaci jeleň (možno by stálo za úvahu sa troška pohrať, porozmýšľať nad tým, ako sa v týchto typických znakoch rozprávkovej fantasy, či ako to nazvať, troška viac odlíšiť od tých najznámejších, milión krát kopírovaných  textov..)

9. kapitola:

- Aká „prísaha“? Možno voliť „lepšejšie“ názvy kapitol, viac akčné, viac pútavé, viac vyvolávajúce (asi jedno z tých najdôležitejších atribútov každej dobrej knihy, príbehu, textu..) záujem čítať okamžite ďalej ďalej ďalej...... [-- po prečítaní celej kapitoly-- : Tá „prísaha“ je možno dobrá (ale až kvôli úplnému záveru, týkajúca sa podľa mňa príliš malej časti obsahu kapitoly), ale boli tam aj iné zlomové okamihy; možno by stálo za to aspoň pouvažovať nad kratšími kapitolami]

V „kúzelníckej fantasy“, resp. skôr pohádce, toho s klasickým prístupom veľa nového nevymyslíš, ale za to je to celkom dobre čitateľné a je to z Pražského prostredia – z toho by sa asi dalo vyťažiť VIAC, než činíš. Viac popisov známych miest v Prahe by to chcelo (ktoré každému niečo pripomenú, viac čitateľa pripútaš), ich popis, usadenie do fantastických súvislostí..

 

10. kapitola:

- máš rada sladkú kávu, nejedná sa tu o „barbarizmus“? J

- v tejto kapitole sa objavili celkom dobré akcie, text mal proste trošku väčší spád, než v predchádzajúcom texte, čo je super („Řekni Opusmagnum!.....“), celkovo tu mám pri tom poznámku „super kapitola“ J

- mám tu aj poznámku (pri slovách tej piesne) – „to čo je za grunge?“ + „to si vypočujem!“ tak o čo ide, jaký DJ Bobo? Nahoď! :D

- ako poslednú poznámku mám „konečne to začína mať grády“!

 

 

Tak ať se daří a.. vzhůru s minisukněmi!



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor