Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Domů

19. 06. 2013
0
5
646
Autor
prostě Jana

Vzpomínky na domov a na dětství můžou mít různé příchutě a člověka můžou překvapit kdykoliv. Obrazy, které jsou v nás už navždy zakotvené a kterým rozumíme jen my.

A pak, když mi ukáže někdo obrázek z mého rodného kraje, zatímco já jsem daleko, můj tep je k nevydržení a samota nafouklá bublina...

...

vzpomínáš, tenkrát jak ses bál?

pršelo popelem z nebe

přejal jsi domovníkův žal

černý mour zahalil tebe

 

kolikrát člověk je lidský

hříšný a špinavý přece

nad Boha? bude tu vždycky

moudřejší, drsnější křehce

 

notová osnova bez dvou

houpačka holubicích per

ohnutá, o místo se rvou

nebyl mír, nezrezivěl kvér

 

„vincere aut mori“, slib pad

není však slibovat komu

do knihy nálezů a ztrát

napíšeš sterilně – domů

...


5 názorů

Naděje...naděje prý umírá poslední, tak si někdy připadám, že už jsme všichni umřeli:)...ale jo, vědět, co je to naděje, je to krásné:)


Číst něčí řádky a číst něčí myšlenky, vidět něčí vzpomínky jen jako nepopsané fotografie lidí, které neznáme...a přece porozumět:)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru