Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

To jméno nikdy neříkej - 14. kapitola "Nádech romantiky - i ta může vést k něčemu kloudnému"

20. 06. 2013
2
2
773

Přicházím s kapkou romanitky... nabijte mě :-). 

Noc se zvolna přehoupla v bledý úsvit. V neosvětlené laboratoři se pomalu začaly rýsovat nezřetelné siluety tajemných přístrojů i rozličného náčiní, jehož účel Jana neznala a ani ji v tuhle chvíli příliš nezajímal. Zjistila, že dokáže za přiměřené snahy, vypnout své noční vidění, což byla úleva, občas byla temnota vítanou kulisou. Utekla před chvílí před hovorem v obývacím pokoji. 

Nedokázala snášet bezbřehé obcházení kolem zřejmé skutečnosti, plácání velkých řečí bez jediné upřímné věty, v tom byla trojice návštěvníků, dobře cvičená. Šéfové. Hlavouni. Neprojevili ani špetku vděčnosti za záchranu. ani když zhruba pochopili, před čím je vlastně zachránili. 


Dělalo se jí špatně, jen si na to vzpomněla. Tady jí bylo líp. Tady mezi vůněmi tisíců kouzel sloužících k dobrému účelu. 

Posedávala v temnotě, sledovala hlídkujícího Požírače a snažila se na nic nemyslet. Usoudila, že je to mnohem prospěšnější, než zběsilá snaha neprodleně vykoumat, jak se dostat z téhle patálie. Aspoň ji to tolik neunavuje a nedeprimuje. 

Vrzly dveře a na okamžik částí místnosti proběhl pruh světla a uvrhl okolí do bolestivě jasné reality, potom se ztenčil a zmizel spolu se zavírajícími se dveřmi. Věděla, kdo za ní přišel, poznala příjemnou vůni klidu a vyrovnanosti, poznala mistra Mag. 

„Už si šli lehnout. Můžeš se vrátit,“ řekl tiše s lehkým nádechem humoru. Smál se jí? Její zbabělosti? Ranilo ji to i rozzlobilo.

„Viděla jsem jejich nejhlubší podstatu, myšlenky a pocity. Byla to hnijící bažina. Nedokážu se na ně dívat a necítit odpor. Je v nich něco zkaženého, něco co tam už bylo, než je ovládli. A není to legrace!“ Jana tišila hlas, přesto by to nejraději křičela. Tolik ji to zasáhlo. 

Trvalo, než zareagoval. 

„Dohlédla jsi až na samotné dno, tam se vždy hromadí ta největší špína. Každý ji v sobě má,“ pokoušel se ji uklidnit. 

„Asi, možná jsem moc přecitlivělá, pokud jde o hajzlíky. Sama vím, že i já jsem docela mrcha. Jenže oni jsou na mnohem vyšším stupni neřádství. Blíží se Požíračům,“ nenacházela v sobě pochopení a nechtěla ho hledat. 

Podívala se na Daniela. „Tys nic takovýho v sobě neměl,“ prozradila mu a trhaně se nadechla. Bylo jí tak těžko z toho, co viděla a cítila.

Přisedl na vedlejší stoličku a hodnou chvíli si jen mlčky prohlížel tmavou stolní desku. 

Byla vděčná za to ticho a šero, mohla tak ukrýt slzy, které jí začaly stékat po tvářích, Bůh v í, proč právě teď. Mizerně se přece cítila už pěkně dlouho. Pokusila se s tím něco udělat, ale její nervy se spolčily s tělem a odplavovaly všechno napětí slušnou dávkou slané vody. Párkrát popotáhla a hned se za ten projev slabosti zastyděla. Je směšná! Zatnula v zoufalství pěsti. 

Otočil se k ní a přikryl její napjatou ruku svou dlaní. 

„Nejsi mrcha,“ prohlásil s uklidňující přesvědčivostí. 

Cítila, jak se v ní napětí pomalu uvolnilo a tělem se jí rozšířilo cosi hřejivého, nebyly to cizí pocity, tím si byla jistá. I ty ale vnímala. 

„Nechci brečet, opravdu,“ pronesla huhňavě. Zatracený oteklý nos! „Ty taky nebrečíš, i když to v tobě pěkně vře. Pod tou kupou klidu jsi slušně napjatý. Cítím to, co ty, víš? I tu prazvláštní radost.“ 


Jana uťala své povídání. Z čeho mohl mít v tuhle chvíli radost? Nebo si ji pletla se svou vlastní? Kde se vlastně tahle nepatřičná emoce vzala? 

„Netušil jsem… promiň, jestli je to nepříjemné.“ Mistr najednou znejistěl a chtěl stáhnout svou hřejivou dlaň.

Jana ho zadržela, uvolnila pěst a propletla své prsty s jeho. 

„Vydrž ještě chvíli, prosím,“ požádala. Tolik potřebovala ten dotek! 

Zakryl jejich spletené prsty druhou rukou. 

Na desce stolu se rozjasnil ohnivě oranžový obdélník, vycházející slunce se dralo oknem do místnosti s krutou připomínkou ubíhajícího času. 
Ještě chvilinku čerpala potěšení ze vzájemného doteku a teprve pak se odvážila zvednout pohled. Zjistila, že si ji Daniel se zaujetím prohlíží, v medových očích náznak překvapení a ještě něčeho neznámého.
Znervózněla. Nechápala, co se to stalo . Proč jen se jí zdálo, že nešlo o pouhé utěšování? Že nepřijímala jen pomoc přítele, ale něco víc a že to víc chtěla. 
Ne, nejspíš si to namlouvá. Musí to tak být. Je nutné dostat svoje city do normálu. 

S přemáháním ze sebe přiškrceně vypravila: „Už… opravdu… musíme něco dělat.“


Ale tak moc se jí nechtělo! 

Pomalu přikývl a neochotně vyprostil své prsty z Janina sevření. 

„Pravda, naše oblíbené řešení neřešitelného,“ řekl trochu chraptivě a trpce se usmál. 

Vstala ze stoličky a nesmyslně si začala urovnávat pomačkané tričko. Nechtěla se na muže vedle sebe podívat. Tak to bylo, teď to pochopila. Býval pro ni stařeček, mistr Mag, otec Marka, kouzelník, ale teď, teď… prostě muž, co měl tisíc dobrých vlastností, až moc na to, aby odolala. Kruci! 

Pokusila se ovládnout hlas a výraz tváře. Pak se na něj teprve zadívala a nuceně vesele pronesla: 

„Začala bych pořádným kafem. Jdu ho uvařit. Dáš si taky?“ 

Zkoumavě si ji změřil, ale nekomentoval její výstup. 

„Děkuju Jani, moc rád,“ řekl prostě a usmál se na ni s opravdovým vděkem. 

Polkla, přikývla a pádila do kuchyně. 

Když se vrátila, seděl Daniel u Markova notebooku a s jistými obtížemi se mu ho podařilo zapnout. Zjistila, že pohled na kouzelníka jí přináší šimravý pocit radosti, tak povědomý, že se bezděky podívala na své spící tetování, aby se ujistila, že si s ní zase nepohrává. Nepohrávalo. Položila jeden hrnek vedle Danielovy ruky a postavila se mu za záda, aby viděla na monitor.
Systém ještě nabíhal, znala tohle sáhodlouhé bootování a neměla ho ráda, zvlášť když na ni stále vyskakovaly nabídky všelijakých aktualizací, jako právě teď. 

„Bude to chtít stáhnout nový antivirus,“ poznamenala a měla radost, že už může zase mluvit normálně. Usrkla doušek horké a sladké tekutiny. 
„Opravdu? K čemu to slouží? V tomhle se moc nevyznám,“ přiznal a s otázkou se otočil k Janě. 


„Z internetu můžeš chytit různé nemoci, teda ne ty, počítač, takové programy, co ti v něm pak dělají neplechu, někdy opravdu slušnou. A antivir je program, co je umí odhalit a zlikvidovat,“ Jana se taky necítila jako počítačový expert. 

„Nechci Markovi zničit notebook, uděláš to? Stáhneš ten antivir? Rád bych se pak podíval, co se děje ve světe slepých.“

Daniel už jí uvolňoval místo, ale ona na to nereagovala. 


Prudce položila svůj hrnek s kávou, až ta trochu vyšplíchla a neslyšně si pro sebe mumlala:

„Virus, zhroucení systému… co kdyby… ne, to by asi nešlo… i když…“


Vzpamatovala se a zjistila, že na ni Daniel vyčkávavě hledí. 

„Dal by se do programu šíření Jména zanést ničivý virus?“ zeptala se opatrně.
„Myslím to tak, jestli by se tam nedalo připlést nějaké kouzlo, takový magický podprogram, který by spolu s šířením Jména zeslaboval jeho účinek. Možná je to blbost, vím, že se moc nevyznám v magii, vlastně vůbec, ale….“

Daniel jí přitiskl ukazovák na rty a tak ji umlčel. Vypadal nadmíru zaujatě a ve tváři se mu rozehrál nadšený úsměv. 

„To by mohlo vyjít! Je to opravdu dobrý nápad, bude potřeba ještě hodně práce, ale tu my spolu přeci zvládneme. Jsi skvělá!“ ocenil ji a objal krátkým a silným stiskem.

Byla omámená. Nemyslela na Požírače ani proklatá Jména. Jediné, co si uvědomila, bylo, jak Daniel pěkně voní, tak mužsky a ještě nějak… jako to nejlepší kouzlo. Naštěstí to trvalo jen okamžik, pak se dokázala opanovat a do jejího zmateného mozku se profiltrovalo i vědomí, že na to konečně kápli.


2 názory

Díky za zastavení! Přečti a dej vědět :-).


Tibald
20. 06. 2013
Dát tip

Paráda, docela čtivé! :) Až budu mít čas, přečtu si i předchozí kapitoly.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru