Vypito do dna

Jdu si takhle od metra,

déšť mi make-up smývá.

Oblečená jenom do svetra,

vodou zplihlá hříva.

 

V uších duní sluchátka,

kapkami si cestu razím.

A než vlezu za vrátka,

všechno rázem zkazím.

 

Opojena jarním deštíkem,

zapomenu nohy zvedat.

Střetávám se s patníkem,

marné je pomoc hledat.

 

Paže zeširoka napřahuji

zachraňujíc, co se dá.

Na náraz se připravuji,

do louže mé tělo dopadá.

 

Od hlavy až po své paty,

promočená do morku kostí,

ničím svoje nové šaty,

plna opravdové zlosti.

 

Jako vorvaň vyvržený z moře

ležím uprostřed louže.

Dokonáno jest moje hoře,

bláto po šatech mi klouže.

 

Šel okolo dědek s holí,

s děsem si mě prohlíží.

Prej jestli mě něco bolí,

zda chci pomoc z potíží.

 

Než stačil okem mrknout,

beru nohy na ramena.

Podařilo se mi uprchnout,

špinavá a zahanbena.

 

Záhy přišel vrchol představení

mokrá noha se smýkla,

většího blbce na světě není,

z posledních sil jsem hýkla.

 

Kotník opuchl mi rázem,

já otupělá prudkou bolestí.

Znovu poroučela jsem se na zem,

komu se tohle poštěstí?!

---