Každý den ráno

Jestli si to myslel vážně tak je mi tě vážně ale vážně líto

???? to má být jako co, kritika?

děkuji i když nevím co znamená klubím:))

já to klubím. Každá snaha se cení  :o)

Přeju hodně trpělivosti při dokončovacích pracech na textu.

Nebylo by jednodušší dát klikací odkaz na ukázku přímo do té upoutávky, než celý text kopírovat do komentáře? Myslím takový odkaz:

Každý den ráno - ukázka

Ono by se to lidem i příjemněji četlo.

Jinak, hloupé může být ledacos, ale styl jsem ještě na hloupý a chytrý rozlišovat neviděla.

Lakrov asi spíš myslela, abys dala ukázku přímo to tohohle veledíla, ne do komentářů ;) Nicméně by mě zajímalo, který pošetilec to vydání financoval.

Omylem jsem smazala co napsal, Lacros, omlouvám se, chtěla jsem jenom publikovat kratší ukázku

Děkuji a ukázku přidávám:))

Bylo po škole a já byla doma a čekala na Žanetu, když někdo zazvonil na domovní zvonek. Šla jsem napjatě k telefonu, oblečená jenom v županu a teplákách.

„Tady Deny, máš čas na to doučování?“ ozvalo se ze sluchátka.

Celá jsem zrudla a začaly se mi potit ruce.

„No jasně a ráda,“ vyhrkla jsem a rychle jsem si upravila vlasy. Pak jsem vlítla do pokoje, dala pusu Bowiemu, který na mě zíral ze zdi, rychle jsem se převlíkla a šla jsem za matkou, která vařila večeři:

„Mami, můžu jít na doučování?“

„Nemysli si, že ti to budu věřit, ale běž si, kam chceš,“ mávla rukou a stáhla sporák.

Rychle jsem vyšla ze dveří, brala schody po dvou, až jsem vyběhla ven.

Deny čekal před domem a rukou si zakrýval oko.

„Je ti něco, Deny?“

„Ne,“ odpověděl a na malou chvíli odkryl zelenou modřinu, která mu hyzdila obličej. Na okamžik jsem ztuhla.

„Narazil jsem do stolu,“ řekl, jakoby to vycejtil.

„Tak jdeme?“ pokračoval.

Přikývla jsem. Byla jsem nervózní a přemýšlela jsem o tom, jak jenom mohl k tý modřině přijít. Představila jsem si ho, jak narazí do stolu, a zdálo se mi, že lže. Deny šel vedle mě a mlčel.

Jejich panelák byl kousek od našeho, ale vyčníval mezi všemi se svými třinácti patry. Byl vidět už od zastávky autobusu. Procházeli jsme kolem Žanetina paneláku, a já jsem na ni chtěla zazvonit, ale Deny to odmítl. Asi se bál, že by ho mohla znemožnit. Žaneta měla někdy dost nabroušenej jazyk.

Deny odemknul a vešli jsme k němu do pokoje.

Vypadalo to tam jako v indiánským stanu. Místo postele měl síť uchycenou na dvou hácích, na zdech visely bambusové rohože a všude byly fotky Indiánů. Z nočního stolku hrálo hlasitě rádio.

Sedla jsem si na pohovku.

„Co táta? Slyšela jsem, že se hádáte.“

Deny se zatvářil naštvaně.

Sedla jsem si k němu a raději jsem mlčela. Bylo vidět, že se vždycky naštve, jakmile se začne mluvit o jeho otci. O něm se totiž vyprávělo na sídlišti, že je alkoholik a násilník, ale já jsem tomu moc nechtěla věřit.

Ukázala jsem Denymu zápisky z poslední hodiny a Deny napsal rychle rovnici, spočítal ji a pak pod ní napsal ještě jednu podobnou a řekl, abych to spočítala já. Pomalu jsem psala a celou dobu jsem čekala, že na mě sáhne, ale on nic.

Byla jsem trochu zklamaná, ale vážila jsem si toho... Každej kluk z naší školy by toho využil - ne tak Deny. Deny vůbec nezapadal do pojmu „normální kluk“, a asi proto se mi taky tak líbil. Když jsme skončili, Deny se na mě usmál:

„Tak zítra, uvidíme se po škole… Michal vyzvedne Žanetu.“

,,Ty ho znáš?"

,,No jasně, ze školy."

Vyšla jsem ven a byla jsem jako opařená. Zkrátila jsem si cestu kolem herny, která byla jediná z mnoha na sídlišti. Občas tam chodil i můj táta. Matka mu vždy nadávala, když na to náhodou přišla. Když jsem vešla dovnitř, uviděla jsem Ringa v „bejsbolce“, jak stojí u automatu. Hned si mě všimnul:

„Jak je?“ otočil se a zvednul půllitr.

„Jo, dobrý…“ zamumlala jsem. Rozhodla jsem se, že za nim nepůjdu. Musela bych mu říct něco o Denym a o mejch pochybnostech, a to jsem nechtěla. Radši jsem si dala panáka vodky z peněz, který mi ještě zbyly. Přemýšlela jsem nad Denym. Co když mu to udělal táta? Musela jsem věřit, že to s jeho tátou nemá nic společnýho. Dopila jsem panáka a objednala si ještě jednoho. Nějaký prachy mi ještě zbyly z minulýho kapesnýho, a tak to bylo v cajku. Bylo těžký žít na sídlišti, kde člověk potkává stále nějaký známý. Všichni pili nebo brali drogy, a tak bylo těžký se tomu ubránit. I když já jsem chtěla pít stejně, jako jsem chtěla kouřit trávu. Pomáhalo mi to zapomenout na problémy a skvěle jsem se na tom uvolnila. Někdy toho ale bylo moc. Pronásledovaly mě divný myšlenky na to, že bych si mohla vzít život, skočit z okna, nebo si podřezat žíly.. Pak mě to za chvíli pustilo, ale měla jsem to v sobě pořád..

 

 

Potkala jsem Žanetu, jak šla zrovna ke mně, a mě napadlo vzít s sebou Čika, a tak jsme se pro něj vrátily. Na procházku jsme šly kolem domova důchodců, pak doleva přes silnici a došly jsme až k lesíku. Pustila jsem Čika, který se hned rozběhl do pole. Obvykle mě poslouchal, ale dnes zrovna vycejtil čerstvou stopu a vydal se po ní.

Zavolala jsem na něj, ale on běžel dál.

„On se vrátí,“ řekla Žaneta.

„Tak jo!“

Sedly jsme si na vyvýšeným ostrůvku plným stromů a otevřely lahev vína, kterou jsme koupily cestou v sámošce:

„Kluci jsou hrozný.“

„To teda jo!“

„Včera mi volal Pavel a říkal mi, jak se mu stýská.“

„A cos mu řekla?“

„Že mně taky.“

Zavrtěla jsem hlavou: „To je ale vůl, takhle otravovat.“

„Mně to nevadí,“ řekla Žaneta. „Představ si, že mi koukal na prsa včera při matice,“ pokračovala.

„Víš, kde bydlí? Že bychom mu něco provedly,“ navrhla jsem.

„Jo, vim, ale já jsem ráda, že na mě koukal, vypadá to,že má pořád zájem."

Čiko se vrátil ze stopy. Byl celej natěšenej a hned mně začal olizovat ruku. Žaneta ho pohladila po hlavě.

„Je fakt krásnej!“

Vstaly jsme a já cejtila to víno v hlavě. Čiko mi šel hezky u nohy. Z druhý strany se blížil kluk s krásným ovčákem.

„Hele, jde Čikova přítelkyně,“ řekla jsem.

„Jo, jasně, a jde hezkej kluk, s tim by ses měla dát dohromady, a ne s Denym!“

„Dej mi pokoj!“ odpověděla jsem. Někdy mě Žaneta štvala. Myslela si, že má na všechno správnou odpověď, i když hodněkrát byla vedle. Deny byl pro mě jedinej, jedinej kluk na světě!

 

Vrátily jsme Čika domů a šly jsme na zastávku autobusu. Cestou jsme si vyprávěly vtipy o Vinařovi. Jakej byl pro nás šok, když jsme uviděly Nikolu s Pavlem, jak se držej za ruku.

„Oni spolu chodí, to není možný…“ řekla Žaneta a vytáhla placatku, do který odlila doma nějakej alkohol. „Na to se musím napít.“

„Prosim tě, nebude to tak zlý…“ řekla jsem.

„Ale jo, ještě že mám sraz s Michalem,“ odpověděla a vyžahla tu placatku na ex.

„Přijde i Deny, půjdeš taky?“

„To si piš, že jo!“odpověděla jsem.

„Však já tý Nikole ještě ukážu!“ řekla Žaneta a vyhodila prázdnou lahvičku do křoví. „Nechápu, proč mi volal?!“

„Neboj, to se zjistí,“ odpověděla jsem a měla jsem v úmyslu Pavla vyzpovídat. Jenom tak se dozvíme víc.

Dojely jsme do školy a šly jsme se do šaten převlíknout. A jako obvykle jsme prohledávaly kapsy spolužáků. Moc se mi to nelíbilo, ale šlo jenom o cíga a drobný. Větší bankovky ani nic jiného jsme nebraly. Moc jsme nevycházely s kapesným, kdo by taky vyšel s dvoustovkou na tejden? Musely jsme si občas kupovat alkohol a cigarety, když to Žaneta neodlila doma z minibaru. Ještě že tu trávu jsme měly skoro zadarmo.

Zazvonilo a my jsme šly do třídy. Měli jsme matiku a Vinaře. Byla jsem vystresovaná a připravovala jsem se na to, že to zase zvořu. Vinař mě vyvolal k tabuli. Třída na chvíli ztichla a já měla pocit, že se někam propadám.

„Napište rovnici,“ řekl Vinař a nadiktoval mi ji.

Napsala jsem ji a začala počítat. Když jsem dopočítala, Vinař řekl:

„Máte tam pár chyb, ale v podstatě ten postup máte správně, takže za tři.“

Skoro jsem vyletěla z kůže. To byla super známka a za to všechno jsem vděčila Denymu. Slzy se mi vydraly z očí a šla jsem si sednout. Žaneta mě moc hezky neuvítala:

„Co bučíš?“

„Vzpomněla jsem si na Denyho.“

„Ty seš jak malý dítě!“

„No, to jo…“

O přestávce jsme začaly hrát piškvorky, když přišla ředitelka. Prý Nikolin otec chce mluvit s Žanetou. Šla jsem se Žanetou do kabinetu, kde na ní čekal Nikolin otec, a počkala jsem venku. V duchu jsem přemýšlela, co jí asi může říkat, ale asi ne nic moc dobrého. Žaneta vyšla po čtvrt hodině ven:

„No, to je idiot!“

„Co ti říkal?“

„Nic, blbý kecy - způsobily jste Nikole šok!“ napodobila Žaneta hlas Nikolinýho otce -

„Ona nemá ráda zvířata!“

Smály jsme se jak zjednaný.

„To je teda gól!“ řekla jsem.

„To teda je,“ odpověděla Žaneta.

„A co bude dál?“

„Nevim, jenom mi prý chtěl domluvit - ať to víckrát nedělám.“

 

O přestávce se Žaneta připravovala na rande s Michalem. Šly jsme do umývárky a Žaneta se začala malovat. Trvalo jí to neuvěřitelně dlouho. Až mi ruply nervy:

„Dělej, už na nás čekaj!“

„Tak jo!“ řekla Žaneta a vzala si šminky.

Vyšly jsme ven. Čekal tam na nás Michal a Deny, který byl tentokrát bez auta. Došly jsme tam zrovna, když Deny říkal Michalovi:

„Soráč, ale fotr mně vzal klíčky, ale já je od něj dostanu zpátky.“

„To nevadí, kámo,“ pokýval hlavou Michal, „pudem do hospody.“

Šli jsme do naší oblíbený hospody. Na sídlišti bylo asi pět hospod, takže jsme mohli jít do jakýkoliv z nich, ale jenom v té ,,naší"se nám líbilo. Uvnitř jsme uviděli Žanetinu mámu s přítelem. Úplně nás ignorovala.

Žaneta opakovala známou formuli, že mámě je to jedno, a objednala pivo. Mezi třetím a čtvrtým pivem jsem se obrátila na Denyho.

„Dostala jsem za tři, díky!“

Pokýval hlavou:

„Neni zač…“

Žanetina máma dopila a zamávala Žanetě. Ta se jen uculila a seděla dál. Bylo super, jak byla její máma benevolentní, ale připadalo mi to až podezřelý.

Michal si vzal slovo:

„Půjdeš, Deny, do sámošky?Čeká tam hodně zboží jen na nás."

„Jo, jdeme,“ odpověděl Deny a ani na mě nepohlédl.

Zůstaly jsme tam s Žanetou samy a daly si ještě jedno pivo. Po nějaký době jsme se začaly nudit:

„Půjdem za nima?“

„Tak jo.“

Vyšly jsme z hospody a vydaly se k sámošce. Na hřišti si hrály děti a já uviděla malýho kluka, jak dal zrovna gól do branky. Začal se smát a zazářily mu oči. Vzpomněla jsem si na Denyho, jak moc má rád hokej, a řekla jsem si, že mu brzo řeknu, abysme zase šli na nějakej zápas.

Když jsme přišly k sámošce, tak jsme zůstaly obě dvě ztuhlý. Před sámoškou stálo policejní auto a do něj právě přiváděli Denyho v poutech.

„Deny!“ vykřikla jsem, ale on se ani neohlídnul a sednul si do auta.

Když auto odjelo, všimla jsem si Michala, který stál opodál a zoufale mával rukama. Šly jsme k němu a on nám začal vyprávět, jak to doopravdy bylo. Deny kradl a Michal mu dělal křoví. U pokladny si prodavačka všimla, že má Deny nafouklý kapsy, a zastavila ho. Pak se jenom zavřely mříže a do dvou minut tam byli policajti, který měli sídlo hned vedle tý sámošky. Nenáviděla jsem je, podle mého názoru často sekýrovali lidi kvůli nesmyslům.

Kdyby ještě přišli na to, že Deny jezdí bez řidičáku, tak by byl další průšvih. Ale nikdo by jim to neřekl. Kromě Denyho táty, ale ten by to snad neudělal. Aspoň jsem v to doufala...

Vrátily jsme se do hospody a daly si na Denyho pár piv. Žanetina máma už byla pryč, a tak jsme si objednaly i panáky. Přišel Ringo v modrý bejsbolce a posadil se k nám.

,,,Tak co?"

,,Denyho odvezli na fízlárnu, chytli ho, jak krad," řekla Žaneta.

,,To se může stát jenom Denymu!"

,,Jak to myslíš?", ohradila jsem se.

Ringo se začal smát a já měla další důvod proč ho nenávidět.

 

Byl pátek a já jela k babičce. Aspoň si trochu odpočinu od Prahy a alkoholu, říkala jsem si, ale stejně se mi to nepovedlo. Hned jsem si do tašky sbalila pár lahváčů tak, aby to máma neviděla, a taky malou filmovku plnou trávy. Autobusem mně to trvalo asi hodinu a byla jsem na místě…

Babička už mě čekala na nádraží a společně jsme šly domů. Byla jiná než moje máma. Zatímco máma mně pořád nadávala, babička byla mírná.

„Děvče, ty se brzy vdáš,“ říkávala. Dělaly jsme si z toho s Žanetou legraci a přemýšlely jsme, kdy se vdám, a za koho. A já tajně věřila, že to bude Deny.

Na moučník přišla sestřenka Niki. Pracovala v místním pajzlu jako servírka. Seděly jsme v kuchyni a kecaly, zatímco babička připravovala rebarborový koláč. Niki mi řekla, že si našla novýho kluka a že už spolu spali. Na večer jsme se domluvily, že půjdeme pařit.

Babička dopekla koláč a vůně se linula kuchyní.

„Tak, dejte si,“ řekla a sepnula ruce, „ale napřed se pomodlíme.“

Sepjaly jsme ruce a začaly se modlit Otčenáš. Připadalo mi to divný, ale u babičky bylo modlení zvykem. Když Niki odešla, šla jsem k dědovi, který seděl v obýváku a pil jako tradičně ruskou vodku. Děda měl rád Rusko a taky ruské dějiny a taky bohužel jejich bývalý režim… Ještě mu nedošlo, jak zločinný to byl režim. Jinak byl děda kriminalista a často mi vyprávěl hrůzný příhody. Můj vlastní děda už dávno zemřel, ale tenhle

mi ho nahradil a měla jsem ho ráda.

„Dej si panáka!“ řekl mi, „ale ať to babička nevidí.“

Dala jsem si panáka a cejtila, jak mě ta vodka postavila na nohy.

„Dědo, vyprávěj mi nějaký hrůzný historky!…“

„Jednou jsme měli vraha holek a ten chodil vždy na jedno místo. Já jsem potřeboval volavku, a tak jsem šel do hospody mezi cikány a řekl jsem, že potřebuju dvě hezký cikánky. Cikán se na mě podíval:

,A nestačila by vám jedna?´“

Souhlasil jsem a dohodil mi moc krásnou holku.

,,A nakonec ho chytli?"

,,Jasně."

Smála jsem se a byla jsem ráda, že jsem pryč od mámy a od těch jejích keců. Zároveň se mi stýskalo po Denym.

Večer přišla Niki a šly jsme pařit.

Byl to malej klub a pouštěli tam Depešáky a Cure.

Sedly jsme si a začaly kecat:

„Představ si, jeden chlap v práci mi navrhnul, že se za něho můžu vdát.“

„Fakt jo?“

„Jo, ale byl hnusnej a starej!“

Začaly jsme se smát.

Přišel ten její kluk. Jmenoval se Jarda a měl tetování na rameni a docela se mi líbil.

Dali jsme si vodku.

„Co děláš?“ zeptal se mě.

„Chodim do školy.“

„Máš kluka?“

„Ne.“

„To je škoda.“

„To teda je.“

Vzpomněla jsem si na Denyho a co asi dělá a bylo mi to líto. Dost jsme se zřídily a pak jsme šly domů. Babička na mě čekala před domem. Byla už tma a ona tam seděla oblečená v zástěře, i když bylo už pozdě.

„Holka, holka,“ pohladila mě po tváři a jinak nic neřekla. Bylo mi to líto a cítila jsem se provinile.

 

Ráno mě vyzvedla Niki a šly jsme k ní domů navštívit moji tetu a druhého strýce. Nikin táta

nebyl vůbec podobný mýmu strýcovi z matčiny strany. Byl to čestný chlap, bývalý požárník a hrdý otec, ale Niki ho neměla moc ráda. Mámu, která pracovala jako pošťačka, měla ráda víc, ale měla k ní svoje výhrady. Tohle všechno jsem věděla už několik let z toho, co mi Niki o rodičích vyprávěla.

Přišly jsme do kuchyně, kde seděli oba dva, a mně se zdálo, že jsou si vizuálně podobný. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla.

,,Ahoj teto, ahoj strýci!"

Teta se ke mně vrhla s nadšením a strýc mi podal ruku a posadili jsme se ke stolu. První otázka mě ale hned naštvala:

,,Jak se má máma?"

,,Dobře," zamumlala jsem schválně a doufala, že se nebudou o ní bavit.

,,Ona moc netelefonuje, to je škoda!" řekla teta.

,,A co otec?"

,,Ten se má líp," vypadlo ze mě, aniž bych přikládala těm slovům nějaký význam.

,,To jsem rád," odpověděl strýc.

,,Pojedete v létě na dovolenou?" zeptala se teta.

,,Už jsme nebyly na dovolené několik let," odpověděla jsem.

,,To se nedivim," řekl strýc,, všechno se zdražuje a my se budem muset asi stěhovat do menšího. S mým důchodem a máminou výplatou to daleko nedotáhneme. Ještě že Niki bydlí s Jardou."

Niki pokrčila rameny, ale moc nadšeně se netvářila.

,,Strýčku, ještě maluješ?"

,,Jo, naposledy jsem kreslil mámu, chceš to vidět?"

,,Jo." Šla jsem za ním do pokoje a přemýšlela, proč ho Niki nemá ráda. Asi proto že byl až moc dobromyslný, ale to snad nebyla vada.

Podívala jsem se na docela povedený portrét mojí tety kreslený jenom tužkou a pak jsme se vrátily do kuchyně.

,,Víš, co mě napadlo, Deniso, můžeš jet s námi na dovolenou, až se přestěhujeme do toho nového bytu."

,,To mě těší teto, ale nevim..."

,,To se ještě uvidí," zasáhl do toho strýc, ,,jestli budeme mít peníze".

Teta pokrčila rameny. Cítila jsem, že za chvíli dojde k hádce, a tak jsem se pomalu zvedala ze židle. Niki to vycítila taky a společně jsme šly spolu do jejího bývalýho pokoje.

Na zdi stále byli nalepení Take That. Sedla jsem si na pohovku:

,,Ty, Niki, ty máš docela fajn rodiče."

,,Jo, to ti přijde, ale když se začnou hádat, tak se hádaj i tejden v kuse."

,,Je to lepší než tichá domácnost u nás doma," odpověděla jsem.

Niki se na mě podívala:

,,Čert to vem, chceš pustit nějakou desku?"

Nemohly jsme se shodnout na výběru, a tak jsme nakonec zvolili Depeche Mode za nejmenší zlo. Vyrůstaly jsme na nich obě dvě stejně, i když Niki byla o pět let starší.

Když śkončila deska, Niki chtěla jít za Jardou a já se vrátila k babičce.

Babička ležela na kanapi a spala a děda koukal na televizi.

,,Teď zrovna říkali, co se děje ve světě, zase další válka."

,,Dědo, ty sleduješ samý katastrofy." řekla jsem.

,,A co mám sledovat, naši politiku?" odfrkl děda, ,,to to radši vypnu."

Taky jsem si na chvíli lehla, ale usnula jsem, a když jsem se vzbudila, bylo už hodně hodin a já se musela vrátit do Prahy. Nerada jsem se rozloučila s babičkou a šla na autobus, kterým jsem se dostala domů.

 

 

 

 

Můj styl je jednoduchý, to ale neznamená, že je hloupý.. díky 

:)

Ukázka bohužel přesně odpovídá tomu, co naznačuje název.