Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

To jméno nikdy neříkej - 16. kapitola "Druhá listina - setkání s bestií"
datum / id08.07.2013 / 430891Vytisknout |
autorProstě Katka
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno644x
počet tipů2
v oblíbených1x
To jméno nikdy neříkej - 16. kapitola "Druhá listina - setkání s bestií"

V jejím pokoji poletovala drobná moucha, pomalá a důvěřivá, tu a tam se usadila a čistila si křídla. Bezstarostná a přitom v obrovském nebezpečí. Kdokoliv ji mohl jediným pohybem sprovodit ze světa. Jana mouchu pozorovala a napadlo ji, že právě teď je na tom mnoho lidí stejně jako tenhle hmyz. 

Bylo to teprve pár hodin, co našli první Listinu. Krátký čas po tom, co mlčky se srdcem plným ztřeštěné rozjařenosti vyšli z budovy soudu a mhouřili oči v jasném slunci. 

Bylo to nedávno, co zahlédli tu reklamu. Právě ji dva muži dolepovali na štít starého domu, i ti se strojem s plošinou, co je zvedal do výšky druhého patra, byli proti obrovskému plakátu nepatrní. Z něj kolemjdoucím kynula ohromná ruka a slogan hlásal: NETŘEBA SE ZMATKŮ BÁT, OPUSMAGNUM VŠECHNO ZNÁ.

Veškerá rozjařenost je rázem přešla. Janě se vybavila žena s mobilem a písní o Opusgumě. Hnusáci se rozjeli ve velkém. 

Teď měla odpočívat. Ležela na posteli, oblečená, oči otevřené, mozek tak vzhůru, že téměř cítila vrzání svých zarezlých mozkových závitů. Jak mohla odpočívat? Každá část jejího těla byla napjatá, připravená v pohotovosti. 
Zakryla si oči rukama, ale ničemu to nepomáhalo, snad jen trochu to mírnilo její bolehlav. Nezahnala ale žádné myšlenky, nezklidnila zběsile bušící srdce.

Proč jen příprava „očkování“, lektvaru s kouzlem, trvá tak dlouho, proč vydrží jen několik hodin a pak se musí dělat nový? 

Znovu a znovu si přehrávala zneklidňující a zraňující hádku ve výtahu, zastavovala se u jednotlivých vět, hledala smysl toho, co nebylo vyřčeno celé. 
Vracela se k strašidelné magické pasti, znovu stála nad Listinou.

Vytvářela možné scénáře dnešní plánované procházky do notářství, jeden zoufalejší než druhý.


Zblázní se, jestli toho nenechá! Musí vstát!

***

Marka s Danielem našla v obývacím pokoji, tiše spolu hovořili, poprvé mezi nimi nevnímala skryté napětí, ale přátelskou sounáležitost.
„Ne, ona nebyla zlá, Marku! Stejně jako tebe ji přitahovala temná magie, ale nikdy s ní nikomu neublížila. Jen sama sobě,“ hovořil Daniel tiše s nádechem bolesti v hlase. 
Skláněl se k čemusi, co držel Marek v rukou. 
Jana vycítila intimitu chvíle a nechtěla ji rušit svou přítomností, obrátila se k odchodu, ale Daniel ji zadržel. 
„Jano, neodcházej,“ požádal. 
Zarazila se. „Ne, to je v pohodě, mám stejně žízeň, zajdu si pro něco k pití,“ vymýšlela honem. 

Tentokrát se k ní obrátil Marek. 

„Pojďte si k nám sednout, je tu čaj i hrneček pro vás.“ Položil něco na stolek a věnoval jí pohled, v němž mu hrálo mírné pobavení z toho, jak pokazil její únik. 
Usmála se na něj a s vděčností se sesunula do měkkých polštářů pohovky. 

„Bolí vás hlava?“ zeptal se Marek. 

Zvláštní, přísahala by, že dnešek na něho zapůsobil mnohem příznivěji než na ni. Poprvé od jejich setkání spatřila v jeho tváři klid. 

Přikývla. „Pekelně.“

Natáhl se a nalil jí do hrnečku čaj. „To je po tom lektvaru nenápadnosti. Udělal jsem ho nejlépe, jak dokážu, ale trochu jsme to přehnali s dávkováním. Do večera to přejde.“

„Jsem ráda, že to vím,“ poznamenala a sklouzla pohledem na předmět, nad kterým se před tím oba skláněli. Na stolku ležela vybledlá černobílá podobizna tmavovlasé ženy. To o ní se tu předtím bavili. 
Daniel zachytil, její pohled.
 

„Markova maminka,“ objasnil a podíval se také na fotografii. 

„A tvoje manželka?“ zeptala se a nějak věděla, že odpověď bude ne.

Mírně si povzdechl a upřel na ni medové oči potemnělé vzpomínkami. 

„Mojí legitimní ženou nikdy nebyla. Nicméně, nikdy jsem o ní jinak nepřemýšlel.“

Jana pocítila osten zvláštního neklidu, něčím ji tato mrtvá žena vadila. A že už nežila, tím si byla jistá. 
 

„Zemřela před mnoha lety. Stěží si na ni pamatuji. Ale jsem prý hodně po ní. Taky jí učarovala černá magie,“ vložil se do hovoru zase Marek. 
 

Podívala se na něj překvapeně, ale pak jí to všechno zapadlo do sebe. Pralo se to v něm, dobré i to temné, to z něj pokaždé vnímala. 
 

„Proto jste tam nemohl moc dělat, tam dole u těch dveří s pastí,“ pochopila. 
Přikývl a trpce se usmál. 

„Temné rodinné tajemství, nevalné dědictví, nezní to nijak pěkně, což?“


Jana se prudce posadila na krajíček sedáku pohovky, až drcla do stolku. 

„To je nesmysl. Vy nejste nijak špatný. Naháníte občas člověku strach, umíte se pořádně zlobit, ale tam uvnitř, tam to máte setsakramentsky srovnané. Copak by dnešní kouzlo fungovalo? Jak by mohla kapka krve někoho špatného vyvolat takovou krásu? Ta nádherná světýlka, to bylo to pravé z vás,“ rozohnila se. Nesnesla, aby o sobě tak nehezky přemýšlel. 
Visela na něm očima, absolutně přesvědčená, že je to tak. 

Nějakou chvíli opětoval její pohled, pak se zadíval stranou a několikrát naprázdno polkl. 
Lekla se, že mu svými řečmi ublížila. Chtěla se mu omluvit, ale Marek se najednou zvedl z křesla. 
„Půjdu se podívat do laboratoře, už by měl být čas, je potřeba zkontrolovat lektvar,“ řekl chraplavě, ke konci věty tak tiše, že ho nebylo téměř slyšet. 

Vyšel z pokoje a Janě bylo do breku. Co to provedla?! Měla by tu svoji pusu radši držet zavřenou. 

„Jsem pitomá! Hrozně mě to mrzí. Nechtěla jsem ho ranit. Nemyslela jsem to špatně. Jak to teď napravím?“ Obrátila se nešťastně na Daniela. 

„Udělala jsi laskavé gesto, Jano. A co víc, myslela jsi to upřímně. Neublížila jsi mu. Naopak. Dnes poprvé si uvěřil. Po tolika letech trápení. A tys to svými slovy potvrdila.“ 

Usmál se na ni, naklonil se k ní a jemně jí přejel prsty pravé ruky po tváři. 
„Děkuju,“ řekl tiše a podíval se jí do očí. 
Zdálo se, že nevidí jejich ošklivost, mléčnou bělost. Vypadalo to, že se mu líbí to, co vidí. Mohl si ještě pamatovat, jaké byly předtím? 
Rozechvěle se usmála, teplo z Danielovy ruky, lehký dotek hrubé kůže, jeho omamnou vůni cítila ještě, když ruku stáhl a se zamyšleným výrazem pozoroval její rozpaky. 
„Tak zvláštní,“ šeptl si pro sebe s nevěřícným výrazem a potřásl hlavou. 

Práskly dveře od jednoho z pokojů a v obývacím pokoji se objevil bledý a rozčilený Silný. 
Málem by zapomněla, že tam ještě ti chlápci jsou, drželi se v pokojích a ani na jídlo nevycházeli. Ale uměli se tedy načasovat!

„Můžete se jít na něco podívat?“ oslovil Daniela bez pozdravu. Ten si těžce povzdychl, vrhl na Janu spiklenecký pohled a obrátil se na manažera. 
 

„Co se stalo?“ zeptal se klidně. 
 

Silný se pokusil dvakrát odpovědět, ale byl evidentně příliš v šoku, než aby to zvládl. Jen pokynul mágovi hlavou a vyšel s pokoje. 

„Možná má v pokoji pavouka,“ ucedila Jana, ale věděla, že tak to nebude. 

Daniel už vykročil za manažerem a ona se za ním se znepokojenou zvědavostí vydala také. 
Silný neměl v pokoji žádného bezobratlého. Měl tam televizi, běžel v ní nějaký pořad o vaření, ale o ten mu viditelně nešlo, protože začal přepínat programy, až se zastavil u zpravodajského bloku. 
 

„Prezident dnes nečekaně odvolal pět ministrů, kdo bude jmenován na jejich posty, není ještě zcela jasné. Předseda vlády byl pověřen jejich výběrem. O svého vrcholného muže tak přišla tato ministerstva: Ministerstvo financí, vnitra, zdravotnictví, práce a sociálních věcí a dopravy,“ hlásila vzrušeně reportérka a kdesi za ní bylo možné tušit budovu úřadu vlády. 

Jana se Silnému v duchu hluboce omluvila. Tohle znělo neskutečně. Vždyť se tu v poslední době žádná vládní krize nerýsovala. 

„A to ještě není vše, ostatním jsem to ještě neukazoval,“ našel manažer řeč. 

Chvilku zase třesoucí se rukou pracoval s ovladačem, až se zastavil u reklamy. Právě tam přesladký muž v bezvadně padnoucím obleku utěšoval plačící holčičku, v pozadí byla slyšet manželská hádka. Přes to vše začal sbor vyzpěvovat:

KDYŽ SE MÁMA S TÁTOU O PENÍZE HÁDÁ, POMŮŽE JIM DOBRÁ RADA. MÁMA S TÁTOU ŠŤASTNÍ BUDOU, PORADÍ SE S OPUSMAGNUM. 
Silný televizi znechuceně vypnul.
 

„Děsné, co? A je tam toho ještě víc. Nevěřil jsem vám, ale teď je mi jasné, že se děje něco mimo moje chápání a ta… ta… hrozná společnost v tom má prsty!“
 

Zoufale se posadil na postel a složil hlavu do dlaní. 
 

Poprvé k němu Jana pocítila sympatie. Poprvé taky zahodil masku úspěšného a mocného muže. 
Daniel zachoval jistý a nevzrušený výraz. 
 

„Něco s tím už děláme, pokuste se zůstat v klidu. Tady jste prozatím v bezpečí. Věřím, že i vašim blízkým zatím nic nehrozí,“ zvládl krásně uklidňující tón. 
 

Silný přikývl a neohlédl se, když odešli z jeho pokoje. 

Teprve když za sebou zavřeli dveře, dovolil si Daniel ukázat svoje pocity. Znepokojeně na Janu pohlédl, klid pro tentokrát odhodil, dovolil jí vyčíst z jeho tváře hluboké znepokojení a těžkou únavu. 
 

„Vůbec netuším, jestli budeme dost rychlí,“ přiznal. „Půjdu zjistit, jestli už budeme moci vyrazit.“

***
„Všimli jste si, že hnusácká hlídka před naším domem je pryč?“ ptala se Jana spěchajících mágů.
Potřebovala odvést pozornost od strachu, který se ji snažil ovládnout. Přemístili se do tmavé uličky kus od notářství a teď uháněli ulicí v nehostinné končině Prahy. Lampy tu sotva poblikávaly a domy se tu k sobě tiskly v tichém zoufalství, oprýskané, zanedbané a s rozbitými skly v oknech. 
Daniel se obezřetně rozhlížel, i on cítil, že z tohoto místa vyzařuje hrozba. 
„Zaznamenal jsem to. Pokládám to za dobré znamení. Nepovažují nás už za důležité,“ odpověděl tiše.
„Tady by to mělo být, “zastavil je Marek, který sledoval čísla domů. 
Jana vzhlédla k dřevěným dveřím počáraným grafity, které měly svá dobrá léta dávno za sebou. Stejně jako budova.
„TOHLE je notářství? Který blázen by šel SEM žádat o právní služby?“ Dnešní noční výlet vypadal jako naprosté fiasko. 
„Necítíš tu nic?“ zajímalo Daniela. 
„Kromě odpadků?“ zeptala se a pokusila se oddělit své obyčejné „slepé“ zděšení od toho pocházejícího z temné magie. 
Něco tu bylo. Považovala to za produkt lidské živočišnosti těch, kteří tu okolo spali za zdmi domů. Ale po tom, co se soustředila, pochopila, že je to jiné. Odlišovalo se to i od známého pachu Požíračů. Primitivnější, ale stejně zlé. 
„Jo, zaručeně jsme se strefili. Cítím to. Jestli hnusáci voní jako márnice, tak tady je to jak pavilon šelem,“ ucedila skrze zatnuté zuby. Nelíbilo se jí tu ani trochu. 
„Pak máme štěstí,“ ušklíbl se Marek, urovnal si orkam na ruce a podíval se na otce.
„Docela jistě. Dveře se zdají nezabezpečené. Pozveme se dovnitř?“ Daniel přistoupil na hru a pousmál se. 
Staré panty zavrzaly do noci a v domě se otevřel temný otvor jako rána zející v těle obrovského umírajícího netvora. Pach hrozby zesílil. Jana ustoupila o krok dozadu. Očima pronikla tmou a prohlížela si krátkou chodbu vedoucí k sešlapanému schodišti. Nic, zhola nic neobvyklého tam nezahlédla, přesto se nedokázala odhodlat k tomu, aby následovala Marka s Danielem, kteří už vstupovali dovnitř.
„Počkejte!“ vykřikla najednou. V uších jí rezonovalo temné vrčení. Přicházelo zevnitř domu, výhružné a zesilující. 
Rozeběhla se za oběma mágy a zabouchla za sebou. To, co je uvnitř, nesmí ven! Tím si byla jistá. 
„Je tu… nějaké zvíře,“ zašeptala a propátrávala pohledem chodbu i schodiště. Kde je?
Daniel s Markem si vyměnily znepokojené pohledy. 
„Pardál!“ vyslovili oba zároveň s výrazem největšího respektu v hlase. 
„Nemyslím, opravdu nemyslím, že to je nějaké normální zvíře,“ začala Jana panikařit. 
Daniel potřásl hlavou. „Je to bytost ze zásvětí, temná „šelma“. Lidé jsou pro ni lovnou kořistí. Četl jsem o nich, ale je to už stovky let, co si troufli na tenhle svět,“ vysvětloval a díval se vzhůru do patra. 
„Jak… se s ní dá bojovat?“ zeptala se Jana roztřeseně. Něco se blížilo. Kůže na pažích jí začala mravenčit. Opravdu nutně se potřebovala ujistit, že nezajistí příšeře noční občerstvení. 
„Nemáme tušení,“ vydechl Marek. 
Cosi udeřilo do kovového zábradlí pár pater nad nimi. Ozvalo se znovu vrčení. Z jakého hrdla pocházelo? Jana se nalepila na vchodové dveře a zalitovala, že je před chvílí zavřela. 
„Používej odhazovací kouzlo, učila ses ho, ubráníš se tak!“ radil jí Daniel důrazně a postavil se před ni. 
Kámen schodiště zaduněl pod vahou něčeho hrozně těžkého. Kousala se do rtu, až ucítila slanou příchuť své vlastní krve. Bylo to skoro tady!
A pak to uviděla. Ohromné, zrůdně krásné, s pomalými elegantními pohyby to připomínalo kočkovitou šelmu. Zastavilo se to a prohlíželo si je to temnými matnými plochami, věcí nejméně podobnou skutečným očím. Bylo to stínem v temnotě, stínem bez světla. Znovu se to dalo do pohybu, pomalu, sebejistě a směrem k nim. 

Mágové na to zareagovali a zasáhli tvora ohnivým bleskem, který rozťal jeho tělo a podpálil ho fialovým ohněm. Bytost vydala děsuplný řev, na okamžik zpomalila, ale pak se ohromným skokem přenesla až těsně před ně. Stále ještě plála kouzelným ohněm, její hořící části se škvířily a mizely, ale znovu se zaplňovaly temnotou. 
Daniel vytvořil ochranný štít, zahalil jím všechny tři, právě když se tvor nadzvedl a udeřil. Zlatý štít odolal, jeho síla však mizela. Marek vypálil odhazovací kouzlo ve stejném okamžiku jako Jana. Tvora to odmrštilo na schodiště, zábradlí zapraštělo a ohnulo se.
Vzduch naplnila elektrizující energie, která pronikla štítem a rozpálila jejich orkamy do nesnesitelného žáru, udeřila a oba mágy přitiskla na dveře vedle Jany. 
Daniel se pokusil zasáhnout tvora dalším ohněm, ale minul a podpálil jedny ze dveří v přízemí. 
Žár v orkamech zesílil. Šelma se k nim znovu vydala, černé plochy upřené na jejich ruce. 
„Ta mrcha, oplácí nám naše kouzla!“ pochopila Jana. 
Danielovi uniklo tiché zasténání, přesto dokázal vykouzlit pramen ledové vody, kterou namířil na šelmu. 
Žár vystřídal příjemný chlad, který si užíval i děsivý tvor, nastavoval se proudu a tiše vrčel. 
„Je to tak,“ ozval se Marek stísněně a prohlížel si ruku s orkamem. 
„Nemůžete to odrovnat, to samé by se stalo nám,“ zaúpěla Jana. 
„Je to tvor z temnot. Zkus světlo. To nám ublížit nemůže,“ požádal s nadějí v hlase Daniel. 
Přikývla. Bytost už ochladila své rány a s urputnou posedlostí se zas obrátila k nim. Tentokrát si byla svou kořistí jistá. S hraným nezájmem vykročila. 
Jana zavřela oči a představila si vodní hladinu lesknoucí se ve slunci, zář tisíce vodních kapek a tuhle zář pak poslala vstříc stínům. Zoufalé zakňučení, které se ozvalo, nepatřilo žádné z živých bytostí. Rozlehlo se domem, naplnilo prostor, a přesto se zdálo, že ho nevnímá ušima, ale povrchem kůže, dýchá ho se vzduchem. 
Otevřela oči právě v okamžiku, kdy bytost zmizela nahoře nad schodištěm, hromové duté rány a skřípění ohýbaného kovu, které se shora ozývalo, ji ujistilo o tom, že uniká v největším spěchu. 
Jana se opřela zády o stěnu, neschopná udržet dál jasné kouzelné světlo, to pohaslo a chodba zůstala ozářena ohněm, který stravoval dřevo dveří nalevo od nich. Zdvihal se z nich hustý šedý kouř. 
„Ono to… uteklo pryč,“ vydechla roztřeseně. 
Dovolila si odpoutat se od opory pevné stěny a postavit se na slabé, nespolupracující nohy. 
Koutkem oka se podívala na ruku, v níž jí tepala palčivá bolest. Kov orkamu se jí nešetrně zařezával do seškvařené kůže. 
Zvedla zhnusený pohled a setkala se s temnýma Markovýma očima. 
„Potom vše vyléčíme,“ ujistil ji. 
Potom. Nebyla si teď jistá, že bude nějaké potom. Kdesi v horních patrech se stále rozléhaly tvrdé rány a bylo jen otázkou času, kdy se TO odváží vrátit. Nebo, čehož se děsila ještě víc, kdy se za tím vydají oni sami. 
Daniel k ní přistoupil, v přízračné záři ohně jeho rysy nabyly na ostrosti, zdál se nebezpečnější, než ho kdy zažila. 
„My se teď musíme postarat o ten oheň, nedopusť,aby tě strach přemohl, prosím,“ požádal ji naléhavě a setrval očima na její tváři, dokud váhavě nepřikývla. 

Poslední plamen se proměnil v oblak páry a místo dveří zela ve stěně zčernalá díra. 
Marek vykouzlil slabé nazlátlé světlo a oni mohli nahlédnout do místnosti před nimi. 
Klouzali pohledy po obyčejném kancelářském nábytku, psací stůl i počítač pokrývala vrstva prachu, stejně tak i úhledné hromádky barevných složek. Jedna z nich zůstala stále ještě otevřená a na ní leželo plnící pero, tak, jako by si ho někdo jen na chvilku odložil. Slabé blikání kontrolky na monitoru naznačovalo, že je počítač stále zapnutý. Jak dlouho už?

Podívali se po sobě a ani jeden nevyslovil otázku, která je všechny napadla. Kam se poděli lidé, kteří tu pracovali? 
„Ztrácíme tu čas,“ zarazil jejich úvahy Daniel podivně přiškrceným hlasem. „Musíme tam nahoru.“
Vydal se ke schodišti jako první. .Následovala ho, věděla, že to přijde, nebylo jiné volby. Cesta vchodovými dveřmi byla sice volná, ale ani jeden z nich by jimi neprošel, dokud nesplní, co si předsevzali.

Kráčela za Danielem, sledovala jeho tmavé boty a lem kabátu, s každým schodem se zvedala intenzita pachu primitivní, vražedné síly, s každým krokem přibýval i mrtvolný zápach. Pomalu se blížili k Listině. Pod nohama jim skřípala omítka, stržená ze zdi tělem ohromného zvířete, v mnoha místech proti nim trčely pokroucené trubky utrženého zábradlí. 

Krátká chodba v posledním patře končila jedinými dveřmi. Stěny zde nesly stopy po ohromných drápech, oholené na prostou cihlu, a tam, v rumišti omítky a vytrhané dlažby, na ně šelma čekala. Stála bez pohnutí a vyčkávala. Neměla kam ustoupit a to znamenalo, že bude bojovat do poslední chvíle. 
Zatím ale váhala. Upírala své děsivé oči na Janu, ještě si pamatovala tu bolest, kterou jí dokázala tato žena způsobit. 
„Nemůžeme ji poslat tam, odkud pochází?“ zašeptala Jana se zoufalou nadějí v hlase. Neměli šanci ji porazit. Ani kdyby na ni použila všechno svoje světlo, stejně by je převálcovala, rozdrtila, jako ty zdi. 
Daniel zavrtěl hlavou, ale Marek přikývl. 
„Znám kouzlo pro otevření cesty,“ připustil. 
Daniel se na něj překvapeně podíval. 
Marek pokrčil rameny. „Plody hrátek s temnou magií,“ ucedil. „Tak chcete to zkusit?“
Tváří v tvář nebezpečí najednou získal na sebejistotě, černé oči mu zářily. 
„Musíme bránu hned, jak projde, uzavřít,“ přidal se k plánu Daniel spěšně.
Jana pozorovala šelmu. Její temné stínové tělo se nepatně vlnilo, matně černé oči upírala na ni a vyvolávala tak v Janě pocit, že se první kořistí stane právě ona sama. 
Marek začal pomalu odříkávat vrčivě znějící slova, jež Janě způsobovala mírnou nevolnost a zapříčinila, že se nedokázala pořádně nadechnout. 
Zcela jinak ovlivnila šelmu.Ta se líne pohnula kupředu, ale nezdálo se, že míří k nim. Odvrátila pohled od Jany a upřela ho těsně před sebe. Tam se v té chvíli zhmotnily těžké, kovem tepané dveře s několika závorami. Jedna po druhé se nadzvedly a dveře se otevřely. 

Jana vyjekla, protože za nimi zahlédla tisíce stínů, mnohem temnějších, mnohem vražednějších, než byla ta bytost, jež stála kousek od nich. 
„Jano, světlo, teď!“ vyzval ji Daniel a ona odtrhla oči od té hrozivé podívané a splnila, co žádal. 
Šelma zaskučela, naposledy se na ně zadívala a pak proskočila dveřmi. 
Marek přestal předříkávat a Daniel švihl rukou s orkamem. Dveře se zabouchly, závory zapadly a brána zmizela. 

Cesta k druhé Listině byla volná.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.07.2013 18:44:44dát kritice tipLunaretta

když se tak zpětně zamyslim, tak asi budu muset trošku přepsat jednu událost  v tom ongoing příběhu o Ellie :D je tam taky taková lištička no...ale to je až ke konci toho co jsem zatím stvořila, řeknu ti že je toho ještě pěkně málo, když nepočítám že je to celý sešit

 

17.07.2013 17:23:34dát kritice tipProstě Katka

Vážně, tak to loví spíš jako kočky a já měla za to, že jsou to selmičky psovité. Aspoň se dozvím něco nového :-).

17.07.2013 16:30:53dát kritice tipLunaretta

no tak to je dobrá veverka ;D no uvidíme co se nám tady ještě zrodí za hybridy :D nejlepší je lov lišek...čekají pak strašně vtipně vyskočí a chytí kořist než si vůbec něčeho všimne

16.07.2013 23:11:33dát kritice tipProstě Katka

To bych se asi po... .

Tos to s to lasičkou asi zrovna trefila. To je docela zvláštní, protože bych si spíš tipla, že se vyplaší a uteče. Docela zajímavý zážitek. 

Nám zas v práci po venkovních parapetech běhá veverka. Poprvé jsem se jí tak lekla, až jsem zařvala. Jsme v prvním patře a nikde okolo nejsou žádné větve, ze kterých by mohla přeskočit. Pak jsem zjistila, že si klidně běhá po omítce nahoru dolů a vůbec jí to nedělá problémy.

 

16.07.2013 20:56:30dát kritice tipLunaretta

to by byla sranda kdyby na nás v noci někde vyskočila taková míca ;Dakorát jsem si teď vzpommněla na jednu noc, kdy jsem šla  z brigády domů - není to zas tak dávno, možná tak týden zpátky nebo tak....odněkud přiběhla kuna nebo lasička nebo co a pelášila pryč...ze zvědavosti jsem začala vydávat podivný zvuky a nějak se chytila, takže jsem si povídala s takovým zvířátkem no :D běhala sem a tam, zkoumala původce zvuků a potom procházeli hluční hoši a vyplašili mi kamarádku...asi ze mě museli mít zábavu na další den :D

16.07.2013 18:56:04dát kritice tipProstě Katka

:-D A opravdu milá...

16.07.2013 18:16:17dát kritice tipLunaretta

kočička ;P



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor