Inu přemýšlel jsem dnem i nocí, ihned tenkrát po pracovní době, kterak že stal se  mi osud hořkým právě tím, že mi nedovolil učinit to, co je vlastně lidskou přirozeností dvojnásob- uspokojit si svůj chtíč, bez ohledu na možné následky. I přemýšleje znova a znova, domnívaje se - učiniv jsem chybu nejhorší v mém prachobyčejném životě, tu chybu,že jsem anděla, ten svěží vánek- neoslovil.

I přemýšlel jsem totiž takto: "Bůh otec by se mně určitě o soudném dnu vůbec nezeptal, proč jsem mu zprznil anděla, neboť pokud sám svět jest již zprzněn, tak toto je záměr Boží , by vše, co je nám dostupné, bylo zprzněno." Nevidím jediný důvod, proč by to mohlo být jinak, theodicea tohoto jest v principu stejná, jako theodicea klasická, říkám si :"Dobrá božská podstata jistě nechce zabránit tomu, aby byl svět sprzněn, i když určitě může, ale nechce, neboť toto jest záměrem. Tedy i můj anděl bude zprzněn, to je jistě také Božím záměrem." Tak jest můj problém vyřešen, mé svědomí jest jak lilie čisté a já se mohu věnovati tomu samotnému čistému aktu- actus purus bude vykonán. Nešť.

Při těchto myšlenkách, přiznávám se, napadlo mně něco daleko chlípnějšího, neb představyvši si to mladé něžné stvoření, v duchu jsem si pomyslel, a pomyslel jsem si jasně, že nebudu tomu vánku možná říkat anděl, ale pouze andělíček. Neb klasický dospělý anděl, majíce křídle z peří, vypadav by po samotném aktu zprznění jako odraná slepice- a to není dozajista vkusnou představou.

Tedy myslel jsem, že si v ten osudný den pomažu hlavu olivovým olejem a možná že i zbytky popela, opánky vykartáčuji z vnějšku i vnitřku a chudobu svou nedám na sobě znáti- musil jsem se však spokojiti s tím, že jsem si oblékl košili s dvojitě vyztuženými nárameníky a kalhoty vzal jsem si jediné čisté a tkanice u bot svátečním uzlem zavázal. Neb olivový olej mi došel a opánky stejně nenosím, sic. Takto svátečně vyoděn, vyrazivši do terénu, jal jsem se hledat andělíčka, vánek můj chladivý, přibližně v místech našeho minulého setkání.

 S podivem to mládě jsem nalezl zhruba ve stejný čas i na stejném místě, jako při minulém setkání. Sedíc v koutku dále ode všech spolucestujících na své malé prdelce zakryté jen nepatrným kouskem oděvu, hlasitě zívala s nezakrytou pusou a pozorujíc své křiklavě žluté tenisky (nožky tak krásně špičkami k sobě majíc) vypadala zasněně ,určitě však nikoliv zamyšleně. Och, já bídník, neurvalec a prostopášník jsem neposlechl ještě posledních zbytků zdravé soudnosti a jal jsem se Lolitu urvat pro sebe, snad násilím ji odvést někam, kde by byl klid na všechny nepravosti, na které lze jen pomyslit. Och, já nešťastník, vyraziv jsem k ní, k té křehkosti a přihlouplosti , a ve svém pitomosti vyrazivši spěšně s dávkou vzrušení, majíce srdce až v krku, cítíce pulsování a přetlak ve všech útrobách, jal jsem se konav, abych dokonal a v konečném aktu zanechal jen spoušť a zmar.

Tu ucítivši v levé ruce ostré bodání a v krční tepně řezání a pálení, zhroucen skácel jsem se k zemi, to ještě si pamatuji, omdlívaje, ani se anděl ke mně neohlédl. Spolucestující ,žena stará o ošklivá, baba toť nad hrobem, snažíc mně křísit svým smrdutým dechem, mi totiž přispěchala na pomoc, to také ještě jako ve snách vidím.

Teď dívám se na sebe z výšky, jsa na pitevním stole, a pozoruji rozpravu dvou mladých doktorů, kterak se smějí a říkají:"infarctum od infarcio, to je čítankový příklad, kolego."

Už musím ale jít, mám již domluvenou další schůzku. Říkali, povolávajíc mně ,že prý se budu smažit v pekle.