Život je jako vlak

Omlouvám se, ale pravopis bohužel nebude nikdy má ovladatelná stránka.

Jedná se o dílo inspirované imaginace z mého života od minulosti po budoucnost.

Život je jako vlak. Pokud si včas koupíte lístek a i včas nastoupíte, nutně to neznamená, že dojedete tam, kam jste chtěli. Vždy se najde dost nenechavců, kteří mají dost prostředků na to, aby vás klidně z rozjetého vlaku vyhodily.

A tak jsem asi měl štěstí na neštěstí. Lístek jsem si sice koupil a i nastoupil jsem v čas. Má cesta ještě nebyla ani z daleka u cíle. Byl pozdní večer, když jsem ani nevím jak vyletěl  z vlaku rovnou do řeky a jen slyšel a viděl jak obrys vlaku s rozsvíceními světli kupé peláší k neumětelům. Řeka byla vcelku hluboká, studená a její proud se mě snažil strhnout a vzít sebou. Stalo mě to mnoho sil, než jsem celý vysílený dosáhl přístupného břehu.

 

Probralo mě, až ranní slunce a hlad. V dáli byl slyšet pískot lokomotivy. Bylo pozdní léto a začínal pěkný slunný den. Pokud vypustím to, že jsem měl hlad a byla mi pěkná zima. K snídani jsem si natrhal tři ještě nezralé podzimní jablka z nedalekých jabloní, které kdysi tvořily nějaký sad, ale teď to byla jen trávou a plevelem zarostlá divočina. Tedy vydal jsem se hledat trať a doufat, že se mi povede naskočit třeba zpět do nějakého pomalu jedoucího vlaku nebo, že naleznu nějakou stanici a nebo místo, kde naleznu trochu sil k odpočinku.

 

Během pár okamžiků jsem ztratil absolutně pojem o čase a prostoru. Řídilo mě jen cosi vnitřního, cosi jako je základní pevný program v počítači, když systém selže a spadne, který se načte a jede v nouzovém režimu.

A pak jen podle sluníčka jak svítilo, kompas jsem měl v hlavě a tak jsem cítil kde je zhruba sever.

 

Na levé straně byla řeka, ve které jsem se div neutopil a na pravé straně několik jabloní a různých jiných ovocných stromů a pár metrů nato vysoká skála nebo spíše halda hlíny? Jako by prostě bůh vzal rýč a vytáhl kus země a ohraničil a oddělil vysokou zemi od té nízké. A já toužil po té vysoké, protože tam bych se mohl rozhlédnout kde asi tak jsem.

Bylo to těžké rozhodování. Po proudu řeky mě to moc netáhlo. Chtěl jsem se vrátit k tomu poslednímu známému místu a pokračovat v cestě. Navíc když jsem slyšel vlak. Takže volba směr západ byla vcelku jasná. nic jiného než nouze a alespoň nějaká možná šance a jistota. Rozhodnout se bylo těžké, ale řekl jsem si že se budu řídit tím co se říká, že cesta ke štěstí a spokojenosti je trnitá a obtížná. Možná jsem udělal chybu a zvolil si zbytečnou cestu a ta druhá třeba by mě rychle dovedla k cíli, ale nezdálo se že by někam rychle vedla. Navíc ty jabloně tu musel někdo vysadit. Rozhodnuto a šel jsem.

 

Po nějaké době co jsem chvílemi šel, chvílemi se prodíral houštím a párkrát jsem musel se namočit a zápasit s protiproudem řeky. Sice nebyl na okraji silný, ale přesto jsem se snažil využít opory skály. Ještě že jsem měl boty, jelikož kameny byly místy ostré.

 

Došel jsem k nějaké hlinité a prašné silnici, která vedla odněkud kamsi. Vlastně po nějaké cestě už jsem teď šel před tím, než jsem narazil na tuto. Ale vůbec jsem si ji nijak neuvědomil jak jsem byl pohroužen do myšlenek, které si také nedokáži vůbec vybavit.

Zajímavé.

Ta silnice prostě měla divný konec nebo začátek? Docela mě to nasadilo dalšího brouka do hlavy, jako bych jich už teď neměl plnou hlavu?

Jak, a nebo kde se tu auta otáčela, když tu není místo pro otočení a sama cesta se tváří mlčenlivě. A jen říká, že jako by tu auta jen mizela? A když ne auta tak proč vypadá, že tu auta jezdila?

Po nějaké době jsem došel k rozcestí. Cesta po které jsem přišel vypadala jako by byla součástí a pokračovala z té levé a dále kopírovala řeku, ze které jsem vylezl. Nebo jakoby se napojovala z leva? A která pokračovala dál pod vysokým železným železničním mostem. Zrovna ten po kterém jsem jel a na němž jsem vyletěl do řeky. Ale řeka od sud byla pár set metrů daleko.

Teprve teď  jsem si uvědomil jaká dálka to byla. Uvědomil jsem si, že ta řeka mi vlastně zachránila život, i když mě málem i utopila. Ale mohl jsem to mít i jinak rychleji a ošklivěji za sebou a možná už mohl mít i klid, možná? Raději na to nemyslet nebo by se člověk také mohl z toho zbláznit.

Tak a teď stojím na rozcestí.

To znamená jako bych se měl rozhodnout, nebo spíše bylo rozhodnutí dáno za mě a já se vracím z nějaké volby?

Ne, ne! Musím se rozhodnout a popřemýšlet.

Mám zase hlad.

Rozhlížím se po okolí a přemýšlím.

Trať je tam nahoře na kopci a stáčí se kamsi, ale tam se nevyškrábu druhak to křoví je trnité ostré a husté a já nemám jak jej zdolat. Mačetu nebo něco čím bych mohl přesekat ty silné provazce plné trnů.

Takže mám volbu, buď budu pokračovat směrem podél řeky a tedy pokračovat? A nebo se vydám cestou která jakoby pokračuje kamsi a jde jako do kopce prorážená skálou a nezdá se, že by tedy se nějak pak dále zvedala k trati a zřejmě bude i klikatá takže nepřehledá. Tak jak se rozhlížím kolem, tak jsem spatřil nějaké rozbořené stavení. Šel jsem k němu a prohlédl si jej. Bylo rozvalené, všude špína prach a bordel. Nějaké skříně zbytky nábytku a spousty papírů hlavně dokumentů a nějakých starých tiskovin. Prohlédl jsem si je ze zajímavosti, ale  jinak nic použitelného jsem v tom domě nenašel.

 

Pokračoval jsem tedy ve zvolené cestě. Která se za mostem stáčela trochu do prava. Jak jsem šel došel jsem k soutoku dvou řek. Těžko říci která je ta hlavní. Ale nad tou druhou kterou jsem teď viděl jak je široká a připadala mi přeci jen mocnější než ta podél které jsem předtím šel. Zkrátka nad tou co se napojovala od jihozápadu jsem v dáli spatřil most a na něm zrovna projížděl také vlak. V duchu jsem si pomyslel „Konečně civilizace, doufám“ Po pár set metrech jsem našel konečně most přes řeku a také normální asfaltovou silnici. Ale asi nemusím říkat, jak teď silnice v naší zemi vypadají.  

 

Putoval jsem praktický celý den a už se stmívalo. Na protějším břehu jsem uviděl střechy domků a domů nějaké vesnice či malinkého městečka? A jak jsem přecházel most tak na pravé straně podél levého břehu byl malý mladý lesík a tam dál nějaké chatrče či co to je. Asfaltová silnice nebyla udržovaná a bylo na ní spousta prachu a děr. Procházel jsem po hlavní ulici. Ulice se po několika stech metrech stáčela doprava a než jsem odbočil spatřil jsem v povzdálí nádražní budovu.

Na první pohled jsem nikde neviděl ani živáčka. Což mi přišlo divné. Když v tu se po mě začal sápat nějaký člověk nebo spíše zombie? Po chvíli a pozorném rozhlédnutí jsem zjistil, že takových jich tu je nějak opravdu hodně. Až mě mrazilo v zádech. Ale jak to, že jsem je neviděl hned?  Ti co jako zombie nevypadali si jich nevšímaly. Vlastně si nevšímaly ničeho, vypadaly jako bezduchá stvoření.

Různě utíkaly, narážely do sebe, protože neuměli ani pořádně chodit. Když do sebe narazily někteří začali nadávat, nebo jeden do druhého vrazil nůž či jej zastřelil a šel dál jako by se nic nedělo. A vlastně také se nedělo. Ostatní si toho nevšímaly, nevšímaly si ničeho než jen sebe. Ale občas jsem měl dojem, že někteří možná i přemýšlí, ale nakonec jdou dál.

Mému zraku  ale neuniklo ani to, že v některých domech nebo sklepech jsem spatřil lidi a děti, které měly oči plné strachu a bály se všech ostatních. A snažili se být neviditelní, protože když asi zjistili, že se zrovna na ně dívám tak se schovaly. Nebo když se ozvala střelba.

Neměl jsem ani korunu a tak nemohl ani do krámu a ukrást jídlo mě ani nějak mě nenapadlo, protože jsem byl docela mimo sebe z toho co se okolo mě dělo.

Na konec jsem došel k nádražní budově, tedy ona to byla jen nějaká budova u kolejí a možná ani nepatřila k nádraží.

Prošel jsem kolem ní k trati a cestou po dél kolejí, míjel různá individua a další podle mě zoufalé bytosti. Nechápal jsem, jak někdo takto může skončit? Jako by čekaly na vlak, který by je odvezl někam jinam. Ani jsem si nevšiml, že se už prakticky skoro úplně setmělo.

Nějak mi to ani nepřišlo a stačilo, že bylo dostatek světla od sodíkových lamp a osvětlení ulic a stanice. Došel jsem skutečně k nádražní budově, která vypadala i vcelku zachovale a funkčně.

V přízemní jsem spatřil okno osvětlené světlem televizoru a bylo z něj slyšet zvuk nějakého akčního filmu nebo spíše westernu.

 

Vyhledal jsem dveře a zaklepal.

Za nimi se rozburácel nějaký chraplavý hlas:

„Táhněte do hajzlu vy zasraný feťáci nebo vám vystřelím to, co vám zbylo z mozku.“

Zaklepal jsem tedy znovu.

Uslyšel jsem jak zavrzala podlaha a kohosi jak si pro sebe mrmlá:

„Koho to sem zase čerti nesou?“

Náhle ve dveřích stál chlápek jak hora. Měřil tak dva metry a byl pěkně vyžraný břicháč. A evidentně byl pěkně připitý. V pravé ruce třímal láhev s pivem, v levé ruce měl na mne namířenou upilovanou brokovnici a z úst mu vysela zapálená cigareta.

Nechutně si krkl a spustil:

„Co votravuješ!?“ Zamžoural očima a pokračoval „Ha? Ty asi nebudeš zdejší štamgast, jak se na tebe tak dívám.“

Tak jsem se zeptal:

„Prosím Vás jede odsud nějaký vlak do civilizovaného světa?“

Chlapík se dal do sípavého smíchu div se neudusil kouřem.

„Tak takhle dlouho jsem se už opravdu dlouho nepobavil, hehe. Ty jseš  mi asi z humornýho místa co?“

A strčil do mého ramene rukou ve které třímal pivo, div jsem neupadl.

Na to jsem pravil:

„Ano, jen tudy procházím a rád bych se dostal pryč.“

Chlápek se potácel a vyklonil se ze dveří a podíval se směrem ke kolejím.

Pak se podíval na mě a řekl:

„Vydíš támhle ty? Ti chtějí také odsud.“

„Někam za lepším, ale tady už stejně snad ani žádnej vlak nestaví, jen tu projíždí.“

Přičemž si říhl a pak pokračoval:

„Raději na návrat zapomeň, vždyť už jsi v civilizaci nebo ne?“

V tom jsem ale v jeho hlase uslyšel náznak smutku.

„Civilizace je daleko a tohle je zapomenutej kraj. Kdysi to tu bejvávalo fajn.“

„ A teď už je to jen ospalá díra a vlak pokud jsem tu kdy nějaký viděl tak jen prosvištěl.“ V duchu jsem si přál, už abych byl pryč z tohohle bohem zapomenutého místa.

„Tady tě nic dobrého nečeká, než jen to co jsi mohl kolem vidět, ale to pravé peklo teprve přijde. Možná že už i přišlo protože, už je vlastně tma.“

„Povalující se feťáci, vožralové, trosky, vrazi a hyeny co na těch zbytcích cizopasí.

Těm hyenám se vyhni obloukem, čekají na nové duše a otroky jako jsi ty.

Radím ti dobře! Vem sám nohy na ramena a na žádnej vlak nečekej a utíkej odsud hned jak se ti podaří nabrat nějaké síly a dokud máš všechny údy v pořádku.“

„Protože jinak tě to tu vycucne a bez pomoci, se už z tohoto getha nedostaneš.“

„Je lepší zemřít při pokusu najít své štěstí, než jen rezignovat a na všechno se vykašlat. A stát se živoucí mrtvolou.“

„Je to tvůj boj.“

„Tady andělé nelítají nebo jsem aspoň žádného neviděl.“

„Jdi, utíkej odsud chlapče, utíkej dokud máš šanci, vyber si jakýkoliv směr možná tě dovede do lepšího místa než je tohle prokleté.“

Chtěl jsem promluvit, ale on mě přerušil.

„Není tu žádné další, vím na co jsi se chtěl zeptat.“

„ Tak jdi  už, já jsem ztracený případ a brzy padnu.“

„Podívej se na mě, jsem to jak by jsi ty určitě nechtěl skončit.“

„Ať u tebe všichni svatí stojí!“

„Sbohem.“

A s těmito slovy zavřel dveře.

To bylo rychlé pomyslel jsem si a začal přemýšlet o tom co se to právě teď dělo.

 

Vyšel jsem tedy před budovu nádraží na ulici a rozhlédl se. V mé hlavě to vypadalo jako po výbuchu, nic neslyšíc nic nevnímajíc jen tupě jsem koukal kolem.

Nic mě stále nenapadalo.

Žádná idea, prostě vymeteno a tak jsem se posadil na schody, opřel se o budovu a zapálil si cigaretu. Sledoval jsem noční ruch jak se lidé pohybují, potácí, v podnapilosti či omámení drogami.

Nevím ani kolik bylo hodin, když v tu se připotácela nějaká děva a řekla:

„Chceš si užít brouku?“

Mlčky jsem se na ní podíval.

„Strašně bych si to s tebou chtěla pořádně rozdat.“

Nebyl jsem schopen žádného odporu.

Vzala mě za ruku a někam táhla.

Moc se mi nechtělo. A tak hledal nějakou sílu co by se vydala na odpor. Bohužel žádnou jsem neobjevil, a i relativně přitažlivé ženě se těžko odolává.

Náhle se ke mně otočila a zeptala:

„Snad se nebojíš brouku?“

Přitulila se ke mně zavěsila se mi na rámě, jen tak zlehka se na mě podívala kam si mě táhla.

Druhou rukou mi přejela po těle, až mě chytla přes kalhoty v rozkroku a uchopila moje nádobíčko.

Těžce jsem polkl. Můj pohled a těžké polknutí ji stačil.

„Ty už si asi dlouho neměl pořádnou ženskou co?“

Mlčel jsem. Nebyl schopen slova. Což jí vůbec nevadilo ani neodradilo.

„Tak pojď něco ti ukážu.“

A jak mě tak táhla všiml jsem si podezřelé skupinky přičmoudlých chlápků co stály u nějakého otevřeného podniku a pokuřovali. Uvnitř hlavy mi zazněl alarm a evidentně bylo jasné, že ti týpci tam nestojí a neočumují jen tak.

 

Došli jsme do nějakého malého jednopokojového domku s velkou postelí s takovou tou starou kovovou konstrukcí.

Sedla si na ni a přitáhla si mě k sobě.

Z pod polštáře jsem zahlédl třpyt čehosi kovového.

V tu chvíli jako by mě probudil alarm v hlavě. Zarazil jsem se a rychle přemýšlel o možných scénářích.

Zeptala se mě:

„Co je?“

„Ale nic!“ odpověděl jsem.

„Jen jsem se tak zamyslel, ale už je to pryč byla to jen taková hloupá myšlenka a už je pryč.“

 

Lehala si na postel a snažila se  nenápadně, tak abych si toho nevšiml, tu kovovou věc schovat pod polštář.

Nedal jsem nic na sobě ani trochu znát, že jsem si toho všiml. A náhle mi hlavou probleskla ďábelská myšlenka.

Bylo na čase jednat.

Ukazováček jsem ji položil na ústa, aby byla tiše. Nevím kde se to ve mně bralo, ale šlo to samo. Převzal jsem iniciativu a tiše ji šeptnul:

„Máš to ráda ze zadu?“

Tichým a dychtivým hlasem pronesla:

„Ze zadu to přímo zbožňuju brouku. A když si připlatíš, můžeš to mít i bez gumy!“

usmála se.

„Tak se otoč a proletíme se na křídlech fantazie v rozkoši“ řekl jsem.

Ještě jsem ani nic nedělal a už začala sténat a kroutit se. Trapně jsem se zeptal jestli je vše v pořádku.

Ona: „I ty hlupáčku ty jsi to ještě nikdy nedělal, že se tak ptáš?“

Trochu kodrcavým hlasem jsem odpověděl, že vím co a jak.

Odhrnul jsem ji mini sukni a pohladil po zadečku, který tak vlnila, až se jí kalhotky zařízly do její mícky.

Pak jsem jí řekl, že si potřebuji odskočit. Nenápadně jsem se automaticky podíval oknem ven a viděl tu skupinku těch přičmoudlíků. A v tu chvíli mi to definitivně docvaklo, bylo my jasné na co asi tak tam čekali.

Vešel jsem do koupelny a modlil se aby tam bylo okno.

„Uf“ měl jsem štěstí. Na nic jsem nečekal a rychle a tiše jsem otevřel okno a vysoukal se ven  a utíkal k řece s vysokou trávou.

Obezřetně jsem se podíval zpět, jak se ta skupinka dala rychle do pohybu směrem k domku. Byl jsem asi tak sto metrů daleko a doufal, že je to dost daleko a že tma z bezoblačné noční oblohy mě poskytne dostatečné krytí. I když začal vycházet měsíc a tem mi dělal starosti a mohl by mě případně prozradit.

Uslyšel jsem rámus a viděl jak kouká někdo z okýnka kudy jsem vylezl a hned mi blesklo hlavou:

„A sakra vysoká tráva, stopy, nechal jsem asi možnou cestu.“

Ostatní se vyrojili z pozadomku.

„Jdou po mě!“

 

 Přikrčený jako zvíře jsem běžel podél řeky, až jsem se dostal na dohled k tomu mostu po kterém jsem přišel. Všude to tu smrdělo výkaly a kam jen jsem se podíval byly pohozené prázdné láhve, toaleťáky, injekční stříkačky a vůbec různé smetí a odpadky. Zapadl jsem hlouběji do toho malého lesíka, který lemoval ulici a narazil na pěšinku která ústila na silnici, po které jsem již jednou přicházel k nádraží. Naštěstí nikdo nikde, tak jsem se nenápadně vydal zpět k nádraží. Na křižovatce se nenápadně rozhlédl, jestli nehrozí nebezpečí a rychle zapadl za bok té budovy co jsem si myslel že je to nádraží a zastavil se až u kolejí.

 

 Šel jsem nikoho si nevšímaje přes pár kolejí a pak se vydal po nějakých dál směrem asi k severu. Zkrátka po nějaké trase, která se mi jevila jako často používána. Střídavě jsem šel i běžel jak mi síly stačili a už nevím ani jak dlouho.

 

Začalo svítat.

Náhle v dáli za sebou jsem uslyšel pískot lokomotivy a sílící hluk přibližujícího se vlaku.

V duchu jsem si řekl:

“Ha šance pro mě, a připravoval se jak se chytit toho vlaku dostat se do něj a doufat, že ten vlak mě doveze do nějakého lepšího místa.“

Dieselová lokomotiva mě s obrovským hřmotem minula. Za ní následovaly první, druhý, třetí a čtvrtý vagón. Chvilku jsem přemýšlel a pak se zhluboka nadechl, rozeběhl a skočil.  Chytil se madla u zadních dveří čtvrtého vagonu. Ruce mi sjeli až na spodek madla, rukou mi projela strašná křečovitá bolest.

Ale nepustil jsem se.

Nohy se mi zmítaly pod utíkající pevnou zemí. Před očima jsem měl podvozek a kola toho vagónu. Sebral jsem všechnu sílu co my ještě zbývala, až se mi nakonec povedlo opřít se i o stupačky.

Když tu náhle se v bujarém křiku otevřely dveře vagónu a v nich nějaká dívčina vnadných tvarů s krásnými do červena či zrzava barevných dlouhých rasta copánků.

Byla včele nějaké hlučné a pěkně zkouřené party. Všichni vypadaly jako nějací squateři či co. A nahlas s úsměvem pokřikovala:

„Jé! Hele lidi koukejte, máme tu někoho co visí na vlaku hehe!“

V duchu jsem si pomyslel: „No skvělé, neměl bych se raději pustit?“

Vysmátá dívčina nepřestávala mluvit:

„No ty jsi, ale kouzelnej, pocem dej mi pusinku borče. Dáš si špeka?“

A přitom se usmívala od ucha k uchu spolu s ostatními.

Měl jsem co dělat abych se tam udržel a ještě tohle? A pomalu mi začali docházet síly.

Když v tu se zpoza ní ozval hlas:

„Di do prdele Zúzo!“

Dral se dopředu nějaký kluk v lehkých brýlích v kudrnatém krátkém účesu z blonďatých vlasů. V ústech kouřil cigaretu a zeptal se:

„Jdeš dovnitř?“    

„Jo rád bych, jestli můžu.“ :odpověděl jsem.

 

S úlevou jsem se chytl jeho ruky a v táhl mě dovnitř. Všude ve vlaku bylo cítit konopí, hašiš a co já vím co ještě.

A v duchu jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší raději zůstat venku a jít pomalu pěšky.

„Jsem Nathaniel, rád tě poznávám.“

Promluvil ten člověk a podal mi na pozdrav ještě jednou ruku.

„Jsem Roland a také tě rád poznávám.“

Nathaniel mě vedl po vagonu mezi kupé a přitom se ptal.

„Co jsi tu v těhle končinách dělal?“

„Ale byl jsem vyhozen z jiného vlaku ani nevím jak a proč, a nechce se mi o tom ani moc mluvit, tak promiň.“

„To nevadí, až se ti bude chtít a bude dobrý čas tak mi to třeba povíš.“

„ Mimochodem to bylo docela odvážné naskakovat na jedoucí vlak.“

„Myslíš?“ : odpověděl jsem.

„No většina lidí by tohle neudělala.“

Já na to kontroval: „Člověk k sebezáchraně dokáže mnoho věcí.“

„To je pravda. Tak já tě tu prozatím opustím. Najdi si dle libosti kupé, které ti bude vyhovovat, a když by jsi něco potřeboval stačí zavolat!“

Prošel jsem dál do chodbičky a přitom jsem odpověděl díky, ale když jsem se otočil, Nathaniel už tu nebyl.

Divné, pomyslel jsem si.

A šel jsem dál zakouřenou chodbou do vagonu a hledal volné kupé. Nejlépe prázdné.

První kupé bylo plné nějakých lidí, v dalším kupé pokuřovaly a popíjeli nějací mladí lidé.

Ve třetím kupé bylo temno. Což bylo divné, když venku bylo světlo. Až čtvrté kupé se mi zalíbilo. Bylo prázdné, a relativně čisté.

 

Vešel jsem dovnitř. Zavřel za sebou dveře a jak jsem byl unavený zatáhl jsem závěsy od kupé zatáhl závěs u okna, aby na mě nesvítilo sluníčko a lehl si na sedačky a usnul.

 

Nevím jak dlouho jsem spal, ale něco mě probudilo ze spánku. Nejdříve jsem si myslel, že je to jen sen a v tom snu nějaká krásná asijská císařovna či co, prostě na mě sedla a chtěla se milovat. Šahala mi do rozkroku a když se mi postavil, tak jsem probudil.

A on to až tak sen nebyl, skutečně se mi dobýval někdo do rozkroku a hrál si s mým nádobíčkem a byla to ta plnoštíhlá holka co jí říkaly Zůza.

„Á brouček se nám probudil, nechtěla jsem tě vzbudit. Tvoje nádobíčko vypadá opravdu mňam, tak si to pěkně rozdáme.“

S úsměvem dál nerušeně pokračovala v akci.

„Co?“ S údivem jsem hleděl na ní a začal jsem se bránit a snažil ji ze sebe dostat.

Ale byla na mne moc těžká a já měl nohy jako z olova a nějak ani nechtěli poslouchat. Řekl jsem tedy ať mě nechá, ale ignorovala to a začala mi ho kouřit.

Těžce jsem polk a snažil jsem se ji v tom zabránit.

Což se mi i povedlo a ona se semnou začala přetahovat. Ale co člověk zmůže proti asi skoro 100 kilovému monstru. Dělali jsme dost hluk a já se pokoušel zavolat o pomoc, ale nějak nevím proč nedařilo se mi to. Hlasivky mi přeskakovaly a ne a ne vydat kloudného slova.

Ale naštěstí kde se vzali tu se vzali nějací dva ranaři.

Sundali ji ze mě a odtáhly a mě při tom uzemnili pořádnou pěstí do obličeje, až se mi zablesklo. Ale vědomí jsem neztratil.

V tom už se objevil Nathaniel a začal řvát na ty dva a přitom jim dal pořádnou ránu pěstí. Oni se stáhly a omluvili a zvedly ruce a jeden z nich řekl. „Sorry frajere nechceme problémy“ a rychle odpochodovali pryč.

Nathaniel mi pomohl si sednout a zeptal se jestli jsem ok a přitom mi podal mokrý hadr. Abych si mohl otřít svá rozbitá ústa.

Celý jsem se třásl napětím, ale konečně jsem se zmohl zase kloudného slova.

„Díky myslím že jsem ok.“

„Ty jsi Nathaniele jako můj strážce anděl, zase jsi přišel mi pomoci na čas.“

„Ale nepřeháněj!“ smál se Nathaniel.

„Však jsem ti řekl že stačí jen zavolat pokud by jsi cokoli potřeboval. A těchle tady si nevšímej. Jsou to různá individua, co dostali šanci, ale asi si jí moc neváží a zřejmě vystoupí na další stanici. Kdo ví?“

„Co hlad nemáš? Je tu i jídelní vůz.„ pronesl Nathaniel.

„Jo hlad mám jako vlk, něco bych si dal.“

Nathaniel se pousmál „tak pojď zavedu tě do jídelního vozu.

Prachy asi mít nebudeš co? Tak já tě zvu, pak až budeš mít mi to třeba vrátíš.“

Trošku jsem zaváhal a chtěl něco říct, ale hned rychle jsem si to rozmyslel a nechal to být.  

Tak jsme šli do předu vlaku.

 

Venku už byla zase skoro uplná tma, a vagony svítily do šera, šel jsem kolem kupé, které bylo zahaleno závěsy, následující kupé bylo neosvětlené a zřejmě prázdné, ale okamžitě mi bleskla hlavou myšlenka na to co se mi stalo v minulém vlaku.

V sedmém kupé seděli nějací trempové a hráli karty na kufru. Na chvilku jsem se zastavil a díval se na ně jak ty karty hrají a jak se přitom baví a popíjí pivo, pokuřují, a jeden tam hraje na Banjo, a ty 3 ženské co seděli u okna se zase o něčem se smíchem bavili.

Nathaniel mě chytl za rameno a táhl dál.

Další kupé bylo neosvětlené, otevřené a prázdné, v dalším pak zase nějací lidé co spali.

Prošli jsme chodičkou ke spojovacím dveřím a já měl zase ten takový divný pocit.

Takový souhrn strachu, obav, nejistoty. divně to tam vonělo či spíše smrdělo?

Nathaniel se na mě podíval a řekl: „Neboj, tady ti to nehrozí.“

 A přešli jsme do dalšího vozu.

„Tohle je první třída.“ Řekl Nathaniel.

„Musíme rychle, tady jsou někteří divní a neradi aby se tu potulovali takový jako my a taky je to tu hnedle v prvním kupé přecpáno bodygardy.“

 

Následoval jsem tedy obezřetně Nathaniela a míjel luxusní kupé. U druhých dveří byl slyšet z kupé nějaký bujarý ruch. Asi nějaká párty. U třetích dveří ticho u čtvrtých byla slyšet nějaká vážná hudba a u pátých opět ticho. Přecházeli jsme do chodbičky a spojové komory vagonů. Ale tady vše působilo velmi čistě a jakoby nově.

Vešli jsme do jídelního vozu a já ucítil vůni nějakého asi moc dobrého jídla, až sliny se mi zbíhaly.

Interiér jídelního vozu vypadal opravdu pěkně, tak trochu jako v Orient expresu až jsem se styděl za to jak jsem oblečený a špinavý. Ale uviděl jsem tam sedět další dva dokonce hůře oblečené a tak jsem byl hned klidnější.

Usadil jsem se na levé straně proti směru jízdy.

Za mnou byl malý bar, kde seděl nějaký chlápek v sáčku a silnější postavy. Vedle něj nějaká dáma v červených vyzývavých šatech, zřejmě s blond parukou a červenými peckovými náušnicemi a perlovým náhrdelníkem. V levé ruce třímala špičku se zapálenou cigaretou a popíjela sklenku.

Ob stoličku dále seděli další lidé, dál jsem neviděl a byl jsem rád, že sedím.

Hrála příjemná hudba 30-tých let. I když to nebyl můj šálek kávy, docela se i příjemně poslouchala.

Nathaniel se mě zeptal co si dám?

Nevěděl jsem a tak jsem počkal až přinesou lístek.

Lístek sice přinesli, ale bylo v tom divné divné písmo, jakoby rozmazané nedokázal jsem se vůbec soustředit a číst.

Poprosil jsem Nathaniela jestli by mi nepřečetl co tam je. A jestli tam nemají pěkně propečený Hemenex ze tří volských ok. A k tomu černý čaj a kolu.

„No problem příteli.“ :řekl Nathaniel. „ A teď mě omluv musím si zas odskočit.“ A načež opět zmizel.

Rozhlížel jsem se po jídelním voze, a nechal se příjemně kolébat kodrcajícím vlakem. Bylo mi příjemně a v duchu jsem si přál aby tahle chvíle neskončila.

 

Ucítil jsem lehkou vůni smažené šunky a tu přicházel černovlasý číšník s jemným knírkem s jídlem a pitím.  Byl jsem celý nedočkavý.

Položil to přede mně na stůl a řekl. „Sil vous plait monsieur! Bon appetit!“ „Děkuji!“ Odpověděl jsem.

Číšník se zarazil, divně se podíval a zamyslel se. Otočil se na podpatku a elegantně odkráčel.

Byl jsem sice hladový, ale po pár soustech jsem už nemohl.

Ale přesto jsem jedl pomalu dál.

Ale především jsem se nenápadně díval kolem a sledoval lidi co dělají.  Jak se baví a také z okna na nebe na kterém bylo možno vidět hvězdy, protože jsem seděl v místech kde zrovna nebylo až tolik rušivého světla.

Prostředí bylo vážně příjemné, že člověku se nechtělo už nikam jít a nejraději by zmrzl v čase a místě.

Hosté se střídali a postupně mizely. Únava se přihlásila o slovo a tak jsem se zvedl. Když v tom jsem spatřil Nathaniela jak kráčí ke mně.

„Tak copak! Copak?! Snad nejsi už unavený?“ Usmíval se.

Taky jsem se usmál, a odpověděl:

„Ale jo docela hodně unavený jdu do kupé.“

„Počkej, počkej, teď máš kupé tam tím směrem.“ A ukázal do předu vlaku.

Podíval jsem se tím směrem co ukazoval a v duchu se podivil.

Nathaniel mě objal za rameno a vedl.

„Tak pojď ty malý poutníku.“ A přitom se usmíval.

„Potřebuješ postel ne sedačku.“

„Postel by bodla.“ Odvětil jsem

 

Vešly jsme do vagonu který byl obložený bílým lamino dřevem. Došli jsme k prostředním dveřím ve voze a Nathaniel je otevřel.

„Tak prosím sire doufám, že vám nebude vadit malá společnost.“ A přitom se stále pobaveně usmíval.

Byl tam černý závěs,  nebo alespoň mi tak připadal, ale za ním bylo vidět prosvítající světlo  asi od nějaké lampičky a také nějaký ženský smích a hovor.

Zvědavost mi nedala a tak jsem nakoukl dovnitř a pozdravil.

„Dobrý večer.“

Mladé ženy se strachem zamlčely. Ale jak vešel i Nathaniel tak rychle ožily jako by se nic nestalo.

„Dámy tak tohle je Roland.“

Ženy ledabyle bez zájmu jen ze slušnosti pozdravily.

Nathaniel mi je začal představovat.

Všechno to byly překrásné holky, skoro jako panenky.

„Tak tady to je Adrienne, Julia, Melanie, Sophia a Hilary.“

„A jelikož jsi mým hostem tak si vyber kde chceš spát?„

„Já nevím“ :odvětil jsem. „Ukaž mi místo které je volné a já si lehnu, nerad bych někomu zabral jeho místo.“

„Tak fajn budeš spát tady.“ A ukázal na střední palandu na pravé straně.

„Díky.“ Pronesl jsem, a vyšplhal se na palandu a s přáním dobré noci zalehl.

 

Chvíli než jsem zabral jsem ještě slyšel jak se na mě ženy vyptávali kdo jsem, a co tu chci, proč mě sem přivedl.

Nathaniel na to velmi humorně až uštěpačně a rázně odpovídal. Že jestli se jim něco nelíbí, tak že můžou jít spát jinam. Načež se děvčata trochu zklidnili až zmlkly a jen tiše se bavili dál mezi sebou. To už jsem, ale nevnímal a ukolébán jízdou vlaku tvrdě usnul.

 

Další den mě probudil pohyb, to děvčata vstávali a ta co spala nademnou asi vstávala levou nohou, dle toho že se chovala jako slon v porcelánu.

Zběžně jsem vykoukl ven a z lehka popřál dobré ráno a pak jsem přestal vnímat.

Zachumlal jsem se do deky, chvilku myslel na nějaké věci, než jsem znovu usnul.

 

O něco později mě probudil Nathaniel, jestli nemám hlad nebo žízeň.

Řekl jsem s díky  že nemám, i když to nebyla pravda, protože hladový jsem byl, ale nějak neměl chuť.

Nathaniel se ale nedal odbít.

„Nekecej pojď si s námi dát aspoň toast a čaj.“

Slezl jsem dolů a sedl si na spodní palandu bylo to jen tak tak na sezení, pro člověka při mé výšce.

Vzal jsem si plecháček čaje k tomu bílý toast, a pomalu jedl a přitom zůstal ve svých myšlenkách od kterých jsem se nějak nedokázal odpoutat.. Děvčata se mezisetbou o něčem bavila a občas do toho vstupoval i Nathaniel.

 

„Ty toho moc nenapovídáš viď?“

Ale já stále nevnímal, nebo se mi spíše nechtělo odpovídat?

 „Roland?“

Uslyšel jsem svoje jméno a to mě vytrhlo z mých myšlenek.

„Tak se jmenuješ?“ otázala se jedna z dívek.

Tak jsem nezůčastněně odpověděl a přitom se díval z okna.

„Ano, Roland se jmenuji, jen nevím co bych měl povídat.“

„No bavit se s námi.“

„Ale já skutečně nevím co bych řekl, mě momentálně stačí poslouchat vaše hlasy jak se hezky bavíte.“ „A navíc, já se vám přeci nebudu plést do vašeho rozhovoru.“

„No, jak myslíš.“ A tak se s mírným zklamáním uvelebila zpět do sedačky v rohu. A děvčata s Nathanielem si dál povídali.

 

Dojedl jsem a naklonil se k Nathanielovi a zašeptal. „Musím si odskočit.“

„No problemo.“ Usmál se Nathaniel.

Bylo úplně cítit jak mě děvčata pozorují, protože ustal jejich hovor. Pocity a myšlenky v hlavě se mi mísily a já se necítil zrovna dobře.

Když jsem se vrátil zaklepal jsem na dveře a vešel.

Ty pocity teď byly ještě nepříjemnější a palčivější než předtím.

Stěží jsem na své tváři vyloudil usměv a snažil se vypadat normálně.

„Nathaniely promiň, ale cítím se ještě stále dosti unavený jdu ještě spát.“

„No problemo kámo, jsi tu jako doma stejně jako já, než vlak dorazí do Dome Utopia.“

„Dome Utopia?“ otázal jsem se.

„Co je to za místo? To neznám?“

„Uvidíš až tam dorazíme, je to báječné místo určitě se ti tam bude líbit. Vezu tam totiž tyhle krásky.“

„Aha“ odvětil jsem.

„Tak to se budu těšit až to místo také uvidím.“

„Dome Utopia je to nejhezčí místo.“ Se smíchem pronesla jedna z dívek.

„Hm.. a za jak dlouho tam dorazíme?“

Nathaniel: „No podle jízdního řádu zítra večer.“

„Tak díky.“

A ulehl jsem a pomalu usnul.

Zdál se mi sen že mě něco táhne za ruku, až jsem se probudil a zjistil, že to přesně se děje ve skutečnosti. Když jsem i otočil hlavu doleva, Julia zašeptala:

„Tobě není zima?“

„Zima? Ani ne. Co se děje?“

„Můžu si k tobě ohřát? Je mi strašná zima.“

Chvilku jsem napůl ještě ve spánku přemýšlel a pak řekl tak pojď dva se sem snad vejdeme.

„Super!“ odpověděla Julia.

A hbitě se ke mně nasoukala.

Julia:

„Brrr to je zima! Ty ale pěkně hřeješ, jsi jak kamínka.“ Umsála se: „Nestudím tě moc?“

„To je dobré, přežiju to.“

„Tak fajn, že to přežiješ.“

„Kdo vlastně jsi? Nathaniel říkal, že jsi naskakoval do vlaku cestou za jízdy a málem jsi spadl pod vlak. To muselo být odvážné.“

Chvíli jsem přemýšlel jestli mám na to reagovat nebo ne. Nakonec jsem přeci jen odpověděl tak abych už pak nemusel mluvit.

„Nevím kdo jsem, a ano naskakoval jsem do vlaku, ale neberu to jako odvážné. Ale promiň nechce se mi mluvit, ale spát.“

„Ne ty promiň neměla jsem tě rušit tak už nebudu.“

„Tak pěkné sny.“ Odpověděl jsem.

 

Julia se dlouze a nehnutě zadívala na Rolanda a doufala, že on ještě otevře oči.

Nic se nedělo. Tak jej něžně políbila na ústa.

 

Olízl jsem si rty a byly sladké něco jako šťáva z třešní.

Ale byl jsem moc unavený a nechtělo se mi otvírat oči.

„Hm sladké, ale proč to děláš?“

„Jen tak protože se mi chce.“ Usmála se Julia. „Tobě se to snad nelíbí?“

„Ale jo líbí se mi to, jen je to zvláštní.“

Julia pokračovala v otázkách: „Povídej jak zvláštní?“

„Nevím neumím to popsat.“

„Tak to alespoň zkus.“

„Zkusit? Tvé rty chutnají jako čerství šťavnaté třešně. Ty máš nějakou rtěnku nebo jsi měla bombon?“

„Kdepak nemám ani rtěnku, tu skoro nepoužívám tedy pokud třeba nehraji.“ Usmála se.

„Jsi hrozně zvláštní človíček, nikdy jsem takového ještě nepoznala. Pověz mi co dál cítíš?“

A znovu mě políbila.

Tak jí říkám to co mě zrovna tane na mysli: „Podivné místo, jako ve snu, plné klidu, svit měsíce a miliony hvězd na jasné obloze.“

„A dál?“ A začala mě hladit po tváři a vískat ve vlasech.

„Jsi hezká Julie, vlastně všechny jste moc krásné. A já přemýšlím co tu tak děláte?“

„Jen cestujeme za prací z místa na místo.“

 

Julie začala Rolanda něžně líbat. Chytla jeho ruku a položila si ji na ňadro.

„Ty víš přeci jak uspokojit ženu.“

„Tak tím si nejsem tak jist.“

„Ale no tak, co je to za výmluvy. Však já vím, že umíš, cítím to. Neboj se tomu popustit  uzdu.“

 

Nastal druhý den a Adriana když vstala mezi prvními a uviděla, že není Julia na svém lůžku.

Byla zvědavá kde je a tak se přiblížila k místu kde jsem ležel. Pomalu odhrnula závěs a když uviděla Julii a mně, spustila neuvěřitelný vyrvál.

 „No to jsem si mohla myslet! Ty jsi taková kurvička Jůlie! Nic jinýho neumíš co!? Ty Děvko! Ještě vlezeš do postele k takové nevzhledné nicce! Nule!“

 

Tak takovýhle budíček jsem opravdu nečekal.

Julia: „Lepší být kurvička co se peleší z kde kým než mrcha co jde po prachách a jen po vzhledu a závidí druhým že jim je fajn a jsou aspoň chvilku šťastní! Jsi ubohá!“

Vzal jsem polštář a dal si jej přes hlavu a snažil se tu hádku neslyšet, zkrátka být mimo dění.

Když v tom zasáhl Nathaniel.

Adrianě vrazil takovou facku až spadla na zem a dala se do breku.

„Přestat vřískat jak malé dítě Adriano. Dobře jsem  tě varoval, že jestli se budeš znovu chovat jako potvora že s tebou zatočím. Ty Jůlie mazej na své!“

Julia chtěla protestovat, ale sotva řekla slova, Nathaniel ji rázně zarazil:

„Ty mlč nechci nic slyšet, řekl jsem ti, že si nebudeš hrát s něčími city. Lidé nejsou nahraní.“

„Tak teď ranní hygiena a rozcvička, pak snídaně. Vy holky se po obědě dáte do gala protože večer vystupujete.“

„Rolande tady máš oblečení, to staré odlož sem do tohoto koše.“

Jako zkoprnělý jen dokázal jen koukat. A po chvilce udivení jsem odpověděl:

 „Dobře, Nathanieli dám. Ale proč je to oblečení co jsi přinesl bílé?“

Nathaniel: „Proč?“

„Však brzy to sám pochopíš. Vážení obyvatelé v Dome Utopii nosí bílý úbor.“

„ Vlastně ti to těď i mohu prozradit. Protože právě teď jsme už na území Dome Utopie. A ty zde budeš považován za velmi váženého a já jsem rád, že jsem tě mohl mít na starost.“

„Ale jak to?“ :podivil jsem se.

 

Nathaniel: „Není jak to, jako každý má své šrámy a špinavé škrábance na svém štítě, ale málo kdo se nevzdává svých snů a ideálů a touze po lepším světě. Už chápeš?“

„Ano už chápu, takže já vlastně už nežiji.“

Nathaniel: „To ne žiješ ještě, ale jsi na cestě za jiným životem a právě před několika okamžiky jsme překročili bránu jiného světa. Ale nemáš se čeho brát.“

„A v Dome Utopii, když budem mít na sebe štěstí a když budeš chtít a vyjde to tak se určitě ještě setkáme.“

„To bych byl rád, když tam nebudu nikoho znát.“

„Ale jo zapadneš tam rychle, a už teď tam máš pár známých, jen ti asi chvíli potrvá než je objevíš.“

 

Vlak tryskem uháněl ke svému cíli a čas neuvěřitelně letěl až nakonec vlak dorazil do nádraží na slepou kolej.

„Nathanieli a to ten vlak tu skutečně končí?“

„Ano tento vlak zde skutečně končí nikam dál nejede.“

„Ale támhleta kolej a vedle ní další někam pokračují?“

„Ano milý příteli, ale ty se nás netýkají. A bohužel teď je již na čase se rozloučit. Tady máš adresu na kterou se dostav a uveď se do kartotéky. Oni ti povědí co dál. Měj se hezky rád jsem tě poznal a snad se ještě někdy také setkáme.“

Chtěl jsem se ještě na něco zeptat ale Nathaniel mě zarazil.

„Běž už je nejnižší čas.“

„Tak díky za vše Nathanieli. Sbohem.“

„Sbohem.“

Vystoupil jsem na peron mezi spoustu dalších lidí a pokračoval tam kam všichni směřovali.

---