Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 434 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Alchymista Lebkoslav - Dodávka azuria
datum / id03.08.2013 / 431887Vytisknout |
autorKeith_Sullivan
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno902x
počet tipů3
v oblíbených0x
Alchymista Lebkoslav - Dodávka azuria

Alchymista Lebkoslav a Dračí jazyk

 

I./ Dodávka azuria

 

            Studený říjnový vítr se proháněl ulicemi Locquataaru, hlavního města Gaherského království. Přinesl s sebou vytrvalý liják, kterým bičoval poloprázdné ulice. Starý dýchavičný valach táhnul v dešti plně naložený povoz. Sváděl nerovný boj s mokrou dlažbou, kopyta mu často podkluzovala ale na kost promáčený vozka Agnom znal své řemeslo dobře. Věděl, kdy přitáhnout uzdu, kdy povolit a kterým cestám se vyhnout. Čtyřicet let zkušenosti hovořilo v jeho prospěch. Vedle něj seděl mladý obchodník. Ze své rodné Vysočiny byl zvyklý i na horší počasí. Bez sebemenšího zájmu pozoroval vylidněné chodníky a občas zkontroloval, že žádný ze sudů nevypadl z vozu. Ručil za ně vlastním měšcem.

           Alastair byl zaměstnán ve společnosti pana Kershawa. Jeho denním chlebem bylo prodávat, co nakoupili jeho kolegové v celém širém království. Sháněl zakázky, dovážel objednané zboží a smlouval cenu. To třetí měl nejraději. Za týden napsal přibližně dvacet dopisů a na obchodní cestu vyjížděl obvykle každý den. Žádný div, že za dva roky, co ve firmě pracoval, znal všechny ulice Locquataaru jako své boty. Projížděl jimi v zimních mrazících i parných letních dnech. Jezdíval rychle, když vezl čerstvé ryby i pomalu, když měl vůz naložený těžkými železnými pruty. Předvídal, které ulice budou plné lidí a kde může naopak čekat volnou cestu. I v nečasu, jaký jej zastihl dnes, vezl zboží nespočetněkrát.

            „Zastav, hlupáku!“ Alastairovo snění bylo přerušeno dvěma dobře oblečenými slečnami, které patrně zastihl živel uprostřed nákupů. Agnom přitáhl otěže a s drobnými těžkostmi povoz zabrzdil. Dívky mlčky přešly širokou ulici a věnovaly Alastairovi letmý pohled. Ani v tomto počasí neopomněl dobrých mravů a smeknul vodou nasáklý klobouk. S chichotem úměrným jejich věku odvrátily zrak a pospíchaly pryč. Jaká ostuda, pomyslel si Alastair. Obchodní zástupce Kershawovy společnosti a jede na rozkodrcaném venkovském voze vedle sípajícího nevzhledného starce. To je skutečně reprezentace! Žádný div, že se tak hihňaly. Na jejich místě bych se smál také.

            Už delší dobu se na voze vedle Agnoma cítil nepohodlně. Nejen dnes, trvalo to už několik měsíců. I když je úspěšný obchod výsledkem dobře odvedené práce celého podniku, přeci jen je to právě prodejce, kdo nakonec přiváží měšce se zlatem. Takový člověk by měl na první pohled působit vznešeně, aby s ním zákazníci náležitě jednali. V duchu snil o krytém voze s párem šlechtěných koní, kočím v zářivé uniformě a ozbrojeném doprovodu. S takovouhle představou přišel do města, ale nahlas to samozřejmě nikdy neřekl. Dobře věděl, že nejdřív musí panu Kershawovi vydělat hromady zlaťáků, než si bude moci klást podmínky. Dnešní zakázka mu jeho sen může výrazně přiblížit.

            „Dávej pozor, nemehlo!“ vykřikl na Agnoma a zachytil se opěradla, když sebou povoz v nepřehledné zatáčce prudce trhnul. Chystali se zahnout na Královu třídu, ale cestu jim zkřížil poštovní kurýr. Prohnal se ulicí jako vítr a zmizel za rohem. Klapání koňských kopyt se rychle ztratilo v neustávajícím šumu deště. „Měl přednost, ty starej blázne!“ nadával Alastair ve snaze zachovat si především svoji důstojnost. Chtěl, aby všichni kolem viděli, že za tento incident může jen a pouze jeho vozka.

            Když napodruhé úspěšně vjeli na Královu třídu, Alastair se opět otočil na své sedačce. Přizvednul plachtu na voze a s úlevou zjistil, že zboží tento manévr přečkalo bez újmy. Všech dvacet desetilitrových soudků prudké zabrzdění ustálo, uzávěry držely pevně ve víkách a korba zůstávala navzdory počasí suchá. Alastaira zamrazilo při pomyšlení, že by se byť jediný soudek převrátil a vytekl. Taková ztráta by vymazala zisk z prodeje pěti jiných. Teď se v duchu pochválil za prozíravý nápad obložit je slámou. Tohle nejsou jablka, šest stříbrných za koš, jejichž poškození, či snad nedejbože úplné znehodnocení by dokázal pokrýt z vlastní kapsy bez problémů. Tohle zboží neroste na žádném stromě a nevyrobí ho ani nejzručnější kovář.

            V sudech bylo azurium, lehká kapalina ostrého zápachu a modré barvy, podle níž nesla název. Běžný člověk pro něj neměl využití. Musí se skladovat ve velmi dobře uzavřených sudech, neboť na vzduchu se celkem čile vypařuje. Je prudce jedovaté, hořlavé a při polití holé kůže způsobuje popáleniny. Je olejovitého charakteru jak Alastair vyčetl z dokumentů od výrobce. Věděl, co to znamená. Během svých studií se sice věnoval ryze matematickým a obchodním oborům, ale jakmile byl v rámci podniku povýšen k dražšímu zboží, vždy si o něm sehnal co nejvíce informací, aby se zákazníky mohl hovořit na úrovni. Bohužel, o chemikáliích v městské knihovně příliš mnoho svitků nesehnal.

            Akademie byla jedním z velmi mála odběratelů azuria a zdaleka tím největším. Podle obchodních záznamů byly za loňský rok prodány dva soudky do špitálu, tři do barvírny, tři do Caneovi fabriky na bengály, pět sudů dvornímu výrobci loveckých trofejí, dalších pět královským laboratořím a třicet dva právě alchymistům do akademie. Alastair nevěděl jistě, k čemu azurium používají. Jeho kolega Herrmuth, který s nimi obchodoval dřív, tvrdil, že pravděpodobně na výrobu léku proti horečkám.

Ale bůhví, co je na tom pravdy. Herrmuth je starý blázen, který o alchymii neví o nic víc, než já. Proto určitě šel od válu. Šéf ví, že s chemikáliemi by měli obchodovat jen lidé, kteří si o nich během dlouhých večerů taky něco přečtou.

            Za čtyřiadvacet měsíců, co ve firmě Alastair pracoval, se na postu obchodníka s akademií vystřídalo rovných osm prodejců. Pro většinu z nich se první objednávka stala rovněž tou poslední. Správce akademického skladu byl vyhlášený hrobník, jak jen se to jmenoval?! Všichni ti mladíci, kteří se vrátili s nepořízenou, o něm vyprávěli hotové romány. O vysokém vetchém kostlivci s prořídlými vlasy, hákovitým nosem a dřevěnou nohou. Prý má neuvěřitelný odhad na lidi. Je výřečný, dokáže výborně argumentovat a obchoďáky nemá moc v lásce, jako ostatně každý alchymista. Přesto prý dokáže být i vlídný a obchod uzavírá zpravidla s úsměvem. No aby ne, když výsledná částka odpovídá jeho představám!

Starý Herrmuth, který kdysi obchodoval se zlatem a mědí, se však na této pozici držel nebývale dlouho – skoro rok. Za tu dobu jel do akademie minimálně dvacetkrát a vždy se vracel s úsměvem. Člověk by si myslel, že se už naučil s jejich úředníky i skladmistrem jednat. Jaké bylo Alastairovo překvapení, když minulý týden pan Kershaw oznámil, že objednávku azuria tentokrát vyřídí právě on.

Rozhlédl se po poloprázdné hlavní třídě a vytáhl z kapsy dopis, poslední z celé korespondence ohledně této zakázky. Kromě všech zdvořilostních frází, souhlasu s nákupem dvaceti standardních soudků a zdůraznění důležitosti vysoké kvality zboží obsahoval univerzální formulaci: „Cena bude dohodnuta při předání tak, aby uspokojila obě strany.“ Alastair měl tohle rád. Při osobním kontaktu mohl uplatnit svoji výřečnost a šarm. Byl velice dobrým obchodníkem, alespoň on sám si to o sobě myslel. Nemohl se dočkat verbálního souboje s tak proslulým protivníkem, jakým byl tenhle správce skladu. Kéž bych si vzpomněl na jeho jméno.

Déšť už ustupoval a nebe se vyjasňovalo. Agnom před branou do dvora akademie zastavil koně, aby nechal vyjet protijedoucí povoz, pojízdnou klec taženou dvěma hnědáky. Uvnitř byli zamčeni čtyři chlapci. Alastair odhadoval jejich věk na deset, možná dvanáct let. Nepochybně nevolníci na prodej. Na boku visel znak, dva bílé překřížené řetězy v červeném poli – Longwoodův profesionální tábor.

„Tak jak jdou obchody maršálu Longwoodovi?“ zvolal žoviálně Alastair na obchodníka, který se vezl na lavici vepředu. Nepochybně se mu jelo pohodlněji, než těm nebožákům vzadu.

„Mohlo by to být horší,“ dostalo se mu odpovědi, „prodal jsem osm rukou z dvanácti. O tyhle čtyři nestáli. Prý mají v očích příliš mnoho strachu.“ Nevolníkům prodávaným do laboratoří se říkalo ruce. Nebylo tajemstvím, že je alchymisté používali na práci, kterou se obávali vykonávat sami. Obvykle kupovali právě mladé chlapce, kteří ještě neměli vyvinutý pud sebezáchovy. Málokterý se dožil dospělosti. Pan Kershaw s lidmi neobchodoval. Tuhle živnost přenechával „podřadným otrokářům“, jak maršála Longwooda a jemu podobné s oblibou nazýval.

Když byla cesta volná a Agnom nasměroval povoz hlavní branou do dvora, Alastair obrátil ve svých úvahách list. Začal přemýšlet o ceně. Podle Kershawových tabulek měl usmlouvat minimálně třicet zlaťáků za sud. Ve svých optimistických představách však doufal v padesát. To znamená, že by měl vyjednávání začít někde kolem devadesáti. Základní pravidlo obchodníka zní: nikdy nepřijímej první nabídku. Bude to chtít nějakou strategii, najít opěrné body pro diskuzi. Skladmistr samozřejmě nebude chtít zaplatit devadesát zlatých. Dost možná ani třicet. Musím najít něco, čím ho přesvědčím.

Na jižním pobřeží minulý měsíc vypukla epidemie neznámé nemoci, projevující se mimo jiné vysokými horečkami. Pokud se skutečně azurium používá na výrobu léku, budou ho potřebovat víc než dříve. Alastair si uvědomil, že celá korespondence ohledně této zásilky započala přesně před třemi týdny. To mu dávalo vítr do plachet.

Podnik pana Kershawa kupoval azurium od spolku s tajemným názvem Zelený Kajman sídlícího v močálech na jihovýchodě země. Nikdo přesně nevěděl, jakou technologií tu modrou kapalinu z bažin získávají. Vědělo se ale, že dodávky jsou čím dál menší. Prý vysychá pramen. Tahle skutečnost také požene cenu výš.

V neposlední řadě Alastair spoléhal na své večerní samostudium. Zásilku tentokrát nevyřizuje vědou nepolíbený ňouma. Nenechám se zblbnout rádoby-učenými řečmi, kterými se alchymisté i jiní vzdělanci snaží udělat dojem na prostý lid.

„Jsme na místě, pane,“ oznámil suše Agnom a vrátil Alastaira zpět do reality. Až teď si uvědomil, že déšť ustal úplně a vůz už hodnou chvíli stojí. Rozhlédl se po prázdném nádvoří, sesednul z povozu a přistoupil k hlavním dveřím. Uchopil těžké klepadlo a několikrát s ním udeřil do prastarého dubového dřeva.

„Co chcete?“ otázala se starší tvář, která se objevila v malém průzoru.

„Jsem Alastair z Vysočiny, z obchodní společnosti pana Kershawa. Vezu dodávku azuria.“ Dal si velice záležet, aby působil co nejvznešeněji. Nechtěl dát najevo, že na tomhle obchodě závisí celá jeho kariéra.

„Co že vezete?“

„Vezu…“ Alastair se zarazil. Vrátnému, který evidentně nemá odborné vzdělání, může být úplně jedno, co v těch soudcích je. Nepoznal by, jestli mají cenu tří nebo tří tisíc zlaťáků. Pravidelně těmito dveřmi pouští prodejce, kteří přivážejí nejroztodivnější chemikálie vyšší ceny, než si on vydělá za celý život. Tady je veškeré vysvětlování zbytečné: „…vezu objednané zboží.“

„Počkejte venku! Zajdu pro alchymistu Lacionuse,“ oznámil vrátný a zavřel průzor. Lacionus! Ano, tak se jmenuje správce akademického skladu.

Do ulic se vrátil studený vítr. Alastair zvedl hlavu a znovu si prohlédl prázdný dvůr. Všimnul si, že nad branou vlají dva prapory. Zlatý kříž v červeném poli byla vlajka Gaherského království a zelenobílou baňku v modrém poli identifikoval jako zástavu akademie.

„To nedokážeš tu bestii udržet v klidu?!“ štěknul na Agnoma, když kůň poněkolikáté hlasitě zaržál a házel hlavou ze strany na stranu. Od té doby, co vjeli na půdu akademie, se choval velice neklidně.

„Promiňte, pane, ale jak se zvedl vítr, tak ten starej dobrák nedá pokoj. Možná je to z těch sudů vzadu.“

„To mi ani neříkej!“ Alastaira polil studený pot. Jestli kůň něco cítí, tak jedině pokud nějaký sud netěsní. A jestli sud netěsní, pak se z něj pravděpodobně odpařuje azurium. Přiběhnul k vozu, strčil hlavu pod plachtu a jeho očekávání se naplnilo. Pronikavý zápach se zřetelně vznášel ve vzduchu.

„Zatloukl jsi je?!“ zeptal se naštvaně a začal strhávat plachtu z povozu. Musel se hodně kontrolovat, aby nezačal na toho starého budižkničemu křičet.

„Ano, pane.“

„Zatloukl jsi je všechny?!“ aniž by si to plně uvědomoval, jeho hlas se rozechvěl. Teď se proklínal, že tuhle otázku nepoložil, než vyjeli. Agnom nemá ani ponětí o tomhle zboží a je povinností obchodníka zabezpečit přepravu. Jestli se něco stane s nákladem, jestli obchod zkrachuje, tak jen on bude odpovědný.

„No…“ Agnom začal koktat a Alastair měl hned jasno, že všechny sudy zatlučeny nebyly. Teď se dral přes slámu nahoru na korbu, aby si je všechny důkladně prohlédl. Samozřejmě, že za to může Agnom! Ale tenhle argument před panem Kershawem neobstojí.

„Ty idiote!“ zaklel, když spatřil otevřený sud a korkovou zátku ležící na jeho víku. „Nečum tam a podej mi kladivo!“ Nahlédl úzkou dírou dovnitř. Hladina kapaliny se zdála být jen kousek pod okrajem. Možná se nic tak hrozného nestalo, ale Alastair potřeboval usměrnit svůj vztek a Agnom se jevil jako vhodný cíl. Ať mu bude nadávat sebevíc, podřadný vozka nemůže obchodníkovi odpovědět nic jiného než: „ano, pane.“

„Tohle není voda,“ hulákal do rytmu úderů kladiva. „Tohle je azurium! Tlak jeho par je vysokej, takže dokáže zátku vystřelit, když ji pořádně nezatlučeš!“ Přečetl to v jednom svitku. Ne, že by přesně rozuměl pojmu tlak par, ale mohl se tvářit před Agnomem učeně.

Když s prací skončil, zkontroloval ještě čichem, že sud je utěsněn. Seskočil z povozu zrovna v okamžiku, kdy se ozvalo skřípění vstupních dveří. Jaké štěstí. Až teď si uvědomil, jak nedůstojně musel několik předchozích chvil působit. Spěšně odložil kladivo a otřel si z čela pot.

Za hlasitého klapání k vozu přikulhal vysoký a vyzáblý stařík ve světlém plášti. Legendy Alastairových předchůdců nelhaly. Vyzáblá postava, dvakrát zlomený nos, delší byť notně prořídlé bílé vlasy a místo levé nohy protéza vyřezaná do tvaru boty. Byla vyrobena z kosti, jak se slušelo na správného alchymistu. Alastair obdivoval důkladnost, kterou řezbář věnoval všem detailům. Naznačil podrážku, švy i šněrování.

 „Jsem Lacionus z Ostrolesa, správce akademického skladu.“

„Alastair z Vysočiny, obchodní zástupce společnosti pana Kershawa,“ představil se mladý prodejce téměř ceremoniálně a přijal nabízenou ruku. Překvapil ho silný stisk hubeného kmeta.

„Tak ukažte, co jste mi přivezl, pane Alastaire,“ pokračoval s úsměvem Lacionus a lusknul prsty. K vozu vykročil chlapec, kterého si předtím Alastair nevšimnul. Jednoduchá lněná košile, kalhoty a kožená zástěra – očividně ruka.

„Dvacet sudů azuria, jak bylo dohodnuto, pane.“

„Rancore! Vezmi jeden do laboratoře. Prosím, následujte mne,“ vybídl Lacionus a vedl průvod do útrob akademie. Alastair s úlevou zpozoroval, že mladý nevolník nesáhl po soudku s uvolněnou zátkou.

Celá budova byla vystavěna ve starém duchu. Prostorné síně i chodby z hrubého kamene a vysoká okna poskytující ve dne dostatek světla. Po širokém schodišti sestoupili do sklepení, kde již osvětlení zajišťovaly pochodně kryté skleněným štítem.

„Nemáte strach, že od těch loučí chytnou vaše chemikálie?“ optal se Alastair. Cítil, že by bylo vhodné započít nějakou neutrální konverzaci a trochu si oťukat protivníka.

„To se ptá každý obchodník,“ odpověděl pobaveně Lacionus, „a každého jsem ubezpečil, že většina našich látek není hořlavá.“

„Azurium je.“

„Ano, to máte pravdu. Proto ho nese Rancor a ne já.“ Skladmistr se zastavil u dalšího schodiště vedoucího hlouběji do podzemí. Přistoupil k velkým železným dveřím a vytáhl z kapsy svazek klíčů. Akademie byla asi pěkný labyrint.

„Proč ty prapory u hlavní brány? Dnes není svátek,“ snažil se Alastair udržet hovor.

„Dneska se konají závěrečné zkoušky, proto není na chodbách ani noha. A král bude mít pravděpodobně o čtyři alchymisty více.“

„A proč je baňka na vaší zástavě zelenobílá?“

„Alchymie se vyvinula z lidové nauky o jedech a protijedech. Heraldici odjakživa přisuzovali jedům zelenou barvu. Neptejte se mě proč. Ujišťuji vás, že mám ve skladu hromadu jedů zcela bezbarvých.“

Lacionus konečně nalezl správný klíč a ozvalo se tiché cvaknutí zámku. Vstoupili do rozlehlé místnosti s vysokým stropem. Byla plná kovových i skleněných aparatur, o kterých Alastair leccos četl, ale nikdy je na vlastní oči neviděl. Jen nakreslené na svitcích a ve starých knihách. Avšak oproti ilustracím se zde nevznášel hustý kouř ani nehořel jediný kahan. Nepobíhali zde alchymisté s šedivými plnovousy a černými plášti. Na stolech neležely lebky, nerosty ani jiné čarodějné relikvie. Celé místo rozhodně nepůsobilo tak strašidelně, jak si představoval, že bude.

            „Tak tohle je pravá alchymistická laboratoř?“ otázal se s trochou zklamání v hlase. Nespustil přitom zrak z dlouhé tlusté skleněné roury, v níž byla stočena do spirály menší skleněná trubka. Když se podíval pozorněji, všimnul si, že v té vnitřní proudí kapalina. Z veškerého vybavení mu tenhle kus připadal nejzajímavější.

            „Je to spíš logistická laboratoř,“ poopravil ho Lacionus, „tady neuvidíte naše velmistry a studenty posouvat hranice vědy. Všechna zdejší zařízení slouží pouze pro přípravu a úpravu surovin na jejich pokusy. Třeba v těchhle železných autoklávech,“ ukázal na dvojici sudů vyšších než běžný muž, „vyrábíme vlastní viridorm. Kdybychom od vás měli všechny látky kupovat, tak bychom se nedoplatili…“

            Prokličkovali mezi přístroji do skladmistrovy kanceláře. V porovnání s laboratoří byla směšně malinká. „Mohu vám něco nabídnout, pane Alastaire? Mám tady výbornou Živou vodu z vaší rodné Vysočiny. Překrásná ukázka alchymie v praxi. Co říkáte, nedáme si?“ otázal se a aniž by čekal na odpověď, vyndal z proskleného kabinetu dvě skleničky.

            „Ne, děkuji!“ odpověděl rozhodně Alastair, „nepiju, dokud není obchod uzavřen!“ Tvářil se pohoršeně. Chtěl působit jako tvrdý profesionál. Jako otec, který právě nachytal svého nezletilého synka při nějaké lumpárně, i když skutečný věk by nasvědčoval spíše opačné pozici.

            Lacionuse jeho odmítnutí lehce zaskočilo, ale nedal na sobě téměř nic znát. Odložil sklenice na stůl a stále s úsměvem pokynul mladému prodejci zpět do laboratoře.

            Rancor položil soudek s azuriem na velkou dvouramennou váhu a velmi záhy na druhé misce jeho hmotnost vyrovnal. Alastaira napadlo, že každý ‚ruka‘ tuhle činnost musí provádět několikrát denně. Lacionus si však závaží prohlížel podezřele dlouho. Kroutil přitom hlavou tak vehementně, až se zdálo, že to jeho tenký krk nevydrží.

            „Můžeme ho otevřít,“ řekl najednou. Znělo to spíš jako prosté konstatování, než zdvořilá otázka. Aniž by počkal na odpověď, naznačil Rancorovi, ať se chopí korkovrtu. Zátka s tichým lupnutím odskočila. Alastairovi se viditelně ulevilo, když pod ní spatřil vlnící se hladinu azuria.

            „To jsem blázen,“ mumlal si Lacionus, „zápach odpovídá, špunt pevně zatlučený, sud je plný po okraj, ale váží jen jedenáct a půl kila.“ Z jednoho z mnoha šuplíků vytáhl pipetu a odebral několik mililitrů modré kapaliny do malého flakónku. Teď už nebylo pochyb, že Alastair skutečně přivezl azurium.

            „Tak, jste spokojen? Můžeme se začít bavit o ceně?“ Tahle otázka byla na místě, protože skladmistr otevřel soudek. To sice ještě není závazek ke koupi, ale jistou výhodu to prodejci dává.

            „A kolik byste si představoval, pane Alastaire?“ zareagoval Lacionus protiotázkou. Stále si přitom proti světlu prohlížel azurium. Tvářil se, že ho Alastairova odpověď nebude příliš zajímat.

            „Myslel jsem tak devadesát za sud…“ Bylo mu jasné, že tenhle návrh nemůže projít. Ale byl to on, kdo vznesl první nabídku a pravděpodobně se další smlouvání bude odvíjet od tohoto nástřelu. Teď postačí, aby Lacionus navrhl něco kolem třiceti a bude vyhráno.

            „To by šlo,“ odvětil skladmistr aniž by pohnul brvou, „myslím, že devadesát stříbrných vám můžu dát.“

            Tentokrát to nebyl studený pot, co Alastaira polilo, ale čirý vztek. Okamžitě si v duchu přepočítal devadesát stříbrných a vyšlo mu sedm a půl zlaťáků. Čisté zprůměrování obou hodnot by sice naznačovalo, že vyjednávání skončí někde okolo padesáti, ale obchod takhle jednoduše nefunguje. Obzvlášť když jsou výchozí představy obou stran tak výrazně odlišné. Byla to velice nepříjemná situace. Alastair nemohl jít výš ani nabídnout sedmdesát nebo šedesát, to by vypadalo směšně.

            „Vy víte, že jsem myslel zlaťáky!“ Snažil se mluvit vlídně, ale cítil, že v jeho slovech musí být patrná zlost.

            „Vím, ale vaše nabídka je absurdní.“

            „Stejně, jako vaše! Pak se asi nemáme o čem bavit!“

            Byl to nouzový manévr. Předstíraný nezájem je velmi nebezpečná zbraň, zvlášť když je v sázce tolik. Naznačil ale, že je ochoten ustoupit o dva kroky, pokud ustoupí Lacionus alespoň o jeden.

            „Nemusíte hned vyhrožovat odchodem, pane Alastaire,“ usmíval se stále skladmistr, „ale pochopte, že vám nemůžu zaplatit devadesát zlaťáků, když mi loni dovezl Herrmuth lepší azurium za třicet.“

            Odešel do své kanceláře a vrátil se s knihou, svitkem a lahvičkou modré tekutiny, znatelně tmavší než tou ze soudku. „Podívejte se do mých záznamů. Měřím a zapisuju hustotu každé chemikálie, kterou koupím. Porovnáním údajů se snáze odhalují a dokazují padělky.“

            To, o čem Alastair již pár minut uvažoval, bylo konečně řečeno nahlas. Skladmistr se snažil zpochybnit kvalitu zboží. Teď nemohl nabídnout nižší cenu, protože by to vypadalo jako doznání. Bude si muset prohlédnout Lacionusovi zápisky, protože sám neměl v ruce nic, čím by dokázal ryzost azuria.

„Když odečtu táru sudu, tak těch deset litrů takzvaného azuria, které jste dnes přivezl, váží osm kilo a pět set třicet gramů. Herrmuthova poslední dodávka vážila devět kilo sto padesát. Podle těchto záznamů jsem nikdy nekoupil žádné, které by vážilo méně než osm celých devadesát pět. Většinou to bylo  přibližně…“

            „Promiňte mi moji troufalost, ale ta čísla jste psal vy sám,“ přerušil ho Alastair, „a mohl byste je napsat i bez jakéhokoli vážení.“ Měl špatný pocit z téhle poslední věty, ale nebylo jiné cesty. Jestli měl azurium prodat za relevantní cenu, musel se pokusit vyvrátit vše, co před něj bude předloženo. Nebylo to poprvé, kdy se při uzavírání obchodu pohyboval na hranici dobrých mravů. Lacionus se naštěstí necítil dotčeně.

            „To máte pravdu, proto nesu ještě tenhle svitek,“ načež podal Alastairovi smotaný kus pergamenu, „legendární alchymista Nicholari, považovaný za objevitele azuria, ho popisuje jako kapalinu olejovitého charakteru a ostrého zápachu. Vře při necelých šesti čárkách merkuria, hustota čítá nula celá devadesát jedna gramů na mililitr, čili desetilitrový sud by měl vážit devět kilo a sto gramů netto. Přečtěte mi prosím první větu třetího odstavce.“

            Alastair nasupeně četl: „Je barvy nebeské po slunce západu…“ Cítil se poníženě. Jako mladý student, jehož neznalost kantor prezentuje před celou třídou. Jeho zlost umocňovala skutečnost, že takhle důležitý svitek při svých nočních studiích v městské knihovně nenašel.

            „Ano, azurium od vašeho kolegy Herrmutha skutečně vypadá, jako obloha těsně po setmění,“ pokýval hlavou Lacionus. Postavil vedle sebe lahvičku se starým tmavším vzorkem a flakónek s dnešním. „Ale tohle mi připomíná spíš poledne.“

            Alastair nebyl schopný ocenit skladmistrův žert. Stále však odmítl uznat jeho zápisky, nebo tenhle prastarý svitek jako důkaz. „Nevím, jaké bývalo nebe za alchymisty Nicholariho, pane. Ale jestli si myslíte, že vám kvůli této spekulativní definici prodám azurium po sedmi a půl zlaťáku za sud, tak…“

            „Já vám řeknu, co si myslím!“ přeladil Lacionus na tvrdší strunu. Způsobila to Alastairova ignorance vůči argumentům podloženým vědou. „Myslím si, že ten starej handlíř Kershaw nasliboval svým zákazníkům víc azuria, než mu Zelený Kajman dodal. Pramen vysychá a nový ještě nenašli. A aby váš šéf dostál svým závazkům, tak ho něčím naředil. Je tak neuvěřitelně hamižnej, že by do toho nalil čistou vodu, kdyby…“

            „Ale voda se s azuriem nemísí!“ přerušil jeho výlev Alastair, „museli bychom ho naředit něčím olejovitého charakteru. Třeba viridormem, který od nás nekupujete.“ Ani si neuvědomil, že vlastně sám navrhuje, jak by se dalo zboží padělat.

            Lacionuse překvapila Alastairova bystrost. Schválně nadhodil ředění vodou, protože to byl chemický nesmysl. Ale dosud se nesetkal s obchodníkem, který by znal rozdělení kapalin dle charakteru na vodné a olejovité. „Viridorm se sice s azuriem mísí, ale je těžký. Sud by pak vážil přes třináct kilo,“ odvětil už opět s ledovým klidem, „spíš si říkám, že by to mohl být ether.“

            „Ale to bychom ho cítili,“ namítl Alastair.

            „Kdepak, příteli. Nasládlá vůně etheru je mnohem slabší než pronikavý zápach azuria.“

            Alastair se zamyslel. Došel mu dech. Vybalil na Lacionuse téměř vše co o azuriu věděl. Už definitivně přijal myšlenku, že jeho zboží není bez vady. Ale ještě nebyl skladmistrem vyhozen. Stále existuje naděje na obchod. Musí ale výrazně slevit ze svých původních představ.

„Dobrá tedy, řekněme, že už jste v minulosti obdržel lepší. Ale to nic nemění na skutečnosti, že bez něj léky proti horečkám nevyrobíte. Nabízím vám ho po padesáti zlatých za sud.“ Alastair doufal, že nepřestřelil. Zdálo se, že proti sobě chytře postavil dvě zásadní skutečnosti. Potřebu akademie opatřit si azurium a vlastní potřebu jej prodat. Navíc nabídl celkem přiměřenou cenu a ještě si nechal prostor pro ústup. Opíral se však o nejistý předpoklad, že je pro výrobu léku skutečně nezbytné.

            „Váš předchůdce by po tom všem, co jsme si tu řekli, stěží ustoupil o pět zlaťáků. Vy jdete hned skoro na polovinu. Už chápu, proč poslali vás. Když Herrmuth viděl tuhle břečku, odmítl s ní mít cokoli do činění. Tak si Kershaw řekl, že otestuje dalšího mladíčka. Za poslední dva roky jsem jich tu měl šest. A pro vás patrně sedmička nebude šťastné číslo. Azurium říznuté etherem, takový hnus!“ Lacionus hovořil hořce, ale ta slova musela být vyřčena. Cítil vůči Alastairovi sympatie minimálně pro jeho zdravý selský rozum. Nemohl však zboží koupit ani za padesát.

            „Počkejte, počkejte!“ vzpamatoval se Alastair ze studené sprchy, „uznávám, že tohle azurium nemusí být prvotřídní, ale přítomnost etheru je opět ryze vaše spekulace.“

            „Ten ether tam je! Hmotnost odpovídá, je to jedno z nejlevnějších rozpouštědel a navíc si to můžeme jednoduše ověřit…“ prohlásil Lacionus a oči se mu fanaticky zaleskly. Jako většina alchymistů, ani on si nenechal ujít příležitost ohromit nezasvěceného nějakou efektní ukázkou. „Rancore, přines ze sklepa trochu ledu a ohřej vodní lázeň na tři čárky!“

            Skladmistr otevřel skříň, ve které bylo uloženo na sto roztodivných skleněných udělátek. Baňky všech možných tvarů a objemů. Trubice rovné, rozvětvené, ohnuté nebo stočené do spirály. Poličky se jen hemžily trychtýři, miskami, odměrnými válci, pipetami, dělicími nálevkami i jinými složitějšími proprietami.

„Řekněme, že si vezmu dvě stě mililitrů vámi přivezeného azuria. Pro náš pokus to bude bohatě stačit,“ vysvětloval Lacionus a naplnil jeden z odměrných válců až po okraj, „přidám do něj dvacet mililitrů etheru. Koupili jsme ho od vás před čtyřmi měsíci. Doufám, že ho nebudete zpochybňovat,“ načež strčil Alastairovi pod nos malou lahvičku, z níž se vznášela opojná nasládlá vůně.

            „Dobrá, nejsem odborník, ale budu vám věřit, že je to skutečně ether,“ oznámil Alastair. Lacionus odlil trochu do menšího válce a poté přelil obsah obou válců do křivule s ohnutým hrdlem.

            „Víte, pane Alastaire, proč ženy nemohou být alchymistkami?“ otázal se řečnicky skladmistr, „protože nedokážou uvařit ether holou rukou. Bohužel mé stářím promrzlé ruce už to také nesvedou.“ Zasmál se vlastnímu vtipu a umístil křivuli do vodní lázně ohřívané na malých kamnech. Její hrdlo natočil do lehce se svažující pozice a na konec nasadil kulatou baňku. Tu vložil do nádoby s ledem. Potom vzal hadr, namočil ho v sudu s vodou a omotal jím hrdlo křivule.

            „Vypadá to hybridně, co říkáte? Na jedné straně ohřívám a na druhé hned zase chladím. Sáhněte si do lázně,“ vybídl Alastaira Lacionus. Bez protestů poslechl.

„Je docela horká že,“ konstatoval skladmistr, „přibližně na hranici lidské snesitelnosti, někde mezi třemi a čtyřmi čárkami. Dost na odpaření etheru, ale ne azuria. Tenhle proces se nazývá destilace – rozdělení látek různé teploty varu. Víte, že se podobně vyrábí i živá voda?“ Alastair stále mlčel a hypnotizoval aparaturu pohledem. Tyhle alchymistické otázky, na něž neznal odpověď, mu už lezly krkem. Všimnul si, že do ledem chlazené baňky začala z hrdla křivule téct bezbarvá kapalina.

            „Vidíte to? Už nám kondenzuje ether,“ předstíral Lacionus nadšení. Pokus se vyvíjel přesně podle jeho představ. „Nalil jsem do vašeho azuria dvacet mililitrů, abych dokázal, že se to takhle dá dělit. Teď uvidíme, kolik vydestilujeme.“

            Oba dva sledovali, jak se pomalu plní baňka. Tekutiny bylo znatelně víc než původní násada. Proud postupně slábl, až nakonec dopadla poslední kapka. Naměřili sedmdesát dva mililitrů. Alastair se čichem ujistil, že je to skutečně ether.

            „Z dvou set kubíků azuria je padesát ether. Zdá se, že pan Kershaw chce vydělávat i jinak, než poctivým obchodem,“ konstatoval ironicky Lacionus a vytáhl křivuli z lázně. Světle modré azurium odpařením etheru výrazně ztmavlo. „Takhle si představuji nebe po západu slunce, pane Alastaire! Mám ho jít zvážit?“

            „Ne, to nebude nutné, pane Lacionusi,“ odpověděl Alastair rezignovaně. Tenhle souboj prohrál a velice dobře to věděl. Musel se v duchu zasmát své situaci. Několikrát během své kariéry přemýšlel, jak asi vypadá neúspěch. Takhle si ho nepředstavoval. Vždycky předpokládal, že krach obchodu je důsledkem chyby ve vyjednávání. Teď tady stál s padělaným zbožím a nemohl s tím nic dělat.

            Lacionus přečetl zklamání ve tváři mladého obchodníka. Bylo mu jasné, že je v celé téhle taškařici naprosto nevinně a soucítil s ním. Obchodní duch mu velel vypořádat se s falsifikátory tvrdě a hledat nového dodavatele chemikálií, ale jeho lepší já mu bránilo v likvidaci kariéry nadaného a snaživého mladíka. Musí existovat nějaká střední cesta. Chytil Alastaira za rameno a odvedl jej do své kanceláře. Sedl si ke stolu, vytáhl pergamen, brk a začal psát dopis.

            „Mám si vzít ten soudek a jít?“ zeptal se pokořeně Alastair. Už nehledal žádné výmluvy. Sice dostal od Kershawa špatné zboží, ale vylíže si to sám.

            „Ne,“ odpověděl stručně skladmistr, „koupím ho od vás…“

            „Koupíte ho?! Vždyť je ředěné etherem, jak jste právě dokázal!“

            „S tím si tu poradíme, předestilujeme ho. Ne v takhle malých křivulích samozřejmě, ale v pořádných kotlích. Koupím ho za deset zlaťáků za kus.“

            „Víte dobře, že to nejde,“ zasmál se nevesele Alastair, „šéf by mě stáhnul z kůže za takovou cenu.“

            „Ne, když mu dáte tenhle dopis,“ přerušil ho Lacionus a položil před něj složený pergamen, který právě opatřil pečetí akademie. „Vy potřebujete prodat svoje zboží a my ho potřebujeme koupit, jak jste správně řekl. Vsadím se, že pan Kershaw velice rád prodá tohle azurium po deseti zlaťácích za soudek, když já na oplátku nerozhlásím po celém městě, co skutečně v těch sudech bylo. V tom dopise mimo jiné píšu, že je naprosto vyloučené, aby zboží bylo poškozeno jednajícím obchodníkem. A také, že až vás, pane Alastaire, příště uvidím projet naší branou, budu to brát jako jistou osobní záruku pana Kershawa, že prodávané zboží je skutečně v pořádku.“

            Alastair mlčky vzal pergamen a schoval jej do kapsy. Byl Lacionusovi vděčný za jeho vstřícnost. Dobře věděl, že žádný dopis psát nemusel. Sledoval skladmistra, jak vytáhl další list a začal psát. Šest mladých obchodních zástupců před ním potopil, ale jeho ne. Proč? Skutečně působil o tolik lépe, než oni? Možná, že ho pan Kershaw nepošle na další obchodní cestu do akademie, ale nebude si moci myslet, že je špatný obchodník. Co si ale mám já myslet o panu Kershawavi.

            „Tady je směnka na dvě stě zlaťáků za dvacet soudků,“ přerušil Alastairovy myšlenky Lacionus podávaje mu další zapečetěný pergamen, „cena snad uspokojila obě strany.“ Vytáhl ze spodního šuplíku lahev a naplnil obě sklenky, které zůstaly na stole. „Netvařte se tak kysele, není to vaše chyba, mladíku. Tahle dvanáctiletá Živá voda z Vysočiny vám snad spraví náladu. Tedy, na uzavřený obchod.“

            Hořkost se v Alastairovi ztratila s prvním douškem. Už se netrápil deseti zlaťáky za sud. Stalo se, co se mělo stát. A i když se mu budou mnozí smát, že vyletěl stejně jako šest předchozích namyšlených zelenáčů, podívá se jim do očí zpříma. Najednou si byl jist, že kdyby tohle padělané zboží prodal za padesát zlaťáků, měl by z toho pocit mnohem horší.

            „Ta píše, co?“ pochvaloval si Lacionus, „věděl jste, že se ether vyrábí z Živé vody?“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.12.2019 02:30:13dát kritice tipsirup a lišaj

Vědělo se ale, že dodávky jsou čím dál menší. Prý vysychá pramen. Tahle skutečnost také požene cenu výš.

/ano, všimla jsem si. jakmile padla řeč na letenky, obratně přesměrováno ihned   ;)

21.12.2013 11:02:28dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Líbí se mi kulisa renesance(?), alchymistů a pokusů, zastřených tajemstvím. Z té (kulisy) mě trochy vyrušují některá slova, která (mně) do toho prostředí nezapadají (reprezentace, logistická, autoklávech...) Jako ukázku téhle (z měho pohledu) "nejednotnosti názvosloví" uvádím třeba větu: ...Obchodní zástupce Kershawovy společnosti a jede na rozkodrcaném venkovském voze vedle sípajícího nevzhledného starce. To je skutečně reprezentace!... V jiných větách shledávám příliš rozvedené detaily (...I když je úspěšný obchod výsledkem...) nebo přebytek příslovců (...když sebou povoz v nepřehledné zatáčce prudce trhnul...). Dlouhé vysvětlující komentáře v dialogových pasážích brzdí spád (...Zatloukl jsi je všechny?! aniž by si to plně uvědomoval...)

Tím, že je to jen jedna (nejspíš úvodní) epizoda z delšího textu, tenhle úryvek může působit, jako by byl "o ničem". Smysl mu začíná dávat až zavěrečná dohoda o snížené ceně a důvěře pro příště, čímž jsi (podobně jako se to dělá v seriálech) navnadil vytrvavšího čtenáře k očekávání další části.

Doporučuji zkusit vypustit z textu (z delších souvětí a z vět uvozujících nebo doplňujících přimé řeči) ty informace, které nejsou nezbytné pro souvislosti v dalšich kapitolách. Těch 18 normostran je na úvodní kapitolu až moc velký rozsah.

17.12.2013 13:52:12dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Posílám si avízo a přečtu si, až bude čas. Díky za upozornění

03.08.2013 13:51:25dát kritice tipEsemege

To je tak dobře napsané, že v tom odmítám hledat nedostatky. Pro mě osobně je obchodní vyjednávání velmi atraktivní téma, domnívám se, že i pro mnoho jiných. Zasazené do fantasy jsem to asi už někdy viděl, ale zdaleka to nebylo tak promyšlené a nebylo tomu věnována veškerá pozornost. Tleskám, jsem nadšen a mile rád si přečtu pokračování. Upřímně, je to skvělé.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.