Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zrnka: šedá, bílá a černá

Výběr: StvN, Švédsko 1, Janina6
06. 08. 2013
10
26
4175
Autor
Tragicus

     Seděl na pláži, vedle něj ležela mrtvá dívka a první paprsky chorého slunce jiskřily ve vlnách a ve zbytcích malé mořské víly. Prosíval písek mezi prsty na nohou a pozoroval černá mračna sbíhající se z hor.

                               

     Nebe bylo popelavé a moře neklidné do míry znemožňující plavání. To také určilo osazenstvo ve vodě: děti a tlustí a staří turisti, postávající u břehu s šedobílými vlnami laskajícími jejich lýtka.

     Vypadal mezi nimi nepatřičně.

     Sestupoval odhodlanými kroky k vodě, nezpomalil ani s chladivým šokem, který mu olízl rozkrok. Hleděl upřeně do vody, aniž se podíval na stranu, a tyhle dvě charakteristiky spolu s pochmurným výrazem tváře budily dojem, že se chystá sestoupit do hlubin a už se nikdy nevynořit. Snad by však bylo lepší použít podmiňovací způsob v předchozí větě, protože mu samozřejmě sotva kdo věnoval dost pozornosti na to, aby ony charakteristiky byl schopen vypozorovat: děti skotačivě vyčkávaly přicházející vlny, a pak před nimi na poslední chvíli se smíchem prchaly a nadskakovaly, když už nebylo úniku, a dospělí, jak známo, zřídka věnují pozornost věcem, které již za svůj život nestihli důvěrně poznat.

     Měl vody po pás, když se před ním začala zvedat vlna, úchvatná masa šedé hmoty. Zvedal oči a sklopenou hlavu, jako by s posvátnou bázní hleděl do tváře bohu, který vystoupil ze země, aby jej ztrestal. Ten se nad ním rozkročil, rozpřáhl se a udeřil Nepatřičného zvysoka do hrudi. Podlomila se mu kolena a voda jej odnesla pár metrů zpět.

     Usmál se.

     Stoupl si, vykročil opět k hlubině a opět byl vyvržen pryč. Pak jej jedna vlna objala a jeho letmý a povrchní úsměv náhle prorostl do očí a jeho pohled na chvíli zpřítomněl.

     Pak se otočil, vyšel na břeh a spláchl ze sebe sůl.

     Zvedl kufr a batoh a přešel do nedalekého baru.

     „White wine, please.“

     Šeřilo se a lidé mihotali kolem něj. Jak ubývaly peníze a přibývala únava, pomalá elektronická hudba klopýtající po parketě v něm snad začala budit nějakou utkvělou vzpomínku, začal přežvykovat a z padesáti eurovky sroloval trubičku a točil s ní v prstech.

     „Potřebuješ to naplnit?“ usmála se na něj barmanka a ukázala na ruličku v jeho prstech.

     Pořád jako by v jakémsi polosnu kývl hlavou.

     „Bar Blow.“

     „Mají to i v menu?“

     „Ne,“ zasmála se, „ale s kým potřebuješ mluvit, poznáš snadno: motají se kolem něj mladé holky a to přitom není hezký, ani zábavný. Ani okázale bohatý.“

 

     Kolečka kufru drkotala osamělou ulicí. Do jejího šera zářilo obrovské okno nad koženou pohovkou a dvěma křesly. Nad dveřmi byl naprášen bílý nápis: Blow. Byl to typický koksový bar: na záchodě koks přímo čpěl a prkýnko nebylo nikdy zvednuté.

     Prošel kolem energické mládeže na pohovce dovnitř a opravdu: jako když supi jasně lokalizují mršinu, jako planety kolem slunce několik dívek obíhalo kolem menšího snědého muže s ustupujícím porostem hlavy sedícího u baru.

     Přisedl si k němu a prodavač si jej změřil pohledem.

     „Kolik toho chceš?“

 

     Nepatřičný vyšel ze záchodu a mnul si nos a občas posmrkl. Šero baru jej na chvíli zarazilo. Zastavil se, pak udělal krok k východu. Podíval se na kufr a přešel zpět k baru.

     „White wine, please.“

     „Piješ někdy i něco jiného?“ zeptala se barmanka, táž, která byla na pláži. Pak se naklonila a políbila ho na tváře.

     Pozvedl rozpačitě obočí, ale mírně se usmál. „Děláš někdy i něco jiného? Tak vodku s džusem…“

     Pak najednou zavřel oči, protáhl se jako kočka, usmál a ostentativně zatřásl.

     „Dobrý, co?“

     „Tak čtyřiceti procentní?“

     „Máš dobrý nos. Jak ti říkaj, mladej?“

     „Nepatřičný.“

     Prodavač na něj pohlédl a pak se zasmál: „Mě zase Dealer Koksu, ale ty mi klidně říkej jen Dealer.“

     Barvy, světla a hudba vytvořily kolážovitou hmotu rozlitou na parketě, plavali v ní lidé. Hleděl přes rameno na upnuté sukně a hluboké výstřihy, ale z jeho pohledu čišela jakási lhostejnost, jako by cítil podivné prázdno v rozkroku. Měl sice značně rozšířené zornice a být někdo dostatečně blízko mohl by zaslechnout zrychlené bušení srdce, ale to vše se dalo přičíst snad spíše kokainu než reakci na erotické motivy. Každopádně nebudil dojem, že má vůbec nějaký zájem dealera nazývat Dealerem či jakkoliv jinak, ale ten se nevzdal a kývl ke kufru:

     „Před čím utíkáš?“

     „Před ženou… A její absencí,“ odpověděl, jako by tahle slova již chvíli převaloval po patře a ohmatával jazykem. „Někde, kde by neměla být, je jí příliš mnoho, a jinde, kde by být měla, příliš málo.“

     „Jseš sjetej.“

     „No jo.“

     „Cos tím myslel: příliš mnoho – příliš málo?“

     „Jedna holka. Prochází se po pláži se svým přítelem – není se mnou,“ a jako když povolí hráz přehrady, Nepatřičný najednou začal vyprávět, vyprávět do nepatřičně podrobných detailů, a ač z jeho tváře šlo vyčíst, že mu to není příjemné, že se stydí za svoji výřečnost a důvěrnost, zdálo se, že není schopen přestat. Chvílemi umlkal, ale znovu jako puzen mučidly mluvil hned dál. I sám posluchač občas překvapeně mrkal nad intimnostmi, jichž by se nenadál od nejbližších přátel, měl-li by nějaké, natož od náhodného kupce. Ostatně nebyl barmanem, aby za své produkty očekával informace. Přesto se v jeho očích zračil zájem a pobavení.

     Když konečně zmlkl a skončil, Nepatřičný zavřel oči a sklonil hlavu. Zatnul pěsti, nadechl se a pak dlouze, ztěžka vydechl. Zkřivil rty a zavrtěl hlavou.

     „Prochází se po pláži? To jako tady? Tos ji stalkoval až sem?“

     „Dáls už neposlouchal? Hele, dej mi ještě za dvacet eur.“

 

     S posmrknutím dosedl zpět k baru.

     „Víš ty co potřebuješ?“ a aniž Dealer čekal na odpověď, pokračoval: „Děvku.“

     „Trochu klišé, ne?“

     „Mají tam jednu sedmnáctku, neoficiálně, samozřejmě. Moc pěkná, uvidíš. Kde vůbec bydlíš?“

     Nepatřičný kývl ke kufru.

     „Můžeš zůstat u mě, je to po cestě. Ať s tím nedrkotáš po městě.“

 

     Bordel vypadal jako stodola. Alespoň zvenčí. Zevnitř vypadal jako záchod a ty stodoly mívají zřídka. Zažloutlá barva světla vypadala nad ránem jedovatě. Neživě a nemocničně.

     Dívky seděly osaměle u baru, ospale se kývaly do rytmu populární hudby a popíjely sodu.

     „Sedmnáctka je támhle.“

     Byla vážně moc hezká, mladistvé drobné štíhlé tělo ji už samo o sobě posouvalo o třídu výš než většinu ostatních společnic. Navíc: špinavě blond vlasy na mikádo, piercing v nose a obočí, smyslně vykrojené rty, světle hnědé, tygří oči.

     Dealer si všiml jeho zaujatého pohledu a zasmál se: „Takže si ji vezmeš?“

     „Ehm, co-? Ne, ještě bych se do ní zamiloval. A další Moulin Rouge nikdo nepotřebuje.“

     Pak dodal ukazujíc na ženu, ani hezkou, ani ošklivou: „Raději tu.“

     „Moulin Rouge mám rád.“

     „Jo, vždyť já taky.“

 

     Prosíval písek mezi prsty u nohou, jednotlivá zrníčka. Sledoval, jak se třou, mísí, prsty je tlačil k sobě, ale nebyly schopny prolnout s jiným.

     Mrtvá dívka, ani hezká, ani ošklivá, se pohnula a možná tedy nebyla docela mrtvá (mrtví se ostatně nehýbou).

     Podíval se na ni a postupně zarýval prsty do písku stále hloub a stále křečovitěji, jeho dech se zrychlil. Zatnul hruď, jako by vevnitř implodoval a žebra se mu roztřásla trhaným výdechem; nerozbrečel se, ač se zdálo, že se o to snaží.

     Zamrkal a vstal.

     Spustil se déšť a slepoval zrnka písku k sobě povrchními silami, jež do hodiny vyprchají.

     Rozhlédl se, pak vytáhl peněženku a s ušklíbnutím si ji prohlédl.

     Pokrčil rameny a vykročil k jednomu z východů.

     Šedé moře, šedé nebe, šedá pláž a křik bílých siluet racků. Nikde nikdo, jen prázdné ulity, nádoby na prázdno, dutá zrnka písku.


26 názorů

s podmiňovacím způsobem jsem se vypořádala docela snadno, přehlédla jsem ho jako nepodstatný k ději, což taky není zrovna ideální, trpěla jsem nedostatkem významu celého díla, ale zaujaly mě pasáže poeticky opsané, v tom vidím sílu autorovi tvorby, i stavy smutku a melancholie umí přivodit docela slibně

obrazně ano, významově ne, přesto je zřejmé, že autor není "laciný pisálek"

 


Janina6
04. 10. 2015
Dát tip

Nikdo tu nepíše jako ty. Chybíš mi tu.


Tragicus
17. 10. 2014
Dát tip

Díky, smyčko.


smyčka
16. 10. 2014
Dát tip
Jedním dechem...

Tragicus
07. 10. 2013
Dát tip

Díky za kritiku. Drsnou školu neznám, podívám se na ni.


reka
07. 10. 2013
Dát tip

Drsná škola? Proč ne, i když já jsem u drsné školy skončil u Chandlera, už ten mě moc nebavil.

 

Přijde mi, že by téhle povídce prospěla větší sevřenost. Jsou tam místa, která by se dala vyhodit a skoro nic by se nestalo. Příklad: celá první scéna v moři až k momentu, kdy přijde k baru. Tahle scéna taky, narozdíl od zbytku, trpí upovídaností, a nesedne k ostatním kvůli jiné roli vypravěče. V téhle vystupuje z textu ("Snad by však bylo lepší použít podmiňovací způsob v předchozí větě..." atd.") zatímco ve zbytku to je typický vypravěč drsné školy, ten, který jen popisuje, klouže po povrchu. Takový vypravěč sotva tuší, co je to podmiňovací způsob, a sotva by vystoupil z textu ve stylu postmoderního vtipálka.

 

Některé způsoby náhledu se divně tlučou, a nevytváří to zajímavý kontrast, spíš jako by ses nemohl rozhodnout, jak psát. Příklad hned první věta: "první paprsky chorého slunce jiskřily ve vlnách a ve zbytcích malé mořské víly." Tady je to divná srážka básnivosti školáka (předpokládám, že malá mořská víla = pěna) s drsnou mluvou chlapíka vycvičeného na thrillerech. Někde takové kontrasty mohou fungovat, ale musejí mít opodstatnění, tady to je pro mě jen divné. Něco podobného se párkrát opakuje v textu. Kdyby ses držel jedné stylové linie, bylo by líp, myslím. To neznamená vzdát se metafor, jen by ty metafory měly být v podobném registru, a když ulítávají, tak je nenechat vypravěči, ale postavám, které mohou mít jiný styl uvažování.

 

I přes výhrady, tip, za velmi čtivý text. Scéna v Blow Baru super!


Tragicus
20. 09. 2013
Dát tip

Díky za kritiku, vážím si jí.


Švédsko 1
19. 09. 2013
Dát tip

Autor sa s obľubou zameriava na pozorovanie hranične existenčných stavov. Psychický život jeho postáv je presýtený viac-menej pudovými túžbami i konaniami. Do popredia vysúva jedného hrdinu, ktorý sa jednoducho nestotožňuje  s vecne existujúcim svetom. A tak neustále hľadá, lepšie povedané blúdi a pozoruje a „približuje sa“, (ale „nedotýka sa“), z  pozície outsidera. Jeho outsiderstvo však nie je samoúčelné – súčasne má aj určitý kritický sociálny i filozofický náboj.

„Zrnka“ - vo svojej mnohovýznamovosti – môžu byť projekciou jeho vnútornej drámy. Piesok preberá významotvornú funkciu: nestálosť, sypanie, zosypávanie (i vzťahov)... ľudia, ako more piesku, zrnká zlepené k sebe „povrchními silami, jež do hodiny vyprchají“...

 Voľba farieb, aj ich poradie pôsobia, ako symbolické a asociatívne vsuvky, ktoré napomáhajú stupňovaniu napätia, ale predovšetkým ilustrujú emocionálny svet hlavného hrdinu.

Prírodná symbolika má znakový charakter, (hoci toto je iná znakovosť, ako v  symbolike mytologickej), lebo tu je symbol vo vzájomnom vzťahu s reálnymi javmi, naviac aj so psychologickým stavom hlavnej postavy („černá mračna sbíhající se z hor“...).

V sujetovom spracovaní (v spôsobe literárneho stvárnenia fabuly) - v tomto prípade - autor nesleduje udalosti v chronologickom poradí, ale začína záverečným dejovým prvkom. Príčiny potom rozvádza v ďalšom priebehu rozprávania.

„Zbytky malé mořské víly“, hneď v úvode dosť prekvapia. Najtragickejšia zo všetkých rozprávok, s tiesnivou, až bolestne existenciálnou atmosférou. Príklad sebaobetovania, priama voľba straty. Zrejme charakteristika „Mrtvé dívky“, pred ktorou „Nepatřičný“ uteká a súčasne ju pri svojom „blúdení“ hľadá. On sám nezasahuje do priebehu udalostí, lebo to najdôležitejšie pre neho spočíva nie vo vonkajšom, čo sa okolo neho deje, ale v jeho vnútornom pocite. Jednoducho si zachováva svoju duchovnú nezávislosť.

Krátke epizódky, putovanie od jednej „skupinky“ ľudí, k druhej; skoro ako putovanie v rozprávkach. Obraz ľudí, ktorí sú skôr podriadení okolnostiam, „zovretí“ sociálnym prostredím. Autorovi sa podarilo vystihnúť sociálno-duchovnú atmosféru, aká existuje v spoločnosti, v jej „iných“ oblastiach. Práve táto sféra života je viditeľne zasiahnutá vývinom doby.

Záverečná scéna: „Mrtvá dívka...se pohnula a možná tedy nebyla docela mrtvá (mrtví se ostatně nehýbou)...“, rozvinutá do otvoreného konca. Nemohla zomrieť, lebo (už) aj tak bola a zostane jeho (vnútornou) súčasťou, alebo? Ponúkajú sa najrôznejšie interpretácie. I keď možno viac pozornosti si zaslúžia, (ďaleko viac hovoria i napovedia), posledné dve vety diela...

Tragicus je osobitý tvorca situačnej atmosféry.


Tragicus
17. 09. 2013
Dát tip

Díky, StvNe, to mě těší. S avízem nevím, co se stalo.


StvN
13. 09. 2013
Dát tip

Je fajn, že máš svůj styl, který akorát s každým dalším textem trochu vylepšuješ. I když ne snad styl, jako spíš příběh, nebo hutnost příběhu. Story je to fakt přitažlivé, atmosféra hezky vybudovaná. Líbí se mi to. Jinak je zvláštní, ale nepřišlo mi avízo od Písmáka o tomhle díle. To jen na okraj.


Tragicus
05. 09. 2013
Dát tip

Janina6: Díky.


Tragicus
03. 09. 2013
Dát tip

Jasně, proč ne.


Janina6
03. 09. 2013
Dát tip

Co takhle Povídka měsíce?


Tragicus
15. 08. 2013
Dát tip

Jasně, díky.


Tragicus
11. 08. 2013
Dát tip

Fruhling, Janina6: Díky, potěšili jste mě.


Janina6
10. 08. 2013
Dát tip

Pro mě silně přitažlivý text, četla jsem ho několikrát. Líbí se mi, že je tu hodně naznačeno a nedořečeno. Líbí se mi mnohé metafory, detaily v popisech. Záměrně říkám „detaily“, protože se mi nedařilo číst úplně plynule, některé formulace mi připadaly trochu křečovité, někdy jako by se navzájem popíraly ( „moře neklidné do míry znemožňující plavání...určilo osazenstvo ve vodě: děti a tlustí a staří turisti...“. Dál sice píšeš o tom, že postávali při břehu, ale formulace „osazenstvo ve vodě“ dělá dojem, že v tom neklidném moři plavali.) nebo jsem se musela vracet a ověřovat jsi, jak to autor myslel (v tom místě, o němž píše Lakrov). Zároveň ale ty drobnosti jsou natolik zajímavé a silné, že jako celek je to stále velmi dobré. Skoro jako by ta přerušovaná plynulost odpovídala názvu: zrnka...


Fruhling
09. 08. 2013
Dát tip
Velmi pěkná story. Závěr s „mrtvou", která se probouzí, je nádherná pointa r kontradikci k hrdinově „pudu k smrti". Jen v delších popisných pasážích ti jazyk ztrácí lehkost (jde vidět, jak urputně se snažíš), což by se dalo odstranit častějším psaním - měl bys.

Tragicus
09. 08. 2013
Dát tip

Díky za čtení.


DT
06. 08. 2013
Dát tip

SOuhlasím s Lakrovem. Já jakožto čtenář mám menší problém s tím podmiňovacím....

To mě ale neodradilo a četl jsem dál.

Líbí se mi to.


Lakrov
06. 08. 2013
Dát tip

Úvod prvního odstavce (Seděl na pláži...) zavání banalitou, zbytek (odstavce) pak náznakem jakési smutné poezie. Druhý odstavec (Nebe bylo...) -- snad kvůli slovům znemožňující, osazenstvo nebo laskajícími -- působí spíš oficiálně. Olíznutý rozkrok je poněkud lascivní a celý odstavec (zvláště zmínka o předchozí větě a podmiňovacím způsobu) brzdí ve čtení a nutí ohlédnout se a pátrat po předchozí větě a možnosti aplikovat na ní onen podmiňovací způsob. Takto naznačená jazyková zápletka (mně) však nedává smysl. Tolik k úvodu, rozjezdu dosti nevyváženému -- překonají ho čtenáři?

Dál pak text začíná tvořit příběh a je tudíž čitelnější. Energická mládež je v něm rušivým slovním spojením. Oceňuji několik citově zabarvených obrazů (...ještě bych se do ní zamiloval...). Celkový smysl, záměr téhle povídky, dokážu těžko odhadnout. Nenacházím nic, co by mě nutilo o ní přemýšlet -- snad cosi jako zamlžená (černobílá) fotka z prázdnin... Číst se to dá.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru