Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

To jméno nikdy neříkej - 18. kapitola "Nespavost!"
datum / id06.08.2013 / 432002Vytisknout |
autorProstě Katka
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
zobrazeno569x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

Naši "hrdinové" potřebují oddech. Vyplavou na povrch potlačované city. Trocha romantiky, trochu teorie "mé" magie a na závěr maličká hrozba do budoucna...



 



Děkuju všem, kteří čtete. 

To jméno nikdy neříkej - 18. kapitola "Nespavost!"


Náhlá nečinnost, nutnost čekat na budoucí události, bez možnosti aktivně zasáhnout, Janu mátla a znepokojovala. Vir s každým vysloveným, napsaný Jménem oslaboval jeho účinek, protkával předivo obrovské moci a narušoval ho. Museli mu dát čas. Nic je teď dál nepohánělo ke spěchu, tikání hodin, které doposud udávalo zběsilé tempo, jako by se zvolnilo a krájelo teď čas s línou, ubíjející pravidelností. Opustila tíživou samotu svého pokoje a procházela tichým, temným domem. 
Tenounký proužek světla unikající pode dveřmi laboratoře, byl spásnou známkou toho, že není v tomhle domě jediný nespavec. Pomalu otevřela dveře do místnosti zalité teple žlutým tlumeným světlem. 
Daniel vypadal plně soustředěný na práci, opíral se dlaněmi o desku stolu, hnědé vlasy mu zpola zakrývaly vážnou tvář, očima přebíhal po textu ve staře vyhlížející knize. Zdálo se, že její přítomnost ani nezaznamenal.
Pohodlně se uvelebila na vysoké židli zastrčené mezi dvěma regály. Opřela si hlavu o drsnou stěnu a s povzdechem zavřela oči. Tady jí bylo krásně. Zvlášť, když se po chvíli rozezněla konejšivá hudba cinkotu skleněných zkumavek a misek, občasného zašustění bylin v plátěném sáčku a klepání tloučku v hmoždíři. Měňavá, omamná vůně kouzel a přítomnost osoby, které absolutně věřila, to vše dělalo z tohoto místa nejbáječnější útočiště.
„Měla by sis pořádně odpočinout.“ Danielův hlas k ní dolehl přes bublinu blaženosti a jeho starostlivý tón byl pro ni jako pohlazení. Tak přeci o ní ví. 
„Vždyť to právě dělám,“ zamumlala. Ještě se nechtěla toho sladkého zmámení vzdát. 
„Myslel jsem opravdové spaní,“ upřesnil a z jeho hlasu bylo poznat, že se usmívá. 
Pootevřela oči a škvírkou mezi víčky se na něj podívala. Skláněl se nad stolem, na přesných vahách odvažoval jakýsi nahnědlý prášek, pinzetou nabíral závaží, plíšky jemné jako okvětní plátky sedmikrásky, soustředil se, všechny pohyby klidné, účelné a jisté. 
Chvilku pracoval. Odebíral a přidával prášek, dokud nebyly jazýčky vah přesně vyrovnány, potom ho vsypal do široké kádinky a otočil se na Janu. 
„Neříkám to proto, že by mi tu vadila společnost,“ usmál se a okolo očí se mu nakrčily jemné vějířky vrásek. „Ale kdys naposled aspoň na chvilku usnula? Jak dlouho myslíš, že to ještě vydržíš?“ Zvážněl a s obavami si ji prohlížel. 
I když se maličko mračil, v hnědých očích měl laskavost.
„Taky nespíš,“ poznamenala. 
Moc dobře dokázala odhadnout, proč se uchýlil sem, kde všem myšlenkám srazila ostré hrany pokojná síla obývající tento prostor, místo toho, aby ležel v tichém, prázdném pokoji a počítal údery svého srdce. 
Projel si pravou rukou neposlušné vlasy a podíval se na ni zvláštně zranitelným pohledem. 
„Pravda je, že se tomu pokouším vyhnout,“ připustil a malinko se ušklíbl. 
„Není to příliš rozumné, ale zatím to provozuji s úspěchem,“ pokračoval se zřetelnou sebeironií, kterou u něj ještě neslyšela. Poodhaloval před ní svou nejistotu a tím se jí stával o mnoho bližší než sebejistý mistr Mag. 
Vstala, zívla si a přišourala se ke stolu. 
„To se dá dost dobře pochopit,“ řekla a usmála se na něj. „Co to vlastně vaříš?“ Ukázala na kádinku s práškem. 
„Hojivou mast. Rád bych nás tohohle zbavil.“ Pozvedl ruku s orkamem. Stále ještě se mu pod ním rýsovala nedohojená popálenina způsobená Pardálem. 
Tu samou ránu měla na prstě i ona sama, otravnou připomínku boje v notářství. 
Přikývla. „To by bylo fajn. Hodila by se ti neodborná pomoc?“
Přistrčil k ní hmoždíř s nevzhlednými kousky jakéhosi bílého dřeva. 
„Můžeš tohle nadrtit najemno, ale jde to dost špatně,“ požádal a sám se sklonil ke knize a přejel prstem po dlouhém seznamu. 
Chopila se tloučku a zkusmo s ním trochu ťukla. Dřevo odolalo bez zjevné známky poškození.
„Co je to za klacky?“ zeptala se a třískla do toho větší silou. Tentokrát se oddělilo několik vláken. Parádní práce. 
Pobaveně se na ni podíval. „Kořen bílého slézu, nemusíš se s ním trápit, udělám to.“ 
Zavrtěla hlavou a dál se s tím neřádstvem mořila. Bylo nečekaně uspokojivé soustředit se na obyčejnou činnost a vybíjet sílu na kousku té odolné byliny. 
Daniel zatím smíchal hnědý prášek s kořeněně vonící tekutinou, jíž pečlivě odměřil kapátkem. Zažehl plamen pod malým kahanem, nechal směs chvilku bublat a přidával další přísady. Několikrát se natáhl na Janinu stranu stolu, podal si mělkou mističku, malé struhadlo, tenký teploměr. Pokaždé, když tak učinil, Jana přestala vnímat, co dělá, byl tak úžasně blízko, stačilo pohnout nenápadně rukou, postoupit o krůček a dotkla by se ho, cítila by přes tenkou látku jeho košile teplo jeho kůže. Nic z toho však neudělala, a alespoň si zblízka prohlížela každý detail jeho tváře, od drobných vrásek, rostoucího strniště, po hnědé řasy rámující klidné medové oči procházející text v knize. Obraz, který by ji nikdy neomrzel. 
„Už to bude všechno. Jak jsi na tom?“ Zvedl pohled a setkal se s Janiným. Neuhnula očima, nepokusila se změnit svůj lehce omámený výraz, jen se maličko usmála. 
„Docela… beznadějně,“ šeptla a nemyslela tím svůj boj se zarputilými klacíky. 
Přeběhl pohledem k hmoždíři s dokonale utlučenou bílou hmotou a zase zpátky k jejím čekajícím očím. Trvalo chvíli, než pochopil.
Postoupil o krok k ní, zvedl pravou ruku a váhavě ji pohladil prsty po tváři, naprosto vážný. 
„Je možné ti s tím nějak pomoci?“ zeptal se tiše a jemně přejel hrubými prsty až k jejím ústům. 
Zjistila, že ji cosi obralo o dar řeči, po páteři jí přeběhlo hřejivé zašimrání. 
„Záleží jestli… sám chceš,“ vypravila ze sebe přiškrceně.
„Chci,“ vydechl téměř neslyšně a naklonil se zvolna k jejím rtům, zlehka se jich dotkl svými. 
Přinesl s nimi nádherné teplo, šířilo se jí do celého těla, zrychlovalo dech a pobízelo srdce k bláznivému tanci. 
Pustila tlouček, který stále ještě svírala, a oběma rukama se přimkla k jeho hrudi, pod prsty jí tlouklo ve stejně nepokojném tempu jeho srdce. 
Levou dlaní jí přejel po zádech, přitiskl k sobě a rty dál neopouštěl ty její. 
Poddávala se, opojená nádhernou mužskou vůní, uchvácená něžnými doteky silných rukou. 

Náhle Daniel strnul a maličko se odtáhl. Na chodbě se rozlehly těžké kroky. Otevřela oči. 
„Marek,“ šeptl, políbil ji do vlasů, omluvně se usmál a pustil ji z obětí. 

„Ti zpropadení chlapíci snad nikdy nespí. Opravdu nemám chuť jim podesáté vysvětlovat, že nám došla káva i tousty z mrazáku,“ hartusil Marek, když vstupoval do laboratoře. 
Jakmile zahlédl Daniela i Janu, zarazil se a chvilku je podmračeně pozoroval.
„Co tu oba děláte?“ zeptal se s podezřením. 
„Mast,“ pospíšili si s odpovědí oba tázaní současně. Jana se málem zalkla potlačovaným přívalem smíchu a jen taktak ho skryla v předstíraném kašli. Koutkem oka viděla, že i Danielovi cukají koutky. Ovládl se však lépe než ona. 
Marek zavrtěl hlavou. 
„Proč nespíte? Já bych to rozhodně dělal, kdyby mi ten blázen Silný nebušil na dveře,“ mrzoutil se a sesul se na židli.
„To chtěl jenom jídlo?“ promluvil konečně Daniel, hlas nepatřičně veselý. 
Jana se sehnula pro tlouček a položila ho na stůl. I přes Markův narušitelský vpád měla skvělou náladu. Musela se držet, aby se přihlouple neusmívala. Olízla si ret, ještě stále na sobě cítila Danielovu vůni. 
„Nevím, vyhnal jsem ho. Je půl čtvrté,“ odtušil Marek a zívl. 

***

Kuchyňským oknem bylo možné vyhlédnout do divoké, neudržované zahrady, zarostlé keři všemožných tvarů a velikostí, s několika starými pokroucenými stromy a hroutící se kamennou zídkou obrostlou spletí suchých stonků nějaké popínavé rostliny. Mohla se zdát ošklivou, ale Jana vnímala překvapivý soulad živých i neživých součástí toho místa a zatoužila se posadit na oprýskanou kovovou lavičku skrytou mezi narezlými chomáči loňské trávy. 
„Anglický park to zrovna není,“ ozval se za Janou Danielův hlas. 
Odvrátila se od okna a podívala se na něj. Rozléval právě z konvice do hrnečků to, co před chvilkou s nadsázkou nazval životabudičem, lepším než silná káva. V chladné místnosti stoupal z porcelánové hubičky proužek páry a vnášel do místnosti příjemnou bylinkovou vůni. 
„Je krásná. Má svoje kouzlo,“ řekla přesvědčeně. 
Daniel se na ni usmál, v očích mu probleskla čistá radost. 
„Jsem rád, že se ti líbí. Počkej, až uvidíš, jaká bude v létě. To je plná bylin, ve slunci voní, až to někdy nejde vydržet,“ podíval se oknem ven a pak na Janu, ve tváři neochvějnou naději v budoucnost. 
V Janě poskočil úžasný plamínek radosti. Počítal s tím, že přežijí, počítal s ní a s tím, že neodejde z jeho života, aspoň ne úplně. 
„Moc ráda si na to počkám,“ prohlásila pevně a on ji odměnil pohledem něžným jako pohlazení.
„Tušil jsem, že tady budu mít úspěch,“ ozval se Markův hlas a pak tlumené heknutí, jak se zdvíhal z podřepu a v ruce vítězně třímal plechovou krabici. Několik předchozích minut strávil šátráním ve spodních policích skříně s tenčícími se zásobami potravin a probíhající konverzace mu docela ušla. 
„Zázvorky,“ pronesl procítěně, krabici otevřel a položil na velký dřevěný stůl. 
Poprvé od chvíle, kdy spadla do téhle magické kaše, pocítila Jana chuť k jídlu. 
„Vy jste, Marku, snad kouzelník! Po zázvorkách se můžu utlouct!“ uvítala jeho nález s patřičným nadšením. Marek se na ni zazubil, už téměř opustil zamračenou masku z dnešního brzkého rána. 
Usadili se ke stolu, před sebou kouřící hrnečky a ládovali se sušenkami. Jana si vychutnávala každé sousto i každý doušek, vstřebávala obyčejnou přátelskou atmosféru společného jídla, tolik jinou od jejich dosavadních válečných porad. 
„Že jsi s tím čajem prováděl nějaká kouzla?“ obrátila se Jana na Daniela s otázkou. 
„To si můžete být jistá, že prováděl. Taky to tam cítím. Připadám si, že něco budí každou mojí buňku. Co to je, tati?“
Daniel se malinko provinile usmál. „Jen drobná manipulace s energií, přejde to po pár hodinách. Myslím, že si tuhle legrácku můžeme dovolit,“ připustil. 
„Magické úpravy potravin jsou více méně zakázané, ale každý si ho tu a tam nějak vylepší,“ vysvětlil Marek Janě.
Ta si uvědomila, že o běžném životě v kouzelnickém světě mnoho neví. Spíš si něco představuje na základě filmů a pohádek. 
„Aha. A dokážete třeba vykouzlit jídlo?“ 
Daniel odložil šálek a nedechl se k odpovědi. Než stačil promluvit, Marek řekl s úsměvem: 
„Tak tuhle přednášku si rád poslechnu.“ Nabral si hrst sušenek, přisunul blíž k sobě hrnek s čajem a pohodlně se opřel. 
„Naráží na to, že se občas rád rozpovídám,“ objasnil Daniel zmatené Janě. 
„Takže zpátky k tvé otázce. Začnu trochu zeširoka, Marek mi promine. Magie je energie. Všudypřítomná, nepříliš pochopitelná, ale velice mocná. Předpokládá se, že přesahuje hranice prostoru i času. Mágem je ten, kdo je schopen ji využívat. Stává se vlastně jejím přijímačem, transformátorem, zesilovačem a vysílačem. Může energií působit na hmotu, velice obtížně ji však bude vytvářet. Bude-li mít k dispozici základní částice vhodné k utvoření požadovaných molekul, dokáže s obrovským úsilím stvořit pomocí magie hmotné těleso. Ale je to v praxi tak energeticky neefektivní, natolik náchylné k chybám, že se to téměř nepoužívá.“
Daniel během výkladu získal krásně zaujatý výraz, plný nadšení pro věc. Moc se jí to líbilo. 
Marek se na Janu podíval s výrazem „já jsem vám to říkal“ a pustil se do další zázvorky. 
„A co ty dveře, které udělal Marek pro Pardála?“ vyzvídala Jana. 
„To byla jen pomůcka pro moje kouzelnické schopnosti, nebyly skutečné, stejně tak jsem tam mohl mít poklop k ponorce, nebo gumový špunt. Potřeboval jsem si určit hranici,“ zabručel Marek a chopil se lžičky, aby vylovil kusy rozmáčené sušenky z čaje. 
„Každý mág, který je dostatečně schopný, se může s kouzlem vypořádat svým jedinečným způsobem. Důležité je vědět, byť jen intuitivně, jakým způsobem, jakou část magické síly 
chce v ten který okamžik použít, jak ji přesně odebrat ze svého okolí a jakým způsobem ji vytvarovat a ovlivnit s ní okolní svět. Pro tyto účely jsou pomůckou mága kouzelné formule, zažité a osvědčené slovní klíče. Slova takto použitá neovládají magii, jsou jen vodítkem pro mysl mága, zapojí ty správné impulzy v jeho mozku a těle nezbytné pro provedení kouzla. Samotná kouzelná formule je k ničemu, pokud mág netuší, jaký má být její účinek. 
To je jako bys vydala mozku povel „BĚŽ!“ a nevěděla, co takové slovo znamená. Neposlechl by tě. 
Charakter kouzla ale neovlivňuje jenom vědomí a mysl, ale i samotná podstata člověka, duše. Pakliže dokáže mág mysl a duši sladit, jeho ovládnutí magie se stává silným a výjimečným. Ale o tom už jsme mluvili.“ 
Daniel ztichl a upil čaje. Jana se snažila vstřebat všechny informace, ale měla pocit, že už je kdesi uvnitř sebe dávno pochopila. 
„Tohle je otcův pohled na věc. Rozhodně to není všeobecný výklad. Většina kouzelníků zarputile lpí na slovech. Ostatně, jako většina lidí. Dokážou uvěřit slovům, ačkoliv činy jim protiřečí. Nikdy jsem jeho způsob moc nectil, ale po událostech posledních dní mám dojem, že se k němu dám do učení.“ Marek se na otce usmál s přátelskou laskavostí a jistým respektem. 
„A co orkam? Na co je?“ Jana se rozhodla mít pro dnešek jasno. 
Marek zarazil Daniela, který se už chystal k odpovědi. 
„Počkej, tohle zvládnu,“ upřel na Janu černé oči a začal recitovat: „Kouzelník by měl být příjemcem magické energie jen v tu chvíli, kdy plánuje její využití. Nesmí v sobě v žádném případě magii zadržovat, jinak mu hrozí trvalé poškození mozku, nebo smrt. Proto se přísně zakazuje nosit takzvaný orkam, zastaralý a riskantní magický předmět podobný prstenu, který může při kouzelníkově nepozornosti magickou energii kumulovat a bez náležitého upotřebení tak nositeli způsobit škodu. Povolenými magickými přijímači jsou pouze hůlky, amulety řádně izolované v kožených váčcích, kouzelné hole a proutky.“ 
Spokojeně se usmál. „Ještě si to pamatuji. Tohle jsem musel za trest dvěstěkrát opsat, když mě ve škole načapali s orkamem. Pěkný žvást. Orkam je prostě pomůcka ke koncentraci magické energie a k zaměření na cíl. Tím, že se nosí na těle, je kouzelníkovi o hodně bližší a mnohem lépe se s ním sladíte, než s nějakým klackem, nebo tyčí. A taky nehrozí, že vám během boje omylem spadne do kanálu.“ 
Jana se zasmála, ale v srdci jí začalo být těžko. Při tomhle jediném povídání pochopila, jak moc toho ze světa Dávných nezná, jak moc je odlišná, ačkoliv už ani mezi Slepé nezapadá. Objala teplý hrneček prsty a chvatně se napila sladké tekutiny. Snad spláchne tu zvláštní pachuť nepatřičnosti. 

***

To není možné! 
Ještě před chvílí si myslela, že se odcizila světu, ve kterém vyrůstala, ale teď tu bylo naprosté šílenství, její svět byl pryč. Se silným pocitem neskutečna zírala na monitor notebooku, poslouchala slova reportáže a vůbec nedovedla pochopit, že se tohle děje v jejím městě. 
„Nový svatostánek, útočiště pro lidi toužící po vyšším poznání i pro ubohé potřebné, bude otevřený v několika dnech. Práce na projektu se bez nároku na odměnu ujalo velké množství stavebních firem, přihlásil se bezpočet dobrovolníků, z celé země přichází darované kamenné kostky, kterými bude vydlážděno nádvoří. A to vše jen díky úžasné Opusmagnum! Na rozhovor s jejím ředitelem se můžete těšit opět ve dvacet hodin na našem programu.“ 
Reportérka mluvila s nevolnost vzbuzujícím nadšením a ve tváři měla nepříčetně oddaný výraz. 
Svatostánek byl, k Janině údivu i znechucení, prosklený, neforemný, ohromný věžák bez stopy po jakémkoliv duchovnu. 
„Fuj! Co se to děje? Co je to? Nové náboženství? Staví snad Národní divadlo? Viděli jste výrazy těch lidí v záběru? Mají to v hlavě úplně vygumované. Kolik takových je?“ Jana se zarazila. Mohla to čekat, měla to čekat. Věděla přeci, jak Jméno působí a rozšíření v médiích ho ohromně posílilo. 
Marek zastavil přehrávání reportáže. „Nashromáždili obrovskou moc, střádali ji roky. Bude chvíli trvat, než ho vir oslabí. Nejspíš déle, než jsme předpokládali. Ze dnů se možná stanou týdny,“ pronesl pochmurně.
„Co všechno se může za tu dobu stát?“ vydechla Jana vyděšeně. Proč si jenom myslela, že teď už všechno půjde k lepšímu, že jejich boj s temnotou byl bojem posledním? 
Danielova krásně teplá ruka stiskla tu její v němé podpoře a zastavila její počínající paniku. Vyvěrala z ní trpělivá jistota. Vděčně se na něj podívala a on se povzbudivě usmál. 
Marek zatím našel další zprávy na webu, projížděl fotografie nových ministrů, a u každého z nich byl důvod k dalšímu znepokojení. Tři z nich byli Požírači, dva Dávní. Světy magie, slepoty a pradávných příšer se začaly prolínat.
„Tady píší o nepokojích. Zřejmě tu je ještě několik lidí, co nejsou pod vlivem Jména. Jejich neohlášená demonstrace byla rozehnána.“ Marek zvětšil záběr na pár zoufale utíkajících lidí, ve tvářích se jim zračil obrovský děs. Stalo se to včera večer. V době, kdy byli v Opusgumě. 
„Nebo spíš bylo,“ prošlo Janě bezděčně přes rty. Víc už nechtěla vidět. Víc už by teď nezvládla. Do očí se jí draly slzy pro neznámé lidi, vyděšené vším tím nepochopitelným, co se v jejich světě událo. Lidi rozdrcené mocí, které nemohli čelit. 
Nebýt silné ruky tisknoucí tu její, utekla by do svého pokoje a dala se do křiku. Teď jen polykala slzy. Daniel si ji přitiskl k sobě.
„Je mi to líto, Jani, opravdu líto,“ zašeptal chraplavým hlasem. 
Držel ji u sebe i v okamžiku, kdy Marek rázně zaklapl notebook a otočil se na ně. 
„Tohle je konec idyly, myslím,“ poznamenal ponuře, ve tváři pobledlý, oči vážné. 
Pohlédl na otce tisknoucího k sobě zoufalou Janu a pokusil se o úsměv. 
„Já to přeci vím. Táhlo vás to k sobě od začátku. Jen se přede mnou nelíbejte, prosím,“ pronesl na jeho vkus až moc laskavě. 
„Teď je čas na pár kapek lektvaru pro spaní. Přinesu vám taky. A vezmete si ho bez protestů!“ 

***

Lektvar pro klidný spánek voněl po meduňce a měl krásnou medovou barvu. Marek jim ho přinesl v malých skleničkách a přísně nařídil užít ho až v posteli, protože je o něco silnější, než obvykle.
Jana točila sklenkou v prstech a nemohla se odhodlat k odchodu do tmavého, pustého pokoje. 
„Až to vypiješ, všechny starosti zmizí. Na pár hodin dopřeješ tělu i tvojí utrápené mysli odpočinek,“ pokoušel se ji povzbudit Daniel.
Zvedla k němu oči. „Já… ty, nebyl bys tam se mnou? Bez… postranních úmyslů. Prostě se tam jen bojím,“ požádala. 
Přikývl. 
Poskládali se na Janinu postel, oba maličko rozpačití z tak intimní situace. Danielův návrh, že se posadí vedle postele na křeslo, rázně zamítla. 
„Neber mi tu úžasnou možnost se k tobě přitulit,“ poprosila. 
Sklonil se k ní a přitiskl jí prst na rty. 
„Pst! Jestli to má být bez postranních úmyslů, tak už ani slovo!“ napomenul ji. 
Teď ležela s hlavou na jeho hrudníku a poslouchala bušení jeho srdce, skleničky od vypitého lektvaru stály na nočním stolku. 
Janě se tělem rozlévala příjemná malátnost a mozek zpomaloval své obrátky. 
„Rád bych se dozvěděl, co se děje v mém světě. To, že nezakročili proti Požíračům, značí jediné, jsou už také ovládáni. Ale jistě nevím vůbec nic. Ani noviny se k nám nedostanou,“ rozmluvil se potichu Daniel. „Nemám krom Marka a tebe nikoho, o koho bych se bál. Přátele, členy Řádu, povraždili. Dávní, vláda, moji vlastní lidé. Zradili i mě a předhodili Požíračům. Nikdy jim to nezapomenu. Přesto nechci, aby se Dávní stali bezduchými uctívači těch příšer.“
Pozvolna tišil hlas, až do téměř bezhlasého šepotu. 
Jana v polospánku poslouchala tichá, klidná slova plná bolesti, kterou s sebou Daniel nosil a schovával hluboko v laskavém srdci. Přitiskla se k němu ještě blíž a zaposlouchala se do jeho pravidelného oddechování. Lektvar nad ním zvítězil. Pousmála se a pomalu se i ona propadala do bezesného spánku.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor