Jako nahý v trní - fejeton

    8:03! Ouha, poslední den dovolené a já zaspal! V noci jsem dlouze přemýšlel nad historickým paradoxem, že zlatoželezný Přemysl Otakar II. i hrdinný Jan Lucemburský svedli své poslední bitvy právě 26. srpna. Kolem půl čtvrté jsem konečně dospěl k závěru, že toto datum je zřejmě prokleté, začal jej nenávidět a vzápětí spokojeně usnul.

   Postelové pružinky a pérka dávno rezignovaly na své původní funkce, už jen tlačí a píchají; v loži je mi tudíž dopřávána nechtěná celonoční akupunktura a každé probuzení je doprovázeno bolestí celého těla. Vstal jsem, poddal se hygieně a vzápětí pílil na předem domluvenou prohlídku chrupu. Ve stomatologické ordinaci jsem se opět nestačil divit, kolik kamení obsahovaly mé mezizubní škvíry, s mírnou nechutí zaplatil regulační obolus a byl volný. Zváživ cestu zpět rozhodl jsem se ulevit měchýři a navštívil pacientské WC. Záda se opět připomenula, a tak jsem raději usedl. Skrze veliké okno jsem měl zdravotnický komplex jako na dlani – budovy odborných ambulancí, lékárna, lidé... A právě před lékárnou postávala malá holčička v růžových šatičkách, s vlásky svázanými do skotačivých culíků. Zřejmě čekala na nakupující maminku a čas si krátila zvědavým prohlížením okolí. Všimla si mě. Nemohl jsem se nikam ukrýt, tak jsem se alespoň přátelsky zazubil. Usmála se. Pochopil jsem, že nízké okno bez záclon mě nutí zůstat sedět. Zubil jsem se dál. Zamávala mi. Opětoval jsem pozdrav a horečně přemýšlel, jak se zachovám, jestliže mě bude chtít ukázat své mamince. Dovedl jsem si představit, jaké odstrašující pedofilní obrazy by se mohly promítnout v ustarané rodičovské hlavě, a polil mě studený pot. Vysvětlujte, že na děcko celé minuty nezíráte s chlípnými úmysly, že se naopak snažíte zabránit jeho pohledu na chlápka soukajícího se do mužských spoďárů a gatí. Stalo se! Za objevivší maminkou se ještě ani nezavřely dveře, dětská pusinka začala štěbetat a prstík zcela neomylně zamířil k oknu, za kterým jsem stále toporně seděl s kalhoty kdesi u kotníků. Stihl jsem to dřív, než matčiny oči dokázaly zaostřit na poukazované místo. Hluboký předklon jsem provedl tak rychle a s takovou razancí, že by záviděli i ostřílení instruktoři leteckých nouzových přistání, a čelem při tom narazil do prkénka, jen to břinklo. Zůstal jsem s hlavou nad mísou a doufal, že nad parapet nevyčuhuje nějaká část mých již nemladých, přihrblých zad. Na čele mi vyskočila boule, krev se hrnula do mozku, hrůzou jsem nedýchal, ale vydržel jsem v bolestivé jogínské pozici celé dlouhé minuty. Když jsem se odvážil vztyčit, byly obě pryč. Nelenil jsem, hbitě navlékl nohavice a urychleně WC opustil. Konečně!

   Kdo by to byl řekl, že větší muka lze u zubaře zažít na toaletě než v ordinaci, že?