Když přijde pátek

Náhled do takvé malé blbosti, co jsem sesmolila o prázdninách...
Beru jakoukoliv korekci gramatických i ostatních chyb... 

Kde mám to tričko? Do háje! Nebuď sprostá. Vždyť mluvím sama se sebou. A říkáš si, nebuď tak sprostá! Jsem blázen. Vždyť je pátek.

Ano byl pátek. Pátek! Volno! Jóóóóó! V hlavě mi bzučeli písničky ze sluchátka. Můj pokoj vypadal, jak po výbuchu bomby a moje zamilované páteční tričko zmizelo kamsi do neznáma. Úplně vysublimovalo.

„Nebuď venku dlouho zlato,“ houkla na mě máma, když jsem seběhla ze schodů. Dala mi pusu na čelo a pak dodala: „Sluší ti to.“

Usmála jsem se: „Dneska mi má být hlavně pohodlně.“

„Ale i tak ti to sluší,“ řekla a taky se usmála.

„Tak já jdu,“ řekla jsem mezitím, co jsem si nazouvala svoje oblíbené, a tím pádem dost děsně ošoupané, tenisky. Otevřela jsem dveře.

„Papa,“ hlesla mamka a dala mi ještě jednu velkou pusu na tvář.

Zamrkala jsem a zažbrblala: „Neodcházím přece navěky.“

„Já vím,“ řekla.

„Ahoj,“ mávla jsem jí a vykročila z domu.

Věděla jsem, že se za mnou bude dívat dokud nezalezu někam, kde mě neuvidí, tak jsem si dala záležet, abych tam došla rovně a nešmajdala nohama. Samozřejmě hned, jak jsem zmizla za cihlovým domem na rohu, jsem se trochu nakrčila, jak to u mě byl zvykem a strčila ruce dkapes. Moje chvíle osobního volna právě začíná!

Nějakou dobu jsem šla po ulici kolem zahrádek, kličkovala uličkama předměstí a prošla parkem až k hranici lesa. Při většině těhle pátečních toulek, jsem nevěděla přesně, kam dojdu. Prostě jsem šla dokud mě nezačali bolet nohy. Což obvykle bylo už po pár minutách. Tentokrát jsem došla až na staré hřiště, které se ukrývalo až na východním konci našeho "velkolepého" městského parčíku.

Hřiště jsem znala celkem dobře. Nebývala jsem sem tu zas tak často, ale protože sem nikdo nechodil, nebylo nic, co by se za tu dobu mohlo změnit. Plácek s pískem byl vždycky stejně, hojně zasypán zelenými, plastovými vojáčky; skluzavka byla pořád od žvejkaček a houpačky, při jakékoliv činnosti, vrzaly.

Plácla jsem se na jednu houpačku. Pořádně jsem si dostrčila sluchátka, která se mi při chůzi uvolnila. Chvilku jsem jen tak seděla a pak. Bubny. Zavřela jsem oči. Bubnovala imaginárníma paličkama do vzduchu. Jo, jsem bubeník. Sólo na bubny. Ba da da bum bum tssss. Možná bych měla zvážit lekce. Jsem docela dobrá. Zase jsem otevřela oči.

Stál těsně přede mnou, trochu v podřepu a teď mi koukal přímo do očí. Málem jsem sletěla z houpačky. Naštěstí jsem se včas chytila řetězů. Sundala jsem si sluchátko.

„Vyděsil jsi mě,“ zahuhlala jsem.

Mladík se zasmál. Pokřivil přitom obočí, jako by se mračil, ale jeho oči se smály upřímně.

„Myslel jsem, že sem už si děti nechoděj hrát,“ utrousil, mezitím, co si sedal na houpačku vedle mě. Urazilo mě to. Trochu. Vlastně dost. Rýpal. Nemělo by tě to spíš těšit? Ne teď.

„Ale notak,“ řekl a mávl rukou do vzduchu. Sklopila jsem hlavu a podívala se na svoje tenisky.

„Proč myslíš, že si sem nechodí hrát?“ špitla jsem trochu nabroušeně. Koukla jsem na něj.

„Nevím,“ řekl a pak dodal, „našli si lepší zábavu, než sto let staré, zrezivělé houpačky pro mrňata?“

Lehounce jsem se odrazila od země, houpačka zavrzala.

„Dáš mi typ?“ zeptala jsem se.

Usmál se. Tentokrát už ne tak podmračeně, jako předtím. Tenhle úsměv mu slušel.

„Telefony? Počítače? X-Boxy?“ napověděl.

Taky se rozhoupal na svojí houpačce.

„Proč nesedíš doma za notebookem a nechatuješ s kámoškama o novým laku na nehty?“ zeptal se.

„Tohle je pro mě ta lepší zábava,“ křikla jsem. Už jsem se houpala docela vysoko.

„A ty,“ křikla jsem ještě, „proč ty doma nepaříš videohry?“

„Bydlím v karavanu,“ křikl na mě zpátky.

„Uáááá,“ ujelo mi, když jsem se znovu zhoupla. Při každém zhoupnutí se mi všechno kolem znovu rozmazalo do barevných šmouh. Slyšela jsem jeho smích.

„Wow, to jakože ses rozhod, že procestuješ svět, nebo že si homeless?“ houkla jsem.

„Jakože jsem homeless.“

Trochu jsem přibrzdila. Udělal to samé. Usmála jsem se.

„Ale nevypadáš,“ řekla jsem a pak jsem dodala, „nebereš drogy, že ne?“

„Taková zpověď,“ postěžoval si.

„Říkala si, že na to nevypadám,“ podotkl.

„Jen si to ověřuju,“ řekla jsem.

Zastavil houpačku. Ruce si dal do kapes mikiny.

„Stál bych za hřích?“ zeptal se a se zájmem se na mě zahleděl.

„Možná,“ přiznala jsem a věnovala mu svůj široký úsměv.

„Občas si bafnu ze své fajfky,“ řekl s komickým přízvukem a naznačil, jak si nacpává fajfku a vyfukuje obláčky.

„Vypadáš na pravého gentlemana,“ rýpla jsem si.

„Nic neberu,“ dodal po chvilce ticha.

Vstala jsem z houpačky, udělala pár kroků k němu.

„Kam míříš mladá dámo?“ zeptal se zase s tím hraným přízvukem.

Vytáhla jsem mu jednu ruku z kapsy, ohrnula rukáv až k lokti.

„Píchal bych si do druhý,“ poznamenal, „jestli tě to zajímá.“

Natáhl druhou ruku, taky jsem mu vyhrnula rukáv.

„Jen se kochám tvýma nádhernýma rukama,“ houkla jsem.

„Dneska jsem se umyl,“ řekl trochu pobaveně.

„Tak proto se zdáš tak čistý,“ usmála jsem se.

„Nejsem žádný prase,“ zažbrblal.

Vstal z houpačky. Takový kousek ode mě. Jsi blízko. Uteč. Uteč. Uteč. Sklapni sakra! Uteč. Uteč. Uteč. Ustoupila jsem.

„Asi,“ hlesla jsem, „asi už bych měla jít.“

„Počkej,“ houkl a natáhl ke mně ruku. Podvědomě jsem ucukla. Vypadal, že se ho to dotklo.

„Hnusím se ti?“ zeptal se.

„Ne,“ vyhrkla jsem rychle, „já jen...“

Tak mu to řekni. Jen mu to řekni. Není to nikdo.

Zvedl hlavu. Oči měl smutné. Dotkla jsem se znovu jeho rukou. Pomaličku, velice opatrně.

„Nechápeš to,“ zašeptala jsem. A ani nemůžeš.

 

---