Momentální

Nemůžu spát a trpím, když jsem vzhůru

mám v břiše žiletky a ostnů plný drát

chci nahlas křičet, chci bolestí řvát

chci nadávat a mrdat na cenzuru.

 

Já vím, že rychle vyhasne vše co rychle vzplane,

že je to starý kýč a taky staré klišé.

Kdo svoji duši ďáblu neupíše

svou Markétku už nikdy nedostane.

 

A kdybych mohla, rozřežu si tělo,

upletu ze žil velkou pevnou síť

svážu Tvé srdce ať už neprosí,

o odpuštění, které nezaznělo.

 

Jsem odsouzena k věčné naivitě -

snad je to věkem, snad založením.

A tak i ve dne pořád jenom sním...

Mou duši, bozi, nikdy nespasíte.

 

Čekám už věky až přiletí draci,

až odnesou mě někam na křídlech -

už ztrácím rozum, už ztrácím i dech,

a to co odešlo se nikdy nenavrací.

 

Člověk je beztak nekonečně hloupý.

Neztrácí naději i když se všechno hroutí,

a to co nevidí ho ani nezarmoutí

a dál a výš už nikdy nepostoupí.

 

Chci se stát něčím jiným, něčím bez mozku

něčím co nepřemýšlí a co nemá city.

Mám život rozostřený, život neurčitý -

když usínám jen tmu mám nablízku.

 

Topím se v touze, začínám se dusit

a lačním po bolesti v horké hebké tmě...

Je rozdíl chtít a přát si, rozdíl moci, smět -

mezi tím vědomím, že člověk něco musí.

 

Dřív všechno bývalo tak legrační a krásné...

Už mě to nebaví. Už není o co stát.

Citů je málo nebo moc - nikdy tak akorát.

 

Konečně je mi aspoň něco trochu jasné.

---