Noční strana ráje

Trochu delší rouhavé dílo, inspirováno Nietzchem a noční můrou. Asi to nejlepší, co jsem zatím stvořil. 
Rozděleno na tři části;'

Část první: Měsíc si osedlal mé noční můry
Část druhá: Smějící se pentagram
Část třetí: Sestra Půlnoc oděná rouháním 

 

I: Měsíc si osedlal mé noční můry 

 

 

Je ticho a já pomalu usínám,

Tiše smutný šelest záclon zní,

Jako měsíční zpěv, já upadám

Do hlubokého objetí černé tmy.

 

Vznášející se hrad na šedi oblaků,

Chorá předzvěst hrůzy dýchá,

na stromech, les tyčící se do mraků,

O hrůzách v krajině se slýchá …

 

Starobylé strašidelné ozvěny,

Dýchající jako hromy v bouři,

Zamrzlé vybledlé šedé stěny,

A Stín vycházejíc z ulic v nouzi.

 

Díky němuž spatříme,

Co již více neuvidíme…

 

Dvořící se pentagram měsíce,

i se svými smyslnými tvary,

ukazuje na jednu hvězd z tisíce,

na hvězdu stvořenou z páry.

 

Šepot co se v ponuré mlze šíří,

olizující strachem naše srdce,

šklebící se měsíc, hvězdy víří…

šílenství vesmíru chutná trpce…

 

II:  Smějící se pentagram 

 

"A ti, kdo tančili,

byli považování za šílené těmi,

kdo neslyšeli hudbu."

(F. Nietzsche)

 

Z ničehož nic, komety trhají snění,

Hořící spirály hrůzostrašných vůní

temnou noc v noční můru mění ….

Škvařící se upír na světle se sluní..

 

Noční strana ráje se probouzí,

Šílený smích a řvoucí plamen žáru,

V ponurých mlhách tady zní,

Krvavý měsíc, pln zrady a zmaru.

 

Měsíc si osedlal mé noční můry,

Přivedl mne na noční stranu ráje,

To jsou břehy, na nichž duše má,

Oděná krví a nevykoupená,

Již na věky trpět má…

 

Smějící se pentagram na mě zírá,

Znesvěcena Davidova hvězda zmírá,

Za sedm nocí, jež stvořeno vše bylo,

Znesvěceno bylo i Hérodovo dílo.

 

Té noci v čele s ní přišli ke mně,

Vytrhli z mé hrudi srdce bijící,

A hodovali, nazvali mě zlé sémě,

Zničili vše ve mne, ještě stále žijící.

 

III:  Sestra Půlnoc oděná rouháním

 

V té chvíli však přišla sestra má,

Děvka oděná rouháním a smilstvem,

Pentagram zdobící její tělo, který tam má,

vypálený oněm nadpozemským zvěrstem.

 

Je to opět zde, všechny rány opět rudé,

Slyším melodický zpěv trpících z poza

horkých skalisek, rituál spojení těl bude,

Slova zaříkávání a smrtinosná próza..

 

Růže tisíců tajemství erotických roste,

Její trny hladící mne po těle rozpáleném,

Žena ležící na mne, napětí těl roste,

Smilnice v rouchu rouhání zabaleném.

 

Těla třesoucí se v mokrém objetí,

ňadra pohybující se v ladném políbení,

nářek, křik, orgasmus a jisté početí,

vracející naději, jež už nebude a není.

 

Není to strom, co se zřekl svého plodu,

Ale je to plod, co se zřekl svého stromu…

 

Smyčcové kvarto hrající na žíly pan,

u krvavé lázně hraběnky Báthory,

mé srdce stále bijící, odnesli tam…

probouzím se, spocen, díky Bohu! Byl to sen!

 

V tom však slyším mrtvý sten,

ohlédnu se, hrůzou zděsím se,

neboť já, poznal jsem se v něm! 

---