Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Herman Winkel

28. 11. 2013
12
25
2354

Protože jsem věděl, že v každém kostele naleznu stejného Boha, zašel jsem si k modlitbě a rozjímání na druhou stranu řeky. Nebyl jsem u svatého Mikuláše dva, možná tři roky. Člověk snadno propadne stereotypu i v bohoslužbách. A tomu jsem se chtěl vyhnout.

Kostel svatého Mikuláše stál věrně a pevně na svém místě. Dá se odtud volat do nebe stejně dobře, jako ze svatého Štěpána, což je můj domovský chrám. Je to můj svět, důvěrně známý, bezpečný, budí úctu. A já… jsem člověk, přichystaný uvěřit jakémukoliv zázraku, který by se mi snad postavil do cesty. Každé zjevení z nebe jsem ochoten přijmout jako samozřejmou věc. Čas, strávený v tichu božího stánku, vás dokonale připraví na nadpřirozeno. Ale to, co mne potkalo na schodech svatého Mikuláše, bylo hodně přes čáru.

Stoupal jsem po žulových kvádrech, díval se pod nohy a představoval si, kolik jich tu šlapalo přede mnou od roku sedmnáct set sedmdesát šest. Schody jsou původní. Na posledním jsem zdvihl hlavu a přede mnou stál Heřman Winkel. Žádný nebeský úkaz by mne neohromil tak, jako tento ryze zemitý zjev, se kterým jsem stihl vychodit dvě školy, než zmizel za hranice. Oč méně vynikal Heřman Winkel v oficiální náplni školy, o to více exceloval v čase, určeném k regeneraci pro další výuku. Většinou trávil přestávky šmelinou. Už jako dvanáctiletý měl kontakty v zahraničí, od kterých získával poštovní známky a samolepky, později trička s potiskem, kazety a rifle. Chodil do školy za obchodem. V tom byl výborný. Byla to patrně jediná výborná, které v ústavu dosáhl.

 Pak měl na střední malér. Přišli mu na to, že zaplatil hlavní kuchařce a po večerech dělal ve školní kuchyni čipsy. Prodával je na poutích. Nevím o tom nic bližšího, jen se povídalo, že když se sešla komise v čele s ředitelem, aby mu v přítomnosti rodičů oznámili, že je vyloučen z dalšího studia, utnul říďovu přednášku slovy: „Čas jsou peníze, soudruhu řediteli.“ Potom zmizel směr Západ. A přesně toho Heřmana jsem potkal v portálu svatého Mikuláše.

Měl na sobě tmavé kalhoty a béžové sako, pod ním žlutou, hedvábnou košili. Na nohou modré polobotky a bílé ponožky. Hlavu měl ostříhanou na průbojného ježka a v ruce držel doutník. Z náprsní kapsy mu trčely tmavé brýle. Za tu dobu, co jsem ho neviděl, ztloustl asi třikrát. Hodně se potil. Chtěl jsem se zatvářit neutrálně. Nikdy jsme nebyli přátelé. Ale překvapení nad jeho přítomností v kostele, respektive v jeho nejtěsnější blízkosti, která se nedá vysvětlit jinak, než duchovní potřebou, se prodralo nad všechnu odtažitost.

„Jsi to ty?“ zeptal jsem se. Idiotská otázka, když se nad ní zamyslíme. Každý je přeci on.

„To bych řek,“ odpověděl Heřman a strčil doutník do malých úst, lemovaných tenkými rty.  

„Tebe bych tu nečekal. Zrovna tady,“ pokračoval jsem, už z toho důvodu, že mi zatarasil cestu do kostela.

„A co ty tu hledáš?“ zamumlal Heřman skrze doutník. Otázka mne překvapila. K čemu asi slouží kostely?

„Jdu do kostela. Jsem věřící,“ řekl jsem.

„Ale? Do tohohle kostela? Víš to určitě? Víš, co je to za kostel?“ procedil Heřman.

„Jistěže, kostel svatého Mikuláše, postavený roku sedmnáct set šestasedmdesát na příkaz majitele panství, vévody…“

„No vidíš, víš houby,“ přerušil mne Heřman klidným, vítězným hlasem, „tenhle kostel se jmenuje kostel Hermana Winkela. Já ho koupil.“

Zalapal jsem po dechu. „Copak může někdo koupit kostel?“

„Všechno jde koupit, zvlášť když víš, jak ty peníze dostat zpátky,“ řekl Heřman. Teď už však Herman.

„Jak zpátky? Copak se dá na kostele vydělávat?“ zeptal jsem se, jako učedník mistra. Situace mne nutila do této ponižující role. Herman oklepal popel na schod z osmnáctého století.

„Samozřejmě. Tak třeba jsme zavedli vstupné. Jestli chceš dovnitř, připrav si dvacku. Tedy ve všední den a v sobotu. V neděli je vstup za pětadvacet.“

„Ale Hermane, to ti sem přeci nikdo nepřijde. Lidi radši půjdou jinam, kde mají vstup zadarmo.“ Podíval se na mne s převahou.

„Ale přijde. Stačí trochu přemýšlet. Kdo chodí nejvíc do kostela? Penzisti. Starý dědkové a babky. Nejbližší kostel je za řekou. Dobrý dva kilometry. Po svých se tam nedobelhaj. Lístek na městskou stojí kolik? Deset. Takže to mají za stejný prachy. Tak co by se harcovali někam autobusem, když mají kostel u baráku, ne? Neboj, tohle mám moc dobře spočítaný. Měsíčně to hodí kolem deseti tisíc. To ujde, ne?“ vysvětloval Herman spokojeně.

„Tohle všechno kvůli deseti tisícům?“ zeptal jsem se nevěřícně. Připadalo mi to jako svatokrádež. Herman s pohrdavým úsměškem zavrtěl hlavou. Doutník v jeho ústech kreslil žhavým koncem rudé oblouky.

„Deset tisíc vyhodím za jednu večeři, to je nic, drobný, pakatel. Kamaráde, tady jde o daleko větší prachy. Ale že jsi to ty…, jak se vlastně jmenuješ, já už zapomněl… Bohdan, dobře, takže Bohdane, že jsi to ty, něco ti řeknu. Pojď dovnitř.“ Herman mne postrčil do vrat kostela. Vstoupili jsme do velebného ticha a chladu.

„Dvacku,“ řekl Herman, když jsme míjeli stolek s pokladnou. To asi, že jsem to já. Vystoupali jsme po točitém schodišti k varhanám. Bylo tam kožené křeslo, vedle stála skříňka z tmavého dřeva. Herman otevřel skříňku a vytáhl lahev koňaku. Nalil si sklenku a zvrátil se do křesla. „Sedni,“ ukázal mi rukou na otlučenou židli. Napil se a požitkářsky vydechl. Natáhl nohy a zlehka žmoulal doutník v prstech.

„Tak tady je moje království. Odtud mám přehled. Není nad to mít vlastní kostel. To nikdo nemá. Ale k věci. Ohromnej byznys, kamaráde. Pěstuju anděly. Tenhle kostel jsem koupil kvůli tomu. Jinde se to chovat nedá. Žerou hostie a pijou jenom svěcenou vodu. Zatím tu mám dvanáct kusů, jako apoštolů. Ale plánuju rozšířit chov. Neskutečná poptávka, kamaráde!“

Nevěřil jsem svým uším. Proboha, co je to za zvrácenost, chovat anděly pro zisk? Nezdá se mi to všechno? Herman v béžovém saku vypadal jako sebejisté, zlaté tele.

„Copak se andělé dají prodávat?“ zeptal jsem se s vytřeštěným zrakem.

„Ale houby, já neprodávám anděly! Chovám je na peří, rozumíš? Oškubu jim křídla a dělám z toho bundy, péřový bundy a taky spacáky. Kus za čtyřicet tisíc. Nevěřil bys, jakej je zájem, ruce mi můžou utrhat. To se ví, samí lepší zákazníci. V týhle andělský bundě ti v mínus sedmdesáti bude horko. Bez svetru. Kamaráde, chce to myslet. Jestli andělé lítají ve vejškách, musí mít kvalitní peří. No a já na to přišel. A vydělávám na tom. O tom je byznys.“

Najednou se mi udělalo mdlo. Copak je možné takové rouhání? Snad to musí mít nějaké vysvětlení. Snad je to celé jen vtip, recese. Jenže Herman nikdy nevtipkoval. Snad jen kdyby za to dostal zaplaceno. Herman si vyložil můj pohled jako obdiv a pokračoval:

„Chovat anděly není sranda. Sedmkrát denně potřebujou dostat krmení a vodu. Najal jsem čtyři faráře, dělají pro mě svěcenou vodu. Nevěřil bys, kolik toho jeden anděl vypije. A těch hostií co sežerou. Ale na druhou stranu, oškubeš jim peří a za týden jim to doroste. Chce to jenom pořádně krmit.“

„Copak to jde, zavřít anděla?“ zeptal jsem se. Nikde v církevních dějinách nebyla jediná zmínka o něčem podobném.

„Všechno jde, když se chce a jsou peníze. Jeden kněz u Sinaje mi za půl milionu prozradil zaříkadlo, na který se ti objeví tvůj anděl strážnej. Pak se přečte další zaříkadlo a on se nemůže vrátit až do smrti toho zaklínače. Paráda! A největší sranda je, že když se něčí strážnej anděl nevrátí do nebe, tak ten dotyčnej dostane náhradního. Takhle jsem si jich pořídil dvanáct. A hodlám v tom pokračovat. Proč ne, když je dávají zadarmo. Byl bych blbej, kdybych to nevyužil.“  

„Tohle přeci nemůže být pravda!“ křičel ve mně poděšený hlas. Teď už jen zbývá, aby se uzákonilo výběrové řízení na funkci Boha. A následně se začne lobovat za příhodné kandidáty. Kam až to dojde, když andělům škubou křídla na spacáky? Jak daleko už to pokročilo? Jsou i další Winkelové? Panebože, kam jsme se to dostali?

„A teď ti něco ukážu. Pojďme,“ přerušil Herman můj nehlasný nářek. Co mi chce ukazovat? Další svatokrádež? Sestoupili jsme dolů, Herman mne vedl podél stěny, na níž visely obrazy. U jednoho se zastavil.

„Co tam vidíš?“ zeptal se a zadíval se na mne s pátravou potměšilostí.

„Jidáš líbá Ježíše, v pozadí čeká zástup, farizeové a vojáci, kteří ho přišli zatknout,“ řekl jsem. Proč zrovna tenhle obraz Winkela zajímá?

„Jo? No tak dobře,“ řekl Winkel škodolibě, „a ten Jidáš, nepřipomíná ti někoho?“ A zase se na mne zadíval s potměšilou grimasou. Prohlédl jsem si obraz pozorněji a strnul jsem. „Proboha! Co to má znamenat?“ Ale nebyl to klam, způsobený šerem a hrou světla, přicházejícího skrze barevné destičky v oknech. Ač se tomu rozum bránil uvěřit, oči to viděly. Jidáš měl tvář Hermana Winkela.

Podíval jsem se na něj. Winkel se lehce usmíval a kochal se obrazem. Potom si zapálil nový doutník, vdechl kouř a vyfoukl jej směrem k výjevu. Obrátil se ke mně a doutníkem ukázal na obraz.

„Takhle se to musí. Jidáš jediný za něco stál. Jediný využil příležitost. Víš, že byl u Ježíše pokladníkem? Proč asi? Protože chtěl být u zdroje. Lidi házeli penízky a Jidáš je opatroval. Dva pro potřebný, jeden pro mě, jeden pro nemocný, dva pro mě, a tak pořád dokola. Rozumíš? Já a Jidáš jedno jsme. Nějak podobně se to říká o Synu a Otci, jestli se nepletu. A Jidáš prodal Syna za třicet stříbrných. Já bych si řekl o třicet tisíc. Kdyby tenkrát měli ještě jednoho Krista, určitě bych ho prodal za dvojnásobnou cenu. Takže já říkám, ne Ježíš, ale Jidáš je vzor člověka. Ten obraz mi přemaloval jeden akademický malíř za osm set tisíc. Slušnej peníz za jednu hlavu. Ani jsem ho nemusel přemlouvat. Za necelý milion mě proměnil v Jidáše. Jsem apoštolský podnikatel,“ zasmál se Winkel.

„Ale co svědomí, Winkele, co svědomí? Jidáš se kvůli němu oběsil,“ řekl jsem.

„Chyba! Se svědomím je to jako s konkurencí v byznysu, musí se odstranit. Tohle mám Jidášovi za zlý, nebýt toho věšení, mohl to dotáhnout k dokonalosti. Jako já…,“ odpověděl Winkel a jeho hlas byl neprůstřelný, jako žulové kvádry kostelních zdí. Znechucení a zděšení vystřídal strach. Tohle monstrum obrací naruby základy, budované tisíce let, vstřikuje jed do toho nejlepšího a nejčistšího, co je spojeno s člověkem a jeho vírou v dobro, ničí a zabírá, šíří otravu a zkázu, je středem zrůdného víru sobectví a chamtivosti. A takový člověk se ocitl zde!

„Pojďme dál,“ máchl Winkel rukou, ze které visel rukáv béžového saka. Vedl mne do věže. „Tam, až nahoře, nechám udělat šmajchlkabinet pro VIP klienty. Rozumíš, nejdřív trochu zábavy s výhledem na město, a potom obchod. Mám představu, že kurvy se tu budou převlíkat za jeptišky. A nebo za ministranty. Hodně lidí to rajcuje.  Potom ti podepíšou všechno.“

Stoupali jsme po točitých schodech. Nahoře ve věži byl zavěšený zvon, od kterého visel provaz. Zastavili jsme se v mezipatře. Podlaha byla z mohutných dubových fošen, uprostřed byl otvor, kterým zvonové lano procházelo. Tady vždy zvoník rozhoupával mohutné mosazné tělo, až jeho srdce počalo tlouct.

„Tohle přijde pryč,“ řekl Winkel a udělal doutníkem pomyslný řez napříč lanem. Tušil jsem, co plánuje… schody betonové, pokrýt kobercem, na stěny věže úsporné žárovky a obrázky z Pirelli. A diskrétní pelech pro neznabohy. Kurvení v kostele, takové má Winkel plány. Jidáš, to je skutečný Jidáš, zrádný, chamtivý, nenasytný. A bez svědomí. V tom jediném se liší. Není správné měnit historickým postavám osudy. Jsi-li na obraze, drž se předlohy, Winkele! Rychle jsem popadl provaz a omotal jej Winkelovi kolem tučného krku. Vyjekl, či spíše zachrochtal leknutím. Chytil mne za ruku, na okamžik jsme si pohlédli do očí. Udělalo se mi špatně. Vší silou jsem ho strčil, Winkel zamával pažemi, zastavil se na samém okraji otvoru. Pod ním bylo dobrých patnáct metrů prázdna. Vší mocí se pokusil nabrat rovnováhu, a v tom okamžiku jsem do něj znovu udeřil oběma rukama. Winkel zaječel a zmizel pod podlahou. Lano sebou děsivě škublo, zvon se rozezněl, postupně tichl, potom nastal klid. Sípavě jsem dýchal, srdce mi tlouklo, třásl jsem se. Zabil jsem člověka. V kostele. Ale byl to přeci Winkel!

Seběhl jsem ze schodů a proběhl kostelem k východu. V lavicích sedělo několik lidí, udiveně zdvihli hlavy a dívali se na mne. Bylo to jako ve snu. Svět se mi houpal před očima. Běžel jsem domů. Zamkl jsem se a padl na kolena před obrázkem Ježíše. Neříkal jsem nic o vraždě, on jistě věděl vše potřebné. Jen o to jsem prosil, aby mi odpustil, jestliže to, co jsem udělal, byl hřích proti Bohu. Potom jsem si lehl a čekal na příchod spravedlnosti, té světské. Svědků bylo dost, otisky prstů na Winkelově těle se snadno najdou, někteří z lidí v kostele mne jistě poznali, vždyť se často stýkáme. Kriminálka jako trestající prst Boží. Usnul jsem.

Když jsem se probudil, bylo ráno. Za okny obvyklý ruch, živo a ustaraně. Kde je spravedlnost? Proč jsem ještě na svobodě? Vstal jsem a vyšel před dům. Ani na ulici na mne nikdo nečekal s tím vážným výrazem ve tváři a ve střehu. Jen obyčejná ulice, plná lidí a ranních novin. Zahlédl jsem titulek: „Podnikatel spáchal sebevraždu.“ Zajel jsem rukou do kapsy, nahmatal jsem několik mincí a přeběhl přes ulici ke stánku. Měli tu stejný deník. Koupil jsem si výtisk a začetl se.

Německý podnikatel českého původu Herman Winkel byl včera odpoledne nalezen mrtev v kostele svatého Mikuláše. Podle policejní zprávy se Winkel oběsil v kostelní věži, šlo tedy o sebevraždu. Cizí zavinění nebylo prokázáno. Motivem mohl být zdravotní stav. Svědci jednotně tvrdí, že viděli Winkela vcházet samotného bočním vchodem do věže, poté údajně slyšeli zvonění, které po chvíli utichlo. Mrtvolu poté nalezl jeden ze čtyř farářů, kteří pro Winkela vykonávali jisté, blíže nespecifikované služby.

Dočetl jsem a pozdvihl oči k nebi. Tam, tam někde byli oni. Jak to říkal Winkel? Až do smrti zaklínače. Tak to oni. Svědkové viděli Winkela vcházet samotného do věže. Cizí zavinění nebylo prokázáno. Přitiskl jsem si dlaně na obličej a skrze prsty prosakovaly slzy. Odpuštěno.

Mám dost času přemýšlet, proč mne celá léta přikrývá pocit nekonečného klidu a bezpečí. Ale není to nijak těžké, přijít na odpověď. Každý jiný člověk má od narození svého strážného anděla. A já? Já jich mám od jisté doby rovných dvanáct…


25 názorů

Kolobajda
24. 10. 2014
Dát tip

Jaroslave - tvoje abstraktní myšlení nezná hranic. Je to skvělé - výstižné. "Oni" se opravdu tak chovají.


Bas
25. 12. 2013
Dát tip

podla mna si jeden z najlepsich autorov tu vobec. si prudko citatelny, pises ozaj vynikajuco. tak sa mi natiska taka otazka, preco si vobec tu? tvoj styl naozaj vycibreny, nemas tu co hladat. nevravim, ze by sa z toho nedalo vytazit viac - dalo. no pre toho, kto ma proste v sebe...drzim palce. tip


Poděkování do Švédska a z toho zpoždění si nic nedělej, nikdo nezahynul :)) Také přeji krásné svátky a energický začátek dalšího (už zase) roku :)

Švédsko 1
20. 12. 2013
Dát tip

Ľudská prirodzenosť obsahuje zárodky rozmanitých vlastností, a tak (každý) individualizmus nesie v sebe schopnosť „otvárať“ priestor aj pre tie najtemnejšie vlastnosti ľudskej povahy. Najmä v jeho krajných prejavoch môže znamenať až duchovnú degradáciu osobnosti.

Obaja „hrdinovia“ (našťastie) neprestali tu byť aktívnymi poviedkovými postavami – nestali sa (len) akousi „ilustráciou“ autorových názorov. Nepriklonil sa k subjektívnemu vyústeniu, „v znamení mravoučného potrestania, (len) tej, tak zjavne negatívnej“ postavy. Chvíľu nás nechal pohrávať sa s myšlienkou, že niekedy možno prižmúriť oko nad svojím svedomím a ostať pritom slobodným, nezávislým človekom. Tam, vo zvonici, ich však poznačil pádom oboch.

Každý v sebe skrýva „malého Hermana Winkela“. Je len otázkou, akým spôsobom a nakoľko sa s tým dokážeme „vysporiadať“. Je to zložitá spätosť okolností a osobnej zodpovednosti človeka za to, ako sa vyvíja jeho život. (Mne táto poviedka skôr asociovala Napomenutia z Evanjelia (Matúša), o „tesnej bráne a úzkej ceste...“).

Herr _Jaroslav nie prvý raz vyjadruje svoj vzťah k určitým závažným spoločenským javom a procesom. Zobrazovaním nemálo komplikovaného vnútorného života človeka, vnútorných popudov, sa mu úspešne darí vystihovať „našu, určitú ľudskú viacvrstvovosť“.

Súčasne sa ospravedlňujem za (pre hlasovanie) oneskorené dodanie názoru, (podľa mňa II. miesto), zo subjektívne-objektívnych dôvodov (zlý vlastný manažment času – veľmi, veľmi pomalé načítavanie Písmáka, s ktorým som nepočítala – márne sa pokúšam prihlásiť už od 8,50 hod, a aj teraz tu stále bojujem s opakovaným vyhadzovaním „z linky a strácaním napísaného textu"...).

Prajem pokojné a radostné Vianoce, úspešný (i tvorivý) nový rok...:)


Arnica
19. 12. 2013
Dát tip

Líbí se mi nápad.. zpracování je (asi) slohově výborné, ale pro mě bez náboje, bez vztahu. Takhle podobně to mám u všech Tvých povídek, takže asi bude problém na mém přijímači :-)


DavidPetrik: K Jidášovi... byl opravdu zrádce, ale tady neslouží Jidáš jako symbol nebo předznamenání Hermana Winkela, nýbrž jako vzor, který si vybral sám Winkel, a to pro vlastnost, která mu (zvráceně) imponovala, tj. hamižnost, ochotu zaprodat kohokoliv pro peníze...

DavidPetrik
16. 12. 2013
Dát tip

Nejvice me zaujal originalni namet chovu andelu na peri. Zabavny napad, ale zaroven rafinovany: pryc s metafyzickym zneuzivanim mystickych bytosti. Tohle je zneuzivani fyzicke.

Text je napsany zrucne, ale rusi nektere pasaze, ktere ubiraji na uveritelnosti. Herman si napriklad ani nepamatuje Bohdanovo jmeno, presto se rozhodne mu do podrobnosti nastinit svuj obchodni model, ackoliv pred tim ani nebyli pratele a leta se nevideli. Proc?

Prvotni rozhovor mezi nimi postrada prirozenost. Bohdan bez zavahani prijme, ze andele se fyzicky manifestuji. Jeho rvotni reakci je odsouzeni svatokradeze. To nepusobi uveritelne ani u vericiho cloveka.

A potom je zde Herman jako Jidas. Jidasovym prvotnim hrichem nebyla hamiznost, nybrz zrada. Hamiznost jej ke zrade (alespon podle kanonickeho vykladu) vedla, ale vecne odsouzeni (a opakovane pozirani satanem) mu je souzeno za zradu Pane. Winkleruv eticky precin je jine povahy. Jak Jidas ne nesmyslny.

Povidka je napsana dobre, ale chybi ji ucinna kazdodennost, kterou jinak vynikaji predchozi autorovy texty.


K3
14. 12. 2013
Dát tip

Musí se to brát jako satirická povídka. Potom to , dle mého názoru , přijme jak věřící, tak nevěřící.

A satira to je, i když to tak třeba autor nezamýšlel.

Někteří byznysmani jdou opravdu přes mrtvoly. Hned zpočátku překračují laťku soudnosti a neberou ohled na nic. A stává se, že když se takhle po celou dobu pohybují na hraně, přepadnou a špatně skončí.

V tom je povídka jejich zrcadlo.


K3
14. 12. 2013
Dát tip

No tedy!

To je satira! Parádní. Už jenom samotný námět je na tip. Je tak praštěný, doslova drzý,až je geniální. Jeden by řekl, totální blbost. A asi by to tak dopadlo, kdyby to bylo špatně napsané, jenže ono je to napsané perfektně.. Začátek mě nijak moc nezaujal, už jsem váhal, zda mám pokračovat, ale posléze jsem se chytl a udělal jsem dobře. Výborné nápady v ději. Má to spád. Postupně to graduje. Očekával jsem, že sám vypravěč se snad stane obětí. O to víc mě to překvapilo a závěrečná pointa?

Bezva.


Povídka se mně docela líbila, ale přece jenom maličko mi chyběla obvyklá nadsázka a humor. Do pánbíčkářů už se strefuje tolik lidí, že je těžké přijít s něčím novým. Je to trochu už vyhořelý téma a hranice jsou posunutý už tak daleko, laťka tak vysoko, že těžko někdo vymyslí něco vyloženě absurdního. Ale zas tak proč ne, špatný čtení to není.


Zuzulinka
10. 12. 2013
Dát tip

skvělé... přečetla jsem to jedním dechem...


Janina6
09. 12. 2013
Dát tip

Pěkný příběh, velmi čtivý, výborně napsaný. A samozřejmě, jak říká Prosecký: moralistní. To ano. Neptám se jako on „co vlastně provedl Winkel špatného“ – naopak, on toho provedl (případně plánoval provádět) špatného tolik, že ho čtenáři „odsoudí“ určitě téměř jednomyslně. Možná že právě to mi malinko vadí. To čisté koncentrované zlo. Vyskytuje se vůbec v tak nezkalené podobě? Každopádně námět k zamyšlení.

Jazykově je to skutečně téměř bezvadné, dalo mi práci najít něco k připomínkování, abych neporušila svou tradici :-) Takže:

- dělal ve školní kuchyni čipsy – mně se sloveso „dělat“ zdá jaksi příliš šedivé. Co třeba „smažil“?

- Nevím o tom nic bližšího, jen se povídalo, že... – „Nevím o tom nic bližšího“ bych vypustila. Když řekne Povídalo se, už v tom je naznačeno, že o tom sám nic víc neví.

- Měl na sobě tmavé kalhoty a béžové sako, pod ním žlutou, hedvábnou košili. Na nohou modré polobotky a bílé ponožky. – nic proti podrobnému popisu, ale uvědom si, jestli by vypravěč v té situaci opravdu zkoumal ponožky :-)

- „Copak se andělé dají prodávat?“ zeptal jsem se s vytřeštěným zrakem. – Jasně, důležitá otázka, ale tipla bych si, že člověk, který o něčem takovém uslyší poprvé v životě, se nejdřív ze všeho podiví „Copak se andělé dají chovat?“ – a pak teprve, co dalšího se s nimi dá dělat.


Janina6
09. 12. 2013
Dát tip

Ahoj, petr.ix na poslední chvíli nominoval tuhle povídku do Povídky měsíce, souhlasíš s účastí? (Odpoledne budu vyhlašovat začátek hlasování, tak prosím odpověď co nejdřív.)


Prosecký
01. 12. 2013
Dát tip

Díky, Herre, za poučení. Ano, právě ta víra v dobrý výsledek je pro věřící tak typická. My ostatní se soužíme, protože víme, že v praxi projdou šílené drzosti a podrazy.


Prosecký: Možná to bude znít jako alibismus, ale i já sám jsem si hlavně u prvního odstavce říkal, že je to hodně podbízivé a z pohledu věřícího nevěrohodné. Z vrozené lenosti jsem to ale nepředělal. Takže souhlasím s tvým názorem. V té knize Skutků se jednalo o to, že manželé Ananiáš a Zafira přinesli do společné sbírky, pořádané apoštoly, nějaké peníze, a tvrdili, že dávají všechen svůj majetek. Chtěli vypadat jako stoprocentní lidumilové. Ve skutečnosti si kus jmění ulili bokem. Apoštol Petr jim řekl, že ty peníze byly jejich a že mohli dát, kolik sami chtějí, nebo i nic, ale neměli lhát. A bylo po nich. Není to samozřejmě obdoba té povídky, ale trochu to ukazuje, že člověku každá drzost vůči Bohu neprojde.

Prosecký
29. 11. 2013
Dát tip
Herre, dělá to na mě dojem způsobem vyjadřování. Zá typický.český(a teď myslím českou nevěřící většinu) považují právě jakousi odtazitost. Nevěřící (jsem také nevěřící) se vyjadřuje tak, že sr stydí už i svým vyrazivem přiznat, že by něco z.viry mohl brát vážně. Samozřejmě neznám příslušnoú pasáž z knihy Skutků. Jestli tě to nezdrzi popis mi to prosím jednou větou!

Prosecký: zajímalo by mne, z čeho je podle tvého názoru znát, že nejsem věřící a také jaký je "typický český pohled". Nemyslím to ironicky, opravdu mne to zajímá. A ke druhé výtce... dle biblických měřítek by si ten Winkel nic jiného než smrt nezasloužil. Například Ananiáš a Zafira, o nichž se píše v knize Skutků, svůj "podnikatelský záměr" také nepřežili.

Prosecký
29. 11. 2013
Dát tip

Tip dávám. je to originální. A co vytýkám:

- je znát, že nejsi věřící. Díváš se na to zvnějšku. typický český pohled,

- moralistní, co vlastně provedl Winkel špatného?


jo, dotaženo do extrému...chov andělů na bundy - snad se toho někdo nechytí i v realitě!!! :o)

Kočkodan
28. 11. 2013
Dát tip
Úhel pohledu pana Winkela byl vskutku netradicní,so ein Mistkerl... Dvojitý happy-end beru i s chlupama.

Diana
28. 11. 2013
Dát tip
Mně to připadalo násilný a překombinovaný. Někdy méně je více. A taky jsem se nudila - asi moc dlouhý.

Lakrov
28. 11. 2013
Dát tip

Tahle se ti povedla od začátku až do poslení (mrazivé) věty. Tentokrát žádné výhrady :-) Je myslím tou nejlepší, jakou jsi na Písmáku zveřejnil.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru