Já, Ty a naše vina

Kreslené na nebi naděje budoucnosti,
co vrhají se na kousky ztracené minulosti,
osvětlené odstřelovači vzdušných cílů,
ze všech zemských světadílů.

Z moře se voda odpaří pomalu do nebe,
v té vodě na nebi pak vidím jen Tebe,
jak v bílých mracích se na mě směješ,
a pak ... nenadále mě prokleješ.

Z pouště pak písek odvátý větrem,
v oázách ztracený projdu si peklem,
pro trochu vody z modrého nebe,
já jdu tou pouští hledat si Tebe.

V horách pokrytých studeným sněhem,
chvíli se mračíme a chvíli se smějem,
a v kusech tvrdého šedého kamení,
hledám Tvé vzkazy a Tvoje znamení.

Jediné znamení v kamení a tichu,
duši mou uvrhne do tužeb po hříchu,
srdce, co hřeje jak požár v dešti
Tvých slz, co svírám v mých pěstích.

Už nevím, co je snad horší,
jestli se vypařit z vody osamělosti,
nebo se ponořit do chladu hory,
kde horko mě pak méně bolí.

Na krátká slova roztrhám rýmy,
změním jim smysl s pocitem viny,
s nadějí, že slzy změní se v úsměv,
a prohra tvářit se bude svůdně.

Pálit mosty není mým zvykem
ale měním se tímto okamžikem,
a bortím si mosty, nebe i stíny
a cítím, že už jsem někdo jiný.

A Ty už taky jsi úplně jiná,
jsme zase tři - já, Ty a naše vina.