Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kontrakt

30. 12. 2013
1
1
280
Autor
MichalPolny

Povídka, kterou jsem napsal asi před půl rokem, a která při psaní začala tak trochu žít vlastním životem.

Pohlédl na své luxusní hodinky, aby zjistil, že je na místě o půl hodiny dříve než ona. Nevadí, pomyslel si. Alespoň si vše pro jistotu projde a udělá konečnou rekapitulaci. Ostatně, bez ní by to ani nebylo ono. Rekapitulace pro něj byla vlastně určitým druhem rituálu, pronesením modlitby před krokem, který už nevedl zpět. Miloval ten pocit možná víc než královskou odměnu, která na něj vždy poté čekala. Pomalu se rozhlédl. Poloprázdná zahrádka kavárny nedaleko centra města, stranou od každodenního shonu přímo vybízela v tomto pozdně jarním dni k poklidnému posezení a klábosení. On to však takto nevnímal. Pečlivě analyzoval, ke kterému stolu si sednout tak, aby na něj bylo co nejméně vidět. Při své práci opravdu publicitu příliš nepotřeboval už jen proto, že po provedení akce mnohdy následovalo nepříjemné divadlo, které působilo značný rozruch a tím i nežádoucí pozornost ostatních. Být to čistě na něm, udělal by to někde, kde by byli jen sami dva, nicméně instrukce zněly jasně a jeho tolik ceněné služby pro které byl najímán, byly provedeny vždy přesně podle požadavků klienta, ať byly jakkoliv zvláštní či přímo bizarní.

Nakonec si sedl úplně dozadu k rohu tvořenému plotem zahrádky, zády k ostatním stolům. Bytelný kufřík na kódový zámek položil vedle sebe. Sundal si brýle proti slunci, povolil kravatu, prohrábnul husté, zvolna šedivějící vlasy a promnul únavou ztěžklé oči. Včera toho moc nenaspal – ladil detaily, promýšlel průběh, nacvičoval postup. Sakra, ale měl by být svěží, i to k tomu celému patří. Snaha o dokonalost jde často v dílčích bodech proti sobě, pomyslel si a trpce se tomu v duchu pousmál.

„Dobrý den, co si dáte?“ Z myšlenek ho vytrhl dívčí hlas. Krátce pohlédl směrem k mladé krátkovlasé číšnici, která se zjevila proti němu, a když se jejich pohledy setkaly, v tom jejím okamžitě zaplál sotva znatelný, ale pro jeho oko nepřehlédnutelný záblesk zájmu. Jak jinak.

„Presso s mlékem a colu“, odpověděl se snahou, aby jeho tón zněl co možná nejvíce odměřeně.

„To jako najednou?“, zeptala se trochu nejistě a bylo vidět, že se snaží o oční kontakt.

„Ano“, zavrčel a vrhnul po ní pohled, který na ní měl efekt skoro srovnatelný s dobře mířenou fackou.

„Hm…ano, hned to bude“, vykoktala a spěšně odkráčela.

Povzdechl si, vzal kufřík a nastavil kód zámku. Tlumené cvaknutí a víko lehce nadskočilo. Nejdříve vytáhl tlustou složku na první pohled plnou různých nesourodých spisů, fotografií a výstřižků a položil ji před sebe na stůl. Následně vytáhl podlouhlé tmavé pouzdro, které ovšem položil na lavici vedle sebe a zakryl jej složenými novinami, které zde ležely k dispozici návštěvníkům kavárny. Pak zaváhal, svlékl si sako a pouzdro zakryl místo novinami jím. Chvíli si vychutnával svěžest podvečerního vánku, který cítil přes lehce propocenou košili a ujistil se, že přes plot zahrádky má dobrý výhled na cestu, kterou chodili do kavárny hosté.

„Jedno presso a jedna cola“, pronesla, když se u něj opět objevila se stříbrným táckem, z něhož se k němu na stůl s opatrným porcelánovým cinknutím snesl vonící hrneček s podšálkem a orosená láhev.

„Děkuji“, pronesl úsečně a tentokrát servírce nevěnoval ani jeden pohled a pouze periferně sledoval, až bude v dostatečné vzdálenosti od jeho stolu. Chvíli viděl její rozpačitě postávající stín, který se následně opět spěšně vzdálil. Hned poté do sebe obrátil obsah lahvičky coly a usrkl si z šálku. Snad na něm nebude únava tolik patrná, i když je to opravdu jen detail. Otevřel složku a pomalu procházel list po listu její obsah.

Navrchu bylo několik fotografií, na kterých byla ona. Její portrét, fotky, jak vychází ze svého domu, jak telefonuje, jak se setkává s různými lidmi – přáteli, rodinou, kolegy. Následovaly mapky s vyznačenými trasami, kudy chodívala do práce, seznam restaurací, divadel, zkrátka všech míst, které navštěvovala. Vše bylo doplněno mnoha poznámkami, které byly psány jeho úhledným a pečlivým rukopisem. Otáčel dál, až se dostal ke svazku papírů hustě popsaných drobným písmem a jejichž text vždy končil spojením „Miluju Tě“, „Love you“, „Pusu“ a dalšími obraty, kterými většina milostných dopisů zpravidla končívá. V textech byla různě barevnými zvýrazňovači podtrhána určitá slova, doplněná rozličnými značkami, které k nim doplnil. Hned za svazkem milostné korespondence následovaly přeložené papíry A3 s grafy, které obsahovaly časové řady zahrnující poslední půlrok a křivky v barvách podtrhaných slov a se značkami z dopisů, vše ukazující vzestupný charakter sledované veličiny. Chvíli po barevných křivkách přejížděl očima se zjevným zalíbením a v duchu prováděl propočty, jejichž výsledek měl pro něj zjevně uspokojující efekt.

Jako poslední z dokumentů obsahovala složka prospekt jednoho penzionu obsahující mapu okolí s vyznačenými turisticky atraktivními místy. Jedno z nich, znázorňující symbol vyhlídky, bylo zakroužkováno červeným fixem, kterým u něj bylo také poznamenáno datum dne, od kterého uplynul právě jeden měsíc. Při pohledu na mapku jeho pohled na chvíli zjihnul, nicméně tento stav trval zlomek sekundy a byl okamžitě vystřídán dosavadním neutrálním výrazem, se kterým proplouval světem převážnou část svého života. Tedy pokud nebyl zrovna uprostřed zakázky.

Zavřel složku a uložil ji zpátky do kufříku. Pomalu upíjel chladnoucí kávu a hleděl směrem k cestě, krátíc si dlouhou chvíli pozorováním party odredovaných teenagerů, kteří na nedalekém plácku nacvičovali žonglování se vším možným. V mezičase posedávali na dekách, klábosili a kouř z jejich cigaret se příjemně mísil se vzduchem jarního soumraku. Vzpomínky mu najednou zabloudily hluboko do jeho minulosti. Také takový kdysi býval, nebo spíš chtěl být. Ale to vše už bylo pokrytou silnou vrstvou nánosu jeho dosavadního života. A pak ji spatřil, jak kráčí směrem ke kavárně. Zachytil její pohled, neboť jej už vyhlížela zdálky. Usmála se, on její úsměv opětoval a zamával na ni. Práce začala.

Hned jak přišla k jeho stolu, přivinula se k němu a dlouze se políbili v pevném objetí. A i poté, kdy si sedla naproti, její oči jej stále provázely a laskaly jej alespoň na dálku. Milovala jej a bylo to na ní patrné na první pohled. Visela na každém jeho slově, na každém gestu a on jí stejnou měrou všechno toto milenecké dávání se napospas druhému opětoval. A činil tak opravdu s virtuozitou pouze jemu vlastní. Neboť příliš dobře věděl, že lásku nelze falšovat. Láska se musí žít autenticky, se vším všudy. A tak, s přístupem zkušeného chirurga, který zná lidské tělo do všech detailů, díky kterým ví, pod jakým úhlem vést správný řez, i on vkládal do její mysli veškeré komponenty, které v ní vzbuzovaly návaly citu a náklonnosti, kterými se on nechal na oplátku od ní pohlcovat také. Ovšem s tím rozdílem, že část jeho mysli byla vždy za každých okolností samostatnou jednotkou čistého rozumu, esencí kalkulu, jenž byl pečlivě vyladěným strojem, na němž se příliv citovosti projevil maximálně jako olej, který dobře promazával jeho až děsivě neměnným způsobem pracující soukolí.

Objednala si víno, on minerálku. Pomalu upíjela a s nadšením vyprávěla.

„Už jsem to konečně řekla našim. Moc rádi tě poznají – byl to pro ně šok, ale pochopili, že jsem to tajila až do konce. Teda nejdřív byli dost skeptický – to víš, u mě prý jeden nikdy neví, ale pak viděli, že tentokrát je to doopravdy. Jo a Martina prý kvůli nám dorazí i z Irska. Mou svatbu si prý nenechá

ujít. Znáš ji, ta si musí taky dloubnout vždycky.“ Smála se bezstarostně a přitom zářila. On jí pouze nenuceně přitakával tak, aby se pocit jejího štěstí rozlil v co možná největší míře. Pak promluvil.

„Něco vlastně pro Tebe mám“, usmál se pečlivě trénovaným výrazem tak, aby co nejvíce vybudil její touhu a očekávání a dával si načas.

„Fakt? Tak už mě nenapínej, co to je?“, koukala na něj s očekáváním a na tváři se jí objevil ruměnec.

Sáhl pod sako na lavici a vytáhl ono podlouhlé černé pouzdro a posunul ho směrem k ní. Trochu nejistě si ho k sobě přitáhla a lehce se chvějícími prsty stlačila otevírání na přední straně. Cítil, jak se mu lehce sevřelo hrdlo, ta chvíle byla tady. Půl roku příprav a teď to přijde. Pomalu pouzdro otevřela. Pak přestala dýchat. Možná na půl minuty. Zbledla. A upřeně zírala na věc před sebou.

„Co…co to má znamenat?“, dokázala ze sebe těžkým hlasem dostat to jediné, co jí momentální psychické rozpoložení dovolovalo ze sebe dostat. Měla dojem, že každou chvíli omdlí či rovnou umře z pocitu čirého zoufalství, které způsobovala propast nicoty v její duši, na jejímž místě byl ještě před pár chvílemi přibližně stejně veliký oceán jejího citu, na němž pluly celé kontinenty vytvořené myšlenkami plánů společné budoucnosti.

„Znamená to celkem jednoduše, že je konec. Respektive, že nikdy nic nebylo, puso.“ Roli už nebylo třeba hrát, ba právě naopak. Přirozená mluva podtrhovala situaci žádoucím směrem.

„Ty…“, vzlykala. „To není pravda…přece jsi to nedělal jen tak… Kdo jsi? Kdo vlastně jsi?…Ty hajzle, ty hajzle! Neeee!“ zhroutila se na stůl a naplno pustila uzdu svému zoufalství.

„Jak už jsem řekl, je konec. Má práce ohledně Tebe skončila. Bylo mi potěšením Sbohem.“

„Práce?“, nechápavě a otupělá vyčerpáním z psychického šoku na něj zírala.

Vstal, pomalu si oblékl sako a nasadil sluneční brýle.

Vzhledem k tomu, že si všiml pozornosti, kterou její výstup způsobil, pomalým, ale rozhodným krokem došel k baru, kde nechal bankovku bohatě převyšující útratu za oba a zmizel.

Ona, nyní již beznadějně sama, ještě dlouho zírala na uschlou růži na sametovém podkladu pouzdra, které jediné jí nyní připomínalo, že to všechno před chvílí nebyl jen hrozný sen.

O dva dny později šel prázdným lesoparkem cestou ozářenou jarním sluncem. Bylo dopoledne a až na pár osamělých kolařů, kteří tu a tam prosvištěli kolem, zde nikdo nebyl. Došel k lavičce u cesty, kde seděl postarší muž. Mohlo mu být docela dobře teprve padesát, ale vypadal mnohem starší díky unavenému výrazu v obličeji, který značil mnoho útrap, kterými si v nedávné době prošel. Posadil se vedle něj. Chvíli mlčeli.

„Máte to pro mě?“, otázal se muže na lavičce.

„Pokud jste vše splnil“, odvětil muž a neklidně si poposedl.

„Ano, vše bylo provedeno tak, jak jste si přál“, potvrdil.

„Dal jste jí růži?“

„Ano, mělo to velmi bouřlivou reakci.“

„A… udělala to?“, muž vypadal najednou velmi zneklidněně.

„Ano, udělala. Vždycky to udělají. Ujistil jsem vás o tom přece hned na začátku naší spolupráce“, přitakal.

„Víte to jistě?“, muž byl čím dál nervóznější.

„Ano, mám to i zdokumentované, mohu vám ukázat fotografie…“, vytáhl z náprsní kapsy obálku, z níž byla vidět část fotky, ze které byla patrná blond kštice ostře kontrastující s kamenitým povrchem a zaschlou krví na něm.

„Ne!“ muž jej zarazil. „Já…přesvědčím se sám…Kde…kde je?“, hlas se mu začal lámat.

„Nejdřív peníze“, odsekl nekompromisně.

„Ach…ano ano, tady jsou“, podal mu papírovou obálku, která ihned zmizela v kapse drahého saka. Na oplátku on vytáhl prospekt turistických míst s jedním zakroužkovaným místem.

„Je tam.“, řekl stručně. „A pospěšte si. Většinou je horská služba najde tak do tří dnů.“

„Proč právě tam?“, zeptal se muž nyní již zcela zlomeným hlasem.

„Požádal jsem ji tam o ruku.“ V jeho hlase nebyl jediný náznak jakékoliv emoce.

„Chápu“, muž vypadal nyní starší ne o deset, ale rovnou třicet let.

„Myslím, že náš obchod je tímto vyřízen, nezbývá mi, než se rozloučit.“ Vstal a odcházejíc po lesní cestě, nechal muže sedět dál na lavičce.

Ten se po chvíli zvedl a vydal se směrem k nedalekému rybníku. Došel až ke břehu, kde ležela hromada kamenů, které zde byly evidentně již dříve připraveny. Došel k ní a začal si jeden po druhém vkládat do kapes oděvu, až zbývala poslední, kterou nenaplnil. Z ní vytáhl uschlou růži, kterou až skoro obřadně položil na břeh. Poté si i do této kapsy vložil kámen a vykročil ze břehu vstříc slunci na vodní hladině.


1 názor

Lakrov
02. 01. 2014
Dát tip

Prvních několik řádků mě málem odradilo, ale pak se do textu vkradlo napětí, nutící číst a dočíst. K čemu úplně konkrétně došlo, to po dočtení jistě nevím, ale napětí vydrželo až do konce. A jedna gramatická nepřesnost: ...hleděl směrem k cestě, krátíc si dlouhou chvíli...  ### KRÁTĚ


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru