Je pozdní léto. Po úzké pěšince vinoucí se mezi vysokou trávou poskakuje malá holčička v červeném tričku. Za ní kráčí vysoký muž. Má široká ramena a na tváři několikadenní strniště. V odpoledním slunci trochu mhouří oči, kolem kterých se tak objevují první vrásky. Husté tmavé vlasy má ostříhané nakrátko a pečlivý pohled by na jeho skráních objevil první šeď.
Holčička je spíš drobnější, vzrůstem sahá muži sotva k pasu a kolem hlavy jí poletují jemné blonďaté vlásky svázané do dvou copánků. Přestože jsou tihle dva fyzicky odlišní, na první pohled je zcela zřejmé, že patří k sobě.
Holčička se teď na okamžik zastaví a pozoruje pestře zbarveného motýla usazeného na trsu trávy. Váhavě k němu natahuje ruku. Když motýl se zamáváním křídel odletí, holčička radostně zavýskne.
Tak dojdou až k potoku přemostěnému několika železničními pražci. Tady se na chvíli zastaví. Jsou u cíle. Muž sundává ze zad batoh. Holčička sahá dovnitř a vyndává několik papírových lodiček. Pak si klekne a opatrně je pokládá na hladinu potoka. Lodiček se zmocní proud a bezpečně je unáší. Za minutu zmizí za zátočinou poslední papírová loď.
Muž s holčičkou pomalu odcházejí. Holčička roztahuje ruce a nechává se lechtat stébly vysoké trávy.
Papírové lodě mezitím pokračují na své krátké pouti po vodě. Dříve nebo později se zachytí v rákosí u břehu, rozmočí se a rozpadnou. Kdo by ale lodičku z vody vyndal a opatrně rozbalil, zjistil by, že papír je pomalovaný barevnými pastelkami. Obrázky kreslené dětskou rukou vyprávějí jednoduché příběhy. Dopisy mamince.
Z nedaleko stojící olše se k zemi snáší první žlutý list. Podzim klepe na dveře.
*****
To ráno vypravovala Báru do školky babička. Tatínek byl na služední cestě. Což bylo pro Bářin plán dobře, protože babička nebyla tak pozorná a Báře ledacos prošlo. A tak v nestřežené chvíli propašovala do tašky panenku Jůlinku a dokonce i několik kousků plastového nádobí. Do školky se hračky samozřejmě nosit nesmí. Ale Bára dnes do školky nepůjde. Půjde hledat maminku.
Tatínek vždycky říkal, že maminka spí nahoře na obláčku a někdy se na Báru dívá. Bára si na maminku vůbec nepamatovala. Občas se koukala nahoru na nebe, až ji z toho slzely oči. Maminku tam ale nikde neviděla. Často si s ní chtěla povídat. Všechny děti ve školce maminku měly a Báře bývalo smutno.
Ještěže má Bára alespoň babičku. Babička má zvláštní a příjemnou vůni, která Báře vzdáleně připomíná jablka. Bára má babičku moc ráda. Najednou ji napadlo, jestli se tatínek nebude na babičku zlobit. Ale pak tu myšlenku rychle zahnala. Až se Bára vrátí domů s maminkou, tatínek bude mít takovou radost, že na všechno zapomene. Bára totiž moc dobře věděla, že tatínkovi maminka taky moc chybí.
Tatínek se snažil sehnat Báře náhradní maminku, jenomže všechno dělal špatně. Třeba jako s tetou Martou. Báře se nelíbila hned od začátku. Páchla přesládlou květinovou vůní a smála se protivně vysokým pisklavým hlasem. Společný výlet do ZOO byl k ničemu. Marta se na tatínka pořád lepila a chytala ho za loket. Cestou autem domů se Bára pozvracela. Byla to úplně zkažená sobota. Teta Marta už se naštěstí nikdy neukázala.
„Tak ahoj, babi,“ zavolala Bára hned u branky do školky, zamávala a byla pryč. Babička na chvilku zaváhala. Minule Barču vedla až do šatny. Ale holčička už byla skoro u prosklených dveří, uvnitř se svítilo a na stolku byla vidět výstavka papírových čertů, Mikulášů a andělů.
„Ahoj Barčo!“ rozloučila se rychle babička a napadlo ji, že když si pospíší, ještě stihne autobus do centra. Už se neohlédla a pospíchala pryč. Bára zatím došla ke dveřím, pak se opatrně vrátila k brance a vyrazila na druhou stranu. První krok vyšel.
Bára rychle zamířila od školky směrem ke školnímu hřišti. Všechno šlo zatím jako po drátkách. Hned za rohem se ale Bářin pečlivě připravovaný plán málem zhroutil jako domeček z karet.
Přes vysoký živý plot neměla dobrý výhled a na rohu se málem srazila s paní Plašilovou. Bára ztuhla. Začala horečně vymýšlet nějaké přijatelné vysvětlení, ale v tom leknutí ji vůbec žádné nenapadlo. Naštěstí se zdálo, že ji paní Plašilová ani nezaregistrovala. Vedla do školky Honzíka a měla lehce nepřítomný pohled. Když Honzík s paní Plašilovou zmizeli za rohem, Bára se pomalu sebrala a mnohem opatrněji pokračovala dál. Na každé křižovatce se pak pozorně rozhlížela.
Tak došla až ke škole, kde se velké děti učí nábosilku. Báru najednou napadlo, že by se na školním hřišti mohla sklouznout na skluzavce. Když ale viděla temné křoví kolem hřiště, dostala strach. Mohla by tam číhat příšera. Přikrčená pod keřem, šílené žluté oči upřené na osamocenou holčičku, cení dvě řady ostrých zubů a z mordy ji odkapává pěna. Bára rychle couvla z tmavého školního dvora a zamířila k hlavní silnici.
Přes velkou silnici ještě Bára nikdy sama nepřecházela. Ale brzy ráno žádný velký provoz nebyl. Tak s bušícím srdcem přeběhla na druhou stranu a pokračovala dál čtvrtí plechových skladišť a garážových dílen.
Když tudy tatínek vozil Báru na kole, zdál se to jen kousek. Ale teď si Bára uvědomila, jak je to dlouhá cesta. Dělnické předměstí bylo nekonečné. Lidé kolem spěchali do práce a osamocené holčičky v bílé čepici si nikdo nevšímal.
Než došla k areálu opuštěné cihelny, stálo slunce vysoko na obloze. Cesta teď vedla podél vysokého dřevěného plotu, polepeného mnoha vrstvami starých plakátů. Báru začínala zmáhat únava. Prozpěvovala si: „děti lesem běhají, ježka všude hledají“, když si všimla, že dřevěný plot cihelny je na jednom místě provalený.
Příšera! Mohla by číhat v té díře. Báře se rozbušilo srdce a pocítila náhlé nutkání otočit se a utíkat do bezpečí školky. Až bude procházet kolem té díry, příšera vystrčí svoji ošklivou zubatou tlamu, zahryzne se Báře do boku, zatáhne ji dovnitř a sežere zaživa. Bářin křik nikdo neuslyší.
Příšery číhají na osamocené holčičky, které chodí tam, kam chodit nemají. Schovávají se v keřích a vysoké trávě. Když se Bára jednou na procházce zatoulala příliš blízko k zarostlé zahradě bláznivé malířky Hermíny, všechno se o příšerách dozvěděla. Stará Hermína ji to řekla. O černých bestiích krčících se v trávě, o žlutých očích, o ostrých drápech a o tlamě plné zubů. Hermína smrděla. Smrděla dusivým pachem moči a zkaženého masa. Bára se od té doby zahradě bláznivé Hermíny obloukem vyhýbala. A na příšery si dávala pozor.
Teď bázlivě hleděla na díru ve vysokém dřevěném plotě. Možná tam příšera je, přikrčená v tlejícím listí, čeká na svoji příležitost. Báře se rozklepaly nohy. Zatoužila po tatínkovi. V jeho náručí se cítila tak bezpečně. Chtěla si položit hlavu na jeho rameno, nechat se poškrabat fousy, vdechovat vůni dřeva a pilin. Ale tatínek tu nebyl. Jel na služední cestu. A než se vrátí, Bára najde maminku.
Rozklepané nohy, zpocené dlaně, zrychlený dech a plicím se nedostává vzduch. Bára se rozeběhla podél té ošklivé díry, taška ji poskakovala po zádech a podrážky bot pleskaly o asfalt. Rychle a ještě rychleji. Když míjela vyvrácená prkna, koutkem oka zachytila černý stín. Příšera! Už natahuje vrásčitý krk, už cení zubiska. Bára chtěla vykřiknout, ale hrdlo měla sevřené strachem. Utíkala dál. Utíkala jako o život. A tentokrát ji příšera nedostala.
Bára zpomalila až o hodný kus dál, v relativním bezpečí otevřené krajiny. Lapala po dechu, v boku ji nesnesitelně píchalo a v ústech cítila pachuť olova. Ještě chvíli šla, ale pak si musela sednout pod strom. Nohy měla jako z gumy, odmítaly ji poslouchat.
Batoh se ji podařilo otevřít až napotřetí. Vyndala Jůlinku a systematicky před ní vyrovnala plastové nádobí. A potom jí došlo, že pro sebe nemá nic. Byla unavená, měla žízeň a hlad, bála se a chtěla domů. Přitiskla si Jůlinku do náručí a začala plakat. Plakala potichu a přitom houpala panenku. Potom, opřená o hrubý kmen jilmu, usnula.
Probudila se asi za hodinu, zkřehlá chladem. Ale trochu si odpočinula.
„Půjdeme dál, Jůlinko. Najdeme maminku. Musíš být statečná.“
Asfaltová pěšina si vinula mezi poli a loukami. Bára si všimla vzrostlých rostlin šťovíku a vzpomněla si, že listy se dají jíst. Tatínek ji to jednou ukazoval. Zkusila jeden rozžvýkat. Chutnal kysele.
Cesta byla dlouhá. Bára žvýkala šťovík a unaveně šlapala dál. Občas kolem projel někdo na kole, ale malé ztracené holčičky si nikdo nevšímal. Několikrát, když už nemohla dál, si na chvíli sedla do trávy u cesty.
Když došla k věži z betonových panelů, slunce se pomalu začínalo sklánět k západu. Bára rázem ožila. Byla skoro na místě. Dobře to tu poznávala. Tady vždy tatínek nechával kolo a dál chodili pěšky. Už je to jen kousek.
Bára odbočila na úzkou pěšinku vinoucí se v trávě, obarvené podzimem do žluta. Z mírného svahu sešla až k potoku a lávce z železničních pražců. Bylo to neobyčejně krásné místo. Právě sem jezdívala s tatínkem posílat dopisy mamince.
Ještě neuměla psát, ale tatínek říkal, že to nevadí. Tak malovala. Malovala všechno, co bylo důležité. Malovala oblíbené hračky ze školky, domeček pro panenky, paní učitelku a děti na výletě, červené kolo kamarádky Alžbětky, tatínka v zelené mikině, dřevěnou kuchyňku od Ježíška, i sousedovu kočku Micku, černou jako uhel. Tatínek potom z obrázků poskládal lodičky. Bára si představovala, jak je unáší proud, jak putují čarovně krásnou krajinou, aby se pak, nějakým zázrakem, dostaly k mamince.
Bylo to tak jednoduché, že Bára vůbec nechápala, proč to tatínka nenapadlo už dávno. Když půjde podél vody, musí se k mamince dostat. Stejně jako se k ní po vodě dostávají papírové lodě.
Bára teď stála na lávce z dřevěných pražců a dívala se po proudu potoka. Dnes s sebou žádný dopis neměla, dnes se za maminkou vypraví sama.
Voda mizela v zelenožlutém tunelu z převislých vrbových větví. Stromy a keře tvořily takřka neprostupnou stěnu. Mírně svažité břehy byly porostlé trávou. Vysokou trávou. Vyšší, než je Bára. Až do té trávy Bára vstoupí, neuvidí ani kousek kolem sebe. A tam někde, přikrčená a schovaná, bude čekat. Příšera.
Bára si sedla na lávku. Chtěla plakat, ale nedostávalo se jí slz. Dostala se tak daleko. Už zbýval jen docela malý kousek.
Stébla trav se v čerstvém podzimním větru lehce skláněla, a uschlé žluté listí vrb a olší s tichým šustěním padalo na zem. Na úzké lávce z dřevěných pražců seděla malá dívenka se skloněnou hlavou. Po chvilce se unaveně zvedla a vstoupila do zarostlé džungle popadaných stromů, větví a keřů při břehu potoka. Za několik okamžiků se za ní vysoká tráva neprodyšně uzavřela.
*****
Markéta měla plné ruce práce. Fotografování západu slunce se může zdát na první pohled docela jednoduché, ve skutečnosti ale vyžaduje pečlivou přípravu. Pokud tedy mají výsledné snímky za něco stát.
Markéta byla vynikající fotografka. Fotografováním se sice neživila, ale publikovala v řadě českých i zahraničních magazínů zaměřených na snímky divoké přírody.
Světla rychle ubývalo. Markéta dobře věděla, že na pořízení ideálního záběru bude mít jen několik desítek vteřin. Zrcadlovku měla pevně umístěnou na stativu. Ještě poslední kontrola nastavení správné expozice a jde se na to.
Z absolutního soustředění ji vyrušilo nečekané křupnutí větvičky. A další. Teď zřetelně slyšela, jak se něco prodírá houštinou směrem k ní. Na malé zvíře to dělalo až nepřiměřeně velký rámus.
Když se z houštiny vynořila malá holčička, Markéta na focení rázem zapomněla.
Dívenka měla na čele krvavý šrám a někde v mokřinách ztratila botu. V ruce pevně držela panenku a obě dvě vypadaly, že toho mají dnes hodně za sebou.
„Ahoj,“ řekla Markéta a napadlo ji, že dnes je s fotografováním konec.
*****
Bára si zvídavě prohlížela tu neznámou paní, která se na ni přátelsky usmívala. Měla štíhlou postavu a delší kaštanové vlasy, sepnuté barevným šátkem. Nebyla to maminka, tu Bára znala z obrázků. Ale vypadala sympaticky. Bára se opatrně přiblížila.
„Ztratila jsem se. Hledala jsem maminku.“ A pak zamyšleně dodala: „Ale myslím si, že tady nikde není.“
Bára si unaveně sedla na zem. Už nemohla dál. Zmožená dlouhým pochodem, rty rozpraskané žízní a břicho sevřené hladem. Když ji ta neznámá paní zvedla do náruče, položila jí Bára hlavu na rameno a obličej zabořila do vlasů. Voněla. Příjemně voněla po skořici a Bára si mohla poprvé na chvilku odpočinout.
*****
Zbytek se odehrával jako rychlý rozmazaný sen. Malinová limonáda a sušenky. Bára nikdy nejedla nic lepšího. V autě té neznámé paní, jmenovala se Markéta, Bára skoro okamžitě usnula. Probudila se doma. Všechna světla rozsvícená a všude spousty cizích lidí. Uplakaná babička a medvědí obětí od tatínka. Bára se snažila všechno vyprávět. Na přeskáčku. O dlouhé cestě, o mamince, o hladu a žízni, o vysoké trávě a křoví, i o příšeře. Tatínek trpělivě poslouchal a Markéta zatím narychlo připravila výborné kuřecí nudličky. Bára pak usnula ve své postýlce, v pyžamu s krtečkem, zachumlaná do červenožluté peřiny až po nos. V náručí pevně svírala panenku Jůlinku.
*****
Probudila se, s bušícím srdcem, po ošklivém snu. Hluboká noc a černočerná tma. I pouliční lampy už byly zhasnuté. V takové chvíli nejraději utíkala do ložnice za tatínkem. Najednou si ale všimla světla pode dveřmi do kuchyně. Pak uslyšena tlumený smích. Spojila si příjemný hlas s vůní skořice. Chvilku poslouchala, pak se lehce usmála, přivinula k sobě panenku Jůlinku a spokojeně usnula.
Písmák