Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Praha je zlatá loď
datum / id17.01.2014 / 438941Vytisknout |
autormunli
kategorieJen tak pro radostDalší dílo autora
zobrazeno600x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

O Praze dávno minulé

Praha je zlatá loď

 

Když se blížím ku Praze-v posledních létech divadelním autobusem předvádět se na prkna Dejvického divadla v Zelené ulici- jsem tak trochu ztracená, i když jsem dívka v Praze rozená a Vltavou křtěná.
Reklamy, šílený provoz, zmatek.
 Ne tak tehdy.
Kam až sahá moje paměť, trávila jsem každé prázdniny v Praze, nejprve sama a později se svými sourozenci.Moje sestřička tam také často pobývala, ale na rozdíl ode mne na to nevzpomíná ráda. Bylo jí smutno. Pražská teta byla velmi obětavá, ale také někdy přísná, a my venkovské děti měly rády svoji svobodu. Štěstí bylo, že moje sestřenice Alena byla jen o tři roky starší a já se od ní ledacos naučila. Byly to nové písničky, které právě „frčely“, oblečení, které se vyrovnalo tomu západnímu, jen se velmi těžce shánělo. Ještěže teta uměla šít, a tak jsem se domů často vracela s novým oblečením anebo alespoň poděděným po Aleně.
 
Teta BERTA, o hodně let starší sestra mého tatínka, se odstěhovala z Moravy se svým manželem a synem ještě před válkou do Prahy.Tam se pak narodila Alenka. Bydleli postupně v několika bytech, ale já nejvíce pamatuji krásný slunný velký byt dole v Dejvicích. Do Prahy mě vozil tatínek a nechali mě tam třeba celý měsíc.
To jsem ještě nechodila do školy a mám mlhavé vzpomínky, že jsem si tak trochu občas poplakala.
Dnes oceňuji tetu i strýce, kterým vůbec nevadilo starat se o děti svého bratra a švagra, chtěli mu pomoci a měli ho rádi.
 Asi tak v deseti letech jsem začala cestovat sama. Oblékla jsem si to nejlepší, co jsem měla, v tašce „piclého“ králíka a čerstvá vajíčka od našich slepic. Maminka mě posadila do rychlíku a v Praze na Hlavním nádraží na mě čekala teta Berta.
První dny po příjezdu jsem se vždycky chvíli styděla. Až jsem se trochu otrkala, byly jsme s Alenou velké kamarádky; já k ní vzhlížela, protože její život pražský byl přece jen odlišný od toho našeho. Chvíli mi také trvalo, než jsem přestala mluvit moravsky, a po příjezdu domů tomu bylo zase naopak. Dlouho jsem natahovala „helé podívéj.“
I průpovídkami a bonmoty jsem oslňovala svoje spolužáky. Tak třeba: „To mě baví, ale nezajímá.“ Úžasné! Typicky puberťácké té doby.
Postupně jsem začala poznávat Prahu. Chodili jsme do Zoologické zahrady, koupat se do Šárky anebo jen tak u břehů Vltavy, obdivovali jsme Pražský hrad, navštěvovali kina, divadla a cirkusy. Ráda jsem jezdila tramvají a cesta na Václavák trvala někdy celou hodinu. Nevadilo mi to. Sledovala jsem lidi, průvodčího, který štípal lístky a na každé stanici zazvonil. Tramvaje měly otevřené plošiny a dalo se z nich vyskakovat i naskakovat za jízdy. Na Václavském náměstí jsme prošli nějaké obchody, zašli do kina ČAS, kde běžely neustále dokola krátké filmy, dali si mraženou Polárku, chlebíček v bufetu KORUNA a opět zpátky do Dejvic.
Aniž jsem si to tenkrát uvědomovala, stýkala jsem se s člověkem, kterého zná i generace dnešních dětí, protože čte jeho knihy. Na jedné chodbě s mými příbuznými bydleli SEKOROVI. Chodila jsem tam na návštěvu, mohla si u nich hrát, prohlížet různé věci, ale nevěděla jsem, že je to ten slavný pan spisovatel Ondřej Sekora, autor Ferdy mravence a spousty jiných příběhů. On si se mnou hodně povídal, vyptával se, nechal si přinést naše panenky, kočárky a podle toho maloval obrázky do připravované knihy. Tu jsem pak dostala, podepsanou samým autorem. Jmenovala se „Na dvoře si děti hrály“. Jsem tam krásně vymalovaná panem Sekorou a jen já vím, že jsem to já!
Jednou jsem také absolvovala výlet s tetou a paní Sekorovou někam za Prahu, kde měl pan spisovatel chatu. Moc si z toho nepamatuji, jen to, že si dvě paní prohlížely zahrádku, povídaly u kafe a já musela poslouchat. Docela dost mě to nudilo a nebavilo; no, byla jsem dítě a toužila po společnosti svých vrstevníků.

Z dejvického bytu bylo vidět na velké prostranství, kde se každoročně konala Matějská pouť. To se nám moc líbilo. Později se pouť přestěhovala na Výstaviště a na místě původním se postavily vysokoškolské objekty. Jsou tam dodnes.
Zábavná příhoda se týká mého bratra. Jak jinak! Teta Berta měla trochu jiný jídelníček než naše maminka, a nám tak ledacos nechutnalo. Strašně moc nám vnucovala ŽERVÉ. Říkala to vždycky tak vznešeně, že jsme mysleli, že je to ta nejlepší pochoutka na světě. Byl to ale nějaký upravený tvaroh a my jej z duše nenáviděli. Jednoho dne to bratr již psychicky nezvládl a celé slavné ŽERVÉ nacpal tajně ke květinám na parapetu okna. No, samozřejmě že se na to přišlo! To jsme si pak museli vyslechnout, jak jsme nevděční; teta zdravou výživu a my květináč. Kdo ví, možná tenkrát kytky lépe rostly!
Stále se mi vybavují nové a nové zážitky. Tak například kdo třeba viděl Klementa Gottwalda, prvního dělnického prezidenta, jak se mu tehdy říkalo? Já.
Bylo to asi v roce 1957, kdy jsme se šli s tetou podívat do Mauzolea na hoře Vítkově.
Dopoledne,  nikdo z návštěvníků tam nebyl, jen my dvě s tetou jsme si prohlížely Klementa. Vidím to jako dnes, ale nic to ve mně nezanechalo. O pár let jsem byla v Moskvě, dívala se na Lenina a opět nic! Asi jsem cynik a ani o tom nevím.

Moji příbuzní se později přestěhovali do jiného bytu, opět v Dejvicích, nahoru do vilové čtvrti, odkud byl nádherný rozhled dolů na Prahu, řeku Vltavu, hotel Internacionál a stadion Juliska. To už jsem ale byla trochu starší, přestaly jsme s Alenou chodit po památkách a spíše se věnovaly pražským kavárnám. Tehdy nejoblíbenější v šedesátých letech, kavárna VLTAVA, byla líheň pěveckých talentů. Tancovala jsem za zpěvu Waldemara Matušky i Karla Gotta, kterého nikdo moc neznal, který ve dne pracoval v továrně a večer zpíval. Dlouho nemohl prorazit, a ani na konkurzech se nelíbil jeho hlas.
No prosím, a již tolik let je stálicí našeho pěveckého nebe a dovede to rozbalit i ve svém věku. Prostě náš Kája!

PRAHA ve mně zanechala krásné vzpomínky. Však jsem si kdysi dala předsevzetí, že jednou tam budu žít; připadalo mi to ohromně dobrodružné a fascinující. Nic z toho se však neuskutečnilo a jsem tomu ráda.
Dnes většina lidí utíká bydlet mimo Prahu, staví si domy v okolí a jezdí do Prahy pouze za prací. Já tam také stále jezdím, sice jen jako návštěvník, ale přesto jsem určitým způsobem s tímto hlavním městem tak nějak zvláštně a krásně svázaná.
 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

19.01.2014 06:47:40dát kritice tipmunli

Děkuji za povšimnutí-Li



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.