Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Narcius : Teen Story Surgeon - Příběh oživlého snu

19. 01. 2014
3
7
1193
Autor
Garth

...Listy stromů lemujících mýtinu jsou červené, ale ty vzdálenější stromy mají listy jedovatě fialové...

...a tak nepřirozeně růžoví slimáčci, kteří jsou ve vašem mozku, s červenými plácačkami zastavují neurony...

...Když jsem poznal Katku, měla obrovské uhrančivé modré oči. A když jsem mluvil, rozuměla...

...mohlo mu být kolem dvaadvaceti, jeho obrys byl zašpiněný...

...zamlžený, jakoby schovaný za mořskými chaluhami...

...on mě fascinoval a přitahoval. Pomalu trousil slova a jeho ústa se přitom sotva neznatelně pohybovala...

...Moje empatické schopnosti mi dávají rozumět lidem o něco více. Můj program mi dává výhodu, z které ale zároveň musím mít patřičný respekt...

...Ale já potřeboval znát jeho příběh....

 

Jmenuji se Narcius Bedllagor a jsem ten, který přeskakuje řeku přes vratké špalky příběhů. Obnažuji náhody a učím se z jejich vnitřností.

Přiblížil se ke mně, zadíval se mi přímo do očí. Trochu se usmál a podal mi ruku.

"Jsem Lukáš." představil se. "Bydlím tady naproti."

Jak mi hleděl do očí, jeho oči zářily víc a víc. Nevysvětluji si to jako náklonnost, byť mě k tomu všechno svádí. Tohle se prostě stává a čím jsem dál, tím je to silnější.

Jeho oči se leskly; četl jsem v nich sklíčenost, ale tu teď potlačil. Měl rozšířené zorničky a díval se přímo do mě, skrz moje oči. Jeho pohled mě laskal a provokoval.

Obraz jeho tváře projížděl celým mým mozkem, a vše, co mu přišlo do cesty lechtal elektrizujícím chmýřím. Pootevřel ústa; ten pohled vystřelil do mého mozku obrovský oblak chmýří. Lechtalo a dráždilo, svazovalo a ochromovalo mou mysl.

Jen pět procent testovaných subjektů došlo k otevřeným dveřím za svobodou.

Kolik kroků už jsem udělal?

"Ne!" vyštěkl jsem najednou. "Musím si objednat další pití."

Tohle bylo až moc silné. Nějak moc silné, úplně mě to ovládlo. A jeho hlas!

"Všechno jsem to sepsal. Jak jsem se probudil, pamatoval jsem si snad každý detail. Rychle to ale mizelo, vzal jsem papír a napsal si ten sen." Říkal mi Lukáš, zatímco jsem se soustředil na značky piva na pípě. Jeho hlas byl taky podivně elektrizující, ostrý, trochu drzý.. Podmanivý a to co o něm prozrazoval, mě k němu přitahovalo snad více, než jeho rozzářené oči.

Cítil jsem ale také sílu příběhu. Věděl jsem, že ten papír má u sebe. Vlastně jsem ho viděl; byl v jeho kapse, napsaný na A4 papíru, dvakrát složeném. Písmo se ale překrývalo a i když jsem ho jasně viděl, nemohl jsem přečíst jediné slovo.

Ale to, že jsem se na písmo soustředil a snažil ho přečíst, mě vymanilo z kouzla Lukášovy přitažlivosti a já si uvědomil, že teď svým poradcům nesmím věřit. Je tam to chmýří, uvnitř mě. Je to vlastně jednoduché. Prostě získám ten příběh.

Ovládl jsem se a získal sílu.

Lukáš vyndal papír. "Přečtu ti to."

Chvíli jsem zaváhal. "Ne, přečtu si to sám."

Vzal jsem od něj papír; bezpečnější bude, když neuslyším jeho hlas.

"Jak chceš. Zní to jak špatný strašidelný příběh." řekl když mi podával papír.

 

Na papíře byl příběh celkem úhledným rukopisem, ale bylo poznat, že byl psaný na rychlo. 

máma přišla domů a přinesla sochu

děsila mě, nemohl jsem poznat jaký má obličej

pořád se měnil, ptal jsem se na to mámy a ta říkala, ať se o tu sochu nestarám

postavila jí v předsíni a když jsme koukali večer na televizi, z předsíně vycházela taková slabá záře

máma říkala, nechoď tam a vůbec neposlouchala co jsem jí říkal

potom řekla "dobře, když tam půjdeš, tak umřeš" a přepnula program na televizi

a z ní se na mě díval strašidelný obličej.. taková divná jeptiška a sledovala každý můj pohyb

máma řekla "tak vidíš co jsi udělal" a začala křičet

jeptiška se na ní zadívala a máma řvala "nedívej se na mě"

bežel jsem do předsíně, kde byla ta socha

vypadala jako velká kuželka z bowlingu, trochu se i kymácela

otočil jsem se ale máma stála ve dveřích

držela mě tam a za ní byla televize s tou jeptiškou

"nemůžu tě pustit" plakala já křičel "mami pusť mě je tu ta socha"

potom mi někdo řekl "proskoč zdí"

v ruce jsem měl kouzelnou hůlku

a plášť byl jsem žákem v bradavicích

možná dokonce harry potter

máchl jsem hůlkou proti zdi

a skočil do ní

plaval jsem v ní a nemohl se dostat ven

bojoval jsem ze všech sil měl jsem panickou hrůzu z té sochy a ještě větší z té jeptišky

 

Dočetl jsem. Na první pohled to vypadalo na bežný sen, bez příběhu. Bohužel to tak vypadalo i na druhý.

Lukáš na mě hleděl tázavě, téměř odevzdaně.

Sklopil oči.

Jeho rty se pomalu pootevřely. Nemusel jsem vidět, jak se chvějou. Lukášovy emoce mnou zmítaly možná ještě víc, než jím samotným.

"Bylo to tak živé." Hlesl se sklopeným zrakem. "Myslel jsem, že to odezní, ale ne. Je to pořád ve mně."

Jemně jsem mu zdvihl hlavu, aby se mi díval do očí. Jeho oči byly vlhké; hleděl na mě s nedůvěrou, ale s neskutečnou nadějí.

"Bojíš se?" Zeptal jsem se.

Chvíli váhal.

"Bojím, " vyhrkl a objal mě. Přitiskl jsem ho k sobě.

Nic na tom nemohlo být. Ten příběh zářil, něco znamenal. Ale víc jsem z něj nepoznal, jako by to byl vlastně jiný příběh; nebo to vlastně nebyl příběh žádný.

"Neboj, jsem tu pro tebe." zašeptal jsem mu do ucha; stále mi před očima varovně poblikávala ta plechovka s toluenem. Jak mě lákala, tak mě odpuzovala. Říká se tomu fobické balancování. Trochu to pomáhá, ale láká vás to pořád o něco víc, než odpuzuje. A taky, když balancujete, je úder v případě podlehnutí devastující. Testovací subjekty shodně vypovídaly, že je to zážitek nanejvýš extatický, božský a naplňující. Alespoň do doby, než odešly do Sogy, kolonie sexuálně závislých, perverzních bytostí, které nepřetržitě rozvíjí svou sexualitu do nepředstavitelných rozměrů.

Vyšli jsme z baru na hlavní ulici. Pršelo a auta jezdila sem a tam.

FOUR STEPS TO SOGA

obrovská neonová cedule zářila nad hlavní ulicí. Projíždějící řidiči ji museli vidět; ale neviděli. Většina lidí ji neviděla.

"Čtyři kroky do Sogy? Co to znamená?" zeptal se Lukáš.

Překvapeně jsem na něj hleděl. "Ty to vidíš?"

Lukáš ukázal na ceduli. "Myslíš tamhle? Co je s tím?"

"Je to varování, vlastně je to varování před závislostí na..." Asi jsem začal špatně. Vlastně mě vůbec nenapadalo jak to vysvětlit.

"Před čím?" zeptal se Lukáš. "Čtyři kroky? Jaké čtyři kroky? A co je Soga?"

"Soga je místo zatracení, dělá lidi šťastnými, ale bere jim vůli udělat cokoliv jiného. Soga je prokletí, Soga je klec, z které není cesty ven."

Vlastně jsem o tom mluvil rád. Posilovalo mě to. Sice tak nějak falešně, ale posilovalo. Jak jsem Lukášovi vyprávěl o hrůzách Sogy, byl jsem si víc a víc jistější, že v Soze neskončím.

Už jen kvůli němu.

"Proč tam někdo chodí?"

"Nikdo tam nejede přímo. Začíná to postupně. Pomalu. Rozvíjí se to. V jednom okamžiku se ale rozhodne, co bude dál. Buď zvítězíš ty, nebo zvítězí závislost. Proběhne to jako vzpomínka hlavou. Přehraje se ti to jako film a po pravdě, je to docela zábavné. A buď zvítězíš a odejdeš..."

"Nebo?" Lukáš hleděl přímo do mých očí. Skoro jsem z nich cítil... nadšení...

"Nebo jen sleduješ, jak ty, postava na filmu před tebou, to nezvládne a vrátí se zpátky ke své droze."

"To zní docela vyšinutě, " řekl Lukáš. "Ale tys mi věřil, já ti taky věřím. Ta Soga zní jako docela sexy místo."

Ušklíbl se; evidentně ho to zaujalo. To vysvětlovalo nadšení, které z něj sálalo. Nebyl vyděšený, naopak. Zaujalo ho to. Což ostatně byl problém všech reklam proti závislostem. Už samotné zmínění Sogy lidi fascinovalo; otvíralo v jejich myslích zavřené komnaty a měnilo jejich životy.

Máte v hlavě malé roboty, zapomněli jste? Každé slovo, které potkáváte cestou do práce a cestou z práce; každé mění váš život. Otevře něco ve vaší mysli, zapadlou cestou myšlení projede zářivý kočár, který vyklízí cestu. A za ním se ženou neurony.. Tak dlouho tudy nešly! Jak to příjemně šimrá uvnitř, ten pocit probouzí všechno ostatní; vynořují se vaše vzpomínky, slimáci se probouzí a směrují neurony do oblastí, které zpusošené ležely ladem.

A nejhorší na tom je, že si to vůbec neuvědomíte.

Absolutně netušíte, že někdo mění vaše chování, protože ho přijímáte za své chování.

Je to proto, že se neučíte. Je to proto, že se neučíte z příběhů hledat nové perspektivy.

A pak se někdy a někde zachováte jinak. Dáte tomu šimrání v mozku průchod.

Někdo právě změnil vaše chování. Je to tak snadné a nejúžasnější je to, že skoro nemáte šanci si to uvědomit.

 

to be continued in continuum

 

 


7 názorů

asrar
22. 01. 2014
Dát tip

A já myslel, že bude happy end... a jestli neumřeli, tak žijou šťastně spolu dodnes... :) No, nechám se překvapit ;) 


Garth
22. 01. 2014
Dát tip

Dík, mám radost :)

Já se kontinua trochu děsím, vlastně jsem v něm viděl Narciuse mrtvého... ale uvidíme :)


asrar
22. 01. 2014
Dát tip

Dost... zajímavé čtení... pro mě i poutavé... Těším se na to co příijde...z continuua :) *


Alegna
20. 01. 2014
Dát tip

myslím, že dalo, jen to není zcela běžné čtení :)


Garth
20. 01. 2014
Dát tip

Díky. Je to trochu snaha dát mojemu psaní trochu řádu, ale asi se tím všechno spíš komplikuje.

Kontinuum asi nerado řád...

 


Alegna
20. 01. 2014
Dát tip

T*


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru