Spletené pravdy

FELIX

Vstoupila do pokoje a pozdravila pana Konečného.

„On tě stejně nevnímá,“ řekl jí Felix, tehdy, když přišla sama poprvé. „Takže si před ním na tyhle zdvořilosti hrát nemusíš. Kdybys mu místo ,dobrý den‘ řekla, ať si políbí, bude na tebe valit oči úplně stejně. Je v něm míň vědomí než v mojí plísni na nohách.“

„Ahoj,“ pozdravila teď Felixe.

Byl začtený do knihy, lehce se přitom mračil. Tvářil se ještě chvíli, že ji neslyší, jeho oči běhaly zaujatě po řádcích.

Má zvláštní, démonické oči. I když je jeho tělo téměř nepohyblivé, v těch očích zůstala divokost a nespoutanost. Duše šelmy, napadlo ji několikrát, když si v hlavě kreslila jeho obrázek. Duše šelmy chycená do těla starého člověka, který starý být neumí.

„Jak se ti to líbí?“ zeptala se.

Přestal číst, podíval se na ni. Dneska není v dobré náladě; ale to ji už nerozhodí. Usmála se.

„Proč jsi mi donesla ke čtení zrovna tohle,“ zamručel. „To si to jako mám vzít k srdci a uvědomit si, že jsem to já?“

Neřekla na to nic. Místo toho položila na noční stolek rumové pralinky.

„Pralinky,“ ušklíbl se. Ale bylo vidět, jak se na ně těší. „Dal bych si normální rum, Lindo. Co to je za život, když je z člověka jenom placka a ještě nemůže ani pít? Žádné představy, víš? Normálně se mi i přestaly zdát sny, ale to jsem ti říkal, Lindo. Úplně černé noci. Poslední kus svobodného života a je pryč.“

„Adam se ode mě už odstěhoval,“ řekla. „A našel si docela dobrou práci.“

„Ale vlastně ne, nedávno se mi jeden sen zdál. Jenomže i v tom snu jsem jenom takhle ležel a nemohl se hýbat. Není to dvojité peklo?“

„Dej si pralinku,“ řekla.

 

I.

Pamatuje si živě okamžik, kdy uviděla Felixe poprvé. Vešli do pokoje, ona a Adam těsně za ní; ve dveřích pustila jeho ruku.

Adam se bál. Což ji překvapilo, myslela si, že se zdráhá jít za dědou prostě proto, že je mu trapně, že se nestaral. Že odešel a nechal Felixe samotného doma a nestaral se ani potom, když se k němu doneslo, že je Felix v nemocnici.

Tohle všechno jí Adam řekl jednou, když trochu popili vína – a na něj působilo mnohem silněji, anebo pil víc. Zeptala se na Felixe, protože si na něj pamatovala z doby, kdy s Adamem chodila. Na Felixe i jeho ženu Marii.

Adam se trochu zdráhal mluvit, ale potom jí to řekl – s tónem „když to teda chceš slyšet; ale nemysli si, že mě to nějak zajímá“.

Přesto ho k návštěvě přesvědčila, měla nad ním určitý druh moci.

A když pak šli chodbou a hledali správné číslo pokoje, uvědomila si, že se Adam bojí. Otočila se na něj, byl dva kroky za ní, hned se zastavil; ještě můžou utéct.

Chytila ho za ruku, ani nevěděla jak. A táhla ho dál, jako malé dítě.

 

„Nechtěl jsem ho už nikdy vidět,“ řekl jí pak Felix přísně. „A ty mi ho přitáhneš rovnou před postel. A já mu ani nemůžu dát přes hubu, což by zasluhoval. Víš, jak jsem se cítil? Dívat se na toho spratka, jak stojí v plné síle nad mojí postelí? Život je kurva.“

 

Když vešli dovnitř, byl Felix zrovna rozohněný hádkou s ošetřovatelkou; tmavě rudý v obličeji, tak zvláštně pokrouceném stářím. Mračil se a jeho husté, těžké obočí se klenulo nad těma divokýma šelmíma očima.

Pustila Adamovu ruku a chtěla pozdravit, ale její tiché „dobrý den“ zaniklo v hluku za oknem.

„Co tady chcete?!“

Sebrala odvahu a prošla pokojem, znovu pozdravila. Adam šel za ní, ale pak ji předešel. „To nemůžu už ani přijít?“ zeptal se.

„Co se tak najednou staráš? Zajímá tě, co se stalo s bytem? Našel sis holku a potřebuješ se někam nastěhovat?“ Pak se podíval na Lindu. „Jestli s ním chodíš, tak ti radím jediné – zachraň se, dokud ještě můžeš.“

„Lindu do toho netahej.“

„Netahej? Chci ji jenom varovat, aby neskončila jako tvoje máma. To víte, slečno,“ začal jí zničehonic vykat, „že jeho táta zabil jeho mámu?“

Linda věděla, že Adamovi rodiče zemřeli v autě. Otec řídil. 

„A Adam je celý tatínek,“ ušklíbl se. „Už od kolíbky.“

Adam se beze slova otočil a odešel, Linda zůstala zaraženě stát. Nebyla na něco takové zvyklá, neuměla reagovat.

„Co stojíte?“ obořil se na ni Felix. Pak se usmál: „Cos čekala, holka? Co ti nakecal? Jsem tady kvůli němu, víš? Měl jsem ho snad obejmout? Kdybys jenom věděla, co všechno jsem si s tím klukem musel prožít… Opravdu tě varuju, zmiz od něj, dokud ještě můžeš. S ním tě nečeká vůbec nic dobrého.“

„Nechodím s ním,“ řekla. „Jenom…“

„No právě, jenom…“ ušklíbl se. „Aby tě ještě něčím nenakazil.“

Když odcházela, podívala se na pana Konečného, který ležel v posteli u dveří. Ten zvláštní prázdný pohled, zcela nepřítomný. Ale pak lehký pohyb zorniček. Kývla k němu na pozdrav, téměř neznatelně. A přišlo jí, že jí odpověděl – přivřením víček.

 

Adama našla až venku, seděl na lavičce, balil si cigaretu.

„Skvělá návštěva, co?“ řekl a nepodíval se na ni. „Nemám na to nervy, fakt ne.“

„Promiň.“

Zavrtěl hlavou. „Jdem,“ řekl. „Jdem pryč.“ 

---