Jak jsem potkal čarodějnici.

(Čarodějnicí nemyslím tchýni ani manželku – to jenom, abychom si rozuměli…….)

Popíšu vám první ze zmiňovaných setkání.

To bylo ještě v dobách novomanželských, kdy mužský vykonává činnosti, na které později manželka vzpomíná se slzou v oku. Mám na mysli nákupy, mytí nádobí, někteří dokonce žehlí či myjí okna…….. 

No – a já jsem tehdy mezi tím, než mi oschne podlaha a dopere pračka, vyrazil na nákup do nedalekého supermarketu……

S plným vozíkem jsem se sunul frontou k pokladně a přemýšlel, co budu vařit zítra, když mě z rozjímání vyrušil hlas…..  „ pane, zajděte mi támhle zvážit brambory“ – to si paní přede mnou vzpomněla těsně před kasou a přeci neudělá těch pár kroků sama…….  Odmítl jsem už proto, že mě doma učili, že existuje slůvko prosím…..  a to jsem si dovolil moc: „Ty hajzle jeden! No počkej – však ono se ti to na dětech vrátí!“  To mi vyrazilo dech…..  nebyl jsem schopen slova – pusu jsem zavřel až doma….. s takovou zlobou jsem se nikdy předtím ani potom nesetkal……..

Tak takhle jsem potkal čarodějnici, protože nikdo jiný to být nemohl…. Dodnes si na to občas vzpomenu, zvláště tehdy, když nám capart onemocní nebo zlobí tak, že ztrácím nervy.

A ponaučení?  Zlo nezná slůvko prosím………  .o)

 O druhém setkání třeba někdy jindy. Ale můžu říct, že si u mě čarodějnice napravily reputaci a že jsou mezi nimi i milá stvoření plná pochopení  se schopností naslouchat a rozdávat radost.