Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jeden den

09. 02. 2014
11
22
3720
Autor
Fruhling

 

  A najednou se světlo vytratilo. Kmeny borovic se semknuly v nepropustnou stěnu a nadobro jej odřízly od vesnic a měst, které ještě před chvíli doutnaly na obzoru, pak v křivých průzorech mezi stromy a nakonec už byly znát jen v našedlé linii nebe nad hlavou. Snad jedině někde v dálce, kde se krajnice cesty sbíhaly do nedosažitelného průsečíku, mohl tušit poslední světlý bod uprostřed všeobjímající černi lesa.

  Poslovi se však nechtělo dívat se kupředu. Měl pocit, že toho viděl už příliš. Tolik, že už by nerozlišil salvy dělostřeleckých baterií od tupého kolébání herky, která ho druhý týden unášela nejprve od lidí, jichž měl být poslušen, a následně, aniž by si toho ponejprv všiml, i od jeho úkolu.

  Zběh, jenž býval poslem, měl tedy hlavu sklopenou a zvedal ji jen, když jeho rozjímání přerušil dravec nebo praskot lesa. Pokaždé si však dal pozor, aby byl pohled co nejkratší.

  Ale i v těch krátkých a vynucených obrazechnajednou, jako perla na dně žoldnéřského měšce, zazářilo cosi bílého.

  Seskočil z koně a zamířil na malou lesní mýtinu, která se v mase lesa rozevřela jako kaverna ve skalním masivu.

  Uprostřed mýtiny ležela nahá dívka. Ještě nedávno by ji považoval za přízrak, ale doba ho dobře naučila, že přeludy neopouštějí chladné lodě kostelů a šero synagog. Jen ticho kolem sněhově bílého těla bylo stejné, jaké znal z kostelních lavic.

 Když nakládal dívku na hřbet herky, vlasy jí spadly dolů a před ním se otevřela hluboká rána v týle. Ježíše museli bodnout třikrát do prsou, dívce stačil jediný úder tupým klackem. Utrhl kus košile a ránu obvázal. Dobře věděl, které z nejhanebnějších míst jejího těla zakrýt.

 

  Muži byli celkem tři a nevypadali ozbrojeni. On měl meč. Ale dřív, než si vybral první cíl, stáli vedle něj. Příliš blízko, aby se mohl rozmáchnout. Troufale se mu posmívali:

  „Vezeš si nevěstu?“

  „Koukejte, jaký svatební čepec jí upletl!“

  „Ale za ostatní oblečení se příliš nevydal!“

  „Půjč nám ji, my ji oblékneme!“

  A když jim šokovaný jejich drzostí neodpovídal, začali vzývat přímo dívku:

  „Ach panno, pojďte s námi!“

  „Copak na něm, panno, vidíte, na takovém němém vandrákovi?“

  Posel konečně sáhl po zbrani, chtěje je ztrestat, ale to už byli muži zase příliš daleko a jen jejich smích je vyprovázel na cestě lesem.

 

  Odpoledne se již muselo chýlit ke konci, když narazil na rozpadající se chalupu. Uprostřed lesa působila nepatřičně. Jen střecha prohnutá jako záda jeho herky pomáhala chatrnému stavení zapadnout mezi křivé kmeny borovic.

  Na volání mu nikdo neodpověděl. Pouze lehké zurčení vody z nedalekého pramene nervózně rozkmitávalo lesní ticho.

  V chalupě byla tma a dusno, nespočet šerých koutů hrozil nebezpečím, ale on byl příliš unavený, aby je prozkoumával. Je nakonec jedno, umře-li dnes zde, nebo zítra jinde.

  Vrátil se ven a sňal tělo dívky z koně. Uvnitř je položil na lavici a zakryl kožešinou. Spíš ze zvyku než aby to mělo konkrétní smysl. Tak tak, že se mu kůže pod prsty nerozpadla.

  Když se ve světnici začal shánět po nějaké nádobě, do které by si venku nabral vodu, ozval se za jeho zády starý hlas:

  „Hledáš něco?“

  Otočil se a spatřil ženu, která se krčila v jednom ze šerých koutů. Nemohla mu sahat výš než po prsa, stála přikrčená a křivá, jako by někdo vzal ženské tělo a mačkal je tak dlouho, až z něj vzniklo toto.

  Když neodpověděl, stará se pomalu přišourala ke kredenci a vyňala z něj lahev průzračné tekutiny.

  „A co ta tvoje, dá si?“ ale stačilo se podívat na tělo přikryté trouchnivějící kožešinou, aby bylo jasno, že dva kalíšky budou stačit.

  „Cesty jsou dnes nebezpečné, zvlášť pro tyhle.“

  Žena rozlila pálenku do kalíšků. Napili se. Pálenka bodavě hřála.

  „Nejbližší kněz je odsud dvě hodiny. Alespoň byl. S tím tvým koněm to zvládnete rychleji,“ řekla. Posel, jehož oči začaly přivykat šeru, si všiml, že nad dveřmi nevisí krucifix. Žena nalila druhou rundu.

  „Kostely a koně,“ řekla, načež si otřela rty rukávem: „Je ale docela možné, že už tam žádný kněz není. Jsou to roky, co jsem nebyla v kostele. V mém věku už nemám tu potřebu trmácet se dvě hodiny za jedním ave maria. Jako mladou mě to vzrušovalo, ta cesta a kněz, který kázal, jako by nás všechny důvěrně znal. Ale tehdy mi ještě nedocházelo, že znát člověka není příliš složité. Sas nebo Švéd, člověk není složitější než obyčejné prase. Už do kostela nechodím. A je to tak lepší. Za koho by se pak ten kněz vlastně modlil?“

  Už už by na to rouhání něco opáčil, když tu se ozval hlasitý šramot následovaný koňským ržáním.

  Posel rychle vstal a chtěl vyběhnout ven. V šeré předsíni však zakopl o krumpáč. Zaklel a svalil se k zemi. Když se konečně vydral z chalupy, viděl tři muže, jak mu odvádějí koně ve směru jeho původní cesty. Do tajemného průsečíku krajnic. Za zády uslyšel známý hlas:

  „To nic, to jsou jen moji syni. Alespoň myslím, že to jsou moji syni,“ řekla žena: „spí tady. Teď půjdou do města a toho koně prodají. Opijí se a nevrátí se dřív, než za dva dny. Jestli chcete, můžete tu oba přespat.“

  Posla popadl vztek. Na muže, na starou babu, která ho svou pálenkou a rouháním připravila o jistotu rychle zakročit. Ale co má teď dělat?  Má proklát tu hnusnou babu, která už ani neví, jestli muži, co u ní přespávají, prošli jejím lůnem? Stál tu uprostřed lesa s mečem vytaseným jako s údem při svatební noci. Ale na lásku už bylo pozdě.

  Vzal krompáč, který se jako připomínka jeho selhání stále válel na podlaze v předsíni, a vyšel zpět na zahradu. Zaťal jej do hlíny. Země prorostlá kořeny kladla tuhý odpor. Nic však nedokázalo vzdorovat vzteku, s nímž opakovaně vydobýval ze země kameny, rozsekané kousky kořenů a hroudy hlíny.

  Když vykopal mělký hrob, všechen hněv byl pryč. Vrátil se do chalupy, zabalil tělo dívky pevně do kožešiny a venku jej uložil do hrobu. Hrob zaházel hlínou.

  Pak si ale s hrůzou uvědomil, že nemá kříž. Chvíli bloumal okolním lesem, ale všechny větve mu připadaly křivé a nehodné dívčina hrobu.

  Když se vrátil na zahradu, u hrobu stála baba. V ruce držela zkrácenou násadu od krompáče. Naposledy vyňal meč z pochvy, vzal od ženy násadu a kolmo ji přiložil na osu meče. Kříž svázal tkanicí, kterou mu podala.

 

  Najednou neměl nic. Meč, koně, jen podivný pocit prázdné duše, která se v něm rozpínala jako kapří měchuřina. Les ještě více ztmavl, tenká linie nebe nad jeho hlavou se vpila do okolní černi.

Nevěděl, kterým směrem jde, jen šel. Ani jej nepřekvapilo, když se před ním znovu rozevřela známá mýtina. Tady na začátku dne našel dívku, kterou pak musel neblaze opustit. Zadíval se nahoru, na nebe, ale nic neviděl.  Mohlo být k půlnoci, přesto bylo stále docela teplo. Zde přespí.

 

 

 


22 názorů

Fruhling
21. 04. 2018
Dát tip

Dík za čtení, nejen pod tímhle textem.


Velmi čtivé. Líbí se mi jak si hraješ se slovy a skládáš je působivě za sebou. Pro mě jako čtenáře tak dáváš místo pro mou fantazii. Klidně bych snesl větší dávku. Paráda.


Tragicus
25. 03. 2014
Dát tip

Jsem trochu postižen kolizí skutečnosti a očekávání, tohle jsem od tebe opravdu nečekal. Jazyk je sice vhodně zvolený vzhledem k ději, námětu, nicméně mi prostě už přijde nějak kýčovitý, včetně, až na vyjímky (měchyřina), z něj emergentních metafor (připomíná mi to tím moji ranou tvorbu, ale je to samozřejmě kvalitou někde jinde...).

Trochu mě vyrušili dva překlepy hned na začátku v krátkém sledu za sebou, ale pak už to bylo myslím ok ("obrazechnajednou", "jen, když").

Ale jinak je to fajn.


Zuzulinka
25. 03. 2014
Dát tip

celkem se mi líbí ten středověký nádech... nevím, představuji si nějaké rytíře, špinavé, utrmácené, páchnoucí potem... a podivně se mi to líbí, i když to nemá žádnou poinu, snad jen tu všední...stejnou, jako když každý den vstaneme a jdeme do práce.... a z ní se navbečer vrátíme, abychom znova ulehli a ráno se to opakovalo


Švédsko 1
24. 03. 2014
Dát tip

Jeden deň v živote, alebo život zhrnutý v jednom dni(?).

Autor, ako (aj) literárny architekt, buduje na jednotlivých obrazoch svojrázny celok. Hoci dej navonok, akoby lokalizovaný do určitého historického obdobia (ako tu už spomínala Vigan), predsa len (na mňa) pôsobí skôr, ako mix hry fantázie, sna a reality. Nie je celkom jasné, či bol (dej) primárne zasadený do prírodnej scenérie, alebo scenéria do deja. V oboch prípadoch je výsledok pôsobivý. Vzniknutá kompozícia plastická, s „príchuťou“ klasických filmových záberov (v diaľke - zužujúce sa,  zbiehajúce sa aleje, cesty...). Atmosféra naozaj pôsobivá, dominuje celému dielu.

Otvorený (prírodný) priestor je tu dôležitý konštituent narácie. Je to priestor pohybu a činu; miesto, kde sa „realizuje“ život svojských aktérov. Zvláštna „dvojpostava“, resp. dvojtvárnosť jednej postavy. Posol – človek nezainteresovaný na správe, ktorú má doručiť. Niekto, nie priamo účastný (tej) konkrétnej udalosti. Na druhej strane, ale zbeh – priamy aktér v tom deji, dobrovoľne z neho unikajúci, zriekajúci sa všetkého, čo s tým súvisí, vystavený riziku „dolapenia“. Akoby rezignujúci sám na seba. Nie je jasné od čoho/koho, prečo, a kam uteká. Chýba mu „koncepcia domova“, a predsa – všetky postavy (napriek, alebo možno práve kvôli vzájomným konfliktom) „súhrne“ - paradoxne pôsobia, ako rodina.

V závere, posla/zbeha privádza kompozícia poviedky kruhovou cestou, dostredivo, na „pôvodné“ miesta. Ako návrat k jeho ľudskej podstate, utlmeným túžbam. Navzájom prepletené - zákonitosti i náhody...


Arnica
24. 03. 2014
Dát tip

Čistě napsaná povídka, z které mám zvláštní pocity. Začítalo se mi do ní těžce a asi bych se do ní nepustila, kdyby nebyla v povídce měsíce. Působí na mě jako popis bezvýchodnosti, prázdnoty. Studeného světa, v kterém se ztrácí význam jakýchkoli dobrých skutků, světa zcela ztraceného... ale pro mě bez přesahu; což je třeba jenom slepotou mého pohledu. Ale tip si určitě zaslouží, málokdo tu umí psát takhle čistě... 


StvN
11. 03. 2014
Dát tip

Pribeh je fajn. Metafory a prirovnani mi vadi. Jinak s tim oznacenim posel/zbeh bych pracoval opatrneji a souhlasim s tim, co napsal narvah na konci. Slo by se vic soustredit na toho zbeha a trochu odhalit co je zac. Ale jinak dobry. 


Fruhling
10. 03. 2014
Dát tip
HB: hm, dik za koment, ukazuje par systematickych chyb, ktere zkusim priste vyrusit. Reka: dik za zastaveni. Zase si nemyslím, že by ti tri muzi byli az takovy evil, proste jsou a to je vsechno. Obecne jsem chtel dosahnout spis konkretnosti, ale uznavam, ze poetismus prirovnani a metafor zavadi ctenare jinam. Je to takový slovansky zlozvyk.

reka
10. 03. 2014
Dát tip

Myslim, ze na par mistech moc tlacis na pilu. Nektere obrazy jsou dobre ("podivný pocit prázdné duše, která se v něm rozpínala jako kapří měchuřina") nekde je metafora pro me uz za hranou, pusobi moc vykonstruovane. Treba tadyto:

"najednou, jako perla na dně žoldnéřského měšce, zazářilo cosi, co prořízlo čerň lesa ostřeji než vrahova dýka hraběcí samet." To uz pusobi skoro jako parodie. Asi bych trochu ubral na prirovnanich, popripade je vyrovnal, takhle jsou nektere celkem bezne, jine strasne poeticke, coz se mi tlouklo. Prijde mi, ze text nabere silu v druhe polovine, kde je takovy cistsi, vic smeruje k pointe a s tim i ubyde te metaforicnosti.

Libi se mi zaver. Vubec mi prijde dobre, jak je cela povidka zacyklena. Na druhou stranu se mi moc nezdaji ti tri synove/vandraci. Myslim, ze ta povidka funguje lip, kdyz jsou v ni veci nejasne a kdyz ctenar neco spatneho spis jen tusi. Ti tri tulaci jsou prilis konkretni darebaci, jestli mi rozumis. Z te nejasne roviny to spadne najednou do nejakeho beckoveho filmu, pro me, coz je skoda.

Asi bych zkusil posilit snovost toho textu. A asi by stalo za to tu prvni cast nejak prepracovat, ten text na me doopravdy zacne pusobit teprve, kdyz vstoupi do chatrce.


Je to takový IQ 140+, květnatý styl, že kolikrát nevím, co si o té větě myslet.... třeba Ale i v těch krátkých a vynucených obrazech se najednou, jako perla na dně žoldnéřského měšce, zazářilo cosi, co prořízlo čerň lesa ostřeji než vrahova dýka hraběcí samet. 

Snad to chápu dobře... perla na dně je vložená věta, takže zbytek by měl dávat smysl... Ale i v těch krátkých a vynucených obrazech se najednou zazářilo cosi, co prořízlo čerň lesa ostřeji než vrahova dýka hraběcí samet. 

Neříkám, že je to špatně, jenom že některé věty se mi četly fakt blbě. Tady si myslím, že přebývá to "se", ale třeba se mýlím a nechápu význam. 

Potom trochu krkolomný odstavec s dívkou a dívčiným týlem, který vzhledem k těm květnatým předchůdcům působí jako základní škola. Dívka dvakrát v jedné větě, pak dívka hned v následující. Dále opakování ji/jí. Např. podle mě není nutné říkat, že ránu jí obvázal, když víme, že rána je její. Vypustil bych tedy jí. A takhle je tam těch nadbytečných slovíček víc. 

Potom vlatně uplně stejný mustr je s ženou - neobratné opakování "ženy" a ženino tělo a pak zas něco s ženou. Vlastně dejavu žena a dívka... dost podobná formulace vět. No, číst se to dá, na IQ+140 styl jsem si také zvykl, ale i tak by to chtělo ještě dost poštelovat a polidštit.


Fruhling
07. 03. 2014
Dát tip
Klidne :)

Janina6
04. 03. 2014
Dát tip

Můžu to nominovat do Povídky měsíce?


Fruhling
13. 02. 2014
Dát tip

Je fajn mít takhle pozorné čtenáře. S tím posle/zběhem je to pravda, uvažoval jsem, jestli to takhle nenapsat, ale až příliš jsem podlehl sentimentální identifikaci s prvním jménem. Nepatřičné nepatičně samozřejmě vyšrktnu. Dík za čtení.


unisex
13. 02. 2014
Dát tip

Trochu mate střídání zběha a posla - ve třetí odstavci se posel změní na zběha a toho bych se buď držel, nebo přešel ještě k něčemu jinýmu.. Pak máš dvakrát slovo "nepatřičně krátce za sebou.. Stejně pak starý hlas - stará žena.. Tu větu Otočil.. bych propracoval, možná místo "vzal tělo" "vzal j"i a pak vynechal "jej" a "z něj". S kalíškama jak dva budou stačit je to vtipný. Psotrádám smysl ve větě "Za koho by se pak ten kněz vlastně modli" - přijde mi alogická k textu předtím.. Pod "starobou" si představuji spíše stáří než onu bytost.. Mnoho obrazů má takovej mekcarthyovskej charakter, jen mi přijde, že se v nich místy možná až moc snažíš a pak to působí trochu přepískle.. Celkově - ten příběh - to jde trochu do ztracena.. Napadá mě, čeho se chytit na příběhu toho muže.. Proč nerealizuje svoje motivace se bránit, kde se v něm vezme ona rezignace - v textu k tomu není příliš vodítek.. Jazyk pěknej..

 

 


Fruhling
12. 02. 2014
Dát tip

Dík za čtení i koment .)


jolana.
12. 02. 2014
Dát tip

pro mě je v tom po emocionální rovině textu snaha o zřeknutí se minulosti, konfrontace s neznámým a následně uzavření v tomtéž kruhu, nemožnost odejít z "já"-lesa (ačkoli v závěru cosi úlevného, přesto se vrací k místu naleziště a připomíná) --- to, jak se les "zavírá a otevírá", jako by v sobě mělo lidskou vůli.. celé prostředí jako by reagovalo na rozpoložení protagonisty. je zvláštní, s jakou náhlostí se věci objevují - (dívka, trojice, chalupa, baba, synové, kteří mohou být i předchozí trojicí..) všude je přítomná nepředvídatelnost, vzniká mi dojem magičnosti prostředí, jako by ono samo bylo hybatelem děje..

líbí se mi propojení vnitřního stavu(-"lesa") posla s formou textu - kdy začátek je "uzavřením" do děje (podobně jako posel uvržený do sebe) a následně stále v tomtéž prostředí - setkání ho dynamizují, ale nedávají odpovědi - tedy i já jako čtenář jsem někde, odkud nevím, jestli existuje cesta.. a znejisťovaná zamlčováním, zakrýváním průzorů příběhu, kdy přesto vzniká pocit něčeho známého (s jakoby snovou logikou..) možná se dá les číst i jako imaginární místo určené k napravení "něčeho z minulosti", což už nelze oživit, ale ve své představě se posel může pokusit alespoň o důstojné pohřbení.. vybízí to k hledání různých souvislostí.. a ačkoli příběhem prostupuje pocit odcizení, temnost lesa, jsou tam místa, která jako by v něj vnášela ironii a upozorňovala na jeho nejednoznačnost..


Fruhling
11. 02. 2014
Dát tip

Popravdě řečeno jsem nad těmi větami taky uvažoval, jestli to nenechat úplně vnějškové. Určitě sis všiml, že ty věty se vyskytují hlavně v závěru, kde autorská nerozhodnost graduje a strhává jinak skvělý text .) Možná to ještě proškrtám.

 

Dík za čtení.


Fruhling
10. 02. 2014
Dát tip

Dík za čtení. 


Fruhling
10. 02. 2014
Dát tip

Tohle je ovšem krásně temná rovina čtení! Každopádně ženské, u níž přespávají cizí chlapi, bych moc nevěřil.

Dík za čtení.


Lakrov
10. 02. 2014
Dát tip

Připadá mi to jako úryvek, epizoda z nějakého historického, či spíš (dnes obvyklejšího) fantasy příběhu, v němž mám ovšem po obsahové stránce zmatek: Obvázal-li dívce ránu, předpokládám, že nebyla mrtvá; i ze stařeniny nabídky přespání to (že dívka nebyla mrtvá) vyplývá. Podle všeho tedy posel-zběh pohřbil živou, což v mých očích staví ten příběh do zcela jiné kategorie.

Je možné, že celý ten příběh představuje jakousi nezřetelnou alegorii či podobenství; v tom případě mi ale slohově i obsahově připadá příliš konkrétní.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru