Psíchiatr

      Miluji jogging. Protáhne tělo, rozdýchá plíce, dokonce i mezi zubama vás profoukne. Běhání je prostě ideální sport, obzvlášť, když zbytek dne prosedíte v kanceláři.

     Maximální kontrast.

 

     Do práce jsem doklusal dvacet minut před prvním klientem. Sekretářka Lena už stavěla na kávu. Chvilku jenom radostně vrtěla zadnicí, potom donesla mísu párků. Společně jsme je spořádali.

     Plný žaludek.

 

     Otevřel jsem diář. Devět klientů, přičemž devátý předstírá, že je slepice. Představa, jak se budu přetvařovat a seriózně odpovídat: „A jak se to projevuje? Zajímavé, dáte si vodu? “

     Ubíjející stereotyp.

 

    První se jmenoval Robert. Posadil se na zem, podrbal za uchem a nesměle promluvil: „Pořád pobíhám po dvorku a křičím: Jsem pitbul, jsem pitbul!“

   „A jak se to projevuje?“ zeptal jsem se vážně.

   „Vždyť říkám!“

   „Och jistě, promiňte. A dál?“

    Mistrovský manévr.

 

   „Koušu lidi,“ hlesl Robert zdrceně. „Zahryznu se do kotníku a už nepustím,“ dovysvětlil. Rozhodně nevypadal jako pitbul, přesto jsem ani nemrkl a chápavě kýval hlavou.

   „Zajímavé, dáte si vodu?“

   Rutina nezklame.

 

   Nalil jsem plnou misku a postavil ji před něj.Robert hltavě chlemtal a cákal až k mému křeslu. Když žízeň přemohl, zoufale vzhlédl:

   „Je to nechutné?“

   „Ne, klidně pokračujte.“

   Lhaní potěší.

  

   „Děkuji, už nebudu. Ještě bych probral to kousání, mohu?“

   „Je mi líto, ale váš čas skončil.“ Zalistoval jsem v diáři. „Čtvrtek, devět, nula, nula?“ ¨

   „Dobře,“ souhlasil zklamaně.

   Easy Money.

 

   Jakmile Robert odťapkal, ve dveřích se objevila Lena, jež v ústech svírala balonek. Asi chtěla, abych jí ho vzal.

   „Co tu chtěl, ten vořech?“ zeptala se, potom co jsem jí ho skutečně vzal. Obdivně mě oblízla.

   "Ani nevím," odpověděl jsem a očichal její zadek. Společně jsme vyběhli na ulici, oba totiž milujeme jogging.

    Happy end.

---