Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNatanův pes
Autor
Petula
Náhoda neexistuje a vyřčené slovo má takovou sílu, jakou do něj vložíme…
V suterénní kanceláři se pojednou setmělo. Pan Natan Panuška pohlédl od svých cifer nahoru k nevysokému oknu, které z pod stropu osvětlovalo jeho stůl.
Za oknem, kterým měl jindy průhled do korun stromů, vysazených na protější straně ulice, stál velký černý huňatý pes a viditelně palchoval.
Zaslechnuv pohyb dole pod oknem, obrátil svůj čenich a civěl přímo na Natana Panušku. Z velkého růžového, široce vyplazeného jazyka, kontrastujícího s černou srstí, stékaly psovi stříbřité kapičky slin. V šikmém světle odpoledního slunce, probleskujícího sporadicky mezi tmavými mraky, se na pozadí bohaté černé srsti leskly jak drobné křišťálové oblázky.
„Aby do tebe hrom bacil! Tady se nedá pracovat, ještě mi pochčij okno, jako minule!“ Zaláteřil Natan Panuška.
Zablesklo se a v tentýž okamžik zaburácel hrom příšernou ranou, která se znásobila odrazem od protilehlých domů. Pes se přikrčil a strachy se pomočil. Žlutavé kapičky, odrážejíce se od dlažby, ulpívaly, i s drobným prachem a písečkem, který při dopadu pochytaly z dlažebních kostek, na spodní část okenního skla. Pes se zavytím odskočil a na místo, kde ještě před okamžikem čučel do kanceláře, dopadla bleskem uražená akátová větev. Špatně těsnícími okny se do suterénní místnosti prodrala silná studeně sladká vůně kvetoucích akátů a poněkud nepatřičně se mísila se zatuchlinou starého papíru a navlhlých cihel. Za oknem na chodníku, stejně nepatřičně, kontrastovaly trny a svraskalá kůra s jemnými, ještě mladě zelenými lístky a bílými, nepatrně narůžovělými hrozny akátových květů…
V tom se rozlétly dveře a ze schodiště, vedoucího o patro výš, vtrhl do kanceláře kulatý podsaditý muž. Z pod hustého černého obočí mu z malých kulatých oček sršely jiskry zloby a na širokých lících s neoholitelným tmavým strništěm se leskly krupičky potu.
„Natan! Co jsem jim říkal?! Žádné kletby, žádná emotivní přání!
Co má tohle zase znamenat!?
Je od nich sice móc hezké, že s jejich příchodem do firmy se zdvojnásobil obrat.
Že kunšafti najednou chodějí po naší straně chodníku, takže ten… Novotný naproti nemá kšeft, ale už jsem jim několikrát opakoval, že si musej dávat pozor na to, co říkaj a na co myslej! Takhle bychom se mohli lehce dostat do řečí a bylo by po kšeftě…“
Natan Panuška se přišoural ke svému psacímu stolu, hlavu staženou k ramenům, jak by na zádech nesl pytel cementu. Pomalu a opatrně usedl na židli, lokty se opřel o letitou dubovou desku, vyleštěnou rukávy a papíry, a obličej si skryl do roztažených dlaní.
„Já se z nich asi zblázním!“ zahřímal kulatý muž. Nejdřív mi vyděsej všechnu klientelu nahoře v salónu a teď mi ji chtěj ještě rozplakat!? Koukaj zase myslet na něco pozitivního!
Člověče, takovej dobrej účetní jsou! Od té doby, co ve firmě pracujou, jdou všechny cifry z červených do černých. Maj zlatý ručičky. Jen, prosím jich, ať také maj veselou mysl!
Představujou si něco pěkného! Třeba skotačící děti… Nebo květiny.“
Natan Panuška zvedl hlavu z dlaní. Měkkým pohledem na chvilku spočinul na brunátném obličeji kulatého pána… „Já vím, pane Kriegenfried. Já vím…“
Pak se mírně usmál a, jako by se nic nepřihodilo, s dětsky čistýma očima pohlédl nahoru k oknu.
Po ulici šel manželský pár s dcerkou. Děvče, asi jedenáctileté, v růžových šatečkách s volánky; pán se špacírkou, v šedavém klobouku a vycházkovém obleku, který prozrazoval dobrý materiál a skvělého krejčího; a dáma…
Prostě, dáma! Široká sukně, útlý pas, bohatý dekolt. To vše umně zabaleno a zvýrazněno v metrech a metrech kvalitních látek.
Dívenka přidřepla na bobeček, až se konec jejích šatů položil na modrošedé a narůžovělé kostky mozaikového dláždění a začala opatrně odlamovat voňavé květnaté větévky.
Rodiče se zastavili a chvíli dívku pozorovali. Pak se muž podíval nahoru, snad aby zjistil, odkud větev spadla.
„Miláčku, podívej, není to ten salon, co jsme o něm četli inzerát v Národní politice?
„Ale… Ten by snad měl být na opačné straně…“
„No, nevadí, přeci jsem ti slíbil nový klobouk!
A tady ten vývěsní štít vypadá velmi vkusně.“
Na starorůžovém podkladu stálo
Gideon Kriegenfried
KLOBOUČNICTVÍ – HUTMACHEREI
A vešli…
Na rohu seděl velký černý pes…
10 názorů
Ahoj,díky za odezvy.
Lakrov – ano. nepolemizuji s Tebou.Spojení sladká vůně akátových květů a v následující další rozvité věte hrozny akátových květů jsem měla za dost vzdálená a především odlišená slovy vůně a hrozny. Ale asi máš pravdu… Beru si k srdci. ;o)
Helgi Brandari – OK, díky. Pointa asi není žádná bomba… A ani jsem takovou nezamýšlela. Šlo mi spíš o atmosféru.Ano, slovo vlevo je asi skutečně zbytné. Psala jsem na základě vzpomínky na v místnosti skutečbě sedící osoby a jak jsem si dodatečně věci a pozice v mysli vybavovala, neuhlídala jsem to.A to okno? No, celé je to o dění za a před tímto proskleným otovrem ve zdi… ;o)
Fruhling – co se prostoru týče dovolím si nesouhlasit.Zde níže je odkaz na obrázky z konkrétního místa na pražských Královských Vinohradech. (GPS souřadnice v EXIF snímků.)
http://petulac.rajce.idnes.cz/20150922-Sudicka/
Kromě toho, není přesně uvedeno, co z rodinky nahoře Natan Panuška viděl. Ale jak snímly ukazují, mohl vidět jak stromy, tak i osoby…
Předmětný dům byl postaven na přelomu 19. a 20. století, ale i ve 20. a 30. letech století 20. se zcela běžně stavěly suterénní prostory, dokonce to byly (a někde ještě i jsou!) byty.
Všichni – děkuji za reakci!
____________________________________________________
|||-_-|||
Povídku jsem četla několikrát a něco mi na ní pořád nesedělo. Musím říct, že mé pocity přesně vyjádřil Fruhling.
Helgi Brandari
24. 02. 2014Zhruba poslední třetina se mi ale docela líbila, tam jako by to psal úplně někdo jinej, než zbytek. I když pointa... asi jsem čekal něco vtipného, takže trošku zklamání.
Nelíbí se mi ale hlavně detailní popisnost. Povídka začne a hned taková kostrbatá věta (druhá). Proč potřřebujeme vědět, že se podíval k nevysokému ale docela širokému oknu a ještě vlevo nahoru? No, a právě tou detailní popisností se to stává kostrbatý. Opakování slova okno by se v pohodě dalo vyhnout nebo alespoň výrazně redukovat, kdyby se zvolil jednodušší popis. Teď to na mě působí jak návod k Merkuru. A co všechno že ten pán okýnkem vidí, nebo vídá, to taky svádí k zamyšlení, jestli to není nějaký překombinovaný nesmysl - prostě okýnko pod stropem a přijde mi k tomu až moc povídání. A vůbec, v povídce je tak nějak přeoknováno.
To je suterénní dílna? Okno tak 10cm nad chodníkem? V jaké hloubce půdorysu sedí dotyčný? Může být prvorepublikový dům vlastně vůbec takto hluboký? Mě to totiž prostorově nedává smysl.
Pokud totiž má být viděn vektor okno ve výšce -> pes -> koruny stromů, musí to být suterén. Pak ale nemůže být viděn o osazenstvo chodníku, jenom nohy, maximálně sukně, takže těžko určit, kdo po chodníku právě přechází. Těsné sousedství vět:
"Pak se mírně usmál a, jako by se nic nepřihodilo, s dětsky čistýma očima pohlédl nahoru k oknu.
Po ulici šel manželský pár s dcerkou."
však navozuje pocit pozorování z perspektivy postavy. Ačkoliv je tam ten odstavec.
První výkres, co chtěl můj učitel vždycky vidět, byl řez, a pokud řez nebyl, vyhnal mě z konzultace řka, že bez řezu se nedá navrhovat. Tady bych tu větu modifikovaůl, že bez řezu se nedá psát :)
Jazyk sice pěkný, ale pořád jsem musel myslet na prostorové souvislosti.
přiznám se, že jsem vůbec nepochopila, o co má jít. doufám, že je to moje chyba - ne chyba textu
Chtěla jsi toho asi říct víc, ale zvládla jsi to dobře. Můžeme si vybrat Židy, psa, řemeslo, slušnost, imaginaci. Nic jsi nepřehnala. Tip.
Po přečtení proslovu mám pocit, že s ním nesouhlasím; ale třeba byl záměr vyvolat ve čtenáři ten pocit. Květnatý jazyk bohatý na přívlastky navozuje dojem starých časů. Slovní spojení akátových květů se v prvním odstavci vyskytuje dvakrát dost blízko za sebou. Z dalšího textu tuším jakýsi náznak příběhu, jenž však nedokážu dešifrovat, Omlouvám se tedy, ale námět či celkový záměr téhle povídky založený snad také na jménu protagonisty mi zůstal skrytý. Snad přijdou lepší čtenáři...